V mládí jsem býval slušný hoch.
Nepral jsem se, nečmáral hanlivé obrázky po záchodech, ani jsem netrápil učitele připínáčky na židli. Za celé své dětství jsem rozdal pouhé dvě facky a jednu ránu pěstí. Snad proto mi přezdívka Slušňák zůstala dodnes. Jenže pak přišla puberta a znáte to, hormony jsou svině. Adrenalin, testosteron, to všechno potřebovalo někde neškodně vybublat. Zkusil jsem sportovat, běhal jsem, plaval, jezdil na kole. Vždy až na krev a do úplného vyčerpání, ale pořád mi to připadalo málo akční. Ke skinům se mi nechtělo a bojové sporty mi přišly příliš nebezpečné. Přece jen se živím hlavou, tak bych si na ni měl dávat pozor.
Pak jsem viděl film Klub rváčů a řekl jsem si, že to je ta správná aktivita. Budu se bít jen tak pro radost. Nahradím si, co jsem v dětství zameškal. Ale založit takový klub, to není jen tak, potřebujete lidi a prostory, kde budete svůj koníček provozovat. Začal jsem se tedy pilně rozhlížet kolem sebe a zjistil jsem, že ve svých touhách zdaleka nejsem sám. Vyhlédl jsem si tedy jednoho člověka, který mi byl sympatický a měl už nějaké zkušenosti a zkusil jsem první nesmělé údery. Brzy nás bylo víc. Zpočátku jsem sice většinu soubojů prohrával, takže jsem se vracel pozdě večer plný modřin a škrábanců. Ale byl jsem šťastný, že se můžu svobodně realizovat podle svých představ.
Po nějaké době jsem odkoukal pár grifů a moje rány začaly být efektivnější. Zejména jsem si oblíbil způsob boje, kdy jsem se zpočátku tvářil jako děsný máslo, nechal si dát pár neškodných ran a pak nastoupil s plnou parádou. Nedařilo se mi sice vyhrát všechny zápasy, ale byl jsem se svými výsledky spokojen.
Nejprve jsme se scházeli v skromné garáži, ale tam nám bylo poněkud těsno. Tak jsme si pronajímali jednu tovární halu. To už bylo lepší, ale vyvstaly nějaké problémy s pronajímatelem. Posléze jsme dokonce získali vlastní prostory a jeden fanoušek se uvolil, že bude dělat správce. Pouštěl lidi dovnitř, vyměňoval zakrvácené ručníky a činil tak zadarmo.
Náš věhlas rostl a brzy jsme získali početné příznivce. Ne všichni se chtěli rvát, tak alespoň kibicovali a sázeli na jednotlivé borce. Nevadilo nám to, protože většina z nás nebyla každý den ve formě. Kromě toho, když jdete na nějaké jednání, musíte působit seriózně a modřina pod okem se těžko vysvětluje. Takže jsme se občas zapojili do davu a fandili taky.
Našlo se samozřejmě i pár kritiků, kterým se zdálo, že to, co děláme, je příliš surové a vulgární. Jenže my jsme se vždy rvali pouze v soukromí a nikomu jsme naši filosofii necpali. Kdo nechtěl, nemusel na nás koukat, a ti zbylí přišli z vlastní vůle, takže se těžko mohli vymlouvat, že se jim naše rvačky nelíbí.
Po nějakém čase jsem však zjistil, že už to není jako dřív. My staří mazáci jsme se vždy rvali jen pro potěšení, a to nám zůstalo. Pár nováčků ale špatně pochopilo naši ideu. Mysleli si, že člověk se vždycky musí rvát za něco. Do naší pokleslé zábavy se najednou začala vkrádat ideologie. Přes noc jsme se stali bojovníci za věci, ze kterých jsme si dosud dělali pouze legraci. Zpočátku jsme si toho příliš nevšímali, ale proběhlo pár afér a několik příznivců bylo vyloučeno pro názorové neshody s některými borci.
Problémy začaly být i s některými fanoušky. Občas se někdo snažil narušit zápas tím, že pokřikoval na bojovníky či jiné diváky urážky. S těmi jsme si dokázali snadno poradit. Buď dostali pro výstrahu ránu pěstí nebo byli vykázáni z prostor klubu. Našli se i tací, kteří házeli do ringu odpadky a bavili se tím. Občas se proto kolbiště muselo uklidit, aby zápas probíhal v důstojných podmínkách. Dělali jsme, co jsme mohli, ale všichni jsme byli pracující lidé a po zápase jsme bývali unavení, takže aréna byla zahnojená čím dál víc. Není divu, že v takových podmínkách se člověku do boje moc nechtělo.
Nastal čas změn. Řekli jsme si, že naši milovanou zábavu nám nikdo kazit nebude. Rozhodli jsme se, že si trochu posvítíme na stávající členy. Při přijímání nováčků jsme se stali opatrnějšími. Na odpadky máme nové koště, které dobře mete. Jen tak se z nás nestane Klub sráčů.
(Zatím nikdo nehlasoval)