Se zaujetím jsem si přečetl článek „Jak se jezdí v Holandsku“ a „Jak se žije s autem v Holandsku“. Tyto dvě zajímavé sondy do autoživota v Evropě mne inspirovaly k pokusu o něco podobného, jen mnohem méně porovnatelného s „domácím kluzištěm“.
Varování předem: první článek, taky článek :-) Kromě nepovedeného pozdravu na blogu jsem vlastně nic do světa nezveřejnil.
Společným účinkem několika různých vlivů (osud není to pravé slovo:-) jsem se od 1.dubna ocitl ve Spojených státech mexických. Na rozdíl od pěti předchozích služebních cest (týden až 3 týdny převážně pracovního pobytu) je tahle „návštěva“ plánována dvouletá, takže budu muset i zapadnout do běžného života mexičanů. Asi není přehnané tvrdit, že zvládnout „autování“ je první a nevyhnutelnou podmínkou.
Na začátek trochu reálií. Mexické autozkušenosti sbírám převážně ve městě Toluca. Město leží 64 km západně od Mexico City v nadmořské výšce 2 660 m. Toluca je na mexické poměry střední velikost (podle Lonely Planet 550 tis. obyvatel, podle Tolučanů je to asi 750 tis.) a je hlavním městem jednoho z mexických států – Estado de Mexico. Je to administrativní a průmyslové centrum regionu, kam dojíždí za prací pracanti z širého okolí včetně Mexiko City. Tomu odpovídá hustota dopravy ve špičkách kdy všichni jedou ráno do města a večer pryč. A velká spousta lidí svým autem. Pro odvedení dost husté dopravy je uzpůsobená i silniční síť města. Výpadovky a hlavní průtahy městem jsou stavěné jako zdvojené. Střed tvoří tři pruhy pro každý směr jízdy, po obou okrajích vedou další dvou- až třípruhové komunikace. Středové vozovky jsou průběžné, většinou na nich nejsou křižovatky, jen sjezdy do krajních vozovek, mají tam zákaz vjezdu autobusy a nákladní doprava. Z krajních vozovek se odbočuje, křižuje, otáčí a samozřejmě je to bojiště autobusů a náklaďáků. Bojiště v pravém slova smyslu. Autobusů tady jezdí snad milion a je velmi vhodné mít se před nimi na pozoru. Každý řidič busu je totiž „highway king“ a nebojí se ničeho. Rozhodně ne zeleného Fordu Escape. Přestože popisně to vypadá jako super systém, často kapacita nestačí, takže dopravní zácpy jsou oblíbená atrakce. Vetšinou se ale provoz nezastaví na nulu, pomalu se sunete, až se dosunete kam potřebujete. Většina běžných komunikací má alespoň dva pruhy pro každý směr. Semafory se nešetří. Kruhoobjezdové šílení do Mexika nedosáhlo. Pokud jsem kruháče viděl, tak to bylo tím, že silnice objíždí nějaký pomník (Mexico City, Paseo de la Reforma). Pak je ovšem kruháč noční můra Evropana, jezdí se po něm oběma směry a provoz řídí semafory. V Mexiku se jezdí vpravo.
Čím se jezdí? Moje první mexické přibližovadlo bylo z půjčovny na služebce asi před rokem. Prapodivná míchanice typů od tvůrce lidových vozů, VW Pointer. Velikostí menší Polo, větší Fox, třídvéřová „šestnáctistovka“, výbava „holobyt“ s klimou. Klima se postarala o spoustu zábavy. Při předjíždění a zdolávání prudkého stoupání na nedaleký vulkán se musela vypínat, protože s klimatizací v akci Pointer prostě nezrychloval. Popis toho zázraku by byl na samostatný článek. Do mexického provozu to nebylo nic moc příjemného. Současné vozítko vybral zaměstnavatel ze záložních zásob. Umožňuje podstatně vetší nadhled v dopravě. SUV Ford Escape 3.0 V6, automat. Vozítko pěkné, jen trochu víc zajeté, se servisem si evidentně hlavu nikdo nelámal. Tempomat nefunkčí, stěrače občas také. Levé přední kolo pomalu ztrácí vzduch (každé 3 dny doplním:-) rezerva jen nouzovka, takže musím počkat až se mexicky naučím požádat o opravu kola :-). Přední náprava má vůle všude tam kde být nemají. Nevím jestli mi vozítko zůstane a opraví se, pokud ano, chystám se zveřejnit test.
Dva příklady mnou použitých vozidel vlastně naznačují rozpětí mexického autoparku. Začíná na autech a autíčkách „made in Korea“ známých notoricky v Evropě jako Hyundai Atos, Kia Picanto. Opel a Daewoo se skrývá za logo Chevrolet. Corsa se jmenuje Chevy, jinak Astra, Zafira, Meriva, jako doma. Corsa alias Chevy je tu dokonce považována za neoficiálního nástupce slavného VW „Brouka“. VW + koncernové deriváty tady mají všeobecně velký kredit, jezdí tady spousta evropských modelů i pár lokálních variant (např. Pointer:-). Škodovky nevidět :-) Další velká skupina evropanů jsou „frantíci“ Renault (Laguna, Mégane, Scénic, Clio, Thalia která se tady jmenuje Nissan Platina) a Peugeot (206, 307). Mě osobně překvapilo, kolik evropských malých aut tady jezdí ve variantě sedan (Corsa, Fiesta) a také v otevřené pick-up variantě. Například maličký pick-up Corsa (pardon, Chevy) je podle mě opravdu pěkné autíčko. Většina „evropských“ aut je poměrně mladých (opravdu jen odhad většinou max. 10 let).
Opačný pól autoparku tvoří „ameriky“. Těch je tady opravdu spousta. Obrovské rozpětí modelů, věků a technického stavu :-), vzhledem k tomu, že tady kontrola způsobilosti vozidla k provozu v našem smyslu chápání vlastně neexistuje, potkáte opravdu všechno co je schopné pohybu. Bohužel moje první setkání s opravdu americkým autem je můj Escape, nemůžu podat tak podrobný popis jako u evropských vozítek. Shrnout se to dá jednoduše tak, že tady jezdí vlastně všechno to, co potkáte i v USA. S tím, že auto z šedesátých let není žádná výjimka. Jen většinou nemá třeba zadní světla nebo některé z oken.
Někde mezi se pohybují japonské značky. Velmi úspěšný je tady Nissan. Snad všude potkáte Nissan Tsuru často už jako taxík. Prý se do něj vejde 7 osob:-). Druhá často viděná značka je Toyota. Asi jsem nevyjmenoval úplně všechno co tady jezdí, ale pro představu stačí.
Jak se jezdí? Dost dlouho jsem přemýšlel, jak vystihnout charakter mexického provozu. Není to tak úplně jednoduché. Mexičani jezdí hodně „podle citu“. Dopravní předpisy samozřejmě fungují i tady. Nicméně jsem je nestudoval a bylo mi doporučeno (kolegy-mexičany), abych jezdil jako ostatní a že se to podá. Tak čekám, co přijde.
Rychlost: obecně v obci je (prý) předepsaná 60 km/h. Často měněná místní úpravou. V praxi platí, že se jezdí tak rychle, jak poměry dovolují. Poměry často nedovolují ani 30. Na průtazích a městských okruzích je rychlost stanovená značkami. Například na již zmíněných středových komunikacích pro „osobáky“ je často různá maximální rychlost pro každý pruh. 60, 70, 80 km/h bráno zprava. Z toho co jsem v ulicích viděl jsou to spíš minimální doporučené rychlosti než maxima. Obečně si s dodržováním rychlostních limitů nikdo hlavu nedělá. Není vzácné potkat na „šedesátce“ rychlíky se 120 km/h a víc. Vyplatí se vybrat si v souvislé dopravě pruh, který jede tak rychle že se ještě nebojíte o život a tam se držet, stejně rychle jako ostatní. Je dobré věnovat pozornost omezení na 40 km/h. To je nejnižší omezení, které jsem zatím potkal, a většinou znamená, že je potřeba razantně ubrat. Nejčastěji za „čtyřicítkou“ potkáte oblíbený zpomalovací prvek zvaný „tope“, jinak z Čech známé retardéry, velikostí tak krát 6-15. Přejet většinu „topes“ čtyřícítkou vyžaduje dost odvahy a minimálně crosser nebo SUV. Jinak je reálné riziko, že na „tope“ necháte nějakou důležitou součást ze spodku auta. Escape s většinou „topes“ nemá problém kolem 30 km/h, ale dost to houpe :-) Když jsem měl Pointera, jedno „tope“ jsem přehlédl a kolegové co se mnou byli v autě si na to určitě do dnes pamatují. Pointer si to taky pamatuje. To bylo v cca 65 km/h. Další jev za omezením na 40 km/h je např. konec asfaltového povrchu nebo díry neprůjezdné pro osobní vozy. Na dálnici je obečně 110, upraveno většinou značkami.
Značení v dopravě: můj subjektivní pocit je takový, že Mexičani se řídí heslem „Méně je někdy více“. Kromě omezení rychlosti je nejčastěji viděnou značkou „Zákaz stání“ a „Povolené stání“ a vyznačení směru dopravy v ulici (většinou na malé tabulce např. na fasádě budovy na rohu křižovatky, bílá šipka na černém pozadí, snadno se přehlédne a pak je to velká legrace). Pokud se vyskytuje na cestě nějaký specifický dopravní jev, řeší se textovou informací na výrazné dostatečně čitelné ceduli. Potkáte tak např. nebezpečné zatáčky („PRECAUSION CURVA PELIGROSA“), upozornění na žádoucí snížení rychlosti („DISMINUYA SU VELOCIDAD“) nebo křižovatku kde se pracuje na silnici („CRUSERO EN OBRA“). Na dálnici jsem potkal i odkaz na významný bezpečnostní prvek tak oblíbený v poslední době v Čechách, cedule „RADAR EN OPERACIÓN“ varuje hádejte před čím :-). V místě cedule je značkou povolená rychlost 110 km/h. Nevšiml jsem si, že by většina mexičanů slevila z obvyklých 140 km/h. Poptal jsem se jak že to je s tím radarem. Prý nijak. Aha. No, já jsem ubral na 120, neumím pořádně španělsky.
Provoz, bezpečnost a služby: je zřejmě otázkou osobní prestiže svítit vším co auto má. Takže ti šťastlivci, kteří mají na autě např. přední a zadní mlhovky (v Mexiku nepovinné) prostě MUSÍ svítit na plný pecky. Smál jsem se tomu, ale po několika nočních jízdách dávám za pravdu kolegovi z Čech, který prohlásil, že mlhovky by měli ve výbavě v Mexiku naopak zakázat. Pokud auto nemá dostatek zdrojů světelných efektů z prvovýroby, kutilové zdatně doplní. Nejeden český tuzer by v Mexiku našel inspiraci. Policie je k doplňkovým světloefektům netečná, takže je vidět ledacos. Stroboskopy vepředu vzadu, neonové rámečky na SPZ, doplňky z bílých LED (např. třetí „brzdové“ světlo ze třech řad po deseti bílých LED ve mně zanechalo opravdu hlubokou vzpomínku a modré mžitky před očima na další 3 kilometry). Světelně se „tuní“ i nakláďáky, občas je opravdu barevná hudba.
Svoje specifika má i použití blinkrů. To, že auto bliká doprava nebo doleva neznamená vůbec nic. Už vůbec ne směr odbočování. Abych nekřivdil, nedělají to všichni, ale rozhodně se na blikání nedá spolehnout. Minulý týden cestou z Mexico City jsem většinu cesty strávil za Nissanem Tsuru, který celou cestu vytrval blikal na všechny čtyři, přesto že upaloval 130 bez náznaku jakýchkoli potíží. Všiml jsem si, že když autobus bliká levým blinkrem, znamená to, že ho mám objet, protože hodlá zastavit vpravo na zastávce. Vesele se bliká na obě strany nebo všemi čtyřmi ať to znamená cokoli. Při přejíždění z pruhu do pruhu se bliká jen v hustém provozu a jen někdy. Já se snažím blikat á la Evropa.
Další specialita je kapacita aut ohledně počtu osob. Popisuje to jeden pěkný příklad. Kolega z Čech, který tady strávil předchozí dva roky se při jednom rozhovoru s policistou zeptal kolik lidí smí jezdit v autě, odkazoval se přitom na kolem jedoucí Corsu-Chevy kde bylo nacpáno cca. 7 lidí. Policista se zamyslel a pak odpověděl „Mucho“. Hodně. To mluví za vše. Při cestě do Mexico City jsem v jednom taxíku napočítal 8 lidských hlav včetně řidiče. Byl to VW Brouk. Oficiálně má Brouk jako taxi dvě místa + řidič. Muhehe :-)
Rád bych zmínil i téma, které se u nás a v Evropě hodně diskutovalo a to je alkohol za volantem. Autem se tady jezdí úplně všude, všechno je relativně daleko, veřejná doprava by se z mého čerstvého pohledu dala nejlépe popsat asi jako dobrodružná. Z toho vyplývá i fakt, že se autem jezdí i do hospody, ke známým na skleničku a podobně. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Všiml jsem si, že pokud to konstelace účastníků dovolí, dodržuje se pravidlo, že řídí ten nejméně ovíněný schopný pilot. Ve společnosti normálních lidí se ten, který řídí obvykle snaží držet zpátky (Ale ne zas moc:-). Podle názoru kolegů to nikomu nedělá potíže. Když jsme o tom diskutovali, divili se, proč by měli řešit taxíky kvůli dvěma pivům. Prý „pokud se napiju, prostě jedu opatrněji“. Aha. Policie to neřeší. Zasáhnou jen v případě, že by někdo jel opravdu namol, kličkoval, dělal potíže a nebo vyloženě jel s flaškou v ruce a chlastal při řízení. I přesto, světe div se, se v ulicích nemotají kolony ožralých řidičů.
Při pohybu v běžném provozu se nemůžete nesetkat s podnikáním ve všech formách. Svým způsobem to vytváří zajímavou nabídku služeb motoristům. Můžete koupit všemožné druhy občerstvení, cigarety, nabíjecí kupóny předplacených mobilních služeb, automatický bublifuk… Samozřejmě nechybí umývači oken a speciální ometači s prachovkami (Toluca je poměrně prašné city). Potkáte i výběrčí příspěvků na Červený kříž. Když jim přispějete, nalepí vám na zrcátko malou nálepku a další vás neotravujou. Samozřejmě potkáte i žebráky, některé dokonce s lékařským potvrzením. Viděl jsem i žongléry s ohněm a pantomimu na křižovace. Co se mě moc nezamlouvá je to že z velké části tohle dělají děti školního věku. C’est la vie. Nejsme holt v Evropě.
Na závěr jsem si nechal benzín. V Mexiku se obecně nejvíc jezdí na benzín. Naftu používají jen nákladní auta a autobusy. I velká část menších náklaďáků (asi tak do našich 7 t) jezdí na benzín, respektive na LPG. Osobní auta LPG nepoužívají i přesto, že to je bezproblémově dostupné palivo (téměř výhradní palivo pro vaření a ohřev užit. Vody). V Mexiku se prodávají 2 druhy benzínu, obyčejný „Magna“ má oktanové číslo 87, lepší „Premium“ má oktanové číslo 94. Naprostá většina tankuje Magna. Malé oktany mají na svědomí také výkonové poměry. I nejmenší autíčka mají motory 1,6 litru (a moc to nejede). Můj Duratec 3.0 V6 je kolem průměru. Ani „Želví pover“ ani „Blů oktan“ ani „Verva“ se tady neobjevuje. Nad prioritou značky taky nemusíte hloubat. Natankujete pouze u společnosti PEMEX. Benzínový byznys je státní. Čerpaček je všude habaděj. Tankuje obsluha, stačí otevřít nádrž případně podat klíčky. „Tres cientos magna, por favor“ a máte skoro plnou:-). Navrch vám umyjou přední okno. To vše za spropitné 3 – 5 pesos. Pokud potřebujete nafouknout kola (já hlavně levé přední:-), „checar aire“, dohromady s tankováním za 10 pesos spropitného. Při posledním tankování mě stál litr Magna 6,85 pesos (cca. 12,50 Kč). Z pohledu evropana to není špatné :-). Escape umí jezdit i těsně pod 10 l/100 km, takže je pořád o dost levnější ježdění než byla Fiesta 1.25 v Čechách.
Benzínový odstavec to pěkně uzavírá. To je zatím vše co chtěl čerstvý přesídlenec sdělit o dopravě v Mexiku. Až nasbírám dostatek dalších publikovatelných zkušeností, pokusím se o Vol. 2. Všem ve všech koutech světa spoustu šťastných kilometrů!
„Es todo, hasta luego!“
(Zatím nikdo nehlasoval)