Pobíjení civilistů při válečných konfliktech má dlouhou tradici a dopouštějí se ho zpravidla všichni zúčastnění. Zametat tyto incidenty pod koberce je však čím dál těžší, každý má dneska u sebe foťák a média po nich zrovna pasou. Ovšem, jak kdy a jak která.
Začátkem tohoto týdne zemřelo v okolí syrského města Manbidž mnoho lidí. Odhady počtu mrtvých se pohybují od několika desítek po několik stovek a většina operuje s číslem 100+. Byli to obyčejní lidé, kteří k válce v Sýrii přišli jako slepý k houslím a jejich jediným proviněním bylo, že se v nesprávný čas ocitli na nesprávném místě. V každé válce umírají civilisté, nelze tomu zabránit a těm mrtvým je zpravidla úplně šumák, jestli je někdo trefil náhodou, nebo úmyslně a jaká přitom nad ním vlála vlajka.
Jedno to pravděpodobně bylo sedlákům z Lidic a Oradouru, hamburským a drážďanským učitelům, japonským dětem v Hirošimě, vietnamským ženám z My Lai, nebo mužům ze Srebrenice. Smrt je příliš definitivní na filozofické úvahy o spravedlnosti, morálce a právu. Civilisté mající smůlu prostě zemřou a jsou zahrnuti do nějaké předem připravené kolonky, ze které po skončení války vznikne statistika. Armádní kruhy celého světa přitom mají celkem pochopitelnou tendenci neprat své špinavé prádlo na veřejnosti.
Proto byli tisíce zavražděných ukrajinských a běloruských venkovanů vydávány Wehrmachtem pravidelně za „partyzány“ a masakr v My Lai byl U.S. Army nejprve označen za úspěšnou vojenskou operaci. Ze šuplíčku „politováníhodné ztráty“ jsou přesunuty do „masakrů“ pouze v tom případě, že se to někomu hodí do krámu, nebo když to nějaký šťoura vyšťourá a zveřejní.
V tomto ohledu jsou válečné zlaté časy už nenávratně v tahu. Jestliže ještě za první světové války rozvěšovali Rakušané srbské venkovany po borovicích celkem nerušeně, za té druhé už podobná praxe budila daleko větší rozruch a to speciálně v případě, že jste bojovali na špatné straně. Německé bombardování Guerniky, Rotterdamu, Londýna, či Bělehradu je dodnes synonymem odporné agrese proti civilistům, přestože ve srovnání se spojeneckým bombardováním Hamburku, Kolína nad Rýnem, Berlína, nebo Drážďan se jednalo o píchání špendlíkem. Dönitzův rozkaz německým ponorkářům nezajímat se o trosečníky z potopených obchodních lodí byl součástí obžaloby v Norimberku, postřílení stovek japonských trosečníků americkými letci bylo bráno jako vojenská nutnost.
S rozvojem technologií bylo čím dál těžší podobné záležitosti tutlat a v současnosti, kdy má téměř každý u sebe výkonné záznamové zařízení, je to prakticky nemožné. Nějaké video, fotky, nebo alespoň zpráva se vždycky objeví a vzápětí nastává ideologické mediální hemžení. Hodí se nám to do krámu, nebo ne? Trefili syrský špitál tentokrát ti oškliví, nebo zase naši? Objevilo se to jen v cizině, nebo už to koluje i u nás? Fakt bych nechtěl být ve veřejnoprávní kůži cenzora, který musí poskládat zpravodajství ČT tak, aby ladilo se správnou stranickou linií. To musí být ale nevděčná šichta, vytvářet podle zákona objektivní a vyvážené zpravodajství pouze ze zpráv, které projdou sítem cenzury.
Masakr v Manbidži je celkem slušným příkladem aplikace mediálního filtru hodí/nehodí, kdy na zákonnou objektivitu prostě sere pes. Místo suché zprávy o tragické události, kdy Američané a Francouzi opakovaně trefili chytrou municí špatný cíl a pobili desítky až stovky civilistů, jsme od ČT obdrželi zásadní informaci o osazenstvu dětského tábora na Vysočině, postiženém hromadnou běhavkou. V Sýrii se prostě v pondělí a úterý nedělo nic, co by ČT stálo za zmínku. A když mlčí Kavčí hory, je solidární ticho prakticky v celém našem mediálním prostůrku.
Pokud se ovšem stejného přehmatu tamtéž dopustí letectvo ruské, nebo je z něho alespoň obviněno nějakým velmi věrohodným, umírněným teroristickým spolkem, jsme informováni vždy ještě zatepla. Jako například v únoru letošního roku, kdy někdo strefil špitál, zabil třiadvacet lidí a promptně to svedl na Rusko a Asada. Důkazy žádné, čiré spekulace, mrtvých mnohonásobně méně a přesto ČT neváhala ani vteřinu a o incidentu nás obsáhle informovala. Američané a Francouzi pobijí hromadu nevinných Syřanů a televizní koncesionáři se dívají na reportáže o ruském dopingu, špinavých hajzlech na pláži a dobrých botách na běhání.
Jak říká soudružka moderátorka Tvarůžková: „Diváka především nesmíme vyděsit.“ Na to já odpovídám: „Nešetřete nás prosím!“ a spolu s Emanem Habáskem starším dodávám: „Jen houšť a větší kapky, my snesem i dvouciferný skóre!“
Lulina 21.7.2016
(322x známkováno, průměr: 1,39 z 5)