Dostala se mi do rukou kniha britského autora Mike Spicka, popisující alternativní historii druhé světové války v případě, že by Luftwaffe měla poněkud kompetentnější velení.
Na začátku knihy probíhá 7. září 1940 nálet na Londýn německými strategickými bombardéry Dornier Do-19 „Uralbomber“, jež jsou víceméně obdobou amerického Boeingu B-17. V jednom z nich sedí také sám říšský maršál v bleděmodré uniformě a fotograf, mající zdokumentovat hrdinství říšského maršála pro další generace a zejména utřít toho užvaněného zbabělce Göbbelse. Letoun je však jako jediný z formace zasažen nepřátelskou palbou a přestože Göring osobně zaujímá místo jednoho z pilotů, následnému útoku britských stíhaček Hawker Hurricane nad Kanálem se letadlo již neubrání a skončí v rozbouřených vodách Lamanšského průlivu v blízkosti města, které se shodou okolností jmenuje Goring-by-Sea, sestřel je však omylem, zejména díky tomu, že pro britské piloty byl Do-19 zcela neznámým typem letadla, identifikován jako dopravní Focke-Wulf Fw-200 Condor. Vyzbrojení několika jednotek Luftwaffe strategickými bombardéry bylo ovšem možné jen proto, že v roce 1936 nezahynul při leteckém neštěstí generál Walther Wever, který výstavbu strategických bombardérů i pres vůdcův nesouhlas prosadil.
Velitelem Luftwaffe se tak stává schopný Albert Kesselring a věci se dějí jinak. Nálety na Británii jsou úspěšnější, Kriegsmarine získává námořní letectvo, jehož vzniku bránilo zejména Göringovo známé rčení „Všechno, co létá, patří mě“. Německé námořní letectvo tak přes velké obtíže vzniklo, dokonce dostalo dvojici letadlových lodí, konkrétně byl dokončen Graf Zeppelin a na trupu civilního parníku byla vybudována i letadlová loď druhá. Kriegsmarine pak získala také speciální versi letadel Messerschmidt Bf-109T, upravenou pro potřeby nasazení na letadlové lodi, avšak k vhodnosti tohoto nasazení měl tento letoun, nevhodný byť jen pro operace z travnatých letišť, přece jen daleko.
Později došlo též k masivnímu nasazení Me-262 Schwalbe na západní frontě a k zastavení angloamerické invaze v roce 1944 v severozápadní Francii, v Rusku Němci udrželi linii u Moskvy až do roku 1945, dobyli ropná pole na Severním Kavkaze a boje kolem Stalingradu sice dlouhodobě probíhaly, ale Stalingrad neznamenal obrat ve válce. I v Africe byly operace Osy o něco úspěšnější a tak neproběhla Pattonova invaze na Sicílii a Itálie zůstala členem Osy. Válka na východní i na západní frontě tak končí patovou situací. Bombardování Německa také nepřináší žádoucí úspěchy, což je způsobeno zejména silnou obranou postavenou na proudových letounech Me-262 a Hitler plánuje podobné ukončení války, jako americký generální štáb — demonstrací možností jeho jediné atomové bomby, jež byla plánována na konec září 1945. Spojené státy jej však o měsíc předběhnou a po shození atomových bomb na Mnichov a na Hitlerovo „Vlčí doupě“ ve Východním Prusku v polovině srpna 1945 podepisuje angloamerickému vrchnímu velení Heinrich Himmler bezpodmínečnou kapitulaci.
Válka tedy končí v zásadě stejně, jako ve skutečnosti. Jistě, německé chyby ve válce byly zásadnější, než aby je dokázala zcela eliminovat neexistence Göringa ve velení Luftwaffe. Guderian se zastavil před Dunquerque, namísto aby dorazil britský expediční sbor, jehož většina se díky tomu stihla evakuovat a následně nebyla provedena invaze do Británie, jež by byla s poměrně značnou pravděpodobností úspěšná (většina opevnění i vojsk v jižní Anglii v roce 1940 byly makety). Ovšem ani neprovedení invaze by nebyl zásadní problém, pokud by nepřipravené Německo o rok později nenapadlo Sovětský svaz (ano, teorie o tom, že kdyby nenapadli Němci Rusy, napadli by Rusové Němce, znám) a pokud by v prosinci 1941 Německo nevyhlásilo válku také USA, mohl duel Německo – Británie dopadnout v prvním kole tak nějak nerozhodně a být po totálním vyčerpání osamělé Británie vyřešen nějakým oboustranně akceptovatelným mírem. Leč toto se nestalo a Evropa účinky zásahu jadernými zbraněmi naštěstí nikdy nepoznala.
Co je nezbytné říci, to je fakt, že Spickova fikce je propracovaná do mnoha detailů, od vrchního velení až po konkrétní jednotky, na druhou stranu od německého vrchního i technického velení očekává jen racionální rozhodnutí, přičemž samo jádro německé strategie bylo bídné. Dále rozbíjí mýtus přesnosti a kvality německého velení a plánování a ukazuje, že Luftwaffe byla v plánování, zpravodajské činnosti i v logistice vlastně banda diletantů, která sice měla štěstí na několik mimořádně kvalitních důstojníků na vysokých postech (Kesselring, Milch), ale také řadu důstojníků, kteří byli sice kvalitními piloty, ale na vyšším stupni velení mimořádně špatnými veliteli (Udet, Galland a samozřejmě sám Göring).
Spickovu knihu ovšem, jako ostatně jakoukoli kvalitní kontrafaktuálně-historickou fikci, hodnotím jako dobrý počin, který nám umožňuje se zejména zamyslet nad tím, že k tomu, aby se historie odvíjela výrazně jinak, stačí, aby se v historii udála nějaká nepatrná událost jen mírně odlišně (efekt motýlích křídel) a proto ji nelze, než doporučit.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)