Pár set metrů od mého bydliště je půjčovna DVD. Čas od času tam chodím, protože v bedně obvykle nic kloudného nevysílají. Těsně vedle této půjčovny je půjčovna VHS kazet, obě však patří stejnému majiteli.
Tuhle jsem si zase půjčil nějaký film, shlédl ho a nastal čas placku vrátit. V půjčovně mají otevřeno do 22 hodin. Obvykle dělám vše na poslední chvíli, ale tentokrát jsem se rozhodl, že nepoletím s vyplazeným jazykem, ale půjdu pěkně v klídku. Proto jsem už v půl desáté začal činit přípravy k odchodu. Než jsem se však vyprdelil, bylo tři čtvtě. Řekl jsem si tedy, že raději pojedu autem. Zastavil jsem před půjčovnou a raději ještě zkontroloval, zda DVD v obalu skutečně je. Kontrola potvrdila, že jsem kokot a zapomněl jsem placku v počítači. Bylo za pět deset. Nechtěl jsem platit další peníze za další den půjčení, a tak jsem uvažoval, jestli mám vyrazit k domovu rovnou. Pak jsem si řekl, že raději ještě zajdu do půjčovny a požádám je, zda by eventuálně chvilku počkali. Za pultem stála nějaká holka, odhadem 20 až 22 let. Pozdravil jsem, vysvětlil, že nesu prázdný obal a uctivě ji požádal, zda by nemohla počkat, dokud se nevrátím, což bude trvat maximálně deset minut, přišel bych tedy nejpozději ve 22:05. Na to mi odpověděla, že to bohužel možné není, protože bydlí na druhém konci města a že by jí ujel autobus. Dál jsem se s ní nebavil a rychle z půjčovny vystřelil, abych se stihl vrátit co nejdříve, ještě před zavírací dobou. Přílítl jsem domů, popadl DVD a uháněl nazpátek. Bylo 22:05. Půjčovna už byla potemnělá a holka zrovna odcházela. Byl jsem docela ve stresu z toho spěchu a pomyšlení, že jsem se hnal zbytečně a přišel pozdě o tak krátkou chvíli, zatímco té obsluze to je úplně fuk, mě rozhořčilo. Dohonil jsem ji na chodníku asi pět metrů od půjčovny a poněkud rozezleným hlasem jsem prohlásil: „Tady máte to DVD a díky za ochotu!“ Přitom jsem se jí snažil placku rychle strčit do ruky, abych se jí zbavil. Holka ode mě odskočila jako kdybych byl malomocný a vyjekla: „Co blázníte?“ Řekl jsem, že by jí nezabilo, kdyby dvě minuty počkala, zatímco já se tady ženu jako blázen. Na to jsem dostal odpověď: „A kdo mi bude platit přesčasy?“ To už se mi zatmělo před očima a raději jsem nic neříkal. Holka mezitím zvolila taktický ústup na tramvajovou zastávku. Ještě jsem na ní křikl, že si schválně zapamatuju její obličej a kdybych jí náhodou někdy potkal a něco potřebovala, tak ji taky kopnu do zadku. Sedl jsem do auta a mohutně nasrán jel k domovu. Skoro před barákem mě však napadlo, že už jednou jsem DVD nestihl vrátit, což jsem vyřešil tak, že jsem šel do vedlejší půjčovny, kde si placku ode mě vzali s tím, že jim jí ráno vedle hodí. Jel jsem tedy znovu nazpátek. V druhé půjčovně obsluha zrovna zamykala. Nasadil jsem úsměv, vysvětlil situaci a přidal, že už jsem DVD jednou zdárně vrátil u kolegy. Na to jsem dostal odpověď, že se tomu diví a takhle to není možné udělat, protože mají oddělené počítačové systémy, takže by se DVD zaregistrovalo jako vrácené, až když by ho tam donesla, což by bylo stejně další den. Odvětil jsem, že už jsem to takhle jednou docela v pohodě udělal a šlo to. Dáma zopakovala svoje tvrzení. Cítil jsem, že už dlouho nevydržím, tak jsem se rychle vzdálil se slovy: „Hlavně, že je ochota.“ Mimochodem po celou dobu tohoto rozhovoru jsem registroval holku z vedlejší půjčovny na zastávce opodál, jak tam stále v poklidu čeká. Jel jsem tedy znovu domů a chrlil jsem ze sebe nejsprostší výrazy na adresu obou žen. Druhý den jsem se do půjčovny vypravil znovu, a to hned při otevření v deset ráno. Byla tam znovu ta holka. Zeptal jsem se sladkým hláskem, jestli se dostala včas do postýlky. Mojí ironii zřejmě nepostřehla a naivně odpověděla že ano a že nechápe, proč jsem tak zuřil. Odpověděl jsem že proto, že jsem chtěl vrátit DVD včas, hnal jsem se jako vůl a jí bylo zatěžko počkat pár minut, přičemž pak stejně čekala deset minut na zastávce. Na to odpověděla, že podle výpůjčního řádu se má stejně vracet do osmi. Zeptal jsem se tedy, zda by mi DVD vzala, i kdybych ho nezapomněl, tedy za pět deset. Řekla, že ano, na což jsem reagoval, že v tom případě to s mým problémem vůbec nesouvisí. Dále jsem podotkl, že je to jen otázka ochoty. Slečna se začla hájit, že nikoliv, protože přesně v deset prý přijde majitelka, uzavře jí systém a výpůjčka by se tedy načetla jako vrácená až do dalšího dne. Chtěl jsem namítnout, že v tom případě si mohla DVD strčit večer do kabelky a ušetřila by mi aspoň cestu, ale už jsem neměl chuť se s ní bavit. Prohlásil jsem tedy, že jí ty peníze za následující den stejně nedám a že jestli chce, tak mi může klidně zrušit účet (vratnou zálohu jsem dostal po prvních 15 výpůjčkách). Odpověděla, že neví, proč by mi měla rušit účet. „Protože jsem ti zaplatil půjčovné jen za jeden den místo dvou, ty huso“, pomyslel jsem si a vyšel z půjčovny ven.
Cestou jsem přemýšlel a generalizoval.
Je mi jasné, že svůj pozdní příchod jsem si zavinil sám a obsluha nemá povinnost a se kvůli mně zdržovat v práci po pracovní době. Na druhou stranu se jednalo o blbých 5 minut, které stejně pročekala na zastávce, takže jí v zásadě o nic nešlo. Situace se dala pohodlně vyřešit tak, že by si DVD ode mě vzala a druhý den donesla do práce. Snad by se kvůli tomu nestrhala. Nebo si mohla vrácení DVD odklepnout na počítači před desátou. Mohl bych jí tam na revanš nechat třeba mobil. Když jsem pracoval na čerpací stanici, taky jsme to tam tak dělali, pokud někdo neměl prachy a nikdy z toho problém nebyl. A nemusela tam zůstávat ani o sekundu déle, když bychom se domluvili, že kolečko přinesu ráno. Snad by si ho nikdo přes noc půjčit nechtěl. Nic z toho se nestalo, tedy usuzuji, že:
1. holka je blbá jak tágo, protože jí tyhle alternativy nenapadly (mě nenapadly též, protože jsem nemohl vědět, že bude v práci hned druhý den od rána, příp. že jí vrácení ráno nebude vadit),
2. za celou situací stojí kromě mojí nedochvilnosti její neochota řešit nestandardní situaci. To usuzuju podle toho, jak neustále měnila argumenty na svoji obhajobu, což znamená, že žádný z nich nebyl skutečně důležitý a byly to jen výmluvy.
Nakonec to dopadlo tak, že peníze za půjčení DVD na další den jsem po několika dnech zaplatil. Pocítil jsem však zadostučinění v tom, že při vracení se obsluha sekla a vrátila mi o deset korun více. Takže aspoň tak.
Říká se, že ženy se do problémů druhého člověka dokážou vcítit lépe než muži. Zatímco muži se urputně snaží vyřešit problém vlastními silami, ženy jsou kooperativnější a neváhají požádat o pomoc. Naopak pokud někdo prosí o pomoc je, snaží se mu vyhovět. Ženy by tedy měly mít obecně k druhým lidem vstřícnější přístup Zamyslel jsem se nad situacemi, kdy jsem se jako zákazník setkal s vřelostí nebo naopak s neochotou. Uvědomil jsem si, že mé zkušenosti jsou spíše opačné. Většinu přátelských, ochotných a vstřícných obchodníků tvořili muži. Pokud jsem se setkal s nezájmem, neochotou, kyselými ksichty či odbornou neznalostí, převažovaly ženy, zejména mladšího věku. Jak je to možné? Nevím, možná, že muži jsou od přírody zvídavější, a tak se o svou práci více zajímají. Ví tedy dobře co prodávají a práce je pak víc baví. Klidně bych si dokázal představit muže jako prodavače v parfumerii nebo v módním butiku, ale z představy ženy za pultem v železářství jsem trochu nesvůj. Mám teď na mysli hlavně odbornost a povědomí o tom, co prodávám. Možná se divíte, proč sem najednou pletu odbornost, když jsem furt plácal o ochotě. Myslím, že to spolu souvisí. Koho práce baví, je ochoten se jí věnovat více do hloubky a dokáže o ní lépe komunikovat s druhými. Co se týče ochoty, občas mám v obchodě, kde mě obsluhuje žena, pocit, že nejsem vítán, přestože se usmívá a mluví medovým hláskem.
Pochopitelně, že protivní a nervózní bývají i muži a samozřejmě, že jsem se setkal s velmi profesionálním přístupem i u žen. Taktéž jsem nepočítal, kolik případů neochotných prodavačů jsou ženy a kolik muži. Spíš se jedná jen o pocit a tahle poslední historka mě v něm dál utvrzuje.
Jaké zkušenosti s ochotou, příp. s odborností máte vy?
(1x známkováno, průměr: 3,00 z 5)