V této malé, leč svízelné zmrdiudálosti vystupují:
Já (27let), moje děti – Alexandra (5let), Nataia a Michael-dvojčata, 9měsíců
Včera jsem, jako ostatně každý den, byla v krámě, abych pořídila zásoby na následující den. Namazala jsem mohutně všechny děti krémem, popadla do každé ruky
jedno z těch malých, Alex dala na starost kabelku a klíče, pod schody tu ZOO umístila do a ke kočáru a plni radostného vzrušení z očekávání nevšedních zážitků
příštích jsme vyrazili směrem k centru města.
Nejdřív jsme si odbyli povinnou půlhodinku na hřišti a potom se s chutí vypravili do nejbližšího obchodu. Jelikož se bojím nechávat kočár venku, praktikuji to tak, že ho prostě vozím po kšeftě a vybrané věci nosím v igelitových sáčcích zavěšených na předloktí, takže vcelku složitá operace vyžadující i velkou dovednost manévrování těžkého pojízdného břemene mezi ignoranty s výrazy typu – ona si nějak poradí. Na tyto zmrdy už jsem si zvykla, ale včera jsem měla štěstí na jednu megazmrdici, která aktivně ještě dlouho před zavíračkou-po zavíračce měla zřejmě v plánu nějaké rande a byla si dobře vědoma toho, že patří k typům holek, na které dlouho nikdo čekat nebude…- opruzovala všechny přítomné tím obrovským hučícím monstrem, které se tváří, že myje podlahu.
Už z povzdálí si mě měřila rádobyvýhružným pohledem, neboť ji zřejmě sralo, že jsem – nechápu proč – budila zájem přítomných mužů a ona, ač očividně mladší nežli já, navíc v bezdětné výhodě, zdála se býti pro všechny jen obtížným hmyzem, v lepším případě neviditelnou záležitostí. I stalo se, že jsme se v jedné uličce setkali face to face. Ona s tou svou širokou řvoucí mašinou, já ověšena balíčky pevně svírajíc držadla své hustocar… Stačilo by, aby se o dva decimetry uklidila ke straně a mohly jsme se vejít, ale to ona očividně neměla v úmyslu, takže jsme tam jen pár vteřin stály a měřily se odhadujícími pohledy. Nechtělo se mi ani za mák odhodit svou hrdost na podlahu, aby jí pohltil ten stroj, a vracet se kolem regálu délky Čínské zdi zpátky. Natůrovala jsem tedy kočár a s výrazem pokrového hráče s ním přejela přes boční kolečko té její mašiny. Tím byla překážka překonána a ona se poražena mohla válet na zemi ve své krvi po zásahu mého iluzorního kopí. Dala ale přednost jen jakémusi huhlání, které v tom randálu stejně nikdo neslyšel a já s hlavou vztyčenou se za provolávání slávy a v záplavě bílých růží,co házeli přihlížející odebrala k pokladně.
(5x známkováno, průměr: 3,40 z 5)