Nepříliš veselá hra o rozvodu o čtyřech jednáních.
JEDNÁNÍ PRVNÍ – KONEC
Obraz první
Obývací pokoj.
LADISLAV a MARKÉTA (manželé) u stolu.
MARKÉTA: Máš už všechno na tu dovolenou?
LADISLAV: Nakonec mám. Překvápko bylo jen u Východní říše. Tam, když se dneska rozhodneš projet, tak si nejdřív musíš zařídit cestu časem dva tejdny zpátky a koupit si známku. To jako aby stihla pořádně uzrát. A nebo prohlásit, že jí kupuješ na firmu, a pak jí dostaneš už uzrálou. Naštěstí, tohle prohlašování už mi celkem jde.
MARKÉTA: Hmm…
LADISLAV: Ale stejně mě štve, že tentokrát nejedeš se mnou a s dětma. Měla to bejt rodinná dovolená. Já chápu, že chceš jet s Pavlou na tu svojí dámskou jízdu. Ale to máš tý dovolený tak málo, že nemůžeš prostě jet na oboje?
MARKÉTA: Jo, a už jsme si to řekli.
LADISLAV: Vždyť máš teď stejně pořád samej home office. To by se snad dalo…
MARKÉTA: Ne, nedalo. Já nechci. Vždyť sám musíš vidět, že to nefunguje. Copak tě nikdy nenapadlo, že bych třeba moha mít jinýho chlapa?
LADISLAV: No, tak to ani náhodou. To fakt nemáš. To by vypadalo jinak. O co jde?
MARKÉTA: Mám… ale ne chlapa.
LADISLAV: No… hmm… tak řekněme, že úplně slepej nejsem. Ale co, děvčata, klidně
si blbněte, to je v pohodě, o tom jsou náhodou i docela hezký filmy… dokonce hromada… řek bych tak půl internetu… (Směje se.)
MARKÉTA: Ty to nechápeš, viď? Já chci bejt prostě s ní.
LADISLAV: To si klidně buď, kdo ti to bere? Jestli máš poměr s Pavlou, klidně si navzájem dělejte, co je vám příjemný. A víš co? Pro mě tohle není ani uznatelná nevěra. S ženskou mi fakt nemůžeš ublížit. Nezlobím se. Ok?
MARKÉTA: Ale já chci bejt s ní.
LADISLAV: Vždyť já ti nebráním. Klidně si s ní jezdi na dámský jízdy, nebo jí navštěvuj u ní doma… mně je tohle fuk. Do trojky jí nechci, stejně se mi nikdy nelíbila, tak co bych se o ní měl starat?
MARKÉTA: Já chci bejt s ní. Tam.
LADISLAV: Kde tam? Žiješ tady, máš mě, děti, no… prostě rodinu! Nic se ti neděje, máme tu všechno… co blbneš?
MARKÉTA: Ale já chci bejt s ní.
LADISLAV: Tak teď tomu ale už fakt přestávám rozumět.
MARKÉTA: Já chci bejt s ní. Co na tom nedokážeš pochopit? Chci se s tebou rozvést, odstěhovat se za ní, jakmile to půjde. Copak to nevidíš, že k tobě už nic necítím?
LADISLAV: Ne. To fakt nechápu. Děláš si srandu?
MARKÉTA odejde. Vrátí se s peřinami z ložnice a hodí je na sedačku. Opět odejde.
LADISLAV: Proč se musí všechno tak srát?
LADISLAV telefonuje. Na telefonu
KLÁRA (kamarádka).
LADISLAV: Klárko, mayday! Mám velkej průser!
KLÁRA: Zas tak velkej asi nebude, když to říkáš do telefonu…
LADISLAV: Nedělej si srandu. Právě jsem se dozvěděl, že se asi budu rozvádět! Potřebuju radu, seš přece původně psycholožka…?
KLÁRA: A co bys rád… Krizovou intervenci?
LADISLAV: Ne, radu! Mám tady s něčím bojovat a přitom nevím, co to vlastně je! Kdybych si moh aspoň utřídit myšlenky…
KLÁRA: (Sarkasticky.)
Takže krizovou intervenci. Bezva. A co se teda stalo?
LADISLAV: Moje žena najednou zjistila, že je na holky…
KLÁRA: Ale, prosím tě… tohle nebyla dobrá výmluva pro nevěru ani v době, kdy to ještě nebylo in.
LADISLAV: Není to výmluva. Já tu její kamarádku znám, dokonce už pár let… Ale tohle…?
KLÁRA: A to byla jako její nejlepší kamarádka?
LADISLAV: Jo. Až za hrob. A to jako hraje nějakou roli?
KLÁRA: To bych řekla. Je single?
LADISLAV: Ne. Co vím, tak je celej život vdaná, ale nějak nešťastně. Ten její jí snad dřív i prej dost mlátil, nebo tak něco… Ale podrobnosti nevím, zas tolik jsem se o ní nezajímal.
KLÁRA: Tak to ses měl zajímat. Protože ty dvě to všechno teď prožívaj spolu. A právě se jim nejspíš povedlo udělat něco, co poslalo dva chlapy do kolen. Tahle satisfakce je spojí ještě víc.
LADISLAV: Šmarjá, to je úchylný… dá se to léčit?
KLÁRA: Ne. (Směje se.)
Promiň. Musíš bejt trpělivej. Žádný konfrontace. Jestli je to celý jenom taková blbost, tak
na to musí přijít sama. A ty musíš bejt připravenej jí nic potom nevyčítat. Jasný?
LADISLAV: Ach jo… tak jo.
KLÁRA: Dej tomu prostě čas…
LADISLAV: Dobře… dík za radu.
KLÁRA: A drž se!
Obraz druhý
Po dovolené.
Obývací pokoj.
MARKÉTA sedí v křesle. LADISLAV přichází.
LADISLAV se pokusí MARKÉTU políbit.
MARKÉTA uhne hlavou.
LADISLAV: Tak jak ses měla?
MARKÉTA: No… já dobře. A co ty?
LADISLAV: Copak já… MY jsme se měli skvěle! Po tom chřipkovým koncentráku konečně trocha nadechnutí. Děti už si skoro ani nepamatovaly, co je to vyjet za hranice!
MARKÉTA: Do toho tvýho koncentráku ses ale zavřel ty sám. Bejvalo by stačilo, kdybys…
LADISLAV: Nezačínej s tím zas!
MARKÉTA: No jo… a přemýšlel jsi o… tom?
LADISLAV: A o čem? Jako o tom tvým nesmyslu? Ty to fakt myslíš vážně?
Snad jsi tomu sama nevěřila. Jsme manželé, poznal jsem tě, ještě když jsi chodila do školy! Jsme spolu celej život! Máme děti!
MARKÉTA: Ale to přece nehraje vůbec žádnou roli!
LADISLAV: Myslíš? Ty to všechno dokážeš jen tak zahodit?
MARKÉTA: Prosím tě, nehroť to. Já mám teď hlavu plnou úplně jinejch věcí! Víš, že Pavlu ten její chtěl vyhodit z okna, když mu řekla, že chceme žít spolu?
LADISLAV: No… a pomohlo to?
MARKÉTA: (Oči v sloup.) Jasně, že ne!
LADISLAV: Tak si aspoň nemusím vyčítat, že jsem to taky nezkusil. Ono z přízemí je to beztak na draka… a vlastně ani s tím drakem by to nešlo… vítr nefouká… a taky seš dost těžká.
MARKÉTA: Ty seš fakt blbej!
LADISLAV: Proč? Že odmítám brát vážně iluzi, která nemá vůbec žádnej reálnej základ a už vůbec žádnou budoucnost?
MARKÉTA zavrtí hlavou, zvedne se a odchází.
Obraz třetí
Sportovní klub.
LADISLAV a JAROSLAV (majitel klubu) rozmlouvají u baru.
JAROSLAV: No ne… Ty ještě žiješ? Neukázal ses ani nepamatuju!
LADISLAV: Měl jsem teď nějak svejch starostí dost. Ale co u tebe? Jak jsi přežil léto? Prosperuješ, doufám!
JAROSLAV: Ale jo, na klienty si nemůžu stěžovat. Letos jsem konečně moh otevřít naplno a mám už i řadu dobrejch referencí na netu, tys je neviděl? A to jsem tu teď byl na všecho
prakticky sám!
LADISLAV: No, já se pak schválně podívám… (Rozhlíží se.) Ale… vypadalo to tu jinak…
JAROSLAV: Výzdoba se musela vrátit původní majitelce…
LADISLAV: Tak počkej, co se tu děje?
JAROSLAV: No, co bys hádal? Lucka požádala o rozvod. Zjevná únava materiálu.
LADISLAV: A jak jsi to vyřešil?
JAROSLAV: Prostě vyřešil.
LADISLAV: Myslím s tím vším? Jak jste se vyrovnali?
JAROSLAV: Chce po mně ten barák vedle, co jsem teď akorát dodělal. Měl jsem s ním teda jiný plány. Ale asi jí ho dám.
LADISLAV: Jenom tak? A to si jako budete celej zbytek toho podělanýho života koukat do oken?
JAROSLAV: Vím já? Co mi asi zbejvá!
Odmlka.
LADISLAV: Promiň… nechtěl jsem s tím začínat, ale moje žena se se mnou taky rozvádí. A víš proč? Je v tom milenka! Ale ne moje. Její! To je fór, co?
JAROSLAV: No tak teďs to trumfnul. To je něco tak blbýho, že to snad ani nebudu nikde vyprávět.
LADISLAV: Ale to si klidně vyprávěj, kde chceš… stejně tomu nikdo neuvěří. Co bys mi radil?
JAROSLAV: Dej jí všechno, co chce, a zbav se jí. A hlavně si najdi jinou ženskou! Co nejdřív. Jinak se z toho sám zblázníš!
LADISLAV: Myslíš?
JAROSLAV: No to bych řek! Aspoň teda já to tak udělal. To je řešení! Nová ženská ti aspoň upeče štrůdl…
LADISLAV: Na štrůdl se ti vykašlu. Ten umím sám a líp. A navíc ho stejně moc nežeru.
JAROSLAV: A o jinejch věcech ani nemluvím… Který sám líp určitě neumíš.
LADISLAV: Sakra… Proč se všechno musí tak srát?
JEDNÁNÍ DRUHÉ – DOMÁCÍ SOUD
Obraz první
Obývací pokoj.
LADISLAV a MARKÉTA sedíu stolu.
MARKÉTA: Tak jak to bude?
LADISLAV: Co jak bude?
MARKÉTA: No, ten rozvod přece… kdo to podá?
LADISLAV: Nikdo. Leda bys mě žalovala. Ale nemáš za co! Nebo si hodláš něco vymyslet?
MARKÉTA: Tak snad se dohodneme. Myslela jsem, že jsi rozumnej. Vždycky jsi byl.
LADISLAV: Chápu, mám tady sehrát rozumnýho idiota. Nezdá se ti, že to jde proti sobě? A jak si to vůbec představuješ? To si fakt myslíš, že to co děláš, je správný? Dokážeš se na sebe vůbec podívat do zrcadla? Vzpamatuj se!
MARKÉTA: Nedělej z toho drama! Půlka manželství se v týhle zemi rozvádí.
LADISLAV: Jo. A ta druhá půlka v tom manželství umře. Takže to vlastně skončí vždycky blbě. Nebo jakou tohle celý mělo mít pointu?
MARKÉTA: (Netrpělivě.) Já ti říkám, že je to úplně normální. Prostě jsem se zamilovala někde jinde, co je na tom?
LADISLAV: Všechno. Tohle je prostě průser. Věřil jsem ti, barák jsem postavil, patnáct let tě živím! A to ostatní ani nezmiňuju.
MARKÉTA: A já se jedenáct let starala o děti, to se taky počítá.
LADISLAV: A jak se to počítá? Měla jsi tady i s dětma plnou penzi a do práce jsi nemusela, šla jsi tam jen proto, abys měla společnost. Aby bylo všechno v pořádku.
MARKÉTA: Jasně. Zase ten tvůj sebestřednej pohled: „Ty jsi měla všechno!“ A ještě: „Díky mně,“ to jsi jen tak mimochodem zapomněl říct.
LADISLAV: A ne snad? Co vlastně chceš?
MARKÉTA: Chci čtyři tisíce dostihovejch korun.
LADISLAV: A za co jako? Za projetí startem? Za to se tady nic nedává, lásko. Tohle je prohra!
MARKÉTA: Abys věděl, to je na byt, kam se s Pavlou odstěhujeme a budeme tam spolu žít. Tak!
LADISLAV: Děláš si srandu? Na to zapomeň!
MARKÉTA: Je to můj podíl ze zákona! Zjišťovala jsem si to! A za míň dneska byt nepořídím!
LADISLAV: Tak to sis zjišťovala blbě. Takovou cenu tvůj podíl nemá.
MARKÉTA: Mám si nechat udělat odhad?
LADISLAV: Já si nechám udělat svůj!
Odmlka.
LADISLAV: A myslelas vůbec na děti?
MARKÉTA: Vždycky jsi říkal, že děti patří k matce. Kampak se poděla ta tvoje chlapská arogance…?
LADISLAV: Na tu se teď vyser, buď tak hodná… Já budu požadovat společnou péči!
MARKÉTA: Společnou? Co je to?
LADISLAV: Proboha…
Obraz druhý
Kancelář LADISLAVA.
LADISLAV sedí u stolu. Na telefonu personalistka CÍSAŘOVÁ.
Zvoní telefon.
LADISLAV: Prosím?
CÍSAŘOVÁ: Císařová. Máme tu žádost od okresního soudu. Chtějí pracovní posudek na jednoho vašeho člověka… Jana Charváta. Je to pod pod pokutou, jestli neodpovíme.
Napíšete to?
LADISLAV: No to snad ne!
CÍSAŘOVÁ: Proč ne? Vždyť to znáte… Je to k rozvodu o děti… Už jste to psal tolikrát…
LADISLAV: Já jsem to tak nemyslel. Jenom mě to teď nějak zaskočilo. Napíšu to, samozřejmě. Snad mu to pomůže (povzdech). Na shledanou.
LADISLAV položí telefon.
LADISLAV: (Mluví pro sebe.) Jasně, že mu to nepomůže. Ani trochu. Jak by taky mohlo? Proč se musí všechno tak srát?
Obraz třetí
Obývací pokoj.
Ladislav a Markéta.
LADISLAV: Tak ten tvůj odhad byl hodně přestřelenej. Měla bys nárok tak na dva tisíce. Teda, myslím zákonnej nárok. Morální ani náhodou. A teda plus auto, ať nežeru.
MARKÉTA: Dva a půl… a nový letní gumy!
LADISLAV: A půl kila tureckýho medu k tomu? Tak až opustíme velkej bazar, tak se možná budem bavit dál.
MARKÉTA: A co ty děti? Kolik na ně dostanu měsíčně?
LADISLAV: No, jak bych ti to řekl slušně… nedám ti nic. Já trvám na společný péči. A tam se nic neplatí. Prostě dětem koupím všechno tak, jako jsem jim to kupoval doteď. Ale nekouká z toho vůbec nic, co by ti mohlo zůstat za nehtama.
MARKÉTA: To je ale nefér!
LADISLAV: Vůči komu?
Odmlka.
MARKÉTA: Dobře, já ti kejvnu na dva, když mi dáš měsíčně pravidelnej příspěvek na domácnost. A dětem pořádný kapesný. A chci to do dohody! A měj si tu svojí péči, stejně to s dětma beze mě nikdy nezvládneš! Ještě budeš prosit, abych si je vzala zpátky!
LADISLAV: Ty tvý požadavky jsou ale k ničemu. Vždyť je to celý nevymahatelný. Ale víš co? Já ti to tam klidně napíšu, ať má dušička pokoj.
MARKÉTA: Mně tohle ale nestačí. Já bych to chtěla mít jasně daný. Kolik se komu a kdy platí, kdo má kdy děti. A na papíře. A od soudu. Aspoň střídavku!
LADISLAV: (Rozčílí se.) Ne! Tohle ti nepustím. Já jsem svéprávnej člověk! Důrazně si nepřeju, aby o mně rozhodoval někdo úplně cizí. A o mejch dětech tuplem ne! To nedovolím, za žádnou cenu, rozumíš? Ty snad potřebuješ mít posvěcení od úřadu na všechno, co uděláš?
MARKÉTA: Ale když na to nebudu mít papír, tak kdo mi co zaručí?
LADISLAV: Nikdo ti nic nezaručí! Na celým světě ne! Kde jsi celou dobu žila? V tom světě, kterej jsem ti zařídil já? Ale tam venku je každej sám za sebe, jdi se tam, do prdele, taky někdy projít! A rozhlížej se pořádně okolo, to se budeš divit!
MARKÉTA: Ale když je to s razítkem…
LADISLAV: Ne! (Zakrývá si uši.) Tohle nechci poslouchat. To je zlej sen!
MARKÉTA: Dobře, já se nechci hádat. Tak si na to ještě sednem.
Obraz čtvrtý
U oběda v práci.
LADISLAV a MATĚJ (kolega) u jídla. MATĚJ melancholický, jako by nevnímal.
LADISLAV: Dneska to celkem ujde, ne…?
Odmlka.
LADISLAV: Myslím jídlo. Ale i venku je pořád ještě fajn, asi odpoledne poseču zahradu…
MATĚJ stále nereaguje.
LADISLAV: A jaká byla dovolená?
MATĚJ: (Po delší odmlce, jako by se probudil.) Krátká. Necelej tejden.
LADISLAV: Jak to?
MATĚJ: No, ono když musíš vyplatit bejvalou manželku, tak to pak na nějaký větší akce není. A taky jsem chtěl vyzkoušet novou přítelkyni, jestli se mnou vydrží, ale nechtěl jsem to hned napoprvé přehánět. Aby mi ještě neutekla. Tuhle už bych si docela rád nechal.
LADISLAV: Počkej… ty ses rozved se ženou? Kdy?
MATĚJ: Už na jaře. Jak to, že to nevíš? Tady se přece vždycky rozkecá i to, co není pravda. O tom bys už měl taky něco vědět.
LADISLAV: Ale já měl teď úplně jiný starosti… A vůbec… proč ses teda vlastně rozváděl?
MATĚJ: Já se s ní nerozváděl. Ona se prostě rozvedla se mnou. Našla si jinýho chlapa. Já nevím, proč si ženská musí myslet, že s nějakým jiným to bude lepší. Ale to je jedno, už je prostě pryč.
LADISLAV: No, bezva. Mě to totiž čeká taky. Asi hodně brzo. Akorát v mým případě neutekla manželka s chlapem, ale rovnou s ženskou. No nezlob se na mě, ale jestli bych se měl domejšlet, co lepšího ženská může hledat u jinýho chlapa… tak si třeba něco i představím, promiň… Ale u jiný ženský… co na tom může mít?
MATĚJ: Hmm… To se asi nedá pochopit. Nejspíš to k pochopení není ani určený. Ale dobrá zpráva je, že se to dá přežít.
LADISLAV: Však já už jsem se s tím tak nějak i smířil…
MATĚJ: Budeš se muset smířit i s dalšíma věcma.
LADISLAV: Jako péče o děti a majetkový vyrovnání? Na to už jsme se doma vyvztekali dost. To už mám taky za sebou. Teda snad, jestli mi to ještě neshodí před soudem, do ženský člověk nevidí, a do tý vlastní tuplem ne…
MATĚJ: Ne, to nemyslím. Potom. Až zjistíš, že začít znovu randit v naší věkový kategorii je jako procházet se po smetišti a hledat, co tam zůstalo nejmíň rozflákanýho!
LADISLAV: Jo, to už jsem taky někde slyšel. Hluboká myšlenka, asi…
MATĚJ: Hlavně buď v klidu.
LADISLAV: (Rozčileně.) Ty vole… já už jsem to přestal počítat. Kolik lidí v mým okolí… a zrovna za poslední rok? Proč se musí všechno… ale teď už vážně. Co se tady stalo? Ještě nedávno
jsme se chystali pomalu na černej mor a třetí světovou a nakonec přišlo něco úplně jinýho. Nejradši bych teď začal vymejšlet nějakou konspirační teorii. Ale je pozdě. To,
co tu žijem, to je snad už normálně konspirační praxe!
MATĚJ: Říkal jsem: V klidu…
JEDNÁNÍ TŘETÍ – PROCES
Obraz první
Advokátní kancelář.
MARKÉTA a ALLY, přichází LADISLAV.
ALLY: Dobrý den.
MARKÉTA: Ahoj.
LADISLAV: (Ve spěchu.) Dobrý den, ahoj, omlouvám se, že jdu pozdě. Tady jsem přinesl soupis náležitostí, na kterých jsme se předem dohodli. Co je důležité, chceme v každém případě nesporný rozvod.
ALLY: Ano, vaše žena už mi to krátce vysvětlila. To je dobře…
ALLY dlouze čte.
ALLY: Ano… a dokonce společná péče, to se jen tak nevidí… Ale pak ty podmínky tady… Ty měsíční příspěvky a tak. To se ale nedostane u soudu do výroku. To tam nemá co dělat, to patří do výlučné nebo střídavé péče. Společná péče je bezpodmínečná, to je možné
jen tehdy, když jsou ti dva v dokonalé shodě. Tedy, já tomu moc nevěřím… podle mě, ten, kdo tuhle možnost do zákona připsal, měl jen ty nejlepší úmysly… Ale to je asi tak všechno, co měl. Slušně řečeno. Jste si jistí, že opravdu víte, o co žádáte?
LADISLAV: Ano, vím. A taky vím, že tam ty další věci nepatří.
ALLY: A proč jste to tam tedy psali?
MARKÉTA: Já jsem to tam chtěla! Chtěla jsem mít aspoň nějakou jistotu!
LADISLAV: Proti komu?
MARKÉTA: (Rozpláče se.) Ty seš ve výhodě… Moh jsi dělat kariéru. Díky tomu máš větší plat!
LADISLAV: (Rozhořčeně.) No dovol…? Jakej plat? Nikdy jsem nesáhnul na cizí peníze! Já beru mzdu! To je sakra rozdíl! A kromě toho…
MARKÉTA stále pláče.
ALLY: (V rozpacích přerušuje.) Já to samozřejmě připravím podle toho vašeho návrhu. Ale za
poslední roky znám v našem okrese jenomu tři případy, které o tohle žádaly… a všem třem to soud sice nejdřív přiznal, ale jeden z nich to nevydržel ani rok a žádal o novou úpravu. A o
těch dalších dvou jsem pak už neslyšela, tak nevím… Každopádně počítejte s tím, že OSPOD si vás předvolá. A tam nepůjde o to, co si přejete vy. Ale čistě o to, co oni uznají, že je v zájmu dětí.
LADISLAV: …které nejsou jejich a nikdy je ani neviděli?
ALLY: No, víte, oni je uvidí…
LADISLAV: No to snad ne!
ALLY: Ale nebojte se, prohlídku domácnosti vám nejspíš dělat nebudou…
LADISLAV: (Ironicky.) No to je fakt úleva…
ALLY: A to ostatní už půjde jako podání společně a tam nebude problém, to je jen obyčejná smlouva. Ale rozvod přijde na řadu teprve až skončí opatrovnické řízení. A jak skončí, to už záleží jen na vás. Soustřeďte se teď na něj.
LADISLAV: Děkujeme, paní doktorko. (Zvedá se k odchodu.)
MARKÉTA ještě stále popotahuje.
ALLY: Víte, tady nejsme u soudu. Já bych, jako vaše advokátka, měla vědět, o co tu jde. Neřekli jste mi všechno.
LADISLAV: Ale to vám klidně řeknu, to není žádné tajemství. My už jsme si celý ten soud prostě odbyli doma. Bez soudce, beze svědků, bez obhájce, prostě sami, na to nikoho nepotřebujeme. Já trvám na společné péči o děti, na té to celé stojí a padá. Manželka zase potřebuje peníze na bydlení, ke kterým by se jinak nejspíš nedostala. Je to obchod. Už rozumíte?
ALLY: Ano… Ale když společná péče nebude fungovat, může vaše žena požádat o nové řízení. Uvědomujete si to?
LADISLAV: Uvědomuju. K novému řízení nehodlám připustit žádný důvod. To se prostě nestane.
ALLY: A hlavně, kdyby si to kdokoliv z vás rozmyslel, už bych nemohla zastupovat ani jednoho. To je pravidlo.
LADISLAV: To samozřejmě víme.
MARKÉTA si utře oči.
MARKÉTA: Děkujeme.
LADISLAV: Děkujeme, na shledanou.
ALLY: Na shledanou…
Obraz druhý
Obývací pokoj.
LADISLAV a MARKÉTA.
LADISLAV kouká do mobilu.
LADISLAV: (Mluví pro sebe.) Hmm… Datovka? Tak schválně… Kdopak mi píše ze Čtvrté říše…?
MARKÉTA: Okresní soud. Přišlo mi to teď taky.
LADISLAV: (Čte.) …pakliže nepožadujete osobní účast při jednání, jednání proběhne bez přítomnosti účastníků…
LADISLAV: Oni nás rozvedou přes internet! No to je teda vítězství ducha nad hmotou! Já se snad poseru…
MARKÉTA: A ty nejsi rád, nebo co? Vždyť ty jsi k tomu soudu vůbec chodit nechtěl!
LADISLAV: Tak já se především vůbec nechtěl rozvádět, takže kdyby bylo podle mě, tak jsme si to mohli odpustit úplně. Ale to je teď vedlejší, tohle samozřejmě schválím…
Odmlka.
LADISLAV: Dokážeš si vůbec ještě vzpomenout na naši svatbu? Jak složitej to byl proces?
MARKÉTA: No, měli jsme docela hezkej obřad…
LADISLAV: I tak se to dá říct. A řekni mi, proč jsme si radši ten oddací list nekoupili někde na e-shopu? Když se stejně dá tak snadno vyreklamovat a zrušit!
MARKÉTA: A jó, takhle… už to zase dramatizuješ…
LADISLAV: Ne. Já jenom nechápu, proč o tomhle až doteď někdo nenapsal aspoň nějakou stupidní frašku. Koupil bych si lístek do první řady. A po děkovačce bych celej ten slavnej institut manželství zabalil do krabice s mašlí a daroval všem těm teploušům, co o něj tak hrozně stojí. To by byl panečku dárek! Dobře jim tak!
MARKÉTA: Tak teď seš přímo nechutnej.
LADISLAV: Já…?
MARKÉTA: A ten OSPOD nás stejně nemine.
Odmlka.
LADISLAV: (Brblá.) No jo. Ospod, ospod, zahrabat ho dospod.
MARKÉTA: Vtipe, vylez…
LADISLAV: Sranda končí. Já fakt nevím, co se tam může stát.
MARKÉTA: Jasně, že nevíš! Ani nemůžeš! Od malička učíš děti, že kdyby se věci vyprávěly tak, jak se doopravdy staly, tak by to nikdo neposlouchal! Každej příběh se vždycky musí nějak vylepšit! A světe div se, ono se to povedlo, vymejšlet si už umí úplně skvěle! A teď na to můžeš dojet…
LADISLAV: Ale zrovna na tomhle příběhu by se snad už nic vylepšovat nemuselo!
Obraz třetí
Na úřadě.
OSPODNICE za stolem. Přicházejí LADISLAV a MARKÉTA.
OSPODNICE: Tak jsem vyslechla vaše děti a můžeme to zkrátit. Nemám tu vůbec co řešit.
LADISLAV: To samozřejmě rád slyším.
OSPODNICE: Musím vám tedy říct, že takových případů se tu moc nevidí.
LADISLAV: Ale to mě překvapuje…!
OSPODNICE se tváří tázavě.
LADISLAV: (Okatě zdůrazňuje.) Já pracuju v Grollově Hradci a tam už se kolem mě pomalu rozved i kámen s cihlou. A všichni dohodou. Nikdo neměl problém.
OSPODNICE: No, ale je to tak. Mám své zkušenosti. Obvykle bývá nějaký problém. Každopádně, my se uvidíme až u soudu.
LADISLAV: (Provokativně.) A zrovna v tom bych potřeboval mít jasno. Podívejte
se, my se ženou i v této mizérii jednáme ve shodě. K tomu soudu jdeme se společným návrhem, jako bychom byli jedna strana. Ale pak je ještě druhá strana, a tou je stát. My máme přesnou představu toho, co chceme. A ta je i v zájmu dětí. (Akcent.) Takže leda někdo zvenku by do toho mohl hodit vidle!
OSPODNICE: A to bych asi byla já, že? Jenže to bych mohla pouze na ověřený podnět nebo výsledek šetření, a ten tady není. Podívejte se, já nevím, co vám kdo řekl. Já bych nejradši zabila ty média, pokaždé když čtu, co se tam o nás píše. My vám do ničeho zasahovat nebudeme. Autonomie rodiny je nezpochybnitelná!
LADISLAV: Takže souhlasíte s návrhem v plném rozsahu?
OSPODNICE: A co tam vlastně máte…?
LADISLAV: Aha… Takže, je to na té poslední straně… Společná péče. Výživné se nestanovuje.
OSPODNICE: Společná? A proč si nedáte střídavku? Soud by vydal standardní výrok a vy si to pak stejně můžete udělat, jak chcete. Jak už jsem to říkala: Autonomie rodiny, a tak dále, prostě všechno si stejně dohodnete sami. Kde není žalobce, tam není soudce!
LADISLAV: A jaký má pak celý ten papír smysl, když všichni dopředu vědí, že si to stejně udělají po svém? Tak proč se prostě na rovinu nenapíše, že si to všichni mají udělat po svém? A proč se vůbec musí něco psát…? To poslední berte jako řečnickou otázku.
OSPODNICE: No, dobře, dobře… Ale obvykle se to tak dělá. A to výživné… Vy máte srovnatelné příjmy?
LADISLAV: Ne, nemáme. Já mám násobně vyšší, proto taky děti celou dobu financuju výhradně já. A náš návrh znamená, že to tak i zůstane. Jinak to ani není proveditelné.
OSPODNICE: (Zaraženě.)
To… je tedy trochu nezvyklé. Soud se vás na to určitě bude ptát a bude o tom diskuse. Připravte se na to. Já do toho každopádně zasahovat nebudu.
LADISLAV: A to je přesně to, co nám úplně stačí. Děkujeme.
MARKÉTA: Děkujeme.
OSPODNICE: Na shledanou.
LADISLAV a MARKÉTA vyjdou z kanceláře.
MARKÉTA: „Hodit vidle…“, ty máš teda slovník! Co to mělo bejt? Copak sis nevšimnul, že nám řekla hned na začátku, že je to v pohodě? Děti ani jednoho z nás neshodily, ona nám jde na ruku a ty do ní musíš takhle agresivně jít a ještě v tom rejpat! Já už myslela, že tě kopnu, že to celý ještě poděláš!
LADISLAV: (Přezíravě.)
Ale kdepak… to ty sis nejspíš nevšimla, že ona ten náš spis předtím vůbec nečetla.
Jenže do soudu je ještě dost času na to si ho přečíst a rejpat se v něm potom. Takže, jestli
jsi zaznamenala… nejdřív jsem zdůraznil, kde pracuju. Čekal jsem, že se toho chytne, jako že to není úplně naproti škole, abych tam moh chodit dětem o velký přestávce utírat nos. Ale nic! Tak jsem schválně vytáhl ten návrh rozsudku. A to už zabralo. Copak nechápeš, že co jsme neprobrali doteď, to se bude probírat u soudu? Snažím se jen o to, aby se všechny náboje bezpečně vystřílely tam, kde nemůžou nikoho zranit. A ten teatrální zbytek byl čistě na efekt, aby si nás pamatovala. Víc pro to už fakt udělat nemůžu.
Obraz čtvrtý
Okresní soud, opatrovnické řízení.
SOUDKYNĚ předsedá.
Přicházejí LADISLAV, MARKÉTA a OSPODNICE.
LADISLAV: Dobrý den.
MARKÉTA: Dobrý den.
OSPODNICE: Dobrý den.
SOUDKYNĚ: Dobrý den. Posaďte se.
LADISLAV: Kam?
SOUDKYNĚ: To je vlastně jedno. Klidně, jak jste přišli. Není žalující a žalovaná strana.
Všichni si sednou.
SOUDKYNĚ: Záznam. Řízení o úpravě péče a výživy dětí po rozvodu, otec Ladislav, matka Markéta a určený opatrovník zastupující nezletilé, Medvědinec nad Nádražím.
SOUDKYNĚ: Ladislave a Markéto, podali jste společný návrh o svěření dětí do společné péče. Trváte na tomto návrhu stále?
LADISLAV: Ano.
MARKÉTA: Ano.
SOUDKYNĚ: Nyní žijete ve společné domácnosti?
LADISLAV: Ano.
MARKÉTA: Ano.
SOUDKYNĚ: A o děti pečujete společně a máte v úmyslu v tom pokračovat i dál?
LADISLAV: Ano.
MARKÉTA: Ano.
SOUDKYNĚ: Dobře, teď vás vyslechnu. Ladislave, předstupte před soud.
LADISLAV vstane a předstoupí před ohrádku.
SOUDKYNĚ: Ladislave, mám zde přehled vašich příjmů. Jak funguje domácnost z pohledu výdajů?
LADISLAV: Na to vám zpaměti nedokážu odpovědět, paní soudkyně, ale přinesl jsem soupis pravidelných výdajů.
LADISLAV předloží složku.
SOUDKYNĚ: A to všechno hradíte vy?
LADISLAV: Ano.
SOUDKYNĚ: Kromě výdajů na domácnost zde zmiňujete školní stravné, náklady na družinu, klub, zájmové kroužky dětí a jejich kapesné. To také hradíte vy?
LADISLAV: Ano.
SOUDKYNĚ: V návrhu uvádíte, že tyto výdaje budete hradit i nadále. Souhlasíte s tím?
LADISLAV: Ano.
SOUDKYNĚ: Chcete k výdajům něco dodat?
LADISLAV: Ano, chci. Návrh, tak jak byl předložen soudu, popisuje de facto stávající stav. A smyslem návrhu je tento stav vůči dětem zachovat tak, jak je.
SOUDKYNĚ: A teď k vašemu rozvodu. Jaký je důvod?
LADISLAV: Moje manželka (otočí se k Markétě) mi sdělila své přání ukončit manželství a osamostatnit se. Já toto přání respektuji. Návrh jsme podali společně.
SOUDKYNĚ: Jak si představujete váš další život?
LADISLAV: Já zůstanu žít v domě, který jsem postavil, a ponechám tam zázemí dětem ve stávající podobě a rozsahu. Manželce vyplatím finanční kompenzaci v souladu s návrhem na vyrovnání společného jmění, který jsme předali soudu. Ona si následně z těchto prostředků pořídí byt zde ve městě a vystěhuje se.
SOUDKYNĚ: Děkuji, můžete se posadit.
LADISLAV se posadí.
SOUDKYNĚ: Markéto, předstupte před soud.
MARKÉTA vstane a předstoupí před ohrádku.
SOUDKYNĚ: Markéto, chcete cokoliv dodat, nebo změnit na výpovědi Ladislava?
MARKÉTA: Ne.
SOUDKYNĚ: Můžete uvést něco k důvodu rozvodu?
MARKÉTA: Ladislav už v podstatě všechno řekl. My nejsme ve sporu, jen jsem prostě pocítila, že naše manželství už nefunguje a nemá budoucnost. Na rozvodu jsme se dohodli.
SOUDKYNĚ: A potvrzujete, že jste v rámci péče o děti schopni se na všem domluvit?
MARKÉTA: Ano.
SOUDKYNĚ: Chtěla byste k věci uvést ještě nějaké další skutečnosti?
MARKÉTA: Ne.
SOUDKYNĚ: Děkuji, můžete se posadit.
MARKÉTA se posadí.
SOUDKYNĚ: Nyní ke zprávě opatrovníka. Obě děti byly vyslechnuty na OSPODu. Ve škole mají prospěch výborný s vyznamenáním, jsou zdravé a jeví zájem o kroužky. V oblasti rodinného soužití zdůrazňují zejména to, že se rodiče nehádají. Jsou srozuměny s tím, že se matka odstěhuje a budou bydlet jak s ní, tak zároveň i ve stávajícím domě s otcem. S matkou se již byly podívat i na jeden nabízený byt. Chtějí žít s oběma rodiči. Chce opatrovník něco dodat ke zprávě nebo uvést něco k návrhu?
OSPODNICE: Návrh je v nejlepším zájmu dětí. Kéž by bylo víc takových.
LADISLAV se chytí za hlavu.
SOUDKYNĚ: Chce ještě někdo uvést nějakou skutečnost podstatnou pro rozhodnutí soudu? Ladislave?
LADISLAV: Ne.
SOUDKYNĚ: Markéto?
MARKÉTA: Ne.
OSPODNICE rovnou zavrtí hlavou.
SOUDKYNĚ: Dobře. Povstaňte a poslyšte rozsudek.
Všichni vstanou.
SOUDKYNĚ: Rozsudek jménem republiky. Zaprvé. Nezletilé děti se svěřují do společné péče rodičů. Výživné se ani jednomu z rodičů nestanovuje. Zadruhé. Žádná ze stran nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Můžete se posadit.
Všichni se posadí.
SOUDKYNĚ: Náhrada nákladů řízení podle druhého bodu by v tomto případě představovala pouze cenu cesty k soudu a ta se u tohoto řízení nepřiznává. Ladislav a Markéta mají možnost proti druhému bodu rozsudku podat odvolání u krajského soudu prostřednictvím okresního soudu. Opatrovník má právo podat odvolání proti prvnímu i druhému bodu rozsudku. Ladislave a Makéto, budete se chtít vzdát práva na odvolání?
LADISLAV: Ano.
MARKÉTA: Ano.
SOUDKYNĚ: A opatrovník, vzdá se práva na odvolání proti výroku o svěření dětí a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení?
OSPODNICE: Ano.
SOUDKYNĚ: Všechny strany se po vyhlášení rozsudku na místě vzdaly práva na odvolání. Tím končím jednání soudu. Konec záznamu.
MARKÉTA: A… za jak dlouho můžeme počítat s řízením o rozvodu?
SOUDKYNĚ: Já to tady kolegovi zadám do systému hned. A dnešní rozsudek vám vyhotovím do konce týdne. V datové schránce to uvidíte a bude to platné hned po přečtení posledním z vás.
MARKÉTA: Děkujeme.
LADISLAV: Děkujeme, na shledanou.
OSPODNICE: Já tu mám ještě další jednání, tak na shledanou i za mě.
SOUDKYNĚ: Na shledanou.
MARKÉTA: Na shledanou.
LADISLAV: Na shledanou.
LADISLAV a MARKÉTA vyjdou z jednací síně.
LADISLAV: Na shledanou, na shledanou… slušnost je pěkná věc, ale v týhle budově bych si zvykal fakt nerad! Pojď pryč.
LADISLAV a MARKÉTA poodejdou.
LADISLAV: Prej: „Kéž by bylo víc takových!“… Jako víc rozvodů? Jak tohle někdo soudnej může vůbec říct? Tady už jsou buď vážně všichni blázni, a nebo mně pomalu začínaj růst křídla
i s wingletama!
MARKÉTA: Ale dopadlo to úplně podle tvejch představ, nebo ne?
LADISLAV: Dopadlo to dokonce mnohem líp, než jsem čekal. Ale všimla sis, že tam na nás obě koukaly jak na zjevení?
MARKÉTA: No jo… ale proč?
LADISLAV: Protože lidi, který se spolu dokážou na všem předem domluvit, souhlasně vypovídat, nebonzovat na sebe navzájem a ještě k tomu vychovávat děti, se asi většinou
nerozváděj! Uvědomuješ si to vůbec?
JEDNÁNÍ ČTVRTÉ – ROZLOUČENÍ
Obraz první
Kancelář LADISLAVA.
LADISLAV sedí u stolu, na jednací straně VERONIKA.
LADISLAV: Díky, že ses postarala o tu dnešní přepadovku z Ministerstva štěstí.
VERONIKA: V pohodě, to bylo snadný. Co by tu taky mohli hledat…
LADISLAV: No… a na tu montáž se půjdem podívat zítra ráno.
VERONIKA: (Zaklapne složku.) Takže, když dovolíš, tak já už to dneska zabalím, dokud je venku aspoň trochu hezky.
LADISLAV: Jasně, klidně jdi. Taky toho už nechám. Beztak musím ještě do krámu. Včera jsem chtěl uklidit kolem baráku… Fukar se mi rozpad pod rukama, no, to ještě spravím… ale když jsem chtěl dojít aspoň pro hrábě, tak jsem si teprve vzpomněl, že už žádný nemám. Moje dosluhující žena mi je na podzim rozlámala a já zapomněl koupit nový. Když se daří,
tak se daří.
VERONIKA: (Směje se.) Dosluhující žena?
LADISLAV: No tak jak to mám nazvat? Bejvalá ještě není. Už půl druhýho měsíce máme rozsudek o dětech a rozvod pořád nic. Já nevím, co na tom soudu dělaj.
VERONIKA: Těžko říct. Tak ahoj.
LADISLAV: Ahoj.
VERONIKA odchází.
Zvoní telefon. Na telefonu MARKÉTA.
LADISLAV: Čau!
MARKÉTA: No, ahoj!
LADISLAV: Děje se něco?
MARKÉTA: Jo. Víš jak jsi říkal, že už je pomalu na čase zavolat na soud? Jako, co tam dělají, že už máme půl druhýho měsíce rozsudek o dětech a rozvod pořád nic?
LADISLAV: Jasně, že jo.
MARKÉTA: No, tak jsem teď volala na soud. Jako, co tam dělají, že už máme půl druhýho měsíce rozsudek o dětech a rozvod pořád nic.
LADISLAV: A…?
MARKÉTA: Tak dneska dopoledne nás rozvedli.
Odmlka.
MARKÉTA: Jsi tam ještě?
LADISLAV: Jo, jsem.
Odmlka.
LADISLAV: Tak to večer hezky oslav. Ahoj.
Obraz druhý
Obývací pokoj.
LADISLAV v křesle. MARKÉTA přichází se sportovní taškou.
MARKÉTA: Tak mám sbaleno… Děti jsou nahoře. Vezmu si je v pondělí po škole, souhlas?
LADISLAV: Však už jsme se na tom domluvili… Víš přece, že mně to stačí říct třikrát.
MARKÉTA: Jsi naštvanej?
LADISLAV: Ani moc ne. Já zas tak moc nemám čeho litovat.
MARKÉTA: (Pochybovačně.) Skutečně?
LADISLAV: No tak předně, většina těch let, co jsme strávili spolu, byla skvělá. Když teda nepočítám ten konec. A děti jsou skvělý pořád, a ty mi zůstanou! Kdybych tě byl nepotkal, tak by nic z toho nebylo. Můj život by byl asi jinej, ale určitě si nemůžu bejt jistej, že by byl lepší. Dokonce si i myslím, že spíš ne.
MARKÉTA: To tě chytnul nějakej záchvat sentimentu? To jsi asi zapomněl, jak jsi se se mnou hádal? A jak jsi mi nic nechtěl nechat? A ještě ty tvoje řeči o manželství vůbec…?
LADISLAV: Ale to všechno přece spolu souvisí! Vem si, že bys se mnou neměla žádnej
společnej majetek, prostě nic, co by se dalo vyplatit. Nebo že bysme se třeba byli vůbec nevzali a žili celou dobu na hromadě… To bych byl asi hodně ušetřil, viď? Leda prdlajs! Víš, co by mě čekalo? Tak já ti to povím! Výlučná péče ve tvůj prospěch a žaloba o takový výživný, aby ses na něm zahojila. Protože tvůj cíl byl od začátku jasně danej a volily se jenom prostředky. Stálo by mě to v důsledku úplně stejně a nad dětma bych si moh udělat leda tak křížek. Však to sama přiznej…
Odmlka.
LADISLAV: …tohle se přece od začátku nedalo vyhrát. Dalo se jen neprohrát to nejdůležitější. Odmlka.
MARKÉTA: Hmm… Tak ahoj.
Markéta odchází.
EPILOG
Monolog LADISLAVA.
LADISLAV: Tak jste to viděli. Mimochodem, Markéta byla skutečná, i když se někdy možná zdála neskutečná… A všichni ostatní byli skuteční taky. I když přiznávám, že některé z vedlejších postav jsem tu nechal mluvit za jednu nebo i dvě další osoby z reálného světa, které jsem musel vynechat. Jinak by tu nebylo k hnutí a ke slovu bych se už nedostal
vůbec… A taky jsem si přivlastnil právo urychlit čas, protože těch tři čtvrtě hodiny tady ve
virtuálním světě trvalo tam venku skoro tři čtvrtě roku.
Ale co. Prkna budou vždycky jenom prkna a svět znamená svět. A jen v tom našem údolí bude mít tahle hra hned příští týden víc než 400 úspěšných repríz. A pak další… a zase další.
Derniéra není vůbec v plánu! Všechno to, co dřív bylo nenormální, se vám dneska už v pohodě vejde do jedný sigma. Šance, že jednou budete taky hrát v hlavní roli, je už celkově
nadpoloviční.
Odmlka.
LADISLAV: A víte co? V tom případě dejte radši fant a vykašlete se na to. A kdyby snad přece… snažte se aspoň o to, aby to všechno, stejně jako dneska, mělo dobrý konec.
KONEC.
31.03.2023 Amphibius
(156x známkováno, průměr: 1,22 z 5)