Libtardí venezuelské dilema - zpět na článek

Měl jsem na základce spolužáka, typický šprt z doktorsko-umělecké rodiny. V dílnách, nebo na pozemkách byl schopen se přizabít čímkoli, co vzal do ruky.

Pokud jsme věděli, tak koníčka, či nějaké záliby prakticky žádné neměl. Do motorek, nebo čehokoliv technického se s náma odmítl vrtat, to prej je nad jeho úroveň, ušpinit se od šmíru a smrdět benzínovým mixem.
Nic ani nesbíral, do žádných kroužků nechodil – a normální holky se mu, jako typickému šprtovi, vyhýbaly až na jednu šprtku už zdálky.
Dokonce ho ani moc nezajímala muzika, ani umění, prostě nic.

IMHO v tom byl silně negativní vliv rodinného prostředí, jeho rodiče byli obdobou rodičů Hepnarové.
To prostředí na něj buď nemělo čas, nebo jej k ničemu nechtělo vést, protože sami rodiče byli tak nějak i ve svých oborech gramlaví – fotr jako doktor nic moc, matka jako oblastní herečka taky.

Neřekl bych že úplně logicky, ale z pohledu tehdejšího nedostatku míst ke studiu těch „měkkých-humanitních oborů“ skončil na gymplu. Maturoval s velmi vysokým hodnocením, co jsme věděli, tak byl šprtem i jako gymnazista a dokonce ani puberta s ním netloukla tak, jako s náma.

Jenže po tom gymplu se ukázalo, že ani to doktorsko-umělecké prostředí a kontakty rodičů, či skvělé hodnocení z gymplu, ještě nezaručuje přijetí nejen na LF, ale prakticky i kamkoli jinam, zkoušel tuším i DAMU, nebo něco obdobného:

Režim totiž tehdy akutně a ve velkých počtech potřeboval hlavně hard-techniky s VŠ vzděláním, tehdejším výrazivem „technické kádry s organizačními schopnostmi“ – konstruktéry, strojaře, vývojáře elektroniky a obecně technicky i organizačně schopné lidi, co za dva dny vystřihnou třeba pětikvalt do náklaďáku, nebo jinde třeba vf tranzistor pro 1,5GHz, nebo za týden vymyslí řízení pro nějakou mašinu.

Režim tehdy fakt nutně potřeboval takové lidi, jako byl třeba Hrdlička ve Škodovce, Smutný ve výpočetce, nebo Stach v Rožnově. Aby vytáhli hospodářství z toho doprdelního směru, kam to tehdy sice pomaličku, ale neodvratně směřovalo.

Tomu tehdejšímu režimu už bylo nějakou chvíli jasné, že historici, knihkupci, knihovníci, nebo spisovatelé, umělci či archeologové, nejsou ani moc prospěšní, ani koksovatelní a svým působením pak budou spíš škodit, nežli prospívat.
Notabene měl tehdy režim zrovna tolik umělců i doktorů, že by je býval mohl i vyvážet, kdyby za to stáli..

Rodiče se po gymplu snažili, on taky, ale skončilo to s ním fakt blbě.
Jakoby na všech humanitních VŠ které zkoušel, už při přijímačkách nějak vytušili, že z něj v budoucnu stejně nic nebude, nebo co. Čert ví..
Ne teda zrovna tak, jak to asi nutně muselo skončit u Hepnarové, ale takový konec, jako si pro svou tehdejší, zdánlivě bezvýchodnou situaci zvolil on…no nic moc.

Ono to podvědomí, že jste takový exot, že vás nechtějí dokonce ani vojáci, nechtějí vás ani jinde, to člověku ve cca 20 moc nepřidá…