Lex Trolejbus - zpět na článek

Jedu vám takhle autobusem pln očekávání z toho, jak zas bude ucpána Vrchlického ulice před Strahovským tunelem a jak vzteklej bude řidič. Tudíž při mé vrozené genialitě jsem usoudil, že rychlejší spojení na místo „M“ bude tramvají. Po delším čekání na červeného draka v podobě tramvaje jakéhokoliv numera jedoucího na I. P. Pavlova, jsem si dlouhou chvíli zaplnil pozorováním kolemjdoucích krásných slečen s nohama až na zem. Nicméně záhy mě upoutala Alienka s deštníkem. Baba – tedy dalo se tak tipovat jenom dle naušnic – držela paraple v ruce a snažila se ho připravit na transport v tramvaji. Ať ovšem balila jak balila, ať lepila jak lepila, princip suchého zipu jí byl evidentně cizí. Neustále se pokoušela připlácnout tu chlupatou stranu sucháče na opačnou stranu té balící šňůrky. Touto neuvěřitelnou shodou náhod vznikly dvě plochy, které spolu absolutně nemohly součinit a držet. Původně jsem měl pocit, že když jí poradím, promění se v krásnou princeznu a bude mě milovat, nicméně pohled na její zlostně se chvějící knír a vypoulené oči mě ubezpečil, že bude jednodušší si starýho žabince nevšímat. Jestli by se v něco proměnila, tak ve všechno možné, jenom ne v to, co bych uvítal. A přitom stačilo tak málo: otočit šňůrkou deštníku na druhou stranu. Když dorazila tramvaj, baba se do ní stejně tak jako já jala nastupovat. Normálně si nesedám (alienský komplex), nicméně byl jsem zmožen životem, a tak jsem si holt sednul. Už při dosednutí mi bylo divné, že má stabilita není z nejlepších a cosi mi říkalo, ať si z mírně uvolněného sedadla sednu jinam, nejlépe stoupnu. Ale má lenost zvítězila, což se mi mělo záhy vymstít… Ještě teď pláču, když si na to vzpomenu a určitě to ve mně hodně dlouho zůstane. Přede mě si sedl dědek koleno. Vlasů měl asi 37, a to zejména nad očima. Tedy původně to nejspíš bylo obočí, ale postupem času si z něj mohl uvázat menší drdolek, jak to dělával jeho vrstevník Brežněv. Sedim, sedim, sedim a čučim po sličné slečně ve vedlejší řade a zrovna ve chvíli, kdy jsem svými rentgeny spočinul na jejích krásných očíčkách, tramvaj cukla tak, že ostatní popojeli na sedadlech o dobrých dvacet čísel a ti, co stáli, se sem tam váleli po jiných, co stáli. Někteří i po těch, co seděli; jediný já jsem se posunul i se svou sedačkou. Vzhledem k tomu, že jsem v tu danou chvíli, okamžik a sekundu zíval, měl jsem pusu otevřenou co to šlo – nemít uši, tak odklopím celou hlavu – a můj chrup se setkal s kolenem dědka, i když jsem se tomu všemožně snažil zabránit. Dědek zařval, já taky, v puse mi zapraštělo, v rákosí luplo, ve vrbě hrklo a dědek měl na kolenu obtisknuty dva moje mohutné přední zoubky. Rána to byla značná a dědek hned začal hulákat, že se mu už stalo leccos, ale aby ho v tramvaji pokousal spolucestující, to tedy ještě ne. Marně jsem se mu snažil vysvětlit, že jím leccos, ale jeho hlava mě tedy nepřitahuje. Marně. Naštěstí si na tu hlavu neviděl, takže netušil, co jsem mu tam vyrobil. Jízda po uklidnění situace pokračovala normálně. Jen některým cestujícím při pohledu mým směrem podivně cukaly koutky. Že to nebylo zdaleka všechno, co se mi ten den v té samé tramvaji mělo stát, jsem netušil ani v nejmenším. Možná mě měla varovat situace, kdy se mnou k dědkovi podivným způsobem odpilotovala i sedačka, možná divoká jízda řidičova – jestli tam tedy vůbec nějaký byl. V té trapné situaci mi to asi nedošlo, protože jinak si nedokážu vysvětlit to, co následovalo. Driver tramvaje se nejspíš stal obětí únosu, neboť hnal svůj stroj neuvěřitelnou rychlostí po pražských ulicích a bylo jen otázkou času, kdy se předchozí situace bude opakovat. A taky jo.Opět křižovatka, zlobivý řidič, brzda, písek a opět se stojící vrhli na sedící. Někteří i vědomě, takže i ruka chlípníkova spočinula ne na babě s deštníkem, nad kterou původně stál, ale na slečně, kterou jsem předtím obdivoval. Já jsem se sice držel dědkova sedadla, tudíž jsem zamezil rozkousnutí jeho kolena nadvakrát a mé následné šavle, nicméně pohybu do stran můj úchop nezabránil. Cuknutí bylo tak silné, že jsem i se sedačkou odplul ze stojánku doprostřed tramvaje a jako na autodromu odjel po podlaze ke dveřím a následně se zalomil po schodech dolu s hurónským řevem a rachotem bortícího se plechu. Dobře, jenom s řevem, ale o to větším :-) Zdá se vám to neuvěřitelné, chápu, věřím, ale kdybyste tam byli se mnou, viděli byste vše v praxi. Dveře se kupodivu neotevřely, jenže já se i se sedačkou zaklínil mezi schody a dveře, tudíž jsem nemohl ani tam ani zpátky. Trapná situace. Z mého původně důstojného vzezření a chování se rázem stalo ztělesněné zoufalství. Že lidi doslova řvali smíchy, někteří se smíchy i dávili, je nad slunce jasné. Že já jsem se neudržel a nadával jako černá ruka, je nad slunce jasnější, a že mi nikdo nepomohl, je holá skutečnost. Chápu, tramvaj byla plná Alienů, kteří soucítili s pokousaným dědkem, a tudíž mé utrpení bylo pro ně vysvobozením a mstou za veškeré útrapy, které jim působí mí vrstevníci. Konečně se dočkali ponížení svého nepřítele. V tu chvíli já už jen plakal… nikdo mi nepomohl, nikdo mě neměl rád, nikdo se nezvedl, aby mě vymotal z tý neuvěřitelný polohy, kterou jsem zaujal po krasojízdě. Nakonec přišla stanice, vůz zastavil a při otevření dveří jsem i se sedačkou vypadl jako katapultovaný pilot mezi stojící spoluobčany na ostrůvku. Ti naprosto nechápali, netušili… nevěděli, co se předtím dělo, takže na mě začali křičet, že jsem kazisvět a bídák, co popisuje zdi v metru a vožralej jezdí po tramvaji na sedačce. To už bylo i na mě moc: uchopil jsem sedačku a vhodil ji za nastoupivšími cestujícími nazdařbůh do tramvaje… Poté jsem vyklidil pole, aby si mě snad nevšiml řidič a neobvinil mě z krádeže zahradní sedačky.