Walther E. Williams se v ohlédnutí do minulosti zamýšlí nad tím, zda mají zbraně vůbec co do činění s násilím a kde hledat skutečnou příčinu.
Když jsem chodil na základní a poté střední školu – ve 40. a 50. letech –, neslyšel jsem o střílení na školách, jaká jsou dnes tak běžná. Proč? Rozhodně to nebylo kvůli přísnějším zákonům o zbraních. Mám repliku katologu zásilkového obchodu Sears z roku 1902. Je v něm 35 stran nabízejících zbraně. Lidé prostě poslali peníze a palná zbraň jim přišla poštou.
Dr. John Lott, autor knihy „More Guns, Less Crime“, zjistil, že až do 60. let působily při státních středních školách v New Yorku střelecké kluby, ve kterých studenti soutěžili v celoměstských soutěžích o stipendia na univerzitu. Ráno si metrem přivezli do školy zbraně, uložili si je u třídního učitele nebo učitele tělocviku a po vyučování si je vyzvedli, aby mohli trénovat střelbu.
Stejně tak byla ve venkovských oblastech Virginie tradice, že středoškoláci ráno před školou lovili drobnou zvěř a nezřídka pak měli své pušky uložené v kufrech aut na školním parkovišti. Bylo zcela běžné, že dvanácti- či čtrnáctileté dítě dostalo k narozeninám od otce nablýskanou novou malorážku.
Dnešní společnost se co do slušnosti naprosto nemůže srovnávat se „včerejškem“. Mnozí z dnešních mladých začínají svůj školní den tím, že prochází detektory kovu. Ve školních chodbách hlídkují strážní a před školou patroluje policie. Navzdory všem těmto opatřením se dějí napadení, pobodání a školní střelby. Podle statistik Národního centra pro vzdělání došlo v roce 2010 na školách k 828 000 trestným činům bez následku smrti. Napočítali 470cnbsp;000 krádeží a 359 000 násilných útoků, z nichž 91 000 bylo važných. Za ten samý rok bylo fyzicky napadeno 145 100 učitelů ve státních školách a 276 700 učitelům bylo vyhrožováno.
Jaké vysvětlení hledat za tím, jak se dnešní chování liší od dob nedávno minulých? Je tomu již více jak půl století, co v tomto národě „liberálové“ a „progresivci“ – společně se systémem státního vzdělávání, pseudo-intelektuály a soudy – vedou válku proti tradicím, zvykům a morálním hodnotám. Tito lidé učí mladé svou vizi: že neexistují žádné objektivní morální hodnoty. Říkají, že otázka toho, co je morální či ne je toliko záležitostí přesvědčení, osobního názoru nebo demokratického konsensu.
V 50. a 60. letech začal školský systém podrývat to, co se děti naučily od svých rodičů a z církve. Sloužila k tomu agenda jako „vyjasnění hodnot“.
Takzvaná sexuální výchova je určena jednoduše k tomu, aby podminovala vedení rodinou a církví proti předmanželskému sexu. Výchova ke zdrženlivosti byla zesměšněna a nahrazena výukou o kondomech, hormonální antikoncepcí <která má závažné zdravotní dopady, o kterých se nemluví – jedné mé ex-kolegyni lékařka naprosto otevřeně řekla, že jí H.A. zničila srdce – pozn. překl.> a potraty. Další podrytí rodičovské autority přišlo se zákony umožňujícím teenagerům jít na potrat, aniž by o tom rodiče věděli nebo do toho mohli mluvit.
Zvyky, tradice, morální hodnoty a pravidla etikety – nikoli zákony a vládní nařízení – jsou to, co tvoří civilizovanou společnost. Tyto normy chování – předávané příkladem, slovy a vyučováním církve – reprezentují moudrost, přefiltrovanou staletími zkušeností, pokusů a omylů a vyhodnocováním, co funguje.
Důležitost zvyků, tradic a morálních hodnot jako prostředků regulujících spočívá v tom, že řídí chování lidí tehdy, když je nikdo nevidí. Policie a zákony nemohou nikdy nahradit osobní zábrany v chování jedince a vytvořit civilizovanou společnost. Policie a soudy mohou být přinejlepším poslední, zoufalou linií obrany společnosti. Čím necivilizovanějšími se stáváme, tím více zákonů potřebujeme, aby upravovaly chování.
Mnoho zvyků, tradic a morálních hodnot bylo opuštěno, aniž bychom se zamysleli nad tím, jakou roli hrály v civilizované společnosti – a teď za to platíme. Co je ale horší – namísto aby se lidé vrátili k tomu, co fungovalo se obrací k tomu, co toliko dobře zní – jako „Zákony nulové tolerance“, kdy to, že do školy přinesete vodní pistolku, namíříte na někoho prstem a zakřičíte „bum“ nebo toliko nakreslíte obrázek zbraně vyústí v zadržení či oficiální napomenutí <protože to neleží v pravomoci školy, ale federální vláda nařizuje nejvyšší přísnost bez přihlédnutí k okolnostem a závažnosti: proto „zero tolerance laws“ – pozn .řekl.>
Když tedy vidím, že jsme se co do ovlivňování chování se zbraněmi uchýlili k zákonům o zbraních, ptám se: jak bychom teď měli regulovat pálky a kladiva? Koneckonců, statistiky FBI ukazují, že pálkami a kladivy je každý rok zavražděno více lidí, než puškami a brokovnicemi.
Toto je překlad článku „Are Guns the Problem?“ od Walthera E. Williamse, který původně vyšel na konzervativním serveru TownHall.com a který překládám v rámci většího celku zamyšlení nad nad nenahraditelnou rolí otců a škodlivé roli státní indotkrinace na školách ve výchově dětí k osobní zodpovědnosti a svobodě.
Šíření povoleno v nezměněné podobě.
(Zatím nikdo nehlasoval)