Tak nám v Bostonu vybouchly nějaké bomby, paní Müllerová, a můžou za to tidlecti teroristí, pravil by nejspíš ku své služebné pro blbost superarbitrovaný K.u.K. voják Švejk. Současný průměrný žrout bulváru (který se od něj příliš neliší) tuhle informaci spolkne mezi polskou technickou solí a holandskou koninou, zahýká a moc nepřemýšlí o souvislostech. Proč taky, zítra bude na Hovinkách další porce vydatného bulvárního krmení.
Pojďme se ale podívat na jeden aspekt, který mohl k takovémuto, zjevně amatérskému terorisitickému útoku, vést. Předesílám, že s tímhle způsobem řešení věcí obecných zásadně nesouhlasím a jsem dalek toho, patlat doma nějaké pekelné stroje a riskovat vlastní zabití nebo zmrzačení, pašovat takovéto výrobky v batohu na místo určení a riskovat přistižení nějakým bdělým ozbrojeným šimpanzem, který si mne náhodou všimne mezi vybíráním pokut za parkování a stavbou radarových pastí a v neposlední řadě nést pak šrámy na svědomí za pobití nevinných lidí. Za to mi, upřímně řešeno, celý tenhle nemocný svět zdaleka nestojí.
Nejsme ale všichni stejní a jsou mezi námi takoví, jimž se to v hrnku pod čepicí vaří trochu jinak.
Ve společnosti v poslední době roste napětí a agresivita. Jenom v oblasti dopravy v Praze vzpomínám na léta šedesátá a sedmdesátá, kdy nebylo cyklostezek, preferenčních pruhů, modrých a nízkoemisních zón, Bursíkova poplatku a protiústavní objektivní odpovědnosti za to, co nemůžete ovlivnit. Jezdil jsem v té době hodně na kole, na motorce nejprve malé, pak ne zrovna malé, na tu dobu (J250/350), později pak i s různými vícekolými vozítky. Všichni jsme se na silnici vešli, nikdo se nad nikoho nepovyšoval, buzerace byla minimální, policajti kontrolovali opravdu důležité věci a bylo vcelku dobře.
Současný nanny state se snaží nám vnutit do rukou jen předměty dostatečně pomalé a pokud možno s kulatými hranami, abychom si náhodou ve své hlouposti neublížili, pečlivě hlídá, co smíme a co nesmíme a z řidičů si udělal pohodlnou lovnou zvěř, na které „se vždycky něco najde“ a hned je čím záplatovat vykradenou státní kasu. Přibývá příkazů, zákazů, novel příkazů, novel zákazů, novel novel zákazů a novel novel příkazů …
A v téhle situaci si různé egocentrické, narcisistní partičky rozhodnou budovat své PR na omezování jiných. Typické akce?
Pražský půlmaraton
Sám jsem v mládí hodně běhal orientační běh a upřímně nechápu sportovce, kterého těší si rasovat kotníky, kolena a kyčle na površích typu asfalt, či, ještě lépe, dlažební kostky. Vzpomínám, jak jsme byli rozmrzelí, když bylo v rámci tratě orienťáku nutné proběhnout úsek po asfaltce. Proč si nejdou tihle masochisté raději zaběhat do volného terénu, do přirozeného prostředí, na měkkou půdu? Nechápu. Konec konců, jejich věc. Co se ale stane, je „externalita“ takovéto akce, a sice současné zablokování poměrně významného počtu důležitých tras v tak dopravně napjatém organismu, jako je pražská doprava. Tlak v papiňáku roste, bezmoc běžného občana proti takovéto vrchností pořádané veselici za každou cenu k němu moc hezky přispívá.
Cyklojízdy
Napadlo by někoho z Vás (Pražáci), jet z Jiřáku na Žižkovské nádaží přes Bulhara, Hlavní nádraží a Nuselský most tam a zpátky? Ne? Tak to jste málo massare a špatný filler. Takhle se lidem ukazuje moc, pro projížďku půldruha tisícovky často přiopilých narcisistních kašparů na bicyklech zastavíme hlavní dopravní tepnu města. Blbost? Ne, realita. Nepustíme projet ani paní, co jede za mužem do nemocnice. Tady vládneme my. Jediné, co mne překvapuje, že už se cyklojízdy nepořádají v pracovní den odpoledne ve špičce, to bylo ještě lepší. Ale asi dostalo málo aktivistů v neziskovkách dovolenou. Tlak v papiňáku stoupá.
Zavírání částí města pro dopravu
Když se zavírala spodní část Václaváku, říklal jsem si, schválně, co tu vznikne. Velkohubé agitky hovořily o živé pěší zóně s krámky a společenským životem. Běžte se tam podívat teď – prakticky všechny „krámky“ jsou s azbuckou bižuterií a mezi nimi je holý plac, připomínající v tomto kontextu trochu komickou parafrázi na Rudé náměstí. Zmizí turisté a prostor zmrtví. Názorná ukázka oživení.
K pocitu Rudého náměstí nádherně přispívají i (minimálně) tři auta Městapa, která zde trvale a okázale parkují a „pomáhají a chrání“ ty, kdo by potřebovali do uvedené enklávy byť jen zajet. Radostné korzování ovčanů pod přímým dozorem ozbrojených cukrářů se blíží orgasmu.
Stejně tak současné snahy o uzavření Smetanova nábřeží. I když, z osobních důvodů, nemám pana Moose z Dopravní fakulty ČVUT ani trochu rád, v jednom má pravdu. Doprava v Praze je jako voda, prostě protéct musí a když jí jednu cestu zahradíte, rozlije se do cest souběžných. V případě Smetanova nábřeží jsou to trasy dvě, přetížená magistrála a přetížená smíchovská pobřežní komunikace. To ale sluníčkové organizátory buzerace v Karlových lázních jaksi nezajímá. Zajímá to ale destitisíce automobilistů, kteří budou mít o to zkomplikovanější dopravu. A ruku na srdce – kdo jezdí autem Prahou ku potěšení? Většina, kdo jede, prostě musí. Sobotní pokusné uzávěrky nic neukážou, ale pokud by prošlo odsouhlasení trvalého uzavření, bude to mocný příspěvek k tlaku v papiňáku.
A tak se nedivme, až nějakému duševně kalnému jedinci zaharaší na cimbuří, praskne pojistka Papinova patentního tlakového hrnce a odpálí nějaký ten ohňostroj v Praze. Koledujeme si o to docela pilně.
(10x známkováno, průměr: 1,40 z 5)