V poslední době se často setkávám se základním nepochopením nejen funkcí a vlastností peněz, ale ani víceméně triviálních principů jejich používání. Nečekejte zázraky, ale pokud trpíte chorobou zvanou chronický rozpočtový deficit, pak jste adresátem tohoto textu primárně vy.
Peníze mají v moderní společnosti mnoho funkcí (je to efektivní prostředek směny, jsou lépe uchovávají svoji hodnotu než většina komodit, jsou výrazně likvidnější než většina komodit, regulují spotřebu atd). Každý z nás je ke svému životu v určité míře potřebuje a má jich k dispozici jen omezené množství. S tímto množstvím musí nějakým způsobem hospodařit, což se někomu daří lépe a jinému hůře. Abstrahujme nyní od množství peněz, které máme k dispozici – to je jen číslo a principy, o nichž budu hovořit, platí pro libovolné číslo (samozřejmě s výjimkou, kdy se číslo limitně blíží nekonečnu, což v daném případě pochopitelně nehrozí). Stejně tak nás nezajímá skupenství peněz, tedy to, jestli se bavíme o mincích, bankovkách, plastových kartách nebo elektronické formě peněz.
V zásadě v našich zeměpisných šířkách platí, že primárním zdrojem příjmu každého z nás je jeho práce. Tuto práci prodává a za ni protihodnotou dostává nějaké finanční ohodonocení. Opět není předmětem diskuse, jestli toto ohodnocení je či není adekvátní. Z tohoto finančního ohodnocení pak financujeme svoje potřeby. V zásadě mohou nastat tři situace – buď náš příjem k naplnění těchto potřeb s rezervou postačí, nebo postačí bez rezervy a nebo k naplnění potřeb nepostačí. V prvním případě hospodaříme s přebytkem, v tom posledním se schodkem.
Obecně by v produktivním věku naše hospodaření mělo být až na dočasné výjimky přebytkové. Pokud tomu tak není, je něco špatně. Ano, můžeme být nedostatečně ohodnoceni, nicméně daleko častejší problém je situace, kdy naše potřeby (či spíše „potřeby“) jsou neadekvátní naší hospodářské situaci. S tím problémem se setkávám často. Dovolené na splátky, spotřební zboží na splátky či dokonce nákup potravin na úvěr je většinou (ne vždy, ale k tomu se dostaneme) jasným příznakem takového stavu, kdy naše „potřeby“ jsou neadekvátní našim příjmům.
„Nojo, ale žijeme jenom jednou, tak si musíme taky trochu užít a nejlépe dokud jsme mladí.“ Bezpochyby ano. Ale jen když si to můžeme dovolit. Pokud si zaplatím dovolenou kreditní kartou a budu ji rok splácet, zaplatím za ni 10 – 15% více, než kdybych ji zaplatil hned. Koupím-li si ji na splátky, přeplatím ji obvykle také. Nabízejí-li mi dovolenou na splátky bez navýšení, znamená to, že ji jinde pořídím levněji.
S velkou pravděpodobností drtivá většina z nás jednoho dne zestárne. Na stát se spoléhat nemůžeme, o tom, že současný důchodový systém na bázi PAYG demografickou křivku neustojí, není pochyb. Proto si musíme budovat rezervy sami. Čím dříve s tím začneme, tím lépe. Nejen proto, že nám zbyde více a peníze se budou moci déle zhodnocovat, ale také proto, že budeme mít více času se naučit tyto rezervy spravovat. Hospodaříme-li se schodkem, pak jaksi není z čeho tyto rezervy vytvářet.
Dobrá tedy, tak už přestaň žvanit a řekni nám, jak na to. Ukažme si modelový příklad. Člověka, který absolvoval školu a nastoupil do práce, říkejme mu třeba Joe Average. Pobírá řekněme 15000 Kč čistého měsíčně, za nájem zaplatí každý měsíc 5000 Kč, za jídlo 3000 Kč, za oblečení, obuv, sem tam nějaký kus nábytku – řekněme 2000 Kč. Teoreticky by mu mohlo každý měsíc zbývat 5000 Kč. Ale má i nějaké další potřeby – koupil si domácí kino a video (splátka 2000 Kč), ve videopůjčovně a v obchodě s elektronikou nechá měsíčně tisícovku, další tisícovku protelefonuje a posledních tisíc korun činí splátka za dovolenou. Nezbyde mu tedy nic. Naopak – každý měsíc utratí několik set korun za pronájem cizích peněz. Zvýšení platu není na obzoru a i kdyby plat byl zvýšen, tak adekvátně vzrostou i jeho potřeby.
Základní problém frikulína v uvedeném příkladu je přístup „chci všechno hned“. Je to tak lákavé. Užít si teď, platit až potom. Ale je to drahé a také extrémně nebezpečné. Představte si, že osoba v uvedeném modelovém příkladu přijde o práci (a tím i o příjem, neboť almužna od úřadu práce uvedené náklady nepokryje). Co teď? Domácí kino už za původní cenu prodejné dávno není (ale on tuto původní cenu stále splácí). Exekutor mu je tedy odebere, nicméně protože se uvedené spotřební zboží podaří prodat už jen za třetinovou cenu, dotyčný musí splácet dál. Penále a úroky narůstají. Pak si opět najde práci za uvedených 15000 Kč měsíčně – a jeho životní úroveň je výrazně nižší, protože teď nemá už ani ty věci, na které si půjčil, ale splácí stále dál.
V uvedeném případě je samozřejmě jen jedno řešení – vše postupně splatit a celé to chápat jako tvrdou lekci. Dobře, konečně po bezmála třech letech zaplatil poslední splátku a je bez dluhů. Co dál? Ano, pokud je to hlupák, může do téhle pasti spadnout znovu a dobře tupému konzumentovi tak. Nebo se může rozhodout, že nic takového už nikdy zažít nechce a toto rozhodnutí považuje za významnější, než je drahé domácí kino. Takže zreviduje své výdaje. Nájem a jídlo nijak jednoduše neodbourá, oblečení i boty si občas nové koupit musí, nové harampádí do bytu však nepotřebuje (1000 Kč úspora). Nesplácí teď nic (další 3000 Kč úspora), neutrácí ve videopůjčovně a v Datartu (dalších 1000 Kč), protelefonuje měsíčně jen pět stovek. Jen na výdajích zatím ušetřil 5500 Kč měsíčně. Má teď více času a tak jde občas do lesa na houby (úspora 200 Kč na jídle), nedávno dostal dvěstě korun za to, že sousedce opravil vadnou zásuvku/pomohl vyložit zboží z náklaďáku majiteli koloniálu apod. Uspořené peníze zatím nechává ležet v bance na běžném účtu (má doma v šuplíku apod.) a po půl roce zjišťuje, že kromě toho, že už nemá nervy na dranc má také v bance skoro 40000 Kč. To už by si mohl koupit ono domácí kino bez úvěru.
Mohl. Pokud to udělá, přijde o část úspor a pokud to domácí kino bude často sledovat, tak také o část času, který může zužitkovat lépe (a pokud ho sledovat nebude, tak ho nepotřebuje). Uvažuje tedy – pokud bych zase ztratil práci, jak dlouho bych vydržel se současným životním stylem? Pracák by mi dal nějakých pět tisíc, pokud bych utratil čtyři, no to bych vydržel déle než třičtvrtě roku. To není špatné. Zatím tu koupi domácího kina odložím a koupím si třeba učebnici němčiny za 2000.
Zanedlouho přijde výpis z banky a jeho pohled padne na kolonku „úrok“. Dvacet korun za půl roku. Nic moc. „Ale zaslání tohoto výpisu mi to zaplatilo. To je fajn. Ale nemohl bych dostat víc?“ Druhý den Joe zůstane v práci déle a při procházení nabídek své banky na Internetu zjistí, že pokud uloží peníze na termínovaný vklad, dostane více – ale zase tam bude mít peníze vázány po pevně danou dobu a nebude s nimi moci disponovat. Nic moc. Pak prochází i nabídky ostatních bank a narazí na zajímavý vkladový účet, kde je pěkný úrok a peníze tam nejsou vázány. Tam by dostal za půl roku 350 Kč. Zastaví se tedy v dotyčné bance, onen účet si založí a své čtyři pětky tam pošle.
Čas od času přije do Joeova zaměstnání nějaký zákazník a hovoří německy. Po dvou měsících už neříká jen „Ein moment, bitte“ a nehledá kolegu, ale je schopen s ním komunikovat. Všimne si toho nadřízený a prémie na konci roku už nejsou 500 Kč, jako obvykle, ale 2000 Kč a od Nového roku o 250 Kč vyšší plat. „Vida, učebnice je zpátky“. Na spořícím účtu už má přes 80000 Kč a kdyby je na tomto spořícím účtu ponechal, tak za rok dostane úrok ve výši 1400 Kč. Tisícovku zadarmo mi nikdo nedá. Opravdu nikdo? Náhle si uvědomí, že je tu i stavební spoření. Sice tam jsou peníze vázány pět let, ale je tam příjemný státní příspěvek a úroky také lepší, než na spořícím účtu. „A kdyby tahle banka zkrachovala, tak budu mít aspoň něco“ a tak vkládá ještě před Silvestrem na stavební spoření 18000 Kč, aby ještě stihnul letošní státní příspěvek ve výši 4500 Kč. A od nového roku plynou na spořící účet sice jen 4000 Kč měsíčně, ale dalších 1500 míří na stavební spoření.
Další rok si dopřeje dovolenou bez starostí o to, že jí bude muset splácet. Také si dopřeje o něco častěji oběd či večeři v restauraci. Na podzim si kolega z práce chce koupit postarší ojeté auto, ale chybí mu 50000 Kč. Pokud si ho koupí na leasing, bude muset platit i havarijní pojištění, což je u staršího auta velmi špatná investice. Joe tedy s kolegou sepíše smlouvu a potřebné peníze mu půjčí. Kolega je bude splácet po 5000 Kč a vrátí o 10% více, tedy 55000 Kč. Těch pět tisíc další rok přidá k úrokům ze spořícího účtu a má zaplacenou týdenní dovolenou – samotná dovolená ho tak nebude stát žádný čas strávený v práci (a ještě za ten rok získá 4500 Kč státní podpory a úrok na stavebním spoření) a dokonce z ní nikomu nebude muset ani platit úroky, jako za dob, kdy byl frikulínem.
Na uvedeném příkladu jsme si ukázali rozdíl mezi moudrým a nemoudrým hospodařením a také způsob, jak se zvolna dopracovat k finanční nezávislosti. Za pár let člověk uvedený v tomto příkladu může získávat třeba čtvrtinu svého celkového příjmu jen z výnosů ze svého kapitálu. A to hovoříme o velmi konzervativním přístupu s relativně nízkou mírou rizika. Může investovat odvážněji (a také o část peněz přijít). Na druhou stranu, proti našemu Joeovi pracuje pochopitelně inflace a růst produktivity práce, takže ve chvíli, kdy dostane přidáno, už zase čtvrtinu příjmu kapitálovými výnosy generovat nebude.
Tím neříkám, že je vždycky špatné si půjčovat peníze, platit své nákupy kreditní kartou nebo místo placení nájemného koupit nemovitost na hypotéku. Pokud si peníze koupíte levněji, než je prodáváte, je to naopak výhodné. Ale s půjčkou je to jako s plynem – je to dobrý sluha, ale špatný pán. Také netvrdím, že dále pracovat s vlastními penězi je snadné a bez rizik. Není.
(Zatím nikdo nehlasoval)