Známe je například z akce „děkujeme, odcházíme“. Řeč je o doktorech a dalším zdravotnickém personálu. Vůbec nechápu proč například pracovníci chirurgické pohotovosti fakt neodjeli někam do říše, nebo kam hrozili, že pojedou a kde že to na ně vlastně čekali. Po zážitku na pohotovosti jsem přesvědčen, že péče ukrajinských nebo slovenských doktorů prostě nemůže být horší.
Z práce, kde se mi při houpení na židli se značkou „vyrobeno v EU“ podařilo si o stůl rozbít hlavu, jsem se vydal do Krče na zašití na pohotovost. Poprvé v životě jsem potřeboval využít těchto služeb, které si každý měsíc platím ze zdravotní daně. Ještě před návštěvou pavilonu G3 krčské nemocnice jsem si říkal, že stát sice dělá z principu všechno blbě a draze, ale lidi by snad chcípnout ve svém nemocničním zařízení nenechal (po příbězích, které jsem slyšel o LDNkách raději upřesňuji – minimálně ne ty v produktivním věku, kterým bere peníze, aby mohl ten socialismus z něčeho živit). Po návštěvě G3 jsem přesvědčen o tom, že by klidně někoho chcípnout nechali a asi by je to ani moc netrápilo.
Než jsem se zakrvácený dohrabal do nemocnice, musel jsem projet celou řadu „zklidňovacích semaforů“, které mě cestou čekaly. Zklidňovací semafor v Praze funguje tak, že i na zcela prázdné silnici na něm svítí zelená do té doby, než k němu přijede auto. Pak na něm naskočí červená a řidič čeká a mezitím asi nějak probíhá to zklidňování dopravy nebo co. Pak se popojede dál o pár metrů k dalšímu semaforu a tak dále. Rebelsky jsem se rozhodl poslední zklidňovací semafor vzhledem k okolnostem (neděle pozdě večer, zcela prázdná silnice) projet na červenou. Bohužel mi nedošlo, že mě z dálky zahlédl z auta policista, který někde v okolí vykonával nějakou užitečnou činnost. Tato příhoda byla poměrně úsměvná a velice krátká: „Dobrý den pane řidiči, silniční kontrola…“. V tom mě zahlédl s hlavou od krve přes okénko a dodal „aha, jeďte“. Jestli jsem to auto neukradl a přitom jsem se třeba nepořezal nebo jestli mi něco není a nejsem v tu chvíli třeba hrozbou pro sebe či jiné účastníky silničního provozu bylo policistovi tak nějak u dvou půlek.
Po příchodu na příjem pohotovosti si člověk připadá jako v uprchlickém táboře. Vypadalo to tam přesně jako v mém oblíbeném seriálu E.R. (Pohotovost), který ale ilustruje typickou americkou nemocnici značky „póvl“ pro lidi bez zdravotního pojištění a bezdomovce. Na příjmu seděla jedna sestra, která tam úřadovala, ověřovala hlavně zaplacení zdravotní daně a ke všem měla spoustu chytrých a potřebných keců. Ve frontě na příjmu stálo snad 8 lidí v různém stavu. Hodinu jsem čekal pouze na příjmu. Za celou dobu jsem neviděl doktora, který by někomu pomáhal. Sem tam se nějaký doktor v umolousaném bílém plášti a v bílých pantoflích prošel přes čekárnu třeba když nesl setře na příjmu peníze na pizzu, kterou mu měli přivézt. Sestra na příjmu si ani u mě neodpustila „a jak se vám to stalo?“ .. „houpal jsem se prostě na židli“ odpověděl jsem s pokorou. Po její další otázce „A to neumíte sedět na židli nebo co?“ jsem se rozhodl té krávě už neodpovídat. Následoval dotaz, zda jsem zaplatil 90Kč poplatek a pokud ne, tak musím před vstupem do ordinace a na rentgen jít a ten poplatek honem u automatu zaplatit. Prostě absolutní ignorace toho, že člověku něco je. Další půl hodinu jsem si počkal na rentgen a skoro dvě hodiny následně v čekárně na doktora. Hlavně že se tihle zaměstnanci státní nemocnice pořád čertí že mají málo peněz, ale přitom mají v práci na všechno dost času, všude hrajou různě televize a z různých místností bez označení různě vycházeli a zacházeli sestry a doktoři. Ordinace to určitě nebyly. Pravděpodobně nějaká ulejvací místnost nebo šmajchlkabinet. Ze všech pracovníků byla na každém kroku patrná maximální neochota. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že je seru už jenom tím, že jsem si tam dovolil přijít na ošetření.
V ordinaci byla setra, medička a doktor rozvalený na židli. To byla jediná místnost, kde to vypadalo, že se něco děje. Setra připravila set na šití a medička ve věku odhadem podle vzhledu tak 12 let se s třesoucíma ručičkama a slovenským přízvukem chystala na šití. Požádal jsem je, aby mi to zašil doktor a ne medička. Učit se může např. na někom, kdo dobrovolně nabídne své tělo k lékařským experimentům. Doktor mě přesvědčoval, že na medičku bude dohlížet, ale když viděl, že jsem neodbytný, tak se uráčil zvednout svoji kotelnu ze židle a se slovy „achjo, tak ukažte..“ ránu zašil. Setra zavázala hlavu a byl jsem vykopnut se slovy „kupte si v lékárně novikov a za 7 dní vyndat stehy. Nashledanou.“. Zajímalo by mě co v té ordinaci dělali předtím tak dlouho, když jsou se vším tak rychle hotoví.
Nedokážu si ani ve snu představit, že by mě tam přivezli s něčím horším. Při čekání na doktora jsem si všiml, že saniťáci přivezli jeptišku a následná debata mezi sestrou a doktorem se nesla asi v tomto duchu (samozřejmě s vyřváváním na celou čekárnu): „no už tolik vnitřně nekrvácí, takže ji objednejte na ráno na devátou na gastroskopii.“. Tato scéna, že doktor co má noční oddeleguje pacienta až na další den, což bylo za 10 hodin, se opakovala ještě u jiného pacienta. Urychlení práce z rychlosti „vlezte mi pacienti na záda“ se konalo až po tom, co sestra začala šílet, že pacient krvací asi hodně. Následoval chaos, kdy na sebe sestry řvali a hádali se, kdo má objednat „nakřížené krve“ a kdo má volat na sál a běhali sem a tam. Třeba zabití jeptišky nosí smůlu, a tak z toho byli nervní a nebo byl jejich postup prostě neprofesionální.
Po asi 3,5 hodinách jsem se vracel k autu. Na vrátnici nemocnice jsem zaplatil ještě asi 200Kč parkovací poplatek, protože jsem tam prý by moc dlouho. Ještě že to státní socialistické zdravotnictví máme.
(Zatím nikdo nehlasoval)