A hned zkraje se musím kát za snad přespříliš frivolní zacházení s mateřštinou ve veřejném projevu, ještě ke všemu hned v titulku. Na svou obhajobu uvádím, že to ne já, ale Jim Čert. Dávno již oplakaný minidisk s jeho písničkami byl po létech objeven při vánočním úklidu (mimochodem – budiž tomu formátu země lehká. Stýská se mi po jeho praktičnosti a nezničitelnosti), a útržek textu se střípkem melodie uvízl v paměti (asi to taky znáte – vrazí se to člověku do hlavy a ne a ne…).
Navíc bylo chvilku volno – a to je na průšvih zaděláno raz dva. Hlas zvonů táhl nad závějí, panímáma vstala, koledu nám dala – a Evropan Jirka přemejšlel vo státě hajdom tydlidom.
Stát. Moderní predátorský stát. Nejděsivější, nejstrašlivější výtvor lidského druhu, destruktivním potenciálem mnohonásobně přesahující vodíkovou pumu či Otázky Václava Moravce. Obludně hypertrofovaná opičí tlupa, vedená zdegenerovanými alfa samci. A přece – svým způsobem – úspěšný koncept. Úspěšný v tom smyslu, že přes permanentní a zcela manifestační selhávání ve všem, na co sáhne, se státu podařilo vštípit tolika lidem přesvědčení o své vlastní nezbytnosti. Přesvědčení, intenzitou hraničící se závislostí. Nebyl bych zase až tak překvapen tím, že etatistická demagogie dokáže zmanipulovat jednodušší exempláře druhu homo (opravdu?) sapiens, ale jaká zvěrstva dokázala napáchat mezi těmi, které si lidská společnost vydržuje mimo jiné na to, aby ji právě proti demagogií imunizovali, mezi těmi, jejichž prakticky jediným posláním a smyslem existence je být profesionály kritického myšlení, mezi intelektuály – to je prostě fascinující. V němém úžasu pak jeden zírá, jak snadno lze i ty nejlepší mozky přimět, aby gumově ohýbali vědecké principy, aby rasovali logiku a metodiku, aby při obhajobě neobhajitelného naplivali na samotný smysl vědecké práce. Aby se bez nejmenšího studu zprostituovali k vytváření myšlenkových konceptů tak bizarních, že by se jim oni sami museli jako první vychechtat – kdyby šlo o něco jiného, než zrovna o obhajobu existence státu. Tady je totiž dovoleno a vážně bráno asi opravdu cokoli.
V pozadí všech novodobých pokusů jakž takž logicky konzistentně stát odůvodnit stojí Hobbs. Ten podle mne neudělal nic jiného, než že geniálně uchopil a do filosofických výšin pozvedl věkovitou hospodskou debatu o tom, že lidi sou hrozný svině a aby se navzájem nepozabíjeli, potřebujou nad sebou pevnou ruku. Vůbec nejlíp udělaj, když si vyberou ty největší svině a těm daj neomezenou moc. Malý svině se pak těch velkejch budou bát, budou se chovat slušnějc a ten strach je pak udělá ňák jako takový lepší. Hlavně se ale musej furt bát.
A já tu opravdu nechci lacině vtipkovat na účet klasika státovědy, ale když odfiltrujete filosofický terminologický aparát – zbyde něco jiného? Něco zásadně odlišného od toho, co uslyšíte v každé putyce po nějakých pěti pivech s panákovou forsáží? Nejspíš je to právě tohle hlubinné ukotvení v syrových a nekultivovaných instinktech „obyčejného člověka“, co Hobbsovi přes tvrdou konkurenci zajistilo neotřesitelnou pozici hlavního intelektuálního bodyguarda státu. Protože všechny modernější teoretické koncepce jsou pouhými variacemi na něj.
Tak třeba mírní liberálové v mezích zákona (hnízdiště: Montpelerinská společnost, Cato Institute, Strana svobodných občanů) věří, že volný trh sice dokáže vyrobit superpočítač schopný miliard výpočetních operací za vteřinu, fungující obchodní zákoník ale zkonstruovat nesvede, natož ho efektivně vynutit a prosadit. Konkurence, svobodná volba, kopírování úspěšných řešení odjinud – to všechno sice jo, ale vocuď pocuď. Právo a obrana jako zboží na trhu? Tak to prr, to by bylo v našem liberálním salóně moc šokink. A že to tak fungovalo po staletí? Že sám evropský model práva je výsledkem tvrdé konkurence různých právních systémů? Nezájem. V této oblasti (a taky v oblasti měnové) musí státní monopol být, k čemuž nám dopomáhej sv. Smith, sv. Hayek i sv. Friedman.
Od jiného lesa jdou na problém konzervativci. Modlí se k Hospodinovi (čemuž rozumím), ale tak nějak stydlivě a na zapřenou i k zplozenci pekel, monopolnímu násilníkovi Leviathanovi (což mi hlava poněkud nebere). Existence oné lidožravé obludy je podle nich zdůvodněna tím, že tady vždycky byla a že se historicky osvědčila. Prostě stát se jaksi darwinovsky ukázal silnější, než jiné, alternativní formy uspořádání lidské společnosti. A aby to neznělo tak surově (konzervatismus a Darwin – apage Satanas), poleje se to romantickou omáčkou o historicky vzniklém společenství, sdílených hodnotách, z generace na generaci předávaných symbolech a kolektivních prožitcích. Zkrátka – násilnické dědictví otců zachovej nám Pane a komu se to nelíbí, dostane po čuni.
Rafinovaně si vedou právníci, kdo by to do nich řekl. Monopolně agresorskou podstatu státu nezastírají ani oni, ale hrůzovláda Leviathana je v jejich pojetí legitimizována tzv. společenskou smlouvou. To se má tak: Lidé jsou hrozné svině (sakra, neříkal to tady už někdo?) a aby se navzájem nepozabíjeli, uzavřeli spolu v dávných dobách dohodu o tom, že se společnost rozdělí na dvě skupiny. Ta menší skupina se obětuje a vezme na sebe těžké břímě otrokářů. Druhá, mnohem větší parta pak stráví zbytek života v pohodlné a příjemné roli jejich otroků. Dáno v… (nevím kde), podepsáno… (nevím kým). Že by ale někdo na takový kontrakt z vlastní svobodné vůle přistoupil… i když – možné to snad je, jen si říkám, že museli ti naši předkové být fakt dost divní patroni. Na druhou stranu by to leccos vysvětlovalo ohledně všelijakých podivností v mentalitě jejich potomstva. Společenská smlouva v sobě ovšem skrývá ještě jednu vychytávku, opravdovou fintu fň. Její ustanovení totiž zavazují nejen ty, co ji sjednali a odsouhlasili, ale všechna následující pokolení do skonání věků. Snad je na vině můj prostý venkovský původ, ale koukám na to jak kadet Biegler na rozkazy zbláznivšího se velitele divize a spolu s literárním hrdinou hlásím – Herr Hauptmann, es stimmt nicht.
Ani demokraty a jejich obhajobu nezbytnosti státu nesmím vynechat, vím o tom, i oni přece věří, že mají argument, ospravedlňující existenci územního monopolu na násilí a konečné rozhodování sporů. Nechal jsem si je ale až nakonec, protože ono s tou vládou lidu je to celé nějaké podivné. Současná podoba demokracie je dítětem osvícenství, není-liž pravda. Racionálního, až rozumářského osvícenství. Ale čím víc jsem ten rozum a tu racionalitu hledal, tím beznadějněji jsem se ztrácel v nadpřirozenu, tajemnu, přímo záhadnu. Nejvlastnější podstatou demokracie je totiž esoterický rituál, zvaný hlasování. Na první pohled jednoduchý úkon – přesunutí horní končetiny z polohy „připažit“ do polohy „vzpažit“ (pro nesokoly – zvednutí ruky nad hlavu) má magický účinek, rovnající se vykonání mystického očistného obřadu. Provedením tohoto rituálního gesta najednou přestane masová vražda být masovou vraždou (stane se třeba válkou proti terorismu) a sprostá loupež sprostou loupeží (změní se v počestnou dépéhá). Zlo se zázračně přepodstatní v dobro. Jak funguje ten demokratický kámen mudrců nemám tušení, snad někdo, kdo dělá do alchymie, voodoo nebo praktikující šaman. A do rukou těchto expertů také vkládám úkol vysvětlit, jak a proč kýmsi odhlasovaný kriminální čin přestává být kriminálním činem, jak a proč může hlasování ospravedlnit agresi jedněch proti druhým, žádnou agresi nepáchajícím.
Místo epilogu – podle zjištění University of Hawaii si jen ve dvacátém století šílené řádění Leviathana vyžádalo 260 milionů lidských obětí…
(Zatím nikdo nehlasoval)