Potkal jsem po letech spolužáka z průmky, Mirka. Bývali jsme kamarádi. Jsme kamarádi pořád, myslím, jen ta intenzita je trochu obroušená, tak to chodí vždycky.
Domluvili jsme se na kafe či co to bylo a vedli kus řeči o lecčems, nosná témata i banality. Takže i auta. To nás bavívalo, když nám pod okny školy bouřily motory rally speciálů po technické přejímce Barum rally – M3 Johna Bosche typicky, tu jsme milovali…
No nic, teď mají ti šťastnější z nás šedý háro, ti méně šťastní mají Glattkopf. Jsme realisté. Ale v každém z nás je kus toho kluka. I vyjevil jsem svůj sen o ojetém focusu RS první generace coby výhledovém „joysteru“. Mira na to: „Ale to je předokolka, ne?“ No a? To je jako špatně, nebo co? A prý: „Nejlepší je, když jedeš nabušenou čtyřkolkou ve sněhu futrama napřed“ – jak vidno (tedy – jak slyšno), klukovský kecy ani jemu nejsou cizí. Jenže on to dotáhl ještě dál, prý – ať někdy zavolám, že se na „něčem“ domluvíme…
Hlod, hlod, udělala zvědavost. Sice mi bylo jasné, že to bude bublina, ale stejně.
Takže jsme se domluvili. Na (minulý) pátek na bývalé zemědělské letiště v Biskupičích. Krapet dřív jsem vypadl z hokny a za svitu poledního slunce mířím jakoby domů, ale ke konci to ohnu doleva a nejhorší pozemní komunikací na okrese – kličkujíc jako Vitalij Kličko – se na dvojku plazím směr letiště. V lesíčku stojí křížem přes cestu dvojka Focus kombi, říkám si, čeká na mě a chce podpis. Chyba lávky, nechtěl mě pustit dál, ale říkám, jedu za Mirou a prodám ti sestru; nevím, co z toho zabralo, ale uhnul mi. Jelo se dál.
Na letišti bylo zaparkováno pár sociálních a pár asociálních aut, rozdělaný partystan, nějaký náklaďák a po dráze poházeno něco kuželek. Zaparkuju, vytasím foťák a jdu k partičce živočichů pod stanem. Mira mě vítá, má na sobě nějaký zbohatlický obleček, stejně tak i pár dalších jedinců. Zdravím se i s druhým Mirou, se kterým jsem se seznámil u příležitosti havárie jeho Suzuki Ignis (to už je dávno…). Kolem pobíhají nějaké děti, ženy s kočárky a tak, chvíli mi k dokonalému dojmu chybí gril, ale za pár minut se zjeví Mirova sestra s horou pizz. Pohodička.
Tak co, ptám se. Mira ukazuje na jednu káru; je polepená nějakýma tunerskýma samolepkama, místy otřískaná, ostřikovače světlometů urvané, uvnitř katastrofa, slum. Říkám – klimatizace je kde? Šíbr? Elektrický okýnka? To auto nemá nic, kurva, airbagy, ABS, nic. Třicet stupňů ve stínu a ono to nemá klimu.
Nechápu, že je o to takový zájem; vždycky někdo nasedne, zmizí někam pryč a za pár minut se objeví, vystoupí a nasedne další. Jenomže podle mě je to auto úplně marný, evidentně má prokoplý výfuk, jinak by to přece nemohlo takhle řvát… To je o strach, do toho sednout! A taky nějak divně smrdí.
Rozhodně tohle vynechám, není o co stát.
Víte, co je to čára přes rozpočet? Přesně to, co mi provedl Mirek: k volantu míří chlapík, o němž mi bylo řečeno, že se jmenuje Honza, Mira mu říká: „Jo a pak ještě svezeš tohoto“, a ukazuje přitom na mě. To mě poser.
Honza mizí s nějakým nešťastníkem za obzorem a Mira mi dává na hlavu takovou tu bankovně – přepadávací kuklu, akorát ne černou, ale modrou. Na to ještě helmu. Vypadám jako debil. Cítím se jako debil. Jsem debil, že do toho polezu…
Rachotina přijíždí, mám nasednout. To je trochu problém, protože dveře jsou zaskládaný nějakýma trubkama, je to bordel, velebnosti. Soukám se dovnitř snažím se dosednout, ale ouha – místo sedadla je dětská autosedačka Recaro, v podobné se vozí můj synek, do té se rozhodně nemám šanci vejít, ale všichni se tváří, jako že jo, tak v tom případě mi všichni vlezte na hrb, ať to třebas rozsednu, mně je to jedno. Nakonec jsem se vlezl. Pásy: evidentně bastlené někde na koleně, přezka na pupku a špagáty za všech myslitelných stran. Intelektuálně to nezvládám a zacvakat mě musí nějaký mládenec, který nesrší nadšením z toho, že se mi musí hrabat poblíž vercajku. Celý proces zakončuje tak, že do zdířky na pásech zastrkuje jacka kablíku, co mi trčí z helmy a jehož jsem si předtím nevšiml. No výborně, bude muzika, když už nemají repráky ve dveřích a „supvolfer“ v kufru. Kouknu na Honzu, říkám „čau“, on taky „čau“, a hele, máme mikrofonek! To je mi fíčura. Tak snad abychom vyjeli, ne?
Honza se chce docela určitě předvést před holkama, pořádně to přišlápne a přitom vykládá něco o tom, že pojede oddychovku. Mlčím. Zahne na příjezdovou silničku, jede tak nějak normálně, z toho odvařenej nebudu. A ouha, přes cestu zase auto, u něho stojí maník… a Honza jede na něj… trochu přibrzdí… zacloumá za nějaký kus trubky, co trčí mezi sedadly… svět se zatočí, auto se ani náznakem nenakloní… a začíná noční můra, peklo na zemi, děs! Ne, žádná světýlka, žádný ohlušující řev, jen někdo nebo něco tak stonásobně zrychlí rotaci Země a dění na ní. Vytřeštěně hledím vpřed, jinam to nemá smysl, protože všechno ostatní je beznadějně rozmazaný. Ha, „mírná“ zatáčka, ale řidič nebrzdí, naopak, prolítáváme to jako šutr, my fakt letíme, protože ten rigól skoro nebyl cítit v podvozku, co ten chlap doprdele blázní, když je z dohledu holek?!? Zalomí to dolů podél lesa, brzdí; jediné, co stihnu, je zeptat se ho, jestli je normální. A je to tu zas: vlítáváme na letištní plochu mezi kuželky, jsou kurva skoro u sebe, nepochopitelně se jimi proplete, jsme na konci dráhy, v rozporu se všemi fyzikálními zákony zatáčíme, celé to jedeme bokem, milimetrem objíždíme kuželku kolem dokola a zpátky slalom; vzadu je určitě skrytý nějaký nigga s pětikilovým kladivem, co mě při každé změně směru nebo rychlosti mlátí zezadu do helmy. Už nemám sílu vůbec na nic. Na konci dráhy opět odbočujeme a pppooommmaaallluuu necháváme „vychládnout“ auto. Parkujeme, motor běží, chrchlá. Vycvaknu se z pásů, zjišťuji, že sedadlo mi naráz není malé, krkolomně vystupuji. Mám bledý xicht. Tyvole. Tyvole. Haha. Juchů!
Nakonec to nebude taková plečka, jak jsem si myslel. Je to docela pohodlný auto, překvapivě. Ani nechci vědět, jaký to má výkon, ale… jakožto mistrovský vůz skupiny N (2003) to asi nebude žádné ořezávátko. Upřímně – je to atomová bestie.
Obzvláště s Honzou Jelínkem za volantem. Díky Mirovi Jandíkovi jsem to mohl zažít. Díky Honzovi Jelínkovi jsem to mohl přežít. A můžu být ještě rád, že ten den na sobě neměl kombinézu Mira Tarabus…
Hodnotit rally techniku a rally jezdce běžnými měřítky nejde. Lze je jen obdivovat.
Už se těším, až bude sníh. Zavolám Mirkovi.
(4x známkováno, průměr: 2,00 z 5)