Jinochova cesta za dobrým zvukem – část II.

Featured Image

V druhém díle vás zavedu od audiotechniky ke konzervárenství. Podíváme se, čím nás to hoši z hudebních vydavatelství vlastně krmí.

Jak tajemný Dr. Ebbets natrhl triko Apple/EMI

První díl končil s léty devadesátými a mým rozladěním ze zvuku první edice Beatles na CD. Naštěstí na tomto světě nic netrvá věčně – ani štěstí, ani zklamání.

Neptejte se mě, KDO je Dr. Ebbets, stejně to bude nejspíš jenom pseudonym. Prý byl povoláním zvukový inženýr a producent. Důležité je, CO tenhle chlápek udělal. Především skoupil ty nejlepší dostupné edice LP desek Beatles. Ono totiž ani zdaleka není jedno, jaká firma si u majitelů práv za tučný poplatek půjčí master nahrávky, jak sofistikovaným postupem z něj připraví matrici a jak nakonec LP vylisuje. Existují desítky menších specializovaných firem, které vydávají (s větším či menším úspěchem) reedice slavných alb a jejich zvukoví inženýři se přitom snaží přenést zvuk z master pásku (disku) na vinyl LP desky co možná nejlépe. Za určitý etalon lze v tomto považovat společnost Mobile Fidelity Sound Labs ze Sebastopolu (rusofobové zachovejte klid, je to v Kalifornii, USA). Zvláště podařené kousky od MFSL se dnes prodávají na Ebayi běžně za stovky USD.

Dr. Ebbets pak počátkem nového milénia ty nejlepší reedice převážně od MFSL nakoupil, elpíčka velmi pečlivě zdigitalizoval a výsledná CD-R pak rozesílal vybraným zákazníkům z jeho mailing-listu. Počínání z pohledu ochrany práv na hranici legálnosti, takže jednou z podmínek „zákaznického klubu“ bylo zůstat pokud možno zticha. Jenže v době internetu se nic dlouho utajit nedá a i dobře střežené tajemství jednou praskne. Nedlouho na to se tak k tomuto dílu průkopníka dnes tolik oblíbeného „vinyl rippingu” dostal i jeden český nespokojenec, autor tohoto článku. Všechna Ebbetsova „digitální elpíčka” zněla o poznání lépe, než oficiální produkce Apple Records /EMI. Byl jsem na ně po právu naštvaný, protože Dr. Ebbets ukázal v plné nahotě, co s tím zvukem velké firmy udělat mohli a jednoduše prostě zkrátka se na to vykašlali. Přitom Dr. Ebbets dělal prý jen o precizní převod z již existujících LP do digitální podoby, neprováděl žádná remasteringová kouzla, o nichž si povíme dále.

Oholíme hejla podruhé aneb rádoby remastering

Jak na stejné muzice vyděláte víc? Prostě ji prodáte ještě jednou, často těm samým lidem. Jak? Něco jim za ty jejich kačky a dolary slíbíte. Písničku nebo dvě navíc, třeba tu, co původně vyšla jen na singlu. Bonus track se tomu říká. Nebo jim slíbíte vylepšený zvuk. A na takový příslib vám dost často někdo skočí.

Cédéčka s nálepkami Remastered, Digitally remastered nebo dokonce Remastered from the original master tapes, byly pro jinocha hledajícího co nejlepší zvuk, převelikým lákadlem. Remasterovaná cédéčka z poloviny devadesátých let, a to především ta od velkých vydavatelství, byla ovšem velká loterie. Občas lepší, občas jen trochu jiné, ale ne nutně lepší a občas to byl průser jako hrom. U gramofirem se jen málokdy ctila základní zásada lékařů, že v prvé řadě nutno pacientovi léčbou neublížit. Třeba takový filtr na redukci šumu najdete prakticky v každém software na zpracování zvuku. Jenže se šumem vždy odejde i kus původního zvuku, chce to velmi citlivý přístup. Stejně tak si nelze remastering nahrávky představit tak primitivně, že si pohrajete s ekvalizérem, vytáhnete basy a výšky, aby to lépe “šlapalo” a máte hotovo. A málem bych přitom zapomněl na to nejoblíbenější kurvítko zvukařů, zvané kompresor. Nikoliv však ten, který vám do motoru auta natáhne víc vzduchu, může tím shořet i víc paliva a dostanete z něj koně navíc. Zvukařským kompresorem se měnila (a dosud mění) dynamika jednotlivých nástrojů i celé nahrávky. Proč to? Protože za dveřmi hudebních studií se mezi velkými vydavatelstvími rozhořela v polovině 90. let válka, která dosud nevyhasla.

Válka volů(me)

Že “válka je vůl”, o tom zpívali kluci ze skupiny Synkopy 61 už v roce 1968. Na počátku každé války také obvykle najdeme pár volů, kteří válku dychtivě vyvolají a nedomyslí přitom její důsledky. Velká pětka hudebních vydavatelství (EMI, Sony Music, Warner, Universal a BMG) už v roce 1995 sedla ke stolu a začala hezky potajnu – po monopolisticku – řešit klesající zisky z prodejů CD. Že by nabídli posluchačům něco nového a lepšího? Ale kdepak. Prostě sprostě se dohodli na tom, že budou tlačit na prodejce, aby zákazníkům neposkytovali slevy z doporučených maloobchodních cen a za to jim nabídnou více peněz na marketing. Když se to o pár let později provalilo, byla velké pětce za kartelovou dohodu z let 1995-2000 vysolena pokuta 143 mil. USD.

Zkusili na to jít tedy jinak – víc psychologicky. Koupíte si nejspíš tu nahrávku, která vás od prvních tónů něčím zaujme. Nebo lépe, když vás ohromí tak, že vypnete obranné mechanismy a se slovy „tohle beru“ vytáhnete peněženku. Technicky se to (velmi zjednodušeně, zvukaři jistě prominou) udělá tak, že se při mixu nahrávky vytáhnou nahoru tiché pasáže s nástroji jako činely, flétny, různá cinkátka na úroveň těch silných a pak se celá nahrávka ještě zvukově “znormalizuje” na co nejvyšší úroveň hlasitosti. Že přitom sem-tam dojde ke zkreslení nahrávky, kdy digitální „clipping” je pro lidské ucho podstatně nepříjemnější, než zkreslení analogové, to si při rychlém poslechu v obchodě nejspíš nevšimnete. Zděšení nastane až doma, na lepší aparatuře. Většina nahrávek s takovou ohulenou „bum – cink” charakteristikou je totiž na delší poslech pro naše uši a mozek velmi únavná, protože jde o něco nepřirozeného, násilného. Nejde přitom jen o můj subjektivní dojem, uvedený jev, pro který se vžil termín loudness war, tedy válka hlasitosti, se dá velmi dobře vyjádřit i celkovou dynamikou nahrávky v decibelech. Tam kde nahrávky v 80. letech běžně měly dynamický rozsah 14 – 16 decibelů, bylo při příležitostných reedicích najednou těch decibelů rozsahu jen 10 nebo 8, o nových nahrávkách ani nemluvě. Najděte si vaše oblíbené album třeba v této databázi. Ale i šest dB stačí, hlavně že se to prodá, no ne?

Sám si například vzpomínám, s jakým roztrpčením jsem po týdnu prodával novučičký remaster the Who – Tommy (1968) který jsem koupil hned, jak v roce 1996 vyšel, protože mi moje původní dvoudisková verze vydaná u Polydoru v roku 1987 připadala poněkud unylá. Nová naleštěná verze se jednoduše nedala poslouchat. Netušil jsem, že si na skutečně dobře znějící disk s touto rockovou operou počkám ještě dalších skoro dvacet let – u Geffenů to nakonec zvládli s Tommym i s Quadrophenií docela dobře. A že to mezitím vezmu velkou oklikou zpátky přes analog, ve stopách bájného praotce všech LP ripperů Dr. Ebbetse.

Back to Black

Znechucen digitálními šmakuládami velkých vydavatelství jsem se neplánovaně vydal zpět k vinylovým deskám. Sem tam jsem si občas i nadále nějaké to CD koupil, ale spíš od firem a firmiček, kteří dbají nejen na obsahovou, ale i zvukovou kvalitu díla, jako jsou třeba Chesky Records, Linn, Windham Hill nebo německý Stockfish. Najdete u nich i velmi zajímavé interprety „mimo hlavní proud“. Dlouho jsem pak zvažoval nákup gramofonu a řešil všechny ty pohony a přenosky a předzesilovače a kabeláž a tak dál. Technika byla už někde úplně jinde, než v mém mládí. Hotová alchymie. Pak jsem si na internetu všimnul, jak rostou komunity „LP ripperů” (nezaměňovat s rappery, prosím), kteří se doslova předhánějí v tom, kdo a čím z dané vinylové desky vytáhne co nejvíc muziky. Často u nich totiž pod moderní a drahou přenoskou pracuje gramofon odněkud z 80. let a výsledky mají přesto skvělé. Nakonec jsem šel právě tudy, na vrcholu mé aparatury dnes trůní pečlivě restaurovaný automat s přímým náhonem Technics SL-Q3 z let 1979-1982. V jedné z recenzí jsem si přečetl větu „It is built like a tank” a recenzent měl víceméně pravdu, je to kus poctivé mechaniky. Těžký talíř se stroboskopem a červenou doutnavkou na hlídání správných otáček, raménko se za tichého lupnutí relátka elegantně zvedne, posune a zlehka spustí přenosku na začátek desky, na konci to samé v obráceném gardu, parádní strojovna. Jediné, co utrpělo zubem času je plexisklový kryt, který věkem zkřehnul a jen čekám, kdy jeho dvakrát lepené panty upadnou definitivně. Ale dělá mi ta mašinka radost a při troše péče mi tenhle „tank mezi gramofony“ ještě spoustu let vydrží.

Komunita příznivců gramofonů a spolu s tím i nabídka nových desek různých vydavatelství utěšeně roste. Přesto jsem zpočátku odmítal uvěřit zprávě z webu hiresaudio, podle kterého prodej vinylů v USA v roce 2022 poprvé od roku 1987 překonal prodej CD. Ve finančním vyjádření to dokonce nastalo již dříve, protože LP desky jsou vnímány jako luxusní zboží a spotřebitelé jsou za ně ochotní i více zaplatit.

Ovšem hlavní důvod, proč vloni elpíčka poprvé po 35 letech překonala v prodejích cedéčka, nespočívá v jejich enormní popularitě, byť v posledních letech dosti specifický trh LP desek stabilně roste o několik procent ročně. Tkví zejména v brutálním propadu objemu všech prodaných hudebních nosičů. Třeba CD měla na přelomu století jen v USA prodeje kolem 930 milionů nosičů ročně, ale vloni z tohoto koláče zbylo už jen 34 milionů kusů. Čtete správně, prodeje CD se za uplynulých dvacet let smrskly na pouhá tři procenta!

Je ale přes šedesát let stará stereofonní dlouhohrající deska skutečně to nejlepší, co můžeme našim uším dopřát? Byť mám vinylové desky velmi rád, odpověď je jednoznačně záporná. A to z logického důvodu: hudba se dnes v drtivé většině nahrává a mixuje digitálně ve vysokém rozlišení, které značně překonává technické a zvukové možnosti finálního CD disku, jak si povíme dále. Při nahrávání i mixu máte k dispozici neomezený počet nahrávacích stop, kdykoliv se lze vrátit o krok zpět, máte k dispozici velký počet efektů atd. atd. A převést nakonec výsledný mix z datového disku na LP desku znamená udělat ještě spoustu technologických kroků navíc a během kteréhokoliv z nich se může něco pokazit. Ať už v procesu přípravy matrice LP desky nebo pak při výrobě vinylových kopií. V podstatě jen perfektně odvedený kus práce “navíc” při převodu digitálního záznamu na analog a jeho vylisování do drážek dokáže zvukovou kvalitu LP desky alespoň přiblížit zpět k původnímu studiovému záznamu. Obliba LP desek v posledních letech je dle mého názoru spíš vyjádřením toho, že i běžný spotřebitel už přišel na to, že technologie CD v původním red-book formátu tu už dávno neměla být. A nešlo by náročný proces výroby LP desky vynechat a pustit si rovnou to, co nechal zvukař po masteringu nahrávky na master disku? No jistěže šlo.

High-resolution audio: pomalá prohra na dvou frontách najednou, o té třetí už ani nemluvě

Už téměř před čtvrt stoletím mělo být všechno jinak. Technologie pro výrobu zvukových nosičů přinášející dvoukanálový stereo zvuk nebo dokonce prostorový vícekanálový zvuk ve studiové kvalitě až k vám domů byla v roce 1999 připravena dobýt svět. Vlastně byly hned dvě. Super Audio CD (SACD) od konsorcia Sony – Philips, tedy těch samých firem, kteří nám v roce 1982 přinesli původní Compact Disc, bylo představeno v březnu 1999. Konkurenční DVD – Audio (DVD-A) od společností JVC a Toshiba, bylo představeno jen o pár dní dříve, 9. února 1999. Ach, ty zvláštní náhody!

Oba formáty se od sebe technologicky dost zásadně liší, koho to zajímá, ten si může kromě hromady anglické literatury přečíst třeba dva články na českém serveru Hifi-Voice.com – tady je první a tady je druhý díl. Jsou psány nejen z pohledu porovnání obou technologií, ale zajímá se i o přínos záznamu ve vysokém rozlišení pro milovníka hudby. Podle mě jsou na poslech rozdíly obou formátů skutečně marginální a výsledek závisí spíš na tom, jak je v konkrétním přehrávači dotažena implementace DAC převodníku po stránce hardware a firmware.

Každý z formátů pak šel vlastní cestou, ale z užitného hlediska přinášeli oba víceméně totéž – stereo zvuk v rozlišení 24 bitů při vzorkovací frekvenci až 192 kHz, u vícekanálového zvuku pak 24bit/96kHz. V konsorciu Sony / Philips to vzali víc od podlahy, zanechali jen fyzický formát média a vše ostatní překopali. PCM modulaci signálu nahradili DSD, změnili způsob vzorkování, přepracovali ochranu dat atd. atd. atd. Prostě revoluce. Pro nový formát tak bylo nutno koupit nový přehrávač. Toshiba namísto toho šla cestou evoluce dobře zavedeného formátu DVD disku, který během pár let poslal videorekordéry s VHS kazetami na smetiště dějin. Pro přehrání DVD-A nebylo třeba nový přehrávač, často stačil jen upgrade firmware stávajícího DVD přehrávače, který už měli skoro všichni doma. Prostě našli jednoduchý a funkční způsob, jak využít skoro 7x větší datové kapacity DVD (4,7GB oproti 700MB u CD) pro záznam audia ve vysokém rozlišení. Mě osobně byla cesta této nenásilné evoluce milejší. Než ale si řekneme, jak to s oběma formáty dopadlo, položme se na otázku:

Potřebujeme vůbec zvuk ve vysokém rozlišení?

Za mě: jednoznačně ano. Při hledání nejlepších nahrávek jsem se naučil využívat takzvané ABX testy, kdy pod A přiřadíte jeden záznam, pod B druhý a můžete mezi nimi během přehrávání libovolně často přepínat. A to okamžitě, bez sebemenší prodlevy či zakolísání zvuku. Snadno tak zjistíte, která z nahrávek je zvukově lepší. A to “X” pak použijete pro ověření, zda jste (jak se často stává) nepodlehli sugesci: pustí se vám náhodně buď záznam A nebo B a vy musíte správné určit, který z nich to je.

Když se na poslech soustředíte a tušíte, na čem se nejvíce projevují rozdíly mezi záznamem v CD kvalitě a záznamem ve vysokém rozlišení, odhalíte rozdíl během několika sekund. Zkuste si to ostatně sami, nemusíte na to mít aparaturu za desítky tisíc. Bude vám na to stačit i průměrný zvukový chip, který dnes máte automaticky na motherboardu střední cenové hladiny a k tomu nějaká lepší sluchátka (pecky do uší a bezdrátové hračky tím samozřejmě nemyslím). Software ve formě přehrávače Foobar2000 a pluginu ABX pak je ke stažení zdarma.

Nahrávka v CD standardu s rozlišením 16 bitů a vzorkováním 44.1 kHz se od nahrávky ve vyšším rozlišení (stačí i 24 bit / 96 kHz) zvukově dost podstatně liší. S vyšším rozlišením často mizí ona digitální hrubost a drsnost, zvuk je paradoxně více „měkce analogový” zlepšuje se i rozlišitelnost a čitelnost jednotlivých nástrojů. Můj druhý poznatek říká, že zvyšování rozlišení a vzorkovací frekvence má poslechové meze, nad nimiž už více bitů a kilohertzů žádný přínos pro kvalitu poslechu nemá. Moje uši už v ABX testu váhají nad nahrávkou v rozlišení 24 bit / 96 kHz a čímkoliv vyšším. Takže skoro 25 let starou specifikaci SACD / DVD-A s parametry 24 bit /192 kHz považuji pro domácí poslech za dostatečný „overkill” a nahrávky s klidem Angličana downsampluju na 24 bit / 96 kHz pro úsporu místa. Sice jsem četl zajímavou studii, že supersonické frekvence nad 20 kHz některé hudební nástroje skutečně produkují, dají se na nahrávku zaznamenat a běžný člověk je sice ušima neslyší, ale přesto je podprahově vnímá. Nicméně teoretických 48kHz, které lze při vzorkovací frekvenci 96 kHz na záznam teoreticky přenést, považuji za více než dostatečnou rezervu pro každé lidské ucho. Netopýry nechme pro tentokrát stranou. A nechci se zde pouštět do nekonečných diskuzí jaký vliv na zvuk má způsob modulace signálu, tedy jestli DSD válcuje PCM a vést zde moudré pindy o vlivu kvantintizačního šumu resp. jitteru. Má poslechová zkušenost praví, že od hranice 24b/96k výš nepoznám rozdíl mezi shodnou nahrávkou v PCM vs. DSD a jsem si jist, že ke stejnému výsledku dojdete po několika poctivých poslechových testech také. A shodneme se pak všichni na tom, že zvuková kvalita nahrávky tkví v něčem úplně, ale úplně jiném.

Musím zde také pominout další přínos standardů DVD-A a SACD, kterým byl vícekanálový zvuk. A to z jednoduchého důvodu: nemám vícekanálovou aparaturu a ani ji neplánuji tímto směrem rozšiřovat. Laskavému čtenáři tedy v tomto ohledu nezbude než se pro informace obrátit na strýčka Gooogla a nebo (lépe) vydat se do nejbližší poslechové místnosti prodejců domácího kina, kde vám 5.1 nebo 7.1 zvuk předvedou v celé jeho mohutnosti.

Vraťme se ale zpět na začátek našeho milénia, kdy boj formátů audia s vysokým rozlišením vrcholil.

Chvíli to vypadalo, že se v souboji SACD versus DVD-A zopakuje historie s videorekordéry, kdy proti sobě tehdy stály formáty VHS a Betamax. Sony ovšem nenechalo nic náhodě a marketingová síla tohoto giganta nakonec slavila úspěch, DVD-A se na trhu moc neprosadilo. Za mě škoda i z toho důvodu, že jste si DVD-A mohli vyrobit pomocí software na DVD authoring a obyčejné DVD vypalovačky i u vás doma v obýváku. U SACD je to něco nemyslitelného, to v počítači díky ochráncům práv pro jistotu ani nepřehrajete. (S některými Blu-Ray mechanikami a speciálními pluginy do Foobaru sice přehrávání SACD disků nakonec rozchodíte, ba dokonce máte-li tu správnou verzi herní konzole PS3, dá se v ní SACD i „ripnout“ v plné kvalitě, ale není to nic, co by běžný uživatel herních konzolí normálně dělal).

Prodej SACD pak kulminoval v roce 2003, kdy se v USA prodalo kolem 1,3 milionu nosičů. Proti osmi stovkám miliónů CD prodaných v témže roce to bylo ale směšné číslo, navíc prodej v následujících letech strmě klesal a zhruba od roku 2009 můžeme jak SACD, tak DVD-A formáty prohlásit za čekatele na hořký konec v uměle prodlužovaném stádiu klinické smrti. Menší firmy stále ještě pár set titulů ročně vydají, ale celý americký trh s SACD má dnes objem pouhých 200 tisíc dolarů, tedy nula nula prd. Ani v Evropě, odkud jsem data nesehnal, to moc jiné nebude.

V titulku jsem ale slíbil hned TŘI prohrané bitvy, takže si k SACD a DVD-A s klidem přiřaďte i modernější Blu-Ray audio a ostatní mutace vzniklé z Blu-Ray disků (BD). Taky mrtvola, která se dnes využívá prakticky jen pro extrémně drahé reedice klasických alb, kde chcete na jeden kotouček nacpat několik různých mixů, hromadu diskutabilních bonusů ve vysokém rozlišení a navrch pár minut filmu, abyste pak zkusili ze skalních fandů daného interpreta vytáhnout třeba pět tisíc korun za jediný kotouček s pěkným bookletem.

Proč jsou „nová” média už zhruba od roku 2009 ve stádiu klinické smrti?

Mnozí by příčinu viděli v rozmachu internetu a streamovacích služeb typu Napster, itunes, Spotify, HD Tunes a dalších. Prostě už doma nechceme hromadit další kotoučky s hudbou, když je moderní mít všechno dostupné „online” případně uložené kdesi v cloudu. Rozsudek smrti byl totiž vynesen daleko dříve, než slavil vítězství rychlý internet a streaming muziky z webu přímo do vašich uší.

Podle mě za krátký život SACD, DVD-A a pak BD-audio mohou především nahrávací společnosti velké pětky, zvláště pak firma Sony. To byl totiž jednak leader přinášející na trh nové hudební formáty (CD a SACD) a ZÁROVEŇ jako Sony Music se vydatně účastní i hudebního businessu. Připomenu, že celosvětové prodeje CD kulminovaly v tom samém roce, kdy byly nové nadějné formáty SACD a DVD-A uvedeny na trh.

Kdyby manažeři velké pětky viděli přes Excelovské tabulky prodejů a zisků cédéček jen o kousek dál, než na špičku nosu, řekli by si nejpozději kolem roku 2000: „CD nemá po 20 letech dojení další perspektivu, přehodíme výhybku na nové, lepší formáty a natlačíme je na trh”. Stačilo světu oznámit, že do dvou či tří let skončí s prodejem CD a že hudbou budoucnosti bude hudba ve vysokém rozlišení. Nic víc. O kolik je vylisování SACD nebo DVD-A dražší, než stoji vylisování CD? O dolar? A tak kdyby pak nová média byla na pultě chytře jen o 3 dolary dražší (místo deseti, jak tomu skutečně bylo), a kdyby z toho jeden dolar šel do kapsy vydavatelům, druhý dolar fabrikám na nové technologie masové výroby médií a třetí dolar by šel na promotion toho všeho, mohli na tom slušně vydělat všichni: zákazníci by si za lepší produkt rádi „něco málo“ připlatili. A třeba by se pak firmám dokonce podařilo vytvořit a pár let sytit nový segment trhu: média s vysokým rozlišením by se stala standardem pro kvalitní domácí poslech, zatímco streamovací služby by okupovaly spíš telefony teenagerů, kteří musí mít pecky v uších během jízdy autobusem. Přehrávače DVD-A a SACD by díky poptávce a velkým objemům výroby zlevnily někam těsně nad CD přehrávače. A výsledek? Odhadem už někdy kolem roku 2005 by SACD/DVD-A z trhu vytlačily technologicky zastaralá CD, která by lidem chyběla asi tak moc, jako VHS kazeta po nástupu DVD. Stejně tak dnes snad nikomu nechybí analogová televize, když přišlo DVB-T a pak DVB-T2 v HD kvalitě. Koupili jsme novou telku nebo jen set-top box za pár stovek a televize má díky této inovaci a zvýšení kvality ještě pár dalších let aspoň nějakou perspektivu.

Nahrávací společnosti by se navíc v situaci, kdy by po nových formátech existovala reálná poptávka, naučily SACD a DVD-A pořádně masterovat a dodávat je na trh ve znatelně lepší zvukové kvalitě. Protože to, co na SACD začátkem století vycházelo, mělo do plného využití technologických možností záznamu s vysokým rozlišením ještě hodně, hodně daleko.

Nic z výše uvedeného se ovšem nestalo. Firmy dojily archaický formát CD jednoduše dál, dokud byli lidé ochotni cédéčka kupovat. Jak to dopadlo, víme. Trh bez inovací časem zanikne. Někdy kolem roku 2007 praskla mnoho let přepínaná struna a prodeje CD (a spolu s nimi i DVD-A a SACD) od té doby letí strmě dolů. Když žádná kvalitativní změna nepřišla, lidé o hudbu na plastových kotoučcích definitivně ztratili zájem a díru na trhu zaplnily streamovací služby. Ovšem zvuková kvalita streamovacích služeb, to je jedna velká loterie, nikdy nevíte, co z klobouku vytáhnete: jestli králíka, nebo hrst bobků. Ale o tom zase někdy jindy.

A tak jsme dnes v paradoxní situaci, kdy se za etalon kvalitního poslechu opět považuje vinylová LP deska, zdatná to důchodkyně. Nic proti tomu, technologie výroby desek byla lety a zkušenostmi zvukových mistrů a techniků dotažená k dokonalosti a postupně budovaný punc luxusu kolem LP desky oproti plebejskému CD dovolil firmám v uplynulých letech vinylového boomu investovat do lepších technologií výroby matric a desek. A tak se staly celkem běžné audiofilské „heavy-weight” edice s gramáží vinylu 180 – 200g, velká pozornost se dnes věnuje procesu přípravy matric a zkouší se i různé cesty zkrácení výrobního postupu, aby zvuk cestou ze studiového masteru do drážek desky utrpěl co nejméně – myslím tím ty různé „direct cut” a „direct metal master” technologie. Nezájem a bídu z počátku 90. let naštěstí přežilo i několik kvalitních lisoven vinylových desek, jako např. Optimal Media, Pallas Pressing nebo JVC a stále je mezi námi i několik mistrů v přípravě matric jako např. Chris Bellman nebo Miles Showell: ti dnes mají spousty práce. Dobře vyrobené černé desky v pěkných obalech mají budoucnost zatím jistou. I Češi zde mají své želízko v ohni – naše Gramofonové závody Loděnice – dnes „GZ media“ umí vyrobit krásný obal i pěknou, audiofilsky poctivou 180g desku v něm, ale s kvalitou výstupní kontroly mívají občas potíže. Mezi absolutní špičku jim tak stále krůček chybí.

Ovšem největší větší vliv na to, jestli nahrávka bude nakonec „znít dobře” a bude vám přinášet radost ji opakovaně poslouchat, má její mastering, tedy proces, jak se nahrávka z mnoha jednotlivě nahraných stop nakonec smíchá a zvukově doladí těsně před tím, než ji v lisovně zvěční na odraznou vrstvu v plastovém kotoučku či vyrobí kovovou matrici, kterou pak otisknou do vinylu.

Tajné zbraně zvukových mágů – od remasteringu k umělé inteligenci

Abych tu jen nevzdychal, tak co se v posledních letech změnilo razantně k lepšímu, to jsou nástroje k masteringu nahrávek a to zejména díky pokroku ve studiové elektronice, v počítačovém hardware a především v software. A kdo to s novými nástroji skutečně umí, dokáže skutečně velké věci.

Poprvé jsem si zásadního vlivu masteringu na výsledný zvuk nahrávky všiml někdy kolem roku 2000, kdy se mi dostaly do ruky jazzové nahrávky z 50. a 60. let firmy Blue Note, na kterých se jako zvukový inženýr podepsal jistý Rudy Van Gelder. Pro Blue Note pracoval od roku 1953. Od roku 1999 pak začal archivní mastery přehrávat na původních, pečlivě zrestaurovaných magnetofonech a zesilovačích a digitalizovat je do 24 bitového rozlišení. Bylo za pět minut dvanáct, protože mnohé záznamy ještě na acetátových pásech už podléhaly zubu času. Pak digitální záznam remasteroval naopak s tím nejnovějším vybavením, co bylo tehdy k dispozici. Nová vydání klasických jazzových alb se signaturou RVG Edition zněla překvapivě bohatě a detailně, podařilo se mu přitom zachovat onen hřejivý „lampový” zvuk nahrávek z té doby. Remastering napoprvé a hned na výbornou, a to je přitom Rudy ročník 1924! A jestli internetová databáze vydaných alb Discogs nekecá, tak mezi lety 1999 až 2017 zrestauroval neuvěřitelných 346 alb. Solidní závěr pracovní kariéry, no ne?

V kategorii nahrávek Rock and Pop si skvělou pověst v masteringu nových a v remasteringu klasických alb v 90. letech vybudoval kalifornský Steve Hofmann, který svým jménem zastřešuje i informačně nabité internetové fórum. Pracoval na zakázkách pro několik nezávislých společností, připomenu alespoň ty známější labely: DCC, Audio Fidelity a Analogue Productions. Tedy firmy, které si vždy dávaly záležet na kvalitním zvuku svých vydání CD, LP a SACD. Nahrávky, které před reedicí prošly jeho „ozdravnou kúrou” patří dodnes mezi to nejlepší, co lze najít.

Ale remastering, kdy se pomocí moderních technologií snažíte zvukově vylepšit pás s původním finálním mixem (masterem), má své limity. A ty tkví právě v tom historickém masteru, který se vám dostane do rukou. Jednak záznam na magnetickém pásu postupně degraduje v čase a po padesáti letech už tam není úplně všechno to, co jste tam kdysi uložili, ale především je jeho kvalita poplatná tehdejším technickým možnostem a postupům při záznamu zvuku.

Příklad The Beatles: od verze „Trhněte si” (1987) přes Remasters (2009) a Remix (2017+) až po Demix (2022+)

Vezměme pro příklad takové Beatles, o nevalné kvalitě první reedice jejich díla na CD z roku 1987 jsem už psal na konci prvního dílu. EMI resp. Apple Records ovšem dokázalo úspěšně prodávat tuto marnost více než 20 let, než s tím zkusili něco udělat, Možná je k tomu vyprovokoval i zmíněný Dr. Ebbets se svými ripy LP desek, které oficiální vydání alb na CD z r. 1987 zvukově jednoznačně strčily do kapsy a po různých serverech a torrentech se za ty roky mezi milovníky dobrých nahrávek značně rozšířily.

V novém tisíciletí totiž už měli remasterované katalogy skoro všechny významné kapely, jen na Beatles se „jaksi zapomnělo”. V Rusku a snad i v Japonsku sice vyšla jakási remasterovaná reedice Beatles Millenium Edition, ale nebylo to oficiální vydání, spíš šlo o pirátský bootleg a zdrojem mohlo být bůh ví co.

Čekali jsme až do roku 2009, kdy s velkou pompou vyšli Beatles Remasters ve stereu následovaní Beatles in Mono. O chvalitebný výsledek se tentokrát postarali zvukoví inženýři z Abbey Road pod vedením Allana Rouse. Výsledný zvuk byl jednoznačně lepší, předčil i vinyly Dr. Ebbetse, který následně pustil na internet prohlášení, že tím jeho mnohaleté úsilí může (konečně) skončit. Jenže: při důkladnějším poslechu zjistíte, že pod tím vylepšeným zvukem zůstaly všechny ty „šedesátkové” zvukařské kiksy, které jsou zvláště patrné ve stereo verzi. Ani se nedivím spoustě audiofilů, kteří hlásají, že ti správní Beatles, ti jsou přece mono! A kupodivu pro to existuje i pár logických důvodů.

Za prvé: stereo LP deska přišla sice na trh už v roce 1958, ale po velkou část šedesátých let prodejům jednoznačně vládly monofonní přístroje. A i Beatles samotní pod vedením producenta George Martina, kterému přezdívali „pátý člen Beatles”, považovali za finální výstup mix v mono. Následných mixů do sterea se většinou už ani neúčastnili. A najatí technici se s tím popravdě řečeno moc nemazali. Pouze poslední dvě alba Abbey Road a Let It Be se už primárně mixovala přímo do sterea.

Za druhé: Studia Abbey Road dlouho používala pouze čtyřstopé záznamové magnetofony. Přitom od roku 1966, tedy od práce na albu Revolver, Beatles jednoznačně kladli důraz na studiovou práci a pod citlivým vedením Martina kreativně používali studio jako další hudební nástroj. A jak to uděláte, když máte k dispozici jen čtyři stopy a k tomu čtyři hlavy plné nápadů? Prostě na ty čtyři stopy nahrajete třeba základní kytary, basu a buben, a když se zdá být zvuk O.K., smícháte to všechno do jedné. A další tři stopy jsou volné, hurá! Jde se experimentovat! A tak to pokračuje dál s jednotlivými vokály, sborovým zpěvem, smyčcovým orchestrem, trubkami, varhany a vším tím dalším, co na nahrávce nakonec ti kluci liverpoolští použili. Jenže pak z těch posledních čtyřech několikrát přemíchaných a přestříhaných stop zkuste udělat pěkný čistý prostorový stereozvuk. S mixážním vybavením z poloviny šedesátých let to půjde fakt těžko.

A tak stereo verze Beatles podle toho celá ta léta vypadaly. Nástroje a sbory nacpané v jednom kanálu a proti tomu Paulův nebo Johnův hlavní vokál v tom druhém, jako by mezi zpěvákem a zbytkem kapely (nebo mezi vaší pravou a levou reprobednou) stála nějaká zeď. Ach jo. Pusťte si do sluchátek třeba Eleanor Rigby z Revolveru a určitě sebou cuknete v momentě, kdy Paulův vokál znějící jen do jednoho ucha najednou vpadne uprostřed fráze i do druhého. Asi na tu zvukovou zeď při zpívání lezl a nechtíc přes ní přepadl na druhou stranu.

Moc mě mrzelo, že tyhle kiksy ani na reedici z roku 2009 neopravili, technologie na to už v Abbey Road nepochybně měli. Víte, oni totiž nemohli. Fakt. „Beatles Remasters“ směly být dle podepsaných dohod skutečně „jen” remastery, nesmělo se nic měnit, zbylí členové a zástupci práv Johna a George se neshodli na důkladnějším remixu nahrávek. Jaká škoda, čekal jsem lepší výsledek.

Drobná vsuvka o těch, kdo to se starými pásky skutečně umí

Tou dobou už totiž byly dostupné technologie a postupy, jak z masteru, ale hlavně z existujících ostatních záznamů vysamplovat jednotlivé nástroje, hlasy a zvuky, kvalitně je zdigitalizovat a celé to po čtyřiceti letech smíchat znovu a lépe. Velkým frajerem v tomto oboru se ukázal být chlapík jménem Steven Wilson, kterého někteří možná znáte z kapely Porcupine Tree. Pro mě ale mnohem důležitější než jeho hudební kariéra, jsou jeho schopnosti v oblasti remixu a remasteringu. To třeba jednou si s laskavým svolením Iana Andersona z Jethro Tull odvezl všechny krabice s pásky, co měl Ian pod postelí a v garáži schované, objel studia a vydavatelství, kde Jethro Tull kdy nahrávali a pustil se do díla. Jeho reedice Aqualungu vydaná ke 40. výročí původního vydání alba zní tak dobře, detailně a plně, že si někteří puristé stěžovali, že tak to znít vlastně ani nemá. Ale já si myslím, že ano. Že by basa měla znít jako basa, úder do kopáku by měl být fyzicky cítit, na kytaře ať je slyšet pokud možno každá struna, stejně tak jako každý zpěvákův nádech. Jen ať ta muzika konečně zazní v plné kráse. A tak jsem poslouchal jeho Aqualung a pak This Was a říkal jsem si: kdy že to nahráli? 1971? 1969? To snad ani není možný! A stejně dobré jsou třeba i Wilsonovy remixy čtyřech alb skupiny Yes z počátku kariéry. Takže to jde, když se chce a umí se to! Škoda, že pak mistra Wilsona už nepustili k těm novějším albům. Pod reedici kompletního díla vydanou jako Yes – High Vibration SACD box se tak podepsal jakýsi Japonec, jehož jméno jsem raději vymazal z paměti. Nevíte, jestli je ještě harakiri v módě?

Zbylým členům a pozůstalým po Beatles se zjevně zachtělo vylepšit hudební odkaz liverpoolské čtyřky, až když se blížilo kulatých padesát let od prvního vydání Seržanta Pepře. Do práce se pustil tentokrát pan Giles Martin, syn producenta George Martina, a když si poslechnete jeho verzi Seržanta vydaného v květnu 2017, tak uznáte, že odvedl skutečně skvělou práci. Pak nás potěšil o rok později „Bílým albem” (The Beatles), pak ještě Abbey Road a Let It Be… a pak už nic.

A co ten zbytek, když už má holomek tak našlápnuto? Zavládlo totiž najednou ticho. Vlastně ne, našel jsem na netu Gilesův rozhovor, že mastery starších alb Beatles byly prostě smíchány tak (blbě), že za současného stavu techniky prostě neumožňují dostatečnou separaci jednotlivých nástrojů a hlasů nutných pro následný remix. Asi konečná. Ach jo. Pubertální juchačky typu “chci tě držet za ruku, jéééé”, to mít v lepší kvalitě ani nemusím, ale ještě aspoň Revolver a Rubber Soul bych v reedici s dobrým zvukem uvítal.

Ale pak se Giles prý v roce 2019 seznámil s novozélandským režisérem Peterem Jacksonem, který se pustil do restaurování kilometrů filmových pásů, které zachycují Beatles ve studiu při práci na albu Let It Be. Třídílný dokument The Beatles: Get Back pak spatřil světlo světa v roce 2021. Jackson přitom použil inovativní technologii „de-mixu”, která prý pomocí algoritmů s prvky umělé inteligence dokáže ze zvukové stopy vyseparovat opravdu kde co, i to, co je pro ostatní technologie překryto ostatními zvuky. Giles se s novou technologií důkladně seznámil a prohlásil, že mu otevřela dveře k další práci. 28. října 2022 tak po 56 letech mohl znovu hlasitě vystřelit z Revolveru. Mám pocit, že čím starší album si Giles vezme do parády, tím výraznějšího a lepšího výsledku dosáhne. Stereo zvuk konečně vytváří správný prostor, dynamika je nečekaná, ba šlape to místy na můj vkus až moc. Stačí se zaposluchat, do jaké dimenze se posunuly Ringovy bicí a Paulova baskytara. Rytmická sekce je konečně solidním základem pro všechny ty vychytávky v jejich písničkách. A při detailnosti výsledného zvuku se ani nestačím divit, kolik hudebních nápadů do tohoto alba ti čtyři kluci tenkrát naskládali. Vždyť nejstaršímu z nich bylo teprve šestadvacet let.

V roce 2023 nastalo u chlebodárců Gilese Martina drobné dilema: mají nechat Gilese pracovat na Rubber Soul, nebo ho přesvědčit spíš k práci na reedici prvního alba Beatles: Please Please Me, od jehož vydání letos uplyne rovných 60 let? No uvidíme, který pohled na marketing nakonec zvítězí.

Zkusme to znovu, a ještě o trochu lépe

Kdo si všiml mé poznámky o místy přehnané nadupanosti nového Revolveru a ověřil si ji na vlastní uši, může si být jist, že není sám. Ona se totiž stále vede nevyhlášená (jistojistě ničím nevyprovokovaná) Válka hlasitosti. Nezuří sice už tak urputně, jako na přelomu milénia, ale je tu s námi stále. Poslední edice alb Beatles od r. 2017 mají dynamický rozsah obvykle jen kolem 8-9 dB. Proč to, Gilesi Martine? Máš to vůbec zapotřebí? A tak jsem trochu pátral, jestli nejsem sám, komu to vadí a v jedné internetové diskuzi jsem našel zmínku o tom, že se s tím jakási partička zvukových inženýrů z webu HDDAP.COM zkouší nějak vypořádat. Vrátit nevratně zkompresované nahrávce její původní dynamiku? A to bez přístupu k původnímu masteru, který je pod sedmi zámky kdesi v trezoru nejspíš hned vedle korunovačních klenotů královny Viktorie? To si děláte prdel?

Ale ono jde i tohle, jen se mě neptejte jak. Já fakt netuším, jak to dělají. Slyšel jsem výsledek a je to celé o něco méně nahlas, na první poslech to někomu může připadat i méně zajímavé. Na druhý poslech ale zjistíte, že ten méně agresivní zvuk je na poslech prostě lepší a že celá nahrávka zní přirozeněji. Hlavně vokálům to hodně pomohlo. Pro milovníky čísel: dynamický rozsah takto ošetřeného díla se posunul někam na 10-11 dB.

Možná že tudy vede cesta, možná jsme na prahu vzniku alternativní subkultury, jejíž citlivé postupy v restaurování hudby se časem prosadí i v produkci velkých firem. Zatím je ovšem takové počínání, byť jakkoliv chvályhodné, z pohledu autorských práv na hraně legality, nebo spíš kousek za ní.

Kam (asi) směřujeme

Poslouchám hudbu pro radost už 40 let a stále mě to baví. Mnohé se časem změnilo a skutečně tím nemyslím postupnou obměnu komponent v mé aparatuře. To je ostatně to nejméně důležité, protože když jednou investujete do lepší aparatury, (na což dnes stačí i dvě-tři výplaty), posune vás to do bodu, kde zjistíte, že dobrý zvuk a příjemný poslech nejvíce ovlivňuje kvalita samotných nahrávek. Zažil jsem vrcholnou éru a pomalý konec kotoučových magnetofonů, vzestup a pád kazeťáků a kazet, pak cédéček, mizivý zájem o SACD i o Blu-Ray disky. Kupodivu tohle všechno přežila LP deska s nevelkou, ale pomalu rostoucí komunitou fanoušků. Ale to všechno jsou „jen” média, z nichž většina už je po smrti nebo proklatě blízko ní. Prodej fyzických médií v posledních letech vytrvale klesá, prodej hudby online a streamovací služby (zatím) rostou. Je ale vlastně úplně jedno, z čeho a jak dnes posloucháte hudbu, jestli (už jen) ze streamovacích služeb nebo ji máte ještě někde fyzicky ve fonotéce anebo třeba jako soubory uložené někde na disku v NAS.

Hlavní je, aby i v budoucnu bylo pro koho hrát a nahrávat, hrabat se v archivech a leštit staré diamanty. Hudba prý povznáší ducha. Tak vám všem, co dočetli až sem, přeji příjemný let!

 


23.07.2023 HandyMan

12345 (267x známkováno, průměr: 1,11 z 5)
11 793x přečteno
Updatováno: 23.7.2023 — 21:54
D-FENS © 2017