Občas si zde rád přečtu nějaký článek, dokonce mne občas fascinuje, že sem přispívají lidé, které podezírám z toho, že rozumí tomu, o čem publikují. To je, alespoň pro mě, na internet současné doby téměř nevídané…
Nyní mi padly do oka články souhrnně označované FSM… Docela se mi zalíbily, spatřuji v nich zajímavé postřehy a právní principy na úrovni, která je pro mě jakožto technika ještě pochopitelná. Zákony jsou pro mne totiž velkou záhadou. Občas sáhnu po předpisech souvisejících s dopravou a konstrukcí silničních vozidel. V nich jsem opět „fascinován“ jejich provedením – jak je někdo schopen zcela jednoduchou a transparentní myšlenku rozvést na „masu textu“, která ve výsledku své rozmanitosti vytvoří nesčetný prostor pro libovolný výklad.
Abych se navrátil k tématu a FSM. Naposledy mi padl do oka článek o měření alkoholu Dragerem, který mne už donutil se také připojit k místní literární činnosti. Docela mne překvapilo, že tu autor podává policii jako organizovanou skupinu obeznámených jedinců s jednotným cílem. Mne takový názor řekněme „nesedí“. Já u policie pár let přežíval, a proto věci vidím trochu jinak – policie jako organizovaná skupina s jasným cílem – do krajské úrovně se tomu lze jen vysmát, dál jsem ji nepoznal. Povím vám tedy svoji zkušenost se sborem, aby jste si mohli udělat představu o jeho cílevědomosti a organizovanosti, tedy jen na nižší, řekněme okresní úrovni.
Po dlouholetých studiích jsem se rozhodoval kudy a kam, až mne osud zavál k PČR. Už samotné přijímací řízení bylo zajímavé. Pokud si pamatuji, bylo tvořeno čtyřmi částmi – přijímací pohovor, fyzické testy, psychotesty, zdravotní prohlídka.
Přijímací pohovor: Personalistka mi dala několik papírů, přičemž největší důraz kladla na seznámení se, se strukturou mzdy. Tu jsem jí musel odkývat, potvrdit, že jí rozumím a stvrdit asi třemi podpisy. Naopak proč jdu k policii ji nezajímalo, že chci k dopravákům jí bylo u zádele, stejně jako kde chci sloužit. (Jen pro info, příjem řadového pěšáka je ve výsledku 17 – 25 tis. čistého, dle let a hodnosti)
Fyzické testy: Ocitl jsem se mezi sportovci, kteří se při různém čekání rychle spřátelili, přičemž se triumfovali heroickými fyzickými výkony, které mne uváděli až do studu. Pro mne vždy bylo heroickým činem vyjít do 4 patra bez přestávky… Většina skončila tím, že nepřekonali hranici tuším 20 (?) kliků…
Psychotesty: Běžné testy. Zaujalo mne, že na první pohled vyrovnané a rozumné jedince (strávil jsem s nimi jen dopoledne…) jsem už dále u PČR neviděl. Později jsem se dozvěděl, že ze vzdělaných a „vybouřených“ lidí neprošel skoro nikdo.
Zdravotní prohlídka: Standardní prohlídka na úrovni spěchajícího „obvoďáka“, navíc zkouška sluchu a test na drogy. S testy na drogy velice rychle skončili, kdoví proč… :o)) Mám pocit, že jsem byl jediný, kdo je absolvoval – samozřejmě bez ztráty kytičky…
Celkově přijímací řízení doporučuji absolvovat, je to opravdu skvělý lék na sebevědomí… :o))) I když prý v Brně, kde nastupoval kamarád to berou vážně.
A tak jsem se stal policistou. Nás skupinu nováčků ještě zavezli do výstrojního skladu, kam ovšem šla jen polovina. Poté jsem se dozvěděl, že zbytek nastupuje do vyšších funkcí a tak stejnokroj (uniformu) ani nenafasoval. Zákonná praxe (zákon 361/2003 §7/1 stanoví jak dlouhou praxi ve výkonu musí mít příslušník pro danou hodnost) se řeší tak, že dotyčný/á sedí ve svým kanclu u kafe a papírově šlape chodník, ale jen krátkou dobu – co měsíc to výjimka ze zákona a povýšení. Cestou z výstrojního skladu mne řidič zastavil na fízlárně v cizím městě a oznámil mi, že tady zítra v 7.00 nastupuji službu. O tom co mi řekla personalistka nic nevěděl, když jsem se druhý den dovolal personalistce, ani ona nevěděla co mě slíbila a tvrdila… Za cca 14 dní mi předal nový vedoucí rozkaz, který mě tam opravdu umisťoval. 14 dní po, byl i v následujících letech takový standardní termín předání rozkazu….
Poté jsem nastoupil na kurz „zbraň“, kde nás trochu seznámili se zákony souvisejícími s nošením zbraně a ukázali jak se používá. Na střelnici jsme si asi 200x vystřelili a jako zkušení kovbojové pelášili zpět do ulic. Malý paradox: Ač jsem byl proškolen k použití zbraně a sám jsem vlastníkem ZP, téměř všech skupin, nesměl jsem zbraň nosit mimo službu, např. si ji sám převézt ze školení na fízlárnu. Stejná situace s náboji. Když jsem vedoucímu řekl, že je mám u ostatních věcí v batohu a donesu je druhý den (abych ho nemusel už ve svém volnu na služebně přerovnávat), málem spadl ze židle (asi u PČR fasují samonaváděcí, které v civilu neseženu ;o) ). Samozřejmě jsem je musel vyhrabat a předat pod 10 zámků do trezoru. Následující den jsem byl „přilepen“ k nějaké hlídce, která občas vyplnila nějaký papír, občas někam zajela, ale většinu času trávili kouřením a vyprávěním o tom, jaká je to dřina. Nepochopil jsem, nezapadl jsem.
Po delší době následoval nástup na školu, kde z nás měli udělat právně protřelé jedince. Termín nástupu jsem chtěl znát předem, abych si uspořádal osobní záležitosti. To se mi dlouho nedařilo a zodpovědná personalistka byla dosti podrážděná, že si dovoluji obtěžovat. Rozkaz jsem nakonec dostal předem se seznamem, co si sebou mám na služebku přivézt. Když jsem se ve stanoveném datu a čase dostavil na školící středisko s rozkazem, kulatým razítkem a podpisem okresního ředitele, byl jsem pokárán, neb jsem se měl dostavit v jiný den a jiný čas, než bylo uvedeno na úředním dokumentu. Ale můj milostivý kapitán po chvíli řekl, že mě to teda protentokrát promine. To jsem opět stál a civěl, cože mě to chce promíjet? Že jsem jednal v souladu s rozkazem? To prostě hlava nebere… už jen tak bokem zmínil, že seznam věcí je nesmysl a už před pěti lety žádaly personalisty ať to nerozdávají. Škola pro mě byla komedie, ale například pro nastupující dopraváky, kteří byly překvapeni nad tím, že se za jízdy nesmí držet mobil, to jistě přínosné bylo (a to měli všichni ŘP). Také nás zde proškolili k používání Drägeru, asi takto: „Tak tohle je Dräger, je to supermoderní sofistikované zařízení, již 20 let… Tady se nasazuje tenhle náhubek a tady se to zapíná. Takhle se to staví do nabíječky a když vám někdo nadejchá, postaví se to sem a vyleze vám papírek. Stojí to 30 tis. tak s tím dělejte opatrně. Poškození platíte v plné výši pořizovací ceny před 10 lety.“ Mimo jiné se mi vybavuje položená otázka: „Jak zjistíte, kdy propadla technická, když na známce je vyznačen jen měsíc?“ No, přiznám se, že mě to nenapadlo, ale od toho je prý kartička emisí. Nevím, jestli jsem měl co čučet do emisní kartičky, ale spíš mě vyvstala otázka: „Proč bych to měl zjišťovat?“ Abych někoho buzeroval pro 3 dny?
Na škole jsme byly dohromady pořádkový i dopraváci a školení k radaru nebylo, asi to má dopravka zvlášť. Ještě neopomenu zmínit vysílačku. Policejní vozy ji mají v přístrojovce v prostoru autorádia, má i takovou velikost. To si asi každý všiml, ale málokdo ví, že zbytek vysílačky je v kufru :o)). Tento přístroj, který nic neumí samozřejmě stojí také desetitisíce (Bodejť by ne, když je tak velkej…)
Na obranu školy musím říct, že se třeba právníci snažili vysvětlit základní zákony a jejich principy, právní logiku, ale sami hořekovali, že za cca 100 hodin neudělají z klempíře právně znalého jedince. Stejně tak, jako že za 30 hodin nás nenaučí bojovému umění (sebeobraně).
Škola byla v pohodě, ač mi nic nedala. Na praktické aplikace v policejním životě nebyl čas a osnovy výkladů zákonů byly tak seškrtané, že to nemělo „hlavu ani patu“. Nicméně všichni vyučující se shodli na tom, že celá PČR stojí za h… a směřuje tam odkud zmíněný produkt prochází.
Po škole jsem nastoupil službu vlasti, která spočívala v sepisování lejster o hádkách, urážkách a zaběhnutí či krádeži slepic. „Papírování“ je také případ sám pro sebe. Když sousedka zařve na souseda že je vůl – 10 papírů, špatné parkování s oznámením na obec 10 – 15 papírů, alkohol, záchytka,… – kilogramy lejster. Jednou jako nováček jsem pod dohledem vypisoval lejstra k řidiči, který byl zastaven s alkoholem. Všiml jsem si, že tři jsou obsahově identická (1x se zaškrkávali křížky, 1x se doplňovala slova a 1x napsat dříve zakřížkované volnou formou). Když jsem se otázal, proč se to dělá 3x, bylo mi jako blbci vysvětleno, že se každý papír jmenuje jinak. Opáčil jsem, že jsem si toho vědom, ale zaráží mě stejný obsah – to byla velká drzost. Za znesvěcení „lejstra našeho vezdejšího“ jsem se blížil k tomu, že dostanu přes držku. Ono to ode mne bylo už druhé hrubé pochybení, neboť jsem napoprvé vypsal lejstra podle skutečnosti a to se prý nesmí, neboť by nám na úřadě nevěřili.
Popravdě pořádková služba je opruz. Řešíte a sepisujete nesmyslný věci, který musí být v souladu se zákony, včetně pozdravu či volby čepice. Ale co je horší, tak s nařízeními policejního prezidenta, krajského ředitele, okresního ředitele. Ta jsou vydávána po stovkách a neustále měněna. Také bývají v rozporu mezi sebou, občas se zákonem. Například nařízení o pevné výši pokut. Na jednu stranu to není lehké, občas se musíte prát s ožralým třeba pochcaným „občanem“, který si ve dvě v noci spletl panelák a trval na tom, že chce do své postele. A věřte tomu, že každý průměrně inteligentní orgán ho tam raději nasměruje, než aby psal 30 lejster a musel po něm čistit auto. Na druhou stranu a častěji ve velkých městech se vyskytují dementní psychicky nemocní a labilní orgáni, kteří se rádi poperou… V takových případech (agresivní, ožralý, známý…) to opravdu není lehká a příjemná práce a určitě není co závidět. Ale 95% práce je nesmyslná, bezúčelná až ponižující (bezduché papírování).
Často se také zmiňují kvóty na pokuty. Opravdu existují. Je to takový případ sám pro sebe. Když mají všechny okresy X pokut a jeden X/2, na koho asi obrátí svou pozornost kraj? Kraj na kterým jsou stovky kancelářníků, kteří nemají co dělat a hledají, jak by se zviditelnili. Takže jsou všichni nuceni mít stejný počet pokut, což by nebyl problém, kdyby neexistovali aktivní blbci. Samozřejmě když v televizi někdo rozpoutá debatu třeba o telefonování za volantem, tak do 14 dní už někdo má vypracovaný barevný tabulky kdo kolik dal pokut za telefon – a je prů… A to h… takhle padá, až vám vedoucí řekne, že každý měsíc „musíte“ odevzdat pokutu za telefon.
A tak se vyrazí do terénu. Pro mě ovšem byl problém pokutu udat. Na zákazech stání, v křižovatkách, zákazech vjezdu,… většinou nebylo kde vzít, protože to vždy byl „kamarád“ (orgáni mají mnoho „kamarádů“, hlavně těch „špatných“), soused, nebo spravuje auto „mě“, tetičce, kolegovi, panu vedoucímu, prodává v obchoďáku, kam chodí nakupovat někdo se sboru… Moje narážky typu co je naše práce a co je práce prodavačky, či mechanika a zda v obchodě také nemusí zaplatit, nepadly na úrodnou půdu. Zmínit něco o zneužití jsem si nedovolil, někteří byly agresivní, ale všichni podlý… Takže se jelo k obchoďáku číhat na důchodce bez světel – je to z dálky vidět, zapomene každý, staří a slušní se nehádají, ovšem já světla ze zásady nepokutoval. Ono má kritéria byla vůbec neslučitelná s kolektivem. Zhaslá světla se řeší rožnutím, pár dní propadlá technická upozorněním na hrozící průser, lékárničku jsem vždy řešil slovy „víte, kde máte lékárničku“? (Jsem přesvědčen, že je důležité vědět, kde ji mám a ne jestli je propadlá den, nebo rok.) Ono jakožto pasivní idealista a snílek jsem vždy předpokládal, že za volantem sedí slušný, zodpovědný a informovaný řidič, který je mě rovný.
Je pravdou, že jsem se k PČR nehodil, v době mého nástupu nábor preferoval sebevědomé frajírky, kteří si rádi poměřují ptáky, čímž dokážou trávit celé hodiny. Mezi velmi častá témata také patří diskuze na téma platů a že se na to ty prachy můžou vy.. a kde kdo jim dá dvojnásobek… Problém je i v „zeleném“ smýšlení systému při náboru – máme schválený nábor, tak každý týden nabereme 100 lidí i kdyby přišlo 100 debilů.
Policie je značně rozsáhlá, a proto je v každém teritoriu situace značně rozlišná. Nicméně uniforma táhla vždy specifickou skupinu lidí. Já osobně je považuji za všeználky s hrubými vnitřními rozpory – sebevědomé nadlidi, kterým uniforma nahrazuje jejich „lidskou malost“, kterou vnitřně cítí. A právě proto je častým tématem ono „poměřování“ a chlapácké vyprávění kolik kde skolili „koček“ a pod. A z těchto lidí se rekrutují budoucí vedoucí pracovníci, mnohdy učenliví, ovšem bez schopnosti dát si věci dohromady v širších souvislostech (včetně nastoupivších do vyšších funkcí „bočním vstupem“)
Za dobu co jsem opustil PČR jsem prošel pár zaměstnavatelů, ale nikde jsem nezažil takový chaos a nejistotu. Nikdo nic nevěděl, vše se řídilo lidovými drby, nikdo nevěděl, co má dělat, jak to má dělat. Když jsem se někoho zeptal proč to tak dělá, řekl mi, že mu to někdo řekl. Když jsem se na něco zeptal prominenta oddělení, pohrdavě mi odpověděl – naprosté nesmysly. A to je další rys, neřekne „nevím“ a raději vybleje první nesmysl který ho napadne i když mohl říct, ať si to přečtu, zákony byly nadosah. Ovšem za ty roky už věděl, že ho nikdo neopraví, protože to nikdo neví a nebude hledat.
A proto se domnívám, že policie není organizovaná složka, ba naopak je vedena systémem chaosu a omylů, kolos někam se řítící, ale nikdo neví kam. Asi jako když profesionálové pozorují, jak hajný kličkuje v Nivě lesem a debatují o tom, jak nádherně nadjel louži, objel strom a poté horlivě diskutují proč kámen přejel a jak to byla unikátní klička vyhnout se jiné terénní nerovnosti, blahoslavně chválí jeho cit pro specifika jízdy těžkým terénem. Nikoho ani nenapadne, že je prostě ožralej jak dobytek a neví o sobě. Bodejť by napadlo, když projel a nenarazil… Jak známo, již tuším Borovský nazval Rusko „kolosem na hliněných nohou“ a podívejte, stále kráčí…
Najdou se samozřejmě i policisté moudří, schopní, pozitivně aktivní a všeobecně inteligentní, nicméně to je minorita, které nepatří tento článek a ani nikdy tento kolos patrně řídit nebudou, spíše brzy odejdou (mnozí do 3 měsíců). Většina z nich působí dobře, ale po letech soužití zjistíte co je pod obalem. Nejčastější a společné vlastnosti bych shrnul do podlosti a falše. Svůj obrázek si také můžete udělat i tím, když v televizi spatříte 30-ti letého funkcionáře s vystudovanou tělovýchovnou fakultou (nejběžnější VŠ u PČR), jehož 50% hmotnosti tvoří vyznamenání…
(59x známkováno, průměr: 1,80 z 5)