Myslím, že by čtenářstvu těchto stránek mohlo přijít vhod se seznámit s pravidly dopravy v koutech světa, kde osobní automobilová doprava dorazila ne tak docela dávno.
Jmenovitě bych chtěl psát o dopravě v zemi zatím ještě nejlidnatější a to o aglomeraci Šanghaj.
Silniční síť
Silniční síť v Šanghaji je řešena velkoryse. Základem jsou silnice o více jízdních pruzích, kde vnější pruh je zcela určen pro dopravní prostředky jednostopé. Tento pruh bývá oddělen čarou, plůtkem či vůbec. Neviděl jsem nikde explicitní zákaz vjezdu dvoustopých vozidel sem, ale kdo tak učiní se zlou se potáže pro obyčej, jež bude popsán dále.
Všechny hlavní ulice jsou pak vícepruhé, kdy mocnost jízdních drah je úměrná důležitosti dané spojnice. Lze se dopočítat i šesti pruhů (v jednom směru), kdy vnitřní zhusta slouží nejen k odbočení vlevo ale i k otáčení do protisměru (vodorovné značení).
Křižovatky jsou ponejvíce prostá křížení se světelnou signalizací často doplněna časovým odpočtem do konce aktuálního signálu.
Opravdu velké průsečnice jsou řešeny jako uzly s přiměřeným počtem mimoúrovňových křížení a napojení.
Značení všech ulic a hlavních směrů je naštěstí psáno latinkou s anglickým názvoslovím a označením světových stran. Na velkých kříženích je vždy označeno jakou ulici křižujete a po jaké pokračujete rovně. Značení směrů do větších vzdáleností už tak jednoznačné není. Například klasické vedení přes celé město na letiště, nádraží, přístav či jiný zásadní cíl není. Samozřejmě, pokud se již člověk vyskytne v příhodné blízkosti onoho cíle, je naveden.
Kvalita silnic je výtečná, jen občas udělali někde soudruzi chybu a na silnici je příčná vlna, která nepřipraveného řidiče odmění zhoupnutím s kontrolou přítomnosti dorazů pérování. Toto se vyskytuje na převážné většině mostních napojení a dilatačních spár.
Tyto se mohou vyskytnout i na dálnicích a ti co neznají jejich lokace je mohou okoukat od místních, kteří tak uprostřed jízdy na dálnici brzdí na první pohled bez příčinné události. Dálnice jsou zpoplatněné a to včetně městských okruhů, kterých je několik a jejichž délka je přiměřená rozsahu velkoměst. Za 30 km úsek jsme platili 15RMB (45 Kč). Rychlostní omezení je tu na dálnici 120km/h. Ve městech asi také je nějaký rychlostní limit. Ten ale není nikterak úzkostlivě dodržován, jede se spíše jak okolí a podmínky dovolí. Naopak v místech rychlostních pastí vozy brzdí téměř až do zastavení. Jistota je jistota…
„Pravidla“ provozu
Chování místních účastníků provozu bylo škrtnutím sirky poblíž doutnáku mé psavecké touhy.
Pro našince (a tím myslím člověka přicházejícího ze „západní“ civilizace) je to zcela exotický fenomén.
Pro zjednodušení lze říci, co se dodržuje. Jsou to světelné signály. Ale pozor! Tyto jsou dodržovány pouze vozidly dvoustopými a pouze v přímém směru! Na červené světlo se odbočuje vpravo vždy a zřídka i vlevo. Ale opět hovořím o autech. Vše co je jednostopé či třístopé (viz. dopravní prostředky dále) jede vždy a všemi směry bez ohledu na svítící barvu. Na zelenou, při odbočování vlevo to spíš vypadá na přednost odbočujícího před protijedoucími přímo. Jde o to, kdo z koho. To značí, že odbočování neprobíhá najetím do křižovatky s očekáváním vhodné skuliny mezi protijedoucími vozidly ale co nejvčasnějším odbočením. Tím se vozidla zhusta ocitají ještě před vjetím do křižovatky v protisměru. I s rizikem, jak spatřen pán ocitnuvší se takto v nazáviděníhodné situaci ve špičce, blokace mohutné křižovatky. Autobusák jedoucí v protisměru neslevil a dotyčný se nestihnul prosmýknout a odbočit vlevo. Možnost najet zpět do svého pruhu není možná. Nikdo nepustí. A tak couval, a to po dlouhé domluvě klaksony, nevím až kam, ale moc mu to nešlo ať už z řidičské neschopnosti nebo, a to asi především, kvůli všeobjímajícímu tlaku v podobě řvaní, troubení a gestikulací. V tomto případě si přidal i příslušník policejní, ač přítomen všude, dopravou se nikterak horlivě nezabývá. Bohužel, neznaje místní řeč, nedokážu posoudit, co na dotyčného křičel. Tón byl rozhodně nepříjemný.
Není-li extra pruh na odbočení vpravo a nelze-li ho „vytvořit“, pak běžně dochází k objetí vozidel před vámi protisměrem a před prvním v řadě to střihne lokaj doprava. U taxikářů zcela běžný jev.
Tímto jsem se překlenul k dalšímu úkazu, tak charakterizujícímu místní provoz. Dát o sobě vědět zvukovým znamením je tu velmi rozšířené a vlastně kvůli výše zmíněným nepravidlům i nutné pro zachování životů. Dále se klakson používá k vytroubení toho kdo je pomalý, rychlý, jede přes dva pruhy, zdržuje, neodbočuje dost agresivně (v protisměru auta…), odbočuje a tím mně kříží cestu, atd. Prostě stále a všichni. Jednostopá vozidla si přidají do společné hlukové kulisy svůj nemalý díl.
Tady bych se chtěl zastavit. Interně jsem si to nazval řidičskou ale vlastně i chodeckou demencí. Jsou věci, které našinec prostě nechápe.
Taxikář (ale to nemusí být pravidlem) dojede štrůdl vozidel, je asi 18. v řadě a začne zběsile troubit. Asi aby těch 17 před ním se vypařilo a on mohl projet.
Několikráte jsem byl doslova vyděšen, kdy taxikář s námi vyjížděl z vedlejší ulice přímo před projíždějící vozidlo. To se prosmýklo před či za námi a většinou i (Světe div se!) bez troubení. Když se takto skáče i před nákladní vozy, to se pak rosí nejen čelo.
Dvakrát mi hodně zatrnulo, když spatřil jsem vůz nákladní řítit se ke křižovatce rychlostí jež znemožňovala zastavení. Jednou došlo k odbočení doleva a podruhé k průjezdu křižovatkou přímým směrem, při objetí stojícího vozidla protisměrem. Tím značím, že oba případy byly pod červeným světelným signálem!
Je zcela běžné, že jednostopá vozidla jezdí v protisměru a to nejen v dedikovaném pruhu. Je k vidění, že tyto jedou úhlopříčně přes rušnou křižovatku. Příklad, který mě rozesmál. Sedíce v autě téměř na hranici křižovatky, měli jsme výhled ničím nerušen. A tak mohli jsme pozorovat párek, jež tlačíc velocipéd, přecházel úhlopříčně tuto průsečnici 3×2 pruhy (reálně tedy 4×3 pruhy v každém směru), takže by jím to zabralo nějaký čas i svižným tempem. Leč svižným by se nedal nazvat ani jediný z jejich pohybů. Auta je míjela ze všech stran za nezbytného troubení ale oni jako by nic. Asi láska. A že tady je zamilovaných!
Při jízdách po dálnici zpozorován řidič, jež pravděpodobně přejel sjezd a tak couvá. Samozřejmě v pruhu v kterém se doposud pohyboval. Třeba v tom nejvíce levém ze čtyř. Na dálnici se předjíždí i zprava. Na dálnici s oblibou jede nákladní vozidlo šířkou přes dva pruhy. Vůbec lze zde nahmatat ono okřídlené sousloví „Čára není zeď!“ na každém metru.
Další pozorování – manželé vkročivší na přechod v momentě kdy časový údaj zelené byl limitní. Oni to ještě stihli ale klouček loudající se za nimi už ne. Zůstal takto viset mezi rozjetými vozidly. Tušíte správně, chlapec byl jejich syn a otočili se zpět až v momentě, kdy oni byli na druhé straně. Zůstal tam celý cyklus, nikdo nezastavil.
Chodci jsou zde ti nejmíň privilegovaní. Přednost má vždy ten, kdo jede a dle tonáže prostředku tím významnější. Vkročit bezhlavě na přechod pro chodce po vystání zeleného světla je ryzí hloupost. V tu dobu jedou auta zpoza vaší levé/pravé strany odbočujíc do ulice jež přecházíme a všichni ostatní ze všech směrů. Když dokončujeme přecházení, pak ve vnějším pruhu směru, který stojí (má červenou), se valí auta, která odbočují doprava. A stále ještě není vyhráno, protože směrem přímým si to (na červenou) pádí jednostopá vozidla (a i v protisměru).
Takto to vypadá, že každou chvíli musí dojít k nehodě. Zatím tomu tak není – nehodu jsem viděl jen jednu a to byl boční střet. Jízdních pruhů rozhodně nemusí být kolik jich je vyznačeno na vozovce. Občas nějaký přibude a to zejména během špičky. Boční odstupy jsou zde mnohdy minimální a přejíždění mezi jízdními pruhy se řídí pravidlem silnějšího a drzejšího. Prostě se bokem začnu cpát na auto vedle a pak už je to jenom o tom, kdo koho víc vytroubí a kdo vyměkne. Jen vjet vozidlem do zcela vnějšího pruhu (i pro potřeby nastoupení/vystoupení) není radno. Šik jednostopých má zde (v tomto pruhu) sílu nevídanou a to je pak křiku (jejich klaksony nejsou z nejhlasitějších).
Vozový park
Pokud se běžně rozhlédnete po ulicích a odmyslíte si taxíky, pak osobní auta jsou velmi moderní. Má představa ulic plných nízkoobjemových nákupních tašek byla zcela mimo. Převládají zde sedany střední třídy a výš. Střední třídou myslím vozy velikosti Škoda Octavia. Pokud jde o značky pak VW koncern vede a připočtením taxiků (většinou donekonečna faceliftovaná VW Santana) tuplem. Následují všechna běžná vozidla známá našinci z Evropy, kde hatchbacky mají přilíplá pozadí do tvaru sedanu. Například vozy koncernu PSA Peugeot 206, 207, 307, 408 a Citroen C4 sedan se oku nepřivyklému příčí. Vrcholem nevkusu je ovšem poslední generace Fordu Fiesta v provedení sedan. Samozřejmě japonský a korejský vozopark je přítomen značně, lehce doplněn vozy GM produkce (ze všech kontinentů) shrnuté pod značku Buick.
Další odlišností je důraz na velikost vozu. Ač je všeobecně výška obyvatel tohoto kontinentu známa, spousta vozů je zde v provedení long/lang s prodlouženým prostorem na zadních místech. Třeba místní VW Passat jde identifikovat dle dlouhých zadních dvířek jako první generaci Superbu. BMW páté řady (generace E60 ale už i F10) je většinou provedení L (v Evropě pouze k vidění u řady 7 a to zřídka). To samé Mercedes-Bez řady E je k dostání v provedení L, Audi A6 a dokonce i A4 taktéž.
Všechna tato vozidla jsou lokálně vyrobená s motory zážehovými. O importu píši dále. Benzin je k mání v ceně kolem 8RMB za litr 93 oktanového paliva a k dostání je i 97 oktanů. Naftu jsem u většiny čerpadel neviděl. Důvodem je (údajně) její nízká kvalita. Ale toto vysvětlení mě moc neuspokojilo. Místní výrobky nám před pár lety sice přišly k smíchu, ale ten mě už přešel. Nebál bych se vodit lokální auta, i když zkušenost nemám. A nutno říci, že i design vozů se mi nijak nepříčí.
Nejde-li o taxík, pak barva jednoznačně dominující je černá a příbuzné tmavé odstíny jsou také v kurzu. Vozy sytě červené jsou Ferrari a tímto se dostávám do vyšších sfér dvoustopých přibližovadel. Šanghaj je jakýsi obchodní uzel pro zemi a Peking hlavní město (jistá analogie s bratry NY a Washington tu je a to včetně Manhattanu – zde Pudong). Můžete tu vidět luxusní vozy všech značek a bohužel i přiměřeně místnímu vkusu zprzněné. V hlavě mně utkvěl růžový SLS s doplňky orámovanými poblikávajícíma LED…
Nyní o trochu zajímavější část, a to vozidla jednostopá. K ním bych přidal i tříkolky s vyjímkou nákladních velikosti Avie. Byciklů jsem čekal zcela zásadně nejvíce. Avšak v Šanghaji tomu již tak není. Stále je jich mnoho ale poměrem již převažují jednostopá vozidla poháněná motorem. Zde jde ale o mnohovrstevnatý soubor, zprvu se dělíc na pohon spalovacím motorem a elektromotorem. Motorky jsou takto děleny dále na skůtry a motocykly. Malooběmové a hlavně skůtry. Na značky se neptejte – nelze identifikovat. Ale třeba policisté brázdí ulice na maloobjemových (125ccm) cruiserech Yamaha nebo Suzuki.
Nejširší skupinou co do počtu a sortimentu jsou elektrická přibližovadla. Zde na straně minima je běžný bicykl s motorem v zadním náboji a přivázanou (doslova) baterií. Pak následují kola přímo vyrobená už s pozicí na baterii. Dále jsou skůtry a mopedy konvertované na elektropohon. A nejvyšší elektrickou metou jsou skůtry a mopedy již vyrobené a doufám i takto navržené na baterie.
Zatímco technický stav osobních vozidel (nákladních ne, to je jiná káva) je výborný (průměrné stáří bych rozhodně neodhadl výše než pět let) pro jednostopá vozidla neváhám zajít až k označení stavů tristní. Pokud to jede, tak není třeba ani ty duše dofouknout…
Proč jsou tu elektrokola/skůtry tak rozšířeny je nasnadě. Kromě pořizovací ceny (kola do 2000, skůtry do 3000RMB) je to láce el. energie, kdy mnohdy je v domech nabíjení „zdarma“, na veřejných místech jsou stanice na mince, kde za 1-3RMB můžete nabít svůj stroj do plna.
Ve městě kde je mnohdy viditelnost sotva pár (rozuměj 2) kilometrů je vhodné, když se zplodiny vypustí někde jinde, stovky kilometrů daleko v lokaci uhelné elektrárny. Dalším „kladem“ je absolutní nehlučnost těchto prostředků, což vás mnohdy jao chodce velmi vyleká. Nevím jak velkou spotřebu energie může mít osvětlení elektrovehiklů ale místní asi zjistili, že není marginální a dojezd je bez něho vyšší. Tak tedy ve tmě nejen, že dotyčné není slyšet, ale ani vidět! Naprostá většina jich nesvítí a to ani v nejhlubší noci.
Scénka – vedlejší ulička bez osvětlení ještě zhora uzavřená větvovím. Jinak řečeno tma jak v pr…i. Z ní se v momentu padnoucí zelené na hlavní ulici vyřítil maník na nehlučném a neosvětleném skůtru a přefičel autům před nosem. Nic vyjímečného zde, jinde asi hráč ruské rulety.
U elektrovehiklů není třeba mít řidičské oprávnění. Získání tohoto pro osobní vůz stojí 5000RMB a trvá 3 měsíce. Během nich je adept podroben 3 teoretickým zkouškám a cvičení jízdou probíhá pouze na uzavřeném polygonu.
Pokud budeme pátrat po dostupnosti vozidel pro místní obyvatele, jde o osobní téma. Je jasné, díky bohu, že ne každý obyvatel si tady může auto dovolit. Pro tzv. střední třídu je vozidlo zcela běžné. Otázkou je její absolutní velikost v té gigantické kupě lidí.
Docela perličkou je specialitka Šanghaje v oblasti regulace hustoty dopravy ve městě. Ceny vozů se pohybují v rámci celosvětových intencí (řízené trhem) a připočtenou DPH, zde 8%. Co však vyráží dech je cena registrační značky – celých 50000RMB. Je pak přenosná na další automobily během celého života a je možno ji prodat. V praxi se tedy jedná o „regulaci“ počtu vozidel. Je jasné, že nereguluje nic a jde o další daň. Však to známe z mnoha regulačních opatření u nás. Samozřejmě vyvstane otázka, pokud toto platí pouze v Šanghaji, proč si nezaregistrovat vůz v jiné provincii. To je možné ale pokud chcete vůz používat v Šanghaji, pak je tu oko velkého bratra. A zde bych tu velikost opravdu nepodceňoval. Za každé odchycení průjezdu v době špiček od 7:30 do 9:30 a od 16:30 do 18:30 (kdy je právě zakázán vjezd na velké tahy, městské okruhy) máte pokutu 200RMB a 3 body z konta. Po vyčerpání ročního přídělu 12 bodů musíte do autoškoly viz výše. A kamery jsou všude a ověřují a fotí a…
Veřejná doprava
Zkušenost mám pouze s metrem a přívozem. Obojí extrémně levné a na poměry zde i kulturní. S jednou vyjímkou. A to jsou špičky, pak je nutné být trpělivý. A v MHD se pak připravit na tlak – lidí je zde v tu dobu opravdu moc.
Metro je nejpřehlednější prostředek v porovnání s ostatním. Stačí vědět kam se člověk chce dostat a naplánovat přestupy. Ty mohou být i několik set metrů z jedné linky na druhou. Jako ilustrací mohu sloužit jízdou z letiště Pudong do místa mého dlení. S jedním přestupem hodinu a 40 minut vzdálenost cca 45km. Mimo špičku se autem do hodiny dojet dá. Taxík by vyšel na ještě přijatelných cca 200RMB. Oproti tomu metro stálo na dané vzdálenosti 7RMB. Jenže s taxíky je potíž. Jsou laciné – nástup 14RMB a v ceně jsou asi 3 km a pak to přibývá pozvolna. To samozřejmě potíž není – problém je se domluvit na cíly cesty. I když budete mít napsanou destinaci v lokálním písmu není to zárukou, že dotyčný ví kde to je. Nebo se vás optá na nějaký upřesňující údaj a jste v dupě. Před hotelem většinou vartuje lokální prvek mluvící anglicky a rád pomůže. I tak to jednou trvalo asi 4 minuty a stejně jsme byli vyklopeni jinde. Řidič taxislužby je oddělen průhlednou plastovou přepážkou, jež chrání jeho od možných útoků a nezřídka i pasažéry od jeho, ehm, jak to jen říci? Zápach je neutrální výraz pro vůni i smrad. A vůně to teda rozhodně není. Dále ještě „slouží“ taxikáři jako zásadní překážka při výměně oběživa během platby. V opěrce hlavy před sebou máte dotykový obraz, kde jsou význačné body a pomocí anglických instrukcí se doklikáte ke sdělení cíle jízdy řidiči. Není praktické. Pokud nevíte, jak na to, tak to zabere čas ale jako poslední možnost lze. Pak je tu ještě možnost vytočení linky operátora (přímo z taxíku), který za vás cíl vysvětlí řidiči. To by mohlo fungovat ale při jediném pokusu byla kvalita zvuku zkombinována s angličtinou operátora k nepoužitelnosti…
Nejluxusnějším prostředkem je maglev spojující letiště Pudong a centrální stanici na náměstí Century Avenue. Vlak, letící na magnetickém polštáři téměř nehlučně se špičkovou rychlostí přes 400km/h, byl zbudován především pro loňské Expo.
My, přicházejíce z prostoru, kde za chvíli bude nutno podle předpisů i pšoukat, můžeme v lokálním provozu vidět chaos. A on to možná chaos je. Ale lidé mají smysly a tak se mohou se situací vypořádat. A je jasné, že musí být stále ve střehu. Soustředil jsem se na stav boků a nárazníků vozů, kde jsem očekával vysokou četnost známek drobných kolizí. Jenže jsem nespatřil nikterak vysoký podíl vozů s poškozením. Důvody mohou být dva. Buď k těmto kontaktům nedochází (já je neviděl) nebo jsou vozy co nejrychleji opravovány. O vnější stav (vozů) se tu dost dbá. Vozy jsou i přes vysoký obsah prachu ve vzduchu velmi čisté a mytí (ruční) je možno vidět často v dílnách, na ulici i přímo specializovaných myčkách.
(6x známkováno, průměr: 1,67 z 5)