Vloni na jaře, při toulkách Rumunskem jsem koukal, jak mají na spoustě míst zapíchané dlouhé klacky. Tamo i viděl dědu na kole, jak zajel do lesa a po chvilce se vynořil s otepí lískových klacků max. tři metry dlouhých. Zvědavost byla silnější než jazyková bariéra a protože jsem se nacházel ve Svaté Heleně, tak jsem se normálně česky zeptal. Že prej jsou to klacky na fazole.
Epizodka ze života krátká, bezvýznamná a hodná zapomenutí.
Druhý, naprosto bezvýznamný a hodný zapomenutí akt byla loni na podzim prosba sousedky odvedle našeho firemního hradu, že by bylo dobře něco udělat s tím obrovským keřem neplodné lísky v rohu našich lánů, že jí to stíní jakýsi zelený bordel u ní.
Práce pro dva na půl hodiny s motorovkou a v rohu má líska dalších několik let na budování svého majestátu.
Klacky ležely (a některé stále leží) na střední terase firemní latifundie.
Co čert nechtěl, jsme vlastníky u naší soukromé nemovitosti značně přerostlého lískového houští, které moje maminka brání před prořezem vlastní vahou své osobnosti, bo z těch cca 100m čtverečnejch džungle vydobude obrok pytlík lískáčů. Ale to je na jiné povídání.
Taky máme pole. Dvě. Tedy pole, takové přerostlé záhonky a byť jsme kousek od polabské nížiny, základem naší zeminy je jíl a opuka. Roste v tom prd. Tedy pokud se nepočítají krtince, trsy trávy a bodláčí. Ty dvě pole jsou jakž takž použitelná. Do hloubky asi 3-5 cm se vyskytuje i něco, co by průměrný zemědělec ponechal ladem.
Začínám být jako Jirásek, ale abych ctěné čtenáře uvedl do problému, kterak se skoro v padesáti člověk debilem stane, považuji za vhodné se seznámit i s předcházejícími maličkostmi, aby bylo vidno, kterak zvráceně se mohou ubírat myšlenkové a následně i tělesné pochody.
Letošní jaro je v podstatě léto. Slunce nám svítí a i nám několikageneračním Žižkovákům se začíná projevovat dávno potlačovaný, zakrnělý, ale občas dotírající, drnohryzecký pud.
Je to jako s chutí na pivo. Pořád to hlodá a dokud si člověk nedá nějaký ten litřík, nemá pokoj.
V rámci zachování duševního zdraví, rovnováhy a ovlivněn masírkou kterak učinit matce Gaie život zelenější jsem otěhotněl myšlenkou na využití klacků pro – FAZOLE.
Když to roste v kdejaké řiti, tak proč by to pro potěchu oka (původní myšlenka byla opravdu oko), nemohlo růst i ve firmě.
A třeba po okraji pole na baráku. Nakonec, klacků máme přebytek, místa taky a když budou klacky hezky zelené, tak to bude hezké a třeba z toho půjde i něco zežrat. Bonus.
Při pravidelném „lovení mamuta“ jsem si všimnul v Globusu pytlíku máslových fazolí. Takové pěkné, strakaté, dost veliké, abych je viděl i bez brejlí, na obalu tlustej kuchař, made in china.
Přeci nebudu kupovat nějaký ošetřený osivo, když stačí normální fazole. Přesvědčil jsem se, že opravdu nejsou předvařené a pytlík šoupnul mezi ostatní úlovky.
Mamut byl doma zporcován, fazole vyjmuty z potravního řetězce a rozděleny přibližně na polovinu. Spíše bratrsky než spravedlivě, ale to je jedno, stejně je jich hafec. Pytlík dán na hromadu, kterou pravidelně stěhujeme mezi pražskou noclehárnou a venkovským sídlem.
Druhá hrstka dopravena do zaměstnání. Podotýkám, že ve čtvrtek. Zde jsem nasypal fazole do velkého hrnku, pamětliv toho, že když to doma dělá žena, tak dává větší kastrol, aby měly kam bobtnat. Zalil vodou a ……pustil z hlavy.
V pátek jsem je prohlédl, vyměnil vodu a jal se ve firmě vytvořit místo jejich budoucího spočinutí.
Zklamáním bylo zjištění, že půda v pražském firemním sídle je velmi podobná půdě na našem sídle. Jíl a šutry.
Inu co, budou si muset fazole zvyknout na hubenou stravu a pro obtížnost konání jsem vytvořil jen dva klacky a kolem nich rozmrdlané cosi. A odjel zaslouženě užít víkendové galeje na venkovské sídlo.
Tak to by byl prosím takový prolog. Zatím v podstatě nevinná nuda.
Pondělí. Den na který se nezapomíná. Změna času, kratší spánek, rozmrzelá polovička (bytostně nenávidí ranní vstávání) pozdější příjezd do práce……a fazole na okně. Koukám, některé už mají pěkné klíčky.
Hned je člověku lépe na duši. Dílo se daří. Jen co se to venku prohřálo, kolem 15 hodiny, vyrážím s hrnkem ke hroudám. Beru první fazol do ruky a…ulomím klíček. Sakra, takhle ze mě Mičurin nebude.
Fazole je zničená, co s ní. Bezmyšlenkovitě jí vkládám do úst. Kousnu a je to jako hrášek. Sladké, pěkně to chroupá, není to tuhé…. pocit jako když přes plot šlohnete sousedovi pár lusků hrachu. Blaženost.
Dělám dolíčky, sázím a sem tam nějakou tu nedokonalou fazolku labužnicky sežmoulám. Ale opravdu vzácně, aby zbylo do hlíny. Dílo dokonáno, fazolí zbylo čtvrt hrnku. Byly dobré, dávám je do chladu. Dneska už je nezeřeru, bo mám výborný domácí rejžový nákyp. Měl jsem plnou misku. Většinu už jsem stláskal ke svačince a k obědu. Průběžně ho užírám od rána, je fakt dobrej a já si jídlo neumím odepřít.
Přemýšlím co s načatým odpolednem. V pondělí mám tréninky, takže straším ve firmě do půl sedmé, než vyrazím na trénink. Nevyplatí se mě jet na hoďku, dvě domů.
Telefon. V jedné restauraci mají problém. Vyrážím řešit potíže kolem 16 hodiny s vidinou nějakého výdělku. Do tréninku to v pohodě stíhám.
Vzduchotechnika v kuchyni nemaká. Ten vzduch je tam fakt strašnej. Horko, mastno, zahuštěné vůně…..kdo zná kuchyně ví přesně. A bez odvětrání je to peklo.
Frekvenční měnič je samozřejmě pod stropem. Lezu k němu a z toho vzduchu se mě dělá pomalu blivno. V pohodě, to překonám, to mám skoro pokaždé, když se dostanu do podobného prostředí. Měnič je v háji. Demontuji jej a domlouvám následné kroky. Nejdříve to bude makat až v úterý, dřív nestihnu měnič zprovoznit. V pondělí večer už nic neseženu.
Odcházím i s olepenou mastnou hroudou, co byla měničem, v igelitce.
U auta pocítím nutkání na zvracení. Sakra, ten puch v kuchyni mě dneska asi dostal. Překonávám dávení a vracím se do firmy vyčkat tréninku.
Po cestě další nutkání. My, letití alkáči, to známe. Stává se to vzácně, ale párkrát to přišlo, takže vím. Začnou se dělat sliny s takovou pachutí, žaludek je neklidný…. prostě příznaky blížící se šavle. Otvírám okno a držím se v pravém pruhu. Pro sichr.
Sakra, z čeho mě může bejt blbě? Nejsem přeci žádný vořezávátko. Mám skoro 120kilo, z hospody po 8 plzních chodím rovně, s Tlusťochem máme litřík rumu na rozcvičení a teď za střízliva mě má sejmout nějakej smrádek z kuchyně? To je divný. Navíc těch kuchyní už bylo, jistá odolnost by měla být jistotou.
Jsem zpět ve firmě. Bez úhony a v pohodě. Nějaká náhlá indispozice, kdo by to řešil. Beru myš a jdu okouknout na PC, co se dělo v mé nepřítomnosti …
Jsem sám v kanceláři a jde na mě prdánek. Nebudu se kroutit, pustím ho ven, nasmrdím si akorát pod vlastní rypec.
Ježíši, co je to za puch. Tohle nemám ani po prasečích hodech zapitých krušovicema. Kriste Pane, to je smrad až slzej voči. Divnej, příšernej.
Otvírám okno, lapám vzduch a ……. další pohroma, blivno. Ovšem v podobě, že je člověku jasné, že to už vydejchat nepůjde.
Věřím, že člověk pozná i když přichází smrt. Prostě když jde něco takového, tak to VÍTE.
Rychlý úprk na místnost, záklek, objetí s keramikou a jakej byl nákyp.
Není možný přeci vydávit dvakrát víc, než člověk přijme. Ale je. Popírajíc fyzikální zákony mátožně přistávám u umyvadla. Chce to trochu vody. Nestačím si loknout a je to tu zas.
Kde jsem co chytil, co to je? Do tréninku hodina, musím se dát dohromady.
To mě letí hlavou zatím co mě opouští to, co již dávno nemělo existovat.
Podezírám tělo, že spustilo zpětný chod.
Žaludek v mé fantazii funguje jako pumpa, co to bere ze spodu navrch.
To není možný, to už by bylo jak bych to nasával prdelí. Přeci jsem ve škole dával pozor a když to žaludek pustí dál, tak už není možné, že se to do něj ze střev vrátí. Začínám být nakloněn paranormálním jevům.
Nakloněn jsem opět, nejen paranormálně. Zdá se došlo konečně i to, co už vlastně vůbec neexistuje. Vyplachuju tlamu. Bouře ustala.
Do tréninku zbývá 45 minut. Sedám ke kompu a začínám podezírat fazole. Nákyp podezírat nemohu, to by se musela žena rozhodnout nás sprovodit ze světa všechny a to v případě dospělejch dcer je už více méně nesmyslné. Co strejda gůgl?
A je to tam. Ježíš já jsem debil.
Fazole za syrova jsou co? Jedovaté.
Fajne počtení a hrůzné zjištění, že jsem v polovině příznaků otravy.
Ještě si tak trochu pohrávám s myšlenkou, že bych to vypotil a spálil na tréninku. Studenej pot a lehká zimnice více nežli naznačují, že by bylo záhodno zahájit přesun do vlídnějšího prostředí.
Snad to dám. Z Kobylis na Žižkaperk to není tak daleko.
Na rozloučenou s firmou ještě jeden záklek. To opravdu popírá všechno, co jsem dosud zažil. Jak může ještě z člověka něco lézt?
Fakt může. Vyrážím ve třičtvrtě na 7.
Dojel jsem a očekávám druhé kolo.
Prej zvracení a průjem.
Pevně doufám, že to alespoň zůstane odděleno, protože mezi koupelnou a WC je zeď a mísa má pouze jeden otvor. Velký, ale jeden. A já se opravdu nezkroutím tolik. Doufám, že se už vše odehrálo a bude klid. Když to šlo vrchem, co může být dál? Přece nic.
Lehká malátnost a zimomřivost je příznakem, že se tělo statečně pere s otravou. Nebudu mu to ztěžovat. Zalézám do pelechu s knihou v ruce, abych se zahřál.
Dosud jsem stál a nebo seděl. Sem tam upustil tlak. Třeba mě to druhý kolo mine. Těch fazolek nemohlo být víc jak 12 a už jsem to všechno vyndal i s předminulou snídaní.
Bojím se i napít, nakonec, jsem chlap jako hora, tak den dva bez vody a jídla vydržím.
Dcerkám oznamuji, že musí zůstal volný koridor k jádru a minimálně jedna z těch místnůstek .
Co kdyby.
Začtu se do knihy a střeva chtějí další odvětrání. Nevěřím jim, volím přesun pro sichr na záchod.
Dobře jsem udělal. I to, že jsem si vzal knihu sebou.
Nemá cenu podrobně popisovat dění. Kdo má za sebou kolonoskopii, je téměř v obraze. To co dokážou 4 litry projímadla je porovnatelné s cca 12 ti fazolkami. Jen to ty fazolky berou zkratkou.
Zbytky lidské důstojnosti a sebevědomí mě opouští s poznáním, že svěrač je pouze nástroj usměrnění proudu, nikoliv jeho přerušení.
Velmi podobné předchozí etapě. Kde nic není, ani smrt nebere, ale fazole jo.
Čekám, kdy vypadnou játra, plíce a další bordel, kterej mám někde v pupku a neodešel vrchem. Protože přeci nemůže už nic jiného vylézt.
V nohou mám „mravence“ a chci pryč. Do postýlky a všechno zaspat a vzbudit se zase krásný, zdravý, mladý, nadějný……. že by konec?
Přesun do sprchy a vidina postele a spánku je více nežli lákavá. Navzdory posměchu ženstva se potácím do sprcháče. Teplá voda, lábuž. Žádná šavle, prdelotrysk…. jen pěkné teplé šploucháníčko. To já rád. Ejhle překvapení. Pokolikáté už? Stačí změnit polohu, trochu zahřát……. Proboha, snad nebudu i ve sprše hodinu. Koupelna je malá, musí zůstávat při sprchování otevřená, jinak zplesniví. Sprcháč má dvířka a větrák. Sprcháč dobrý, větrák to moc nebere.
Baby pořádají soutěž, která se mě víc vysměje. Vzájemné žvanění a šplouchání je přerušováno příšerným zvukovým efektem a já si užívám i čichové vjemy.
Konec trápení nastává kolem 9 večer. Účet za teplou vodu povážlivě narostl. Opět zalézám do pelechu a když se hodinu nic neděje, zhasínám a spím.
A ráno….jsem se probudil v pohodě. O zkušenost bohatější a 3 kila chudší.
Kdepak nějaký Herbalajfy, jógy, prány, Gutalaxy a já nevím co ještě. Na důkladnou očistu těla stačí hrstka syrových fazolí a půl dne času J
(8x známkováno, průměr: 1,50 z 5)