Platíte daně? A štve vás, že je platíte? A neštvou vás nahodou ještě více ty ostatní příšernosti, které placení daní provázejí?
Nedávno jsem jel na Slovensko. Nevím, co mne to popadlo, ale rozhodl jsem se, že tentokrát si po dlouhé době opět koupím slovenskou dálniční známku. Jaké bylo mé překvapení, když jsem na ní zezadu objevil, že stojí 140 Sk a dalších 26.60 Sk tvoří daň z přidané hodnoty. Velmi mi vadí platit DPH ze služby či ceniny, jejichž nákup po mě požaduje stát, tedy například ze služeb notáře, z technické prohlídky automobilu nebo právě z dálniční známky. A nebo ze spotřební daně z pohonných hmot. Daň z daně.
DPH z cenin je průkopnický vynález. Představte si, že ve směnárně zaplatíte za výměnu peněz o 19% DPH víc. Nebo že budete platit DPH při nákupu akcií nebo státních dluhopisů – a samozřejmě také při jejich prodeji. Že by pak kapitálový trh zašel na úbytě? A co, důležité je, aby bylo z čeho financovat sociální smír a další vymoženosti, bez nichž bychom se neobešli, například Peprnet, zelenou lobby, potlačování svobody projevu, pardon, extremismu, dopravně-bezpečnostní kampaně, významné dny v kalendáři a podobně. Proč ne DPH z pokut. Když vám dá policista 1000 Kč pokuty třeba za prošlou lékarničku, proč z té pokuty nezaplatit ještě 190 Kč DPH? Ale pojďme ještě dál – DPH z finančních služeb by také nebyl špatný nápad. Z úroků, přijatých i vyplacených, no a nakonec třeba i 19% z příchozí i z odchozí platby z účtu. A pokud si půjdete jen rozměnit, tak dostanete také o 19% méně. Myslíte, že v tom je nějaký rozdíl? Já jej nevidím. Daň z přidané hodnoty by měla být přesunem zdanění od příjmu ke spotřebě. Ale spotřebou je u mne to, za co své peníze utrácím dobrovolně a s možností výběru, což se zrovna o dálniční známce příliš říci nedá (tedy, pokud neakceptujeme argument, že se mohu svobodně rozhodnout, zda po oné dálnici nepojedu bez známky načerno).
Stát se pochopitelně jistí i proti tomu, že nebudete platit DPH díky filantropům, kteří budou své produkty rozdávat zadarmo. V takovém případě by měla být zaplacena daň z obvyklé ceny takového zboží. Fakt, že daňová legislativa díky tomu vyžaduje rozlišení mezi stavem, kdy ke třem výrobkům dostanete čtvrtý zdarma a stavem, kdy dostanete čtyři výrobky za cenu tří, působí už jen směšně.
Ovšem positivní právo spolu s vysokým zdaněním vytváří takových situací mnoho. Nemožně složité zákony se snaží ošetřit všechny možné situace. Neplatí to jen v ČR, ale v celé Evropě, kupříkladu v Británii ve výše uvedeném případě daň nemusíte platit, pokud:
- obratový naturální bonus je poskytnut stejné osobě jako podmiňované nákupy pro její obchodní účely
- obratový naturální bonus je poskytnut v podobě zboží/služby shodného s podmiňovanými nákupy
- poskytovatel naturálních bonusů vede řádnou evidenci o poskytnutých bonusech a řádně dokumentuje a na vyžádání finančních orgánů doloží splnění podmínek pro poskytnutí daných bonusů
- poskytovatel naturálních bonusů nevystaví daňový dobropis v souvislosti s poskytnutím daných bonusů
Celé to působí skoro jako by to napsali pánové od Monty Python. Šroubovaný jazyk daňové legislativy je nestravitelný pro všechny od poslanců, kteří to raději schválí, aniž by to četli, jen aby od té příšernosti měli pokoj, přes právníky až po účetní, zbývá tedy jen pár ichtylů na ministerstvu financí, kteří onu zrůdnost vytvořili. Klasickým příkladem uvedené ichtylity budiž věta: U služeb se za zdanitelné plnění považuje poskytnutí služby bez úplaty pro účely nesouvisející s uskutečňováním ekonomických činností.
Pak tu máme daně, jako je daň z nemovitostí, daň z převodu nemovitostí a daň darovací, jejíž výběr je podle některých informací dražší, než výnos z nich a v případě oněch druhých dvou je také poměrně snadné tyto daně legálně neplatit díky tomu, že majitele nezmění nemovitost, ale subjekt, který tuto nemovitost vlastní – a tak tuto daň platí opět jen ten, co si kupuje byt či vilu, ale už ne ten, kdo si kupuje továrnu nebo businesscentrum za miliardu. Sociální stát v praxi.
Obecně příšerností, souvisejících s placením daní, je mnohem více. Už jen povinnost vést účetnictví a stanovení norem, jak jste povinni toto činit, je buzerací (tím neříkám, že si dotyčný subjekt nesmí vést účetníctví pro vlastní potřebu sám, uzná-li to za vhodné). Označování pohonných hmot. Kolkování alkoholu a cigaret, celní sklady. Ve výběru daní pomáhají státu povinné evidence motorových vozidel, lodí a letadel, výběr daní zjednodušuje stanovení povinností bank informovat stát o transakcích nad určitou částku, ač je to presentováno jako opatření v boji proti zločinu a/nebo terorismu. EU si spolupráci tvrdými opatřeními vynucuje i na nečlenských státech, naposledy ke spolupráci přiměla Švýcarskou konfederaci.
Podávat daňové přiznání, kde se musíte ke svým příjmům přiznat a stanovení povinnosti občana, ehm, poplatníka toto přiznání na úřad osobně dodat či doručit na vlastní náklady, je pochopitelně dalším skrytým daňovým výdajem – vyplnit a doručit stojí daňové přiznání stojí nejen čas, ale v českém případě se nad tím lejstrem také patřičně vyvztekáte – a v neposlední řadě to stojí i peníze. Nebylo by snazší vzít celkové výdaje státu, tyto vydělit počtem obyvatel a těmto předložit účet, kolik mají letos za státem poskytované služby zaplatit? Vlastně nebylo, protože pak by i hloupému bylo jasné, jak mizerný poměr ceny a výkonu mají služby, poskytované občanům tímto státem, čemuž pochopitelně musí zmrdí klika ve službách státu za každou cenu zabránit.
5. 5. 2007, Root
(Zatím nikdo nehlasoval)