Dnešní díl bude pojednávat o Městské policii Litvínov. Budu Vám popisovat zážitky, které nabyly na intenzitě od jisté události z roku 2010 (níže ji popíši). Povíme si o velkých, dost hustých tejpcích, jejich povahách, osudech, románcích a možná si z toho i odneseme ponaučení. Minimálně to, že když jsi bezvýznamná nula, koště, hlupec, šedá eminence, ničemu jsi se ve škole nenaučil a od dětství jsi dostával facky, tato „práce“ pro tebe bude účinnější, než psychologická terapie. Ale nebudeme předbíhat.
V Litvínově se pohybuji prakticky od dětství. Ačkoli zde přímo nebydlím, myslím, že jsem měl možnost pozorovat situaci v tomto městě, tak říkajíc z první ruky. Jak státní, tak městskou policii jste před známými demonstracemi z roku 2008, prakticky neviděli. Až po těchto událostech, vyhlásilo město tzv. „nulovou toleranci“, tzv. „nepřizpůsobivým“. Samozřejmě v reakci na to, co bylo v tu dobu populární a co lidé žádali. Všechny politické strany se tento systém snažily aplikovat, kde to jen šlo, aby získaly voliče. Starosta Šťovíček se na veřejnosti hrdě prezentoval, jakožto krotitel tohoto živlu a dokonce navštěvoval jiná města, aby zde radil místním, jak přizpůsobit kofoly. Mezi tím se začali ozývat litvínovští socani a jejich přívrženci, že „nulová tolerance“ byl vlastně jejich nápad. Jak to ve skutečnosti bylo, je vcelku nepodstatné, jelikož to jednak není tématem dnešního článku a za druhé, šlo na obou stranách o pouhé honění politických bodů s nulovým výsledkem. Páč můžeme nasazovat toleranci klidně na hodnotu minus 88%, ale multikulti zůstane pořád multikulti.
Kromě toho, vzniklo několik (možná i desítky) nových neziskovek a organizací na pomoc oněm „potřebným“. Jak mnozí vědí, tyto spolky disponují nemalými finančními obnosy od státu. Zhruba od roku 2009 jsem však zaznamenal jistý fenomén, nad kterým považuji za vhodné se pozastavit. Jedná se o jistou „asociaci Alerta“. Asociaci proto, že se tak prostě nazývají. Nejprve jsem si všímal samolepek v Janově, pak i v Litvínově. Nakonec jsem jednu spatřil i na vykvetlém kufru Oktávie u Tesca. Tak jsem se vydal podívat, co je to za soudruhy. Že to bude další spolek hlásající třídní boj, jsem si myslel hned, jak jsem viděl rudo-černou hvězdu, tedy symbol, který tento proletariát tak rád používá. Po nějakém čase jsem si je ráčil vyhledat na nternetu. To doporučuji i čtenáři. Opět zde nechci vypisovat všechny pikantnosti, nýbrž následující článek snad postačí.
Pozn.: Původně zveřejnila Alerta na svých stránkách jiný článek, ve kterém se organizace, disponující jakousi „Černou brigádou“, což by měla být militantní součást Alerty, chlubí útokem tzv. Molotovovým koktejlem na policii. Na konci článku se nacházela věta: „V únoru 2014 jsme útočili na policii, příště to může být jakákoliv jiná instituce či osoba opevňující kapitalistický systém.“ Bohužel, tento článek jsem měl rozepsaný několik měsíců a z nějakého důvodu se daný odkaz stal neaktivním. Nicméně, podařilo se mi ho najít na jakémsi externím blogu zde.
Vzhledem k tomu, že celá stránka se nachází na české doméně, členové této organizace jsou ve videích jasně vidět a k prosazení svých „vznešených“ hodnot používají násilí, jeden by snad očekával, že už je policie dávno zneškodnila. Tak jako nás, před několika lety. Jen s tím rozdílem, že nikdo z nás neházel zápalné láhve, nikdo nikoho pod záštitou nějaké organizace fyzicky nenapadal a pokud je mi známo, nikdo nevyhrožoval útoky (nic takového nebylo u soudu nikomu z obžalovaných prokázáno). To by se ale nesmělo jednat o levicové revolucionáře, antifašisty a „bojovníky za svobodu“ (tedy ovšem svobodu jen pro ty, co s nimi souhlasí). Mimo to – Jaké tresty padají, když si někdo hraje s ohněm, je všem dobře známo. Co se týče jejich odboje a toho, co obecně nazývají antifašismem, tak v Litvínově tito hoši neměli nikdy na růžích ustláno. Personálně předpokládám, že se jedná minimálně o část lidí, kteří navštěvovali, dnes již zavřený, hudební klub Terasa.
Jedné noci se část osazenstva, opojena všelijakými látkami, vydala vykřikovat hesla (zřejmě z nostalgie na prvomájové pochody) známému pod okna (to patří k odboji). Dva z nich vyřešil během krátké chvíle, zbytek utekl. Dále tu a tam docházelo z jejich strany k nějaké „akci v týlu“. To bylo vždy o víkendech a zpravidla si ony zdrogované pětatřicátníky odvážela záchranná služba.
A teď trošku odlehčíme a podíváme se zpět do říše zvířátek, tak jako v předchozích dílech.
Jak se dalo předpokládat, projekt „nulové tolerance“, nepřinesl kromě několikanásobného vzrůstu opiček v ulicích (teď mám na mysli policisty), nic nového. Problém nebyl vyřešen, nýbrž lehce potlačen a trvá dál. Socialismus se buduje pomocí umělého vytváření různých pracovních míst a především navyšování stavu policistů. A to jak státních, tak městských. Doteď jsme si povídali jen o státních. No ale dneska se někteří budou obzvlášť bavit.
Tři ségry
Rok 2010. Září. Ne, že bych na této muzice ujížděl, ale šlo tam dost známých a pěkný večer sliboval solidní mejdan. Přijel jsem na motorce k Máji, kam jsme chodívali do nedaleké knajpy. Kamarád už tam čekal. Tam jsme dali pár piv a se začátkem akce dorazili na Loučky, kde se koncert konal (Litvínovští vědí).
Večer plynul tak, jak měl. Stáli jsme v počtu cca 10 lidí po boku, v zadní části osazenstva a klábosili. Před pódiem bychom neslyšeli vlastního slova. Vedle nás stáli motorkáři z nejmenovaného motoklubu. Nevím proč, ale došlo k nějakému verbálnímu konfliktu mezi nimi a skupinkou nějakých individuí, posilněných něčím veselejším, než jen chlastem. Počet byl tak nějak vyrovnaný, nicméně k ničemu vážnějšímu, než ke strkanicím nedošlo. Což je možná škoda – celá záležitost mohla být rychle ukončena.
Po chvíli se do strkanice připojili místní triviálové z „bezpečnostní služby“ Pasec. Ti měli zřejmě dohlížet na bezpečnost celé akce. Potom, co v rychlém souboji dva na dva dostali solidní náklep, zavolali si na pomoc městskou policii a začal mejdan, jak se patří.
Nejprve dorazili ti dva malí vobšousti, co tvoří dlouhá léta nerozlučnou, komickou dvojku. Oba mají asi 160 cm. Jeden modrooký blonďák s ksichtem jak dětská plena, druhý cikán s brýlemi a výrazem jak z amerického filmu. Chvilku se snažili Pasecům pomoci, bezvýznamně. Nakládačka od fyzicky několikanásobně silnějších mužů byla neúprosná.
My jsme postávali asi 10 metrů od celého incidentu a do dění se nijak nezapojovali. Až doteď. Cikán, frustrován tím, že ho jeden z motorkářů ani nebil, ale prostě jenom zvedl a zahodil (přičemž mu doporučil, ať si jde svou cestou), se podíval na nás, kde si z davu vybral jako další oběť mého kamaráda. Říkejme mu Tonda.
Tonda, ač byl starší, se nikdy nepral, byl to bezproblémový, takřka třicetiletý muž. Nicméně vypadal z celé skupiny jako nejslabší článek a navíc se smál. Tak jako my všichni. Smál se tomu, jak ty košťata fasovaly. Sběrač hoven si upravil zaprasenou uniformu a procházel okolo nás. Nikdo mu nevěnoval pozornost. Všichni sledovali druhého měšťáka, který utíkal pryč. Přesně tak, jako děti, když hrají na babu. Tak takhle zdrhal.
Mezi tím procházel degeš okolo mého kamaráda, který stál až za námi. Ozvala se dutá rána. Otáčím se, kamarád leží na zemi. Nejprve utíkáme k němu, tam se sbíhá víc lidí. Byl v bezvědomí a měl zapadlý jazyk. Ten mu kdosi vyndává. Na místě je více lidí. Vidím odcházet to košťátko s úsměvem na rtech – vydávám se tedy za ním.
Říkám mu pár lichotek, načež se napřáhl a udeřil mě pěstí. Tu jsem stačil napůl vykrýt. Vlil se do mě vztek, že si nyní nepamatuji, jak přesně se to událo, ale srazil jsem ho na zem a vysvětloval mu po svém, že takhle by se asi neměl chovat. Po chvíli jsem ho pustil a slezl z něj. Sebral se, držel si kušničku a odešel pryč.
Uplynulo nějakých 10 minut, načež jsme mysleli, že celá záležitost je uzavřená. Já si šel zrovna pro pivo. Před stánkem u cesty jsem potkal bandu opiček. Měly obušky a bylo jich cca 10 kusů, možná víc.
„To je von!“
Zaslechl jsem za sebou a otočil jsem se. Tam stál negr s červenou tváří, ještě od facek, kterými ho obdaroval jiný z mých kamarádů, když odcházel. Okamžitě mě strhly na zem a začaly do mě kopat a šlapat mi na hlavu. V ruce jsem měl přilbu, která letěla neznámo kam. Schoulil jsem se a snažil jsem si krýt hlavu a koule. Většina úderů směřovala na oblast hlavy a krku. Některé kopance pak z boku do žeber. Slyšel jsem, jak na ně křičí nějaká žena, ať mě nechají. Během mžiku to pak byla spousta lidí.
Ale proto, že zkopání mé osoby zřejmě nenahonilo ego tak, jak si představovaly, sekly jednu také ženě, která se mě zastala. To navedlo mejdan do nejvyšších otáček. Prakticky všichni muži okolo je začaly bít. Tak jako psy. Já jsem se zvládl posadit. Okamžitě ke mne přispěchala daná žena s manželem, bylo jim cca okolo šedesátky a muž mi dal vizitku se svým tel. číslem, ať se mu prý ozvu, jestli budu podávat stížnost. Žena mi přinesla odkutálenou, poškrábanou přilbu. Poděkoval jsem jim za starost a odešel do víru večírku, který právě probíhal. V něm bylo právě vysvětlováno skupince opiček, jak se mají chovat.
Konflikt se vlekl ještě několik minut a bylo po něm převezeno do nemocnice několik osob, především kvůli úderům obušky do hlavy. Jeden z mých kamarádů byl hospitalizován s těžkým otřesem mozku. Jakmile jsem došel mezi ty dementy, kteří nyní stáli v řadě u hotelu, a začal jsem si opisovat jejich služební čísla, chtěli si je zakrývat a opět do mne strkali. Odebral jsem se tedy kousek mimo místo, odkud jsem zavolal 158. Oznámil jsem, kdo jsem, kde jsem a co se děje. Tedy že městská policie poněkud nezvládla situaci a tluče lidi. Navíc mi strážníci odmítají poskytnout jejich identifikační údaje. Bylo mi doporučeno, ať vyhledám hlídku policie ČR. To jsem udělal. S nimi jsem se pak vrátil na místo. Opičky mě nechaly opsat svá čísla a oni dva sympaťáci „black&white“ mi tak nádherně zírali do očí a příjemně se šklebili. Asi doufali, že se večer připojím k jejich rituálu inventury prdelí. S kluky jsme se ještě ten večer dohodli na tom, že se v pondělí odpoledne sejdeme na náměstí a všichni společně půjdeme podat na postup MP stížnost.
Zkráceně: Po půlhodině čekání, kdy se jejich velitel Urban věnoval jakési nepřizpůsobivé rodince v tísni, si nás vyslechl. Byli jsme odbyti s tím, že:
„No, chlapi, tohle já jako vim jo, co se tam stalo, jo, ale to všechno udělali Paseci. To, co mi popisujete, tak to by moji klucí nigdy neudělali jó? Ale samozřejmě si stížnost podat můžete, ale napište si jí a pošlete jó? Nashledanou.“
Dál jsme se na to vysrali.
Dost ostrá „vochranka“
2012. Maturitní ples střední školy, na kterou jsem chodil. Sice už to tam prakticky nebyl skoro nikdo, koho jsem znal, ale mělo přijít pár mých bývalých spolužáků.
Parkuji hned před kulturákem, dole u Billy. Docela fajn, že jsem chytl místo. Při konání těchto akcí tam bývá poměrně plno. Skupinka neznámých postaviček stepuje nad zídkou, která odděluje parkoviště a přilehlý park a přitom čumí jak buzny. Procházím okolo nich, pořád čumí. V tom registruji, že jde mimo dva známé příslušníky ochranky Pasec, také o další 3 – 4 městské strážníky. V civilu. Tedy spíše v nepovedeném pokusu o společenský oděv. Mezi nimi i naši oblíbenci. No fajn.
Večer probíhá v klidu. Měl jsem v plánu se zmrskat a přespat u spolužáka, ale jelikož jsem čekal, že mí přátelé „vostrý hoši“ budou chtít problém, rozhodl jsem se nepít a užít si je střízlivý. Stáli u baru a pořád čuměli. Znáte ten pocit, když stojíte, koukáte před sebe a s někým komunikujete, přičemž stále periferně vidíte, že vás někdo sleduje? Přesně tak jsem to měl já.
S celou záležitostí jsem obeznámil dva přítomné bývalé spolužáky z vyšších ročníků, se kterými jsme chodívali boxovat, a nabídli se, že mne při odchodu doprovodí. Ochranka nic. Stále byla u baru. Tak fajn. Rozloučil jsem se s přáteli a vydal se k autu. Jaké překvapení na mne čekalo, když jsem zjistil, že zrcátka mého vozu se válejí v silnici asi o 20 metrů dál…
A tak jde čas
Při oslavě narozenin v jednom z litvínovských podniků, postávalo před hospodou vozidlo městské policie. Později jsme zjistili, že si strážníci fotí každého příchozího. To už se sami pasovali na úroveň známých sexuálních loudilů Louži a Plouži (dvě známá „esa“ mostecké protiextremistické policie).
Při jiné příležitosti, jsem měl zase tu možnost posedět s bývalým městským strážníkem, který měl tolik cti a slušnosti, že této práce dobrovolně zanechal v následku událostí, které se zde odehrály. Vyprávěl kupříkladu o přebornících, kteří pro čárečku za aktivitu, nemají ani stoudnost sbírat ráno v zámeckém parku žáčky prvního stupně, odvážet je rodičům nebo do škol a posílat záznamy na sociální správu o tom, že si vypalovali zobáky. I přes to, že to nebyla pravda.
Pokud např. procházím ulicí ve večerních hodinách a narazím na některé z našich oblíbenců, kteří mají zrovna „hlídku“, vždy zastaví a věnují mi nějakou tu nadměrnou péči v podobě kontroly totožnosti. Čeho si na nich alespoň trošičku cením, je to, že mi vždy oznámí, že mají podezření, že jsem hledaná osoba. To většina, byť státních opiček, ani netuší, že by měla udělat.
Dále jsem se od kamarádky, která pracuje na jisté instituci v Litvínově, dozvěděl, jak jsou tam městští strážníci často a rádi. Několik z nich tu totiž udržuje poměr s některými z úřednic. A tak se rozvyprávěla i o lepších věcech. Např. o tom, že když někdo působí na tomto úřadě problém, přijede MP, zadrží ho a pokud se jedná o nějaké „známější firmy“, jedou spolu hezky do lesa. Tam ho rozmrdaj jak psa a nechají ho tam. Ačkoli mi zaníceně povídala o degeších a smažkách, je mi jasné, že když jim to prochází u nich, lze to praktikovat prakticky u kohokoli. Podobného vychloubání jsem byl svědkem i z úst státního policisty, ale o tom až v příštím díle.
Kamarád jel domů z práce. Jelikož je to ten, který na koncertu Třech sester uštědřil malému džipsíkovi ponižující facku, mají ho také v oblibě. Znají i jeho auto. A tak ho před půlnocí zastavili na odlehlém místě nedaleko jeho bydliště. Dle jeho vyprávění nastala následující situace:
První z degešů: „Ukaž mi doklady.“
On: „Tak to se říká trošku jinak.“
Vystupuje další cikán:
Druhý degeš: „Víš, co je to džipsy hlídka z Janova ty zmrde?“
On: „Ne.“
Druhý degeš: „Tak se na nás podívej – přídeme ti jako bílý?“
On: „Ne.“
První z degešů: „Vylez z auta.“
Vylezl z auta.
První z degešů, dále jen degeš: „Co to má na tom lejtku? To je eses! Ukaž mi to!“
On: „Není a nebudu vám nic ukazovat.“
Dále ho oba cikáni, jakožto úřední osoby, obstoupili a jeden do něj strčil. Následně mu řekli, že může odjet. Třeba ještě poznamenat, že se mu jedinkrát podařilo zmíněného hrdinu potkat přímo na náměstí, kde šel se svou gádžovskou přítelkyní. Po krátké slovní konfrontaci si začal sundávat hodinky a chtěl si zkusit, jaký je chlap. Během chvilky se však ocitl na tvrdé dlažbě, přičemž se ještě ani nestačil zvednout, když mu jeho princezna oznámila, že s takovým debilem být nechce.
(1x známkováno, průměr: 3,00 z 5)