Nedávno jsem na jednom zpravodajském serveru četl o nějakém řidiči, který zavinil dopravní nehodu. Řidič sám nepřežil a nikoho jiného nezranil, policejní zpráva tvrdila, že jel mnohem vyšší rychlostí, než bylo dovoleno, a vůz nezvládl.
Z diskuze pod článkem bylo patrné, že s obětí nikdo nesoucítí, naopak, vyjadřovali se dost tvrdě. Nedivím se jim, třeba měli vlastní podobnou zkušenost, nebo se jen báli o bezpečí svoje nebo svých blízkých.
Vzpomněl jsem si na ten článek před pár dny, když jsem jel autem do práce. Jezdím každý den a už znám každý kanál, výmol, zatáčku. V jednom místě se ze sídliště najíždí na dvouproudovku, je to hlavní tah z jedné městské části směrem k centru. V jejím okolí není žádná veřejná budova (škola, továrna, nákupní centrum), žádná možná místa pro srocování davů, tak je tam povolena sedmdesátka. Už jsem si zvyknul, že na to ostatní řidiči kašlou a jezdí tam v průměru tak o deset patnáct km/h víc, záleží v kolik kdo vstal a jak moc spěchá do práce. To, co tam ovšem předvedli nějací dva vypatlanci před pár dny, hnulo žlučí určitě nejen mně.
Půl osmé ráno, silnice plná aut jedoucí lehce přes sedmdesát. Je jarní den, dobrá viditelnost, slunce nijak neoslňuje. Mine mě pár aut – černá audina v kombíku, superb, jedna dvě oktávky – pomyslím si, že by to s tou rychlostí nemuseli tolik přehánět, ale jak je pozoruji dál, mám v jejich řidiče důvěru – jedou sice rychle, ale od ostatních aut si udržují bezpečný odstup a neriskují, jedou si tak na pohodu, hlavně aby to stihli do práce. Vidím táty od rodin, kterým se už za ta léta vyvinul smysl pro zodpovědnost, potlačili svojí sobeckost a ego akce, které se dají generalizovat soutěží „Kdo ho má většího,“ už dávno nedělají.
OK, řeknu si. Když nestíhám, tak nestíhám a na ten plyn trochu dupnu taky, ale nedělám to každý den, abych nebyl za kreténa, který každé ráno takhle ohrožuje provoz (už jen z důvodu, že antiradar nevozím a riskovat pokutu se mi taky nechce).
Slyším tůrování motoru. Předjede mě „vytuněná“ oktávka a černý bávo. Jedou asi tak stovkou a čuráčci závodí, kdo má silnější auto. Myškují a kličkují mezi auty absolutně bezohledně. Neudržel jsem se a bouchl jsem rukou do klaksonu, aby se probrali. Chlapeček v oktávce si toho samozřejmě všiml a asi si řekl, že se přece nenechá krotit někým, kdo má yarise v základu, co ze sebe nevymáčkne ani 140, tak dokončil manévr, zařadil se přede mě a prudce zabrzdil, aby ukázal, že na silnici je pán právě on. Naštěstí jsem stačil zabrzdit taky (spolu se mnou další asi tři auta, která jela v závěsu), ale to už jsem koukal, jak ten mátijeb zase dupe na plyn a mizí v nejbližší zatáčce se svým černým kamarádem s radostí, jak mi to pěkně natřel.
V hlavě se mi toho mísilo tehdy hodně, hlavně nejrůznější nadávky pro ty dva blbečky, ale možná jsem myslel i na bezmoc, se kterou jsem se právě potkal. Bezmoc, kdy jsem byl víceméně v rukách toho pytle hoven, protože kromě brzdění bych asi nestihl udělat vůbec nic. Dupnout na brzdu naštěstí v tu chvíli stačilo.
Otevírá se spoustu námětů na diskuzi, například co kdybych to neubrzdil, proč jsem tam ještě nikdy nepotkal měřit policii (a že tam jezdím dlouho) nebo proč ti dva kokůtci závodili. Nikdo mi to neřekne, můžeme se jen hádat o funkci brzd nebo o práci policie, poprvé jsem se ale na silnici cítil někým ohrožený, aniž bych s tím mohl sám něco dělat. Možná mám štěstí, nebo dobrou karmu, nebo cokoliv (doplňte si co chcete podle sebe). Fakt je ten, že jsem si vzpomněl na článek zmiňovaný v úvodu a pomyslel si: Ať je víc takových, kteří se vlastní vinou připraví za volantem o život a hlavně ať spolu nikoho jiného nevezmou. Ať tihle idioti chcípnou pomalou a bolestivou smrtí, zaklíněni ve vraku vlastního auta. Howgh.
(Zatím nikdo nehlasoval)