Za poslední měsíc jsem se dvakrát setkal s českou železnicí. Jednou jako pasažér, jednou jako účastník silničního provozu. Pokusím se být vůči nim maximálně objektivní.
Jednoho dne mne popadlo, že vyjímečně nepojedu do hlavního města jednoho nejmenovaného sousedního státu autem, jako obvykle, ale zkusím něco jiného. Už jsem tam zkoušel i letět letadlem, dopadlo to tehdy neslavně, letadlo tehdy mělo tři a půl hodiny zpoždění. Teď když České dráhy s velkou slávou zprovoznily leštěný prd na kolejích, dospěl jsem k závěru, že jej také vyzkouším.
Na bahnhof v Holešovicích jsem dojel za 14 korun metrem, zážitek sice nic moc, ale už jsem zažil i horší věci, byl jsem tam zhruba osm minut před šestou hodinou večerní. SC 135 Slovenská strela měla odjíždět v 18:26. Říkal jsem si, že ještě budu mít čas si prohlédnout krásy a pamětihodnosti moderního holešovického nádraží, leč ČD chtěly jinak. U běžných pokladen jsem nebyl obsloužen, protože mezinárodní jízdenky prodávají jen u expresní pokladny, umístěné v zařízení zvaném čédélaunč. Holešovický čédélaunč je čekárna s recepční, televizorem a nepříliš povzbudivě vypadající frontou u jediné pokladny. Stoupl jsem si na konec fronty a čekám. Osmnáct nula nula. Čekám. Osmnáct nula pět. Jeden cestující odbaven. Osmnáct deset. Druhý cestující odbaven. Všímám si, že si kupují lístky na zítřek nebo na pozítří a v osmnáct patnáct se začínám bavit se skupinou postarších cizinek, jimž říkám, že mám strach, že mi ten vlak díky frontě u pokladny ujede, neboť mi pojede už za jedenáct minut. Ochotně mne pouští před sebe, takže přede mnou už stojí jen pán, který je právě obsluhován pokladní. Jeho komunikace s pokladní probíhá ve stylu:
„Minulý týden mi řekli, že si pro tu jízdenku mám přijít dnes.“
Pokladní chvíli cosi hledá, prohrabuje se jakýmisi papíry a pak konstatuje: „Bohužel tu ještě není“
„Tak já se odsud nehnu, dokud tu jízdenku nenajdete. Už jsem tady pro ni potřetí.“
Přes pána hlasitě sděluji pokladní, ať se na mne nezlobí, ale že bych ten vlak opravdu rád stihnul. Pokladní nejeví sebemenší zájem, pán říká, že tedy počká, ať mohu být obsloužen, že už čeká týden a tak se to už o pár minut nezblázní.
„Ne, teď obsluhuji vás!“ kontruje pokladní. Zběžný pohled na hodiny, osmnáct devatenáct. Čas nasadit větší kalibr.
„Milostivá, jestli ten vlak nestihnu, tak podám stížnost na generální ředitelství drah.“
Argument kupodivu zabírá, vlaky třídy SC patrně patří na GŘ mezi ty ostře sledované a o průšvih nikdo nestojí, jsem tedy dotázán kam to bude, dodávám, že první třídou, jsem dotázán, jaké preferuji místo, tak odpovídám, že pokud možno u okna a po směru jízdy. Je mi vydána jízdenka, platba kartou probíhá překvapivě rychle a v 18:22 konečně vyrážím k vlaku.
První nástupiště naštěstí není daleko, samozřejmě přicházím k opačnému konci černožlutomodrostříbrné soupravy, takže ještě podle ní rychlým krokem dobíhám dopředu a minutu před odjezdem nastupuji do kýženého vagónu. Je poloprázdný, vytahuji tedy notebook a začínám tvořit rozbor návrhu nového trestního zákoníku. Vlak se zvolna rozjíždí, volá mi zákazník, takže ssh, někde něco nastavit, připojuji se poměrně krkolomným způsobem k onomu stroji, ha, libeňský tunel, vypadl signál, GPRS spojení se rozpadlo. Ani po opuštění tunelu není spojení dostatečně stabilní na nějakou interaktivní práci, zásah se tedy odkládá do doby, než vlak zastaví, což nastává záhy, ještě před nádražím Praha – Libeň. Stojíme asi dvě minuty, míjí nás v protisměru jiné pendolino. Asi za dvě minuty se znovu rozjíždíme, mezi tím jsem stihl alespoň udělat onen potřebný zásah. Při letmém pohledu z okénka nemám pocit rychlé jízdy, rozhodně nemám pocit, že bychom jeli rychleji než osmdesátkou – a tak lituji, že s sebou nemám GPS přijímač. Asi dva kilometry za kolínským nádražím opět zastavujeme kdesi na mezi, za minutu se opět rozjíždíme. Dlouhá hlášení palubního rozhlasu ve třech jazycích, průvodčí nejprve kontroluje jízdenky, pak roznáší denní tisk (ehm, Blesk, MF Dnes, Právo a slovenské Hospodárske noviny, české však bohužel nemají), teplé a studené nealko nápoje, tatranka, bageta – to vše je v ceně jízdenky, stejně jako zásuvky na 230V AC pod stolem (ty ovšem mají během jízdy občasné výpadky, které sice notebooku nevadí, ale působí rušivě – asi by byl skutečně velký problém do vozu namontovat nějakou 2 kW UPS). Pro alkoholické nápoje je třeba si dojít do vozu s barem, ceny sice nebyly z nejnižších, ale tak hrozné, jako před několika lety v jídelním voze MÁV to také nebylo, jen plzeňský Prazdroj žel bohu ČD v nabídce nemají. Cestou z občerstvovacího vozu navštěvuji toaletu a mnoho mi nechybí, abych její stav neokomentoval jejím pozvracením.
Cestující o kousek dál začínají býti poněkud hluční, zjevně přiopilí. Průvodčí opět projíždí s vozíkem vagónem, nabízí zboží k prodeji podobně, jako obvykle činí letušky v letadlech. Musím se té křečovité snaze o napodobování leteckých linek smát. Zastávka v Brně, pak v Břeclavi, průvodčí opět rozváží občerstvení, policisté, provádějící pohraniční kontrolu, čekají, až cestující dostanou džusy a bagety, pak se opatrně protahují kolem vozíku. Za tři hodiny a čtyřicet osm minut SC 135 doráží do svého cíle, odkud v nehoráznou ranní hodinu (5:41) opět vyrazí na cestu do Prahy. Netuším, zda tím vlakem někdo jezdí, já to rozhodně nebudu.
Doba jízdy, tedy bez pár minut čtyři hodiny, je pochopitelně otřesná, autem to obvykle zvládám za tři hodiny včetně jedné pausy, když opravdu spěchám, pak to stíhám i za dvě hodiny, za tři a třičtvrtě hodiny zvládne cestu mezi oběma městy absolovovat i naložený kamion, který bude dodržovat všechny předpisy včetně těch o povinných přestávkách. Rychlovlak ICE v Německu obvykle zvládne cestu za polovinu doby oproti poklidně jedoucímu automobilu, TGV ve Francii ještě rychleji. V podání Českých drah to „rychlovlaku“ trvá o čtvrtinu déle. Jistě, důvodů pro to si lze najít dost – ale to lze pro omluvu čehokoli včetně těch zneuctěných toalet, oné příšernosti spojené s prodejem jízdenek a asi i pro ty zbytečné zastávky na mezích. Sečteno a podtrženo, trvá to dlouho a ačkoli sám vlak není úplně špatný, služby poskytované ve spojitosti s jeho provozem lze charakterizovat rčením navrch huj, vespod fuj, příměr s leštěným prdem také není úplně nepřesný.
Druhé mé nedávné setkání s českou železnicí bylo v obci Holýšov, kterou jsem projížděl autem po státní silnici č. I/26. Uprostřed obce je železniční přejezd se závorami. K přejezdu přijíždím, na hodinách mého auta je čas 17:05. Čekám. Nic se neděje, jen závory jsou staženy, přede mnou čeká asi dvacet aut. V 17:08 vypínám motor. V 17:12 projíždí dieselová lokomotiva se třemi nebo čtyřmi vagóny, leč závory stále zůstávají dole. Řada aut startuje, otáčí se a vyráží hledat objízdnou trasu. Stále čekám, na přejezdu se nic neděje. Teprve v 17:22 závory stoupají a auta se rozjíždí. Myslím, že pro dokreslení stavu na české železnici to stačí a slavná věta Die ganze tschechische Eisenbahn ist eine Idiotenbande, jež na tomto serveru již padla, stále zůstává v platnosti.
26.6.2007, Root
(2x známkováno, průměr: 1,50 z 5)