Jak funguje (nejen) autopojištění I.

Již před nějakou dobou jsem se rozhodl napsat článek pro D-FENS článek o tom, jak funguje autopojištění, protože je to téma, které se tady poměrně dost diskutovalo a protože o něm něco málo vím z vlastní velmi first-hand zkušenosti. Jakkoliv jsem chtěl článek co nejvíce zhustit do jednoho článku, nepodařilo se mi to a předkládám proto díl číslo I s obecnými principy, na kterých funguje (nejen) autopojištění. Bude-li o článek zájem, předložím díl II, kde bych se pokusil nastínit, jak se počítá pojistné a jakou zvolit obchodní strategii pro jednání s pojišťovnou.

Pojištění obecně

Nebudu Vás unavovat řečmi o tom, že pojištění vzniklo na základě bratrské revírní pokladny a podobnou slovní vatou z kursu „Pojišťovák 101 – aneb expertem na problematiku, která se studuje ve specializovaném studiu na VŠ pět let, za dva měsíce.“ Přesto je potřeba, abych vypsal alespoň základní teoretický úvod, bez kterého je mechanika pojištění a obchodní strategie inteligentního klienta nepochopitelna. Základem, který je potřeba pochopit, je fakt, že pojištění v principu funguje tak, že spousta lidí platí pojišťovně ročně nějaké (více či méně) drobné částky, a když se někomu z nich náhodou přihodí něco, na co pamatuje pojistná smlouva, tak pojišťovna škodu zamázne. S důrazem na slova „v principu“, reálný svět se s teorií sice potkává, dokonce celkem často, ale spoléhat na to úplně nelze.

Zásadní jsou tady tři věci: Aby vznikl nárok na pojistné plnění (tedy aby se škodní událost změnila v událost pojistnou), musí se něco stát náhodně. Oblíbenou mantrou na generálních ředitelstvích pojišťoven je, že „Pojištění kryje nahodilé události“. To je hlavní důvod toho, proč mají pojišťovny teamy vyšetřovatelů a izraelský software na detekci lži v hlase nebohého oznamovatele škodní události. Ze stejného důvodu Vám (respektive pozůstalým) pojišťovna nevyplatí životní pojistné, pokud se chodíte procházet do cholerovýho baráku a pak umřete na choleru. Šli jste „štěstíčku“ naproti, takže událost nebyla nahodilá – děkujeme, že jste si vybral naši pojišťovnu, přejeme příjemný zbytek života. Na shledanou. Mám ze spolehlivého zdroje, že tahle teoretická možnost se v jedné pojišťovně řešila v souvislosti s virem Ebola – v zásadě panovala u životářů shoda, že kdyby se někdo nakazil v Evropě před vypuknutím epidemie tamtéž, pojišťovna by plnila, jestli ale někdo dobrovolně odejel do zemí Ebolou zasažených, je to jeho problém. Spojenou nádobou jsou taky povodňové mapy. Jestliže jste v záplavové oblasti, tak událost není nahodilá a pojišťovna vás nepojistí. Nebo pojistí se spoluúčastí třeba jeden metr – takže cennosti skladujte zásadně v patře.

Za druhé, to co se nahodile stane, musí být popsáno v pojistné smlouvě. To znamená, musíte být pojištění právě přesně proti tomu, riziku, které „materializovalo“. Učebnicový příklad je úraz. Podle staré definice (kterou ale pojišťovny stále zhusta používají) je úraz zapříčiněn vždy působením vnějších sil. Špatně jste doskočili nebo došlápli? Působí gravitace, což je vnější síla – dostanete plnění. Kopnete špatně do míče? Působil jste vy – volní úkon, úraz to není a dostanete leda tak kulový. Jiný příklad, trochu méně známý: Standardně si většina lidí pojišťuje dům pojištěním, kterému se říká FLEXA. Ono to i docela dobře zní, Flexa. Jednak to zní drsně jako úhlová bruska a hlavně máte pocit, že jde o nějakou tuze flexibilní věc, že? Myslíte si, že Vám tohle pojištění pokryje valnou většinu škod na domě? Omyl. FLEXA je pojištění, které kryje vyjmenovaná rizika: Fire, Lightning, EXplosion, Aircraft crash. (Oheň, úder blesku, výbuch, pád letadla). Co to znamená v praxi? Třeba že když přijde vichřice a serve vám půlku střechy, tak nemáte nárok na pojistné plnění, protože se sice jedná o událost škodnou (vznikla škoda), ale protože nejste pojištěni proti působení větru, nejedná se o událost pojistnou (nedostanete nic). Ale nezoufejte…kdyby vám na barák spadlo letadlo, pojišťovna bude plnit až do limitu. Podobná je situace u vyplavení vodou. Je celkem zásadní rozdíl mezi vyplavením vodou z vodovodního řadu (praskne vám trubka) a povodní (ať už rozvodněnou řekou nebo tím, že voda steče po svahu). Přijde vám to nespravedlivé? Libertarián by oponoval, že Vás nikdo nenutil pojistnou smlouvu uzavřít a že jste si ji měli předtím pořádně přečíst včetně Všeobecných a Zvláštních pojistných podmínek (dále jen VPP a ZPP) a nelze říct, že by neměl tak trochu pravdu.

A konečně, pojišťovna danou škodu „zamázne“, tj. po pokrytí škody jste na nule. To se, tedy, týká tak zvaně pojištění „škodového“ což je z principu případ autopojištění. V případě obnosového pojištění (typicky: životní pojištění) je celá věc trochu komplikovanější, ale ani tam to nefunguje úplně tak, že byste si vymysleli nějakou částku a tu vám pak pojišťovna dala. Každopádně co se týče autopojištění, počítejte s tím, že se po splacení škody dostanete na nulu.

K čemu slouží pojišťovna a trocha pojistné ekonomiky

Pojišťovna, jakkoliv se vám snaží tvrdit opak, není žádný dobročinný ústav plný hodných lidí, kteří se nemohou dočkat, až vám pomohou. Pojišťovna je akciová společnost a jako taková slouží k tomu, aby zvyšovala hodnotu pro svoje vlastníky (zpravidla matku někde v zahraničí). To dělá tak, že se snaží minimalizovat náklady a maximalizovat výnosy a tím maximalizovat zisk. Pokud se při tom podaří někomu pomoci, je to super. Rozhodně je to vynikající promo. Zaměstnancům pojišťovny je ale jinak z duše jedno, jak jste na tom. Srdceryvné příběhy poslouchají pět dní v týdnu od rána do večera (a pak je vidí doma v televizi) a fakt jim to žíly nerve. Na druhou stranu není pravdou, že by se pojišťovny snažily mocí mermo ubránit vyplacení pojistného plnění. Ideální likvidátor zadá k výplatě všechno to a pouze to, na co má poškozený právo z pojistné smlouvy. Ono totiž nevyplatit evidentní pojistnou událost je naopak pořádně špatný promo a většina pojišťoven si to dvakrát rozmyslí (výjimky existují).

Výnosy pojišťovny jsou především tak zvané „předepsané pojistné“ neboli „předpis“. Označuje se zkratkou GWP (Gross Written Premium – hrubé předepsané pojistné, česky se to čte Bůh ví proč gé-vé-pé nebo se říká „předpis“) a je to ta částka, kterou vám pojišťovna napíše do výročního dopisu a kterou jí platíte buď celou naráz, nebo v pravidelných splátkách pojistného. Část předepsaného pojistného, která připadá v daném roce na dobu, která již uplynula, se nazývá „zasloužené pojistné“. Tahle částka se označuje zkratkou GEP (Gross Earned Premium – česky se říká GEP nebo „zasloužené pojistné“) a veličina abstrahuje od finančních toků, to znamená, že když vám pojišťovna předepíše na začátku roku pojistné 12 000, které splácíte ve čtvrtletních splátkách po skončení kvartálu, tak se do výnosů na konci května připíše 5000 korun, přestože reálně jste zatím zaplatili jen 3000. GEP je základní veličina se kterou počítají analytici a pojistní matematici, GEP také vstupuje do běžného výnosu v průběhu roku (na konci roku se musí GEP=GWP, tedy to, co pojišťovna klientům předepsala, to si také „zasloužila“ a proto i uznala). Druhotně má pojišťovna výnosy z finančních operací na volném trhu, protože pojišťovna není povinna držet veškeré od klientů vybrané pojistné, ale s gustem ho pošle do světa, aby vydělala další penízky. Kromě toho má pojišťovna také příjmy z některých dílčích aktivit, jako třeba když půjčí některé jiné pojišťovně svého mobilního technika nebo likvidátora.

Náklady pojišťovny jsou především rezervy na pojistné plnění (neboli RBNS – Reported But Not Settled – škody ohlášené, ale nikoliv vypořádané, běžně se užívá výrazu „rezervy“) a výplaty pojistného plnění. Dalším zásadním nákladem je provize zprostředkovatelům a různým vázaným a nevázaným agentům. Až na třetím místě uvažuje pojišťovna o mzdách zaměstnanců a dalších nákladových položkách, ačkoliv by je člověk mohl jen velmi těžko považovat za zanedbatelné. Jen na okraj podotýkám, že otázka provizí je mnohem ožehavější u životního pojištění, kde funguje tak zvané přetáčení smluv, ale to bychom ubíhali od tématu.

V zásadě pojišťovna posuzuje výnosnost té které smlouvy (toho kterého produktu, segmentu, regionu, …) pomocí veličiny, která se nazývá „škodní procento“. Škodní procento se počítá jako škoda/GEP (x100, chcete-li), kde škoda = rezervy + výplaty – regres (regres jsou peníze, které pojišťovna vybrala zpátky od viníka. Například, když bouráte opilí, pojišťovna za vás zamázne škodu poškozenému a pak po vás vymáhá celou částku zpátky). Obě veličiny (tj. suma škod i suma zaslouženého pojistného) se počítají za stejné období (jinak by byl výsledek totální nesmysl). V teoretické rovině se výši škody taky říká „severita“ (tj. závažnost). Pro otázky povinného ručení se také počítá tak zvaná „excesní severita“, protože na povinném ručení mohou škody vystoupat do opravdu závratných výšin (třeba když nabouráte autobus plný lidí, který se následkem nárazu poroučí do rygolu, kde se obrátí na střechu ev. začne hořet a všichni pasažéři to „nedají“, ale viděl jsem i excesní škody na majetku – ekologická škoda po úniku provozních kapalin v národním parku, zbrusu novej mercedes rozstřelenej fabií řidičky, která nedala přednost v jízdě a pod.).

Druhou takovou veličinou, kterou pojišťovna na smlouvách hlídá je škodní frekvence. Škodní frekvence je počet škod za dané období vydělené počtem ročních jednotek, které smlouva vygeneruje za dané období. Jak název napovídá, jedna smlouva vygeneruje za 12 po sobě jdoucích měsíců, kdy je v platnosti, právě jednu roční jednotku na daném riziku.

V zásadě a velmi zhruba se dá říct, že frekvence udává pravděpodobnost, s níž nastane škoda a severita říká, kolik ta škoda zhruba bude.

Typologie autopojištění

A nyní se konečně můžeme věnovat tomu, co to je a jak funguje autopojištění. Autopojištění obsahuje dvě skupiny pojištění, a sice povinné ručení a havarijní pojištění. Přičemž havarijní pojištění rozdělují pojišťovny na „havárku“ – to je jádro havarijního pojištění (vizte dále) – a doplňky, neboli „rajdry“ (počeštěné anglické slovo „riders“). Typický rajdr je pojištění skel vozidla, který dává spousta pojišťoven „zdarma“ (rozuměj v ceně) k některé vyšší variantě povinného ručení.

Základní rozdíl mezi povinným ručením (Povinné ručení = POVko neboli MTPL z anglického Mandatory Third-Party Liability) a havárkou (HAV, MOD čili Motor Own Damage) je ten, že z POVka se hradí škody, které způsobil pojistník někomu jinému. Ono se také úplně správně jmenuje „pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“. Oproti tomu havárka (a všechny rajdry) jsou pojištění, z nehož výplata plyne přímo či nepřímo pojistníkovi a hradí mu škody, které si na vozidle způsobil buď sám (nabouráte do stromu), nebo kde viníka nelze dohledat. Když pojedu po dálnici a od kola některého auta odlétne kamínek a rozbije mi čelní sklo, tak budu asi těžko prokazovat viníkovi, že právě od jeho kola odlétl kamínek. Navíc bych ho musel nejdřív dohonit a zastavit. Mám-li pojištěna skla na vozidle, neřeším a jdu za pojišťovnou, která mi škodu uhradí (+/- spoluúčast). Způsobím-li nehodu já, bude pojišťovna hradit škodu na vozidle, do kterého jsem narazil z mého povinného ručení a škodu na mém vozidle z mého havarijního pojištění (pokud ho mám).

Povinné ručení obsahuje vždycky dvě rizika – škody na zdraví a škody na majetku. Proto se také limit tohohle pojištění uvádí jako 35/35 nebo 100/100 nebo kolik se teď limity dávají. Je to limit škody na riziku zdraví a na riziku majetku. Nevím o tom, že by některá pojišťovna měla jiný limit škody na tom a jiným na onom riziku. V životě jsem se s tím nesetkal. Povinné ručení je něco, co si ze zákona pojistit musíte, chcete-li vyjet na silnici a nenechat se pak buzerovat dopravní policií a parametry jsou celkem jasně dané. Vy volíte jen poskytovatele a můžete ovlivnit některé parametry (zejména limit), ale jen v rámci mantinelů daných zákonodárcem. Ze zákona mají pojišťovny právo regresovat celé vyplacené plnění na povinném ručení, pakliže byl u řidiče zjištěn alkohol. Také to všechny pojišťovny dělají (nejsou blbé, musí vydělávat peníze pro matku), což v praxi znamená, že až skončí soud, ocitnete se při nejlepším v podmínce a navíc s dluhem třeba čtvrt milionu i víc. Nepočítejte, že by za vás vaše pojišťovna kopala a srážela výplatu pojistného poškozenému, obzvláště pokud ví, že jste před jízdou pili. Jak už jsem řekl – pojišťovně je to z duše jedno. Tak jako tak, škoda se srazí na nulu (protože pojišťovna bude dluh vymáhat po vás) a pojišťovna se zahojí. A jestli se bude srážet na nulu ze čtyřiceti tisíc, protože se díly seberou na vrakáči a dá je tam poškozenému pan Vomáčka v garáži ve vedlejší vsi nebo 150 tisíc, protože se vezmou origo díly a namontují se v autorizovaném servisu, to pojišťovnu nezajímá. I kdyby měla docílit exekuce na váš plat od nyní až do konce věků, tak to udělá – ostatně, od toho disponuje právním oddělením a smlouvami s advokátními kancelářemi. Na povinném ručení neexistuje spoluúčast, takže (pokud nebude škoda regresována) všechno platí pojišťovna. Na druhou stranu se zkoumá, kdo za škodu mohl. Pokud je rozhodnuto, že za škodu mohou oba dva řidiči rovným dílem, zaplatí se ze sumy škody jen 50 %. Můžete se hádat, můžete se soudit, můžete to dát do Černých ovcí, ale výsledek je při nejlepším nejistý. V zásadě, co neuhádáte na místě, to už budete později dost těžko prosazovat. Jestliže souhlasíte v záznamu o nehodě s nějakou mírou vaší vlastní viny, počítejte s tím, že vám pojišťovna vaší protistrany zkrátí pojistné plnění. Pokud, totiž, nemá pojišťovna možnost se na viníkovi zpětně zhojit (tj. k zavinění nedošlo nějakým zjevným porušením povinností jako zmíněný alkohol nebo že by se řidič za jízdy nevěnoval řízení, ale třeba psal esemesku, nebo co já vím), tak počítejte preventivně s tím, že to na vás pojišťovna „zkusí“ a odmítne něco zaplatit. To platí dvojnásob, když je vaše protistrana pojištěná u pojišťovny, která má velmi nízké ceny. Ono, když dáváte poloviční předpis, tak také musíte vyplatit polovinu škod – zákon zachování hmoty a energie platí i v ekonomice. Pojišťovna není žádný dobročinný podnik a peníze si taky netiskne. Aby bylo jasno, takové povinné ručení není pro pojišťovny až zase tak úžasný „terno“. V sektoru (a to platí i pro HAV) zuří cenová válka a většina klientů si už navykla měnit běžně pojišťovny (především díky uznatelnosti bonusů). Nakolik vím, tak se škodní procento u POV v individuálním autopojištění pohybuje kolem 70 %. To znamená, že z každé stokoruny obdržené na pojistném zbývá pojišťovně třicet korun na zaplacení provize zprostředkovateli, zaměstnanců a zisk. Horší segmenty autopojištění jsou jednoznačně ztrátové.

Havárka obsahuje zpravidla (ale ne vždy) tři základní rizika: Střet (to znamená, že do někoho nebo do něčeho nabouráte), Živel (kroupy, pád stromu, velká voda, …) a Krádež (Což obsahuje jak ukradení celého vozidla, tak vykradení obsahu, vandalismus od objetí karosérie klíčem přes vytlučená okna nebo kabely překousané kunou či jiným hlodavcem až po vhozený molotov s následnou totální škodou na vozidle). Limitem pojistného plnění bývá zpravidla jeho cena. Na rozdíl od POVka má havárka zpravidla spoluúčast, která bývá uvedena například jako „5 %, nejméně 5000 Kč“. To znamená, že do 5000 vám pojišťovna nedá nic a na velkých havárkách vám nevyplatí 5 % z ceny. Jinými slovy, když překlopíte z kopce dolů nové Porsche Cayenne S E- Hybrid Platinum Edition za dva a půl milionu korun a rozsekáte ho na totálku (totální je taková škoda, kdy suma škody >= limit pojištění…u starého favorita můžete mít totální škodu za 2000 korun. Což je reálný případ z praxe, nikoliv hausnumero, které jsem si teď vymyslel. Přitom limit pojištění opravdu znamená, že víc vám pojišťovna nevyplatí), tak vaše spoluúčast bude 2 565kKč x 0,05 = 128 250 Kč. Z toho, mimochodem, plyne, že bagatelní škody nemá vůbec smysl pojišťovně hlásit, protože si akorát zhoršíte vyjednávací pozici vůči pojišťovně a nedostanete nic.

Tolik tedy úvod do problematiky (auto)pojištění. Již z řečeného docvakne přemýšlivějšímu čtenáři strategie, kterou může použít v jednání s pojišťovnou. Bude-li zájem, rozeberu to detailněji v navazujícím článku včetně velmi hrubého nástinu toho, jak stanovuje pojišťovna cenu pojistky, respektive co všechno do takové ceny vstupuje.

21.08.2016 Honza

Související články: