Když se řekne „balkánská cesta“, není to jen fízlovský výraz pro narko-koridor, ale také pro specifický způsob chování se v provozu, které se týká všech skupin účastníků měrou nerozdílnou.
V tomto dlouhém článku bude řeč o Rumunsku ve kterém jsem loni a letos najel během 4 týdnů +/- 6.000 km po všech jeho oblastech, které se od sebe liší infrastrukturou, ale už ne tolik přístupem účastníků…tím vlastně vůbec, liší se jen kulisy.
Na začátku trochu obecných věcí, které se na první pohled mohou zdát jako nošení dřeva do lesa:
1 – Rumunsko je velká země. Je asi 3x větší než naše republika a polovina je hornatá natolik, že silnice se musí terénu hodně přizpůsobit. A když píšu hodně, myslím fakt hodně. Jedno s druhým sebou nese potřebu běžně urazit o dost větší vzdálenosti než jsme zvyklí u nás, takže podél 25km dlouhé údolní nádrže najedete klidně 80km, aniž byste ztratili vodu z dohledu. Tak členitý je terén. Mezi vesnicemi ujedete klidně 30 km, aniž byste potkali jakoukoliv budovu. Cesta z jednoho konce na druhý – od Maďarska k moři, vede všemi druhy terénu, který může země nabídnout a každého se Vám dostane vrchovatě.
2 – Rumunsko je chudá země. Tento fakt se odráží nejen na stavu silniční infrastruktury, kde lze letět jak po nové čtyřproudovce či se kodrcat dvacítkou po makadamové gruntovce, ale také na vozovém parku, počítaje v to i koňské a kravské povozy. To, že lidi mají hlouběji do kapsy, je možná naučilo neplýtvat a zároveň být i solidární, protože jinak by se nedostal nikdo nikam. Ale není to ta nařízená, potěmkinovská solidarita jako v našich oblastech, ale solidarita přirozená, skrytá v detailech, o kterých budu psát později.
Provoz obecně
Provoz na silnici probíhá ve standardním nastavení podle vzorce „každý sám za sebe“, který je brán přes filtr „nikomu nezavazet“. Toto je obrovský rozdíl oproti ČR, kdy naložená haťapka řízená frustrovaným Simply Cleverem, jede nalepena u středové čáry, i když vpravo má ke krajnici 2,5 m a tvoří safety-car pro 20 jiných aut. Takový případ se zde vyskytuje také, ale jsou to bez výjimky cizinci, na které se bliká. Místním zvykem je, mimo obec, jezdit vpravo u krajnice, čemuž je přizpůsobeno i vodorovné značení s přerušovanou krajní, vodící čárou.
Kdo se nepřizpůsobí, je za skřípění zubů nebo plechů okolím přizpůsoben. Není to špatně. Naopak…a je to navíc demokratické. Rumunský vzor totiž funguje efektivně a jeho narušování pak kazí všeobecnou spolupráci mezi řidiči, která ho udržuje v chodu. Zvyknout si na něj trvá napoprvé asi 400km, což reprezentuje jeden den, kdy člověk zkusí jízdu mimo i jízdu v obci. Tyto se totiž značně liší.
Provoz v obci
Pokud přijedete po „čtyřpruhu“ automaticky přejíždíte do levého pruhu a pravý necháte místnímu provozu, pro připojování na křižovatkách, z výjezdů apod.
Neměli byste se taky nechat vyvést z míry koňským povozem nebo traktorem v pravém pruhu v protisměru. Traverzovat takto frekventovanou silnicí s koňským povozem je riskantní a tak se to provádí ne tam, kde je to vhodné, ale tam, kde to zrovna jde s tím, že zbytek cesty obcí se prostě jde/jede v protisměru u krajnice. Mimo obec toto nevidět a je to specialita jen nemotorové nebo traktorové dopravy.
Mimo obec…
…se jezdí +/- dovolených 100 km/h a taky úplně opačně než v obci. Každý se snaží o jízdu u pravého okraje vozovky (a ne max. u pravého okraje pruhu jako u nás, kde bývá i metrová krajnice nevyužitá). Střed silnice potom tvoří pověstný třetí, předjížděcí pruh s vodící lajnou, aby bylo všem stále jasné, kde je Krakonošovo. Každý se snaží dodržovat minimálně těch povolených 100 km/h, nebo místně či technicky možnou maximální rychlost. Pokud potkáte pomalu jedoucí kolonu, na začátku je zpravidla zaprášená Dacia Berlina break, která už od pohledu jede co to dá. Pokud je terén na předjíždění nevhodný, řidič Dacie po kilometru jízdy 70kou uhne na jedno z mnoha odpočívadel – plácků u silnice a nechá rozpustit kolonu za sebou. U nás věc skoro nevídaná a pokud ano, rozhodně ne u osobních vozů.
Po mezistátní silnici, která je zpravidla ve velmi dobrém stavu, se mimo obec jezdí za čárou po pravé krajnici, která je široká 2 m. Takto vytvořený, úzký, levý pruh slouží pouze k předjíždění, neboť ho zhusta využívají i v protisměru jedoucí kamiony, kterým prostě k předjetí jiného náklaďáku půlka silnice nestačí. Středová čára je zpravidla také přerušovaná a tak má při předjíždění i pro ty v protisměru přednost ten, kdo začne předjíždět jako první. Bliká se proto hodně předem – třeba i 5 vteřin.
V horských oblastech bývalo zvykem či nutností budovat silnici po půlkách a tak je ve vyšších nadmořských výškách pravidlem, že ta lepší polovina silnice je na úrovni nejhoršího, betonového úseku naší D1 a po té horší se skoro nedá jet. Proto zde platí tichá dohoda, že se jezdí po lepší půlce a pokud v protisměru vyjede auto, uhýbáte zpět na svou rozdrbanou polovinu. Pokud jedete Vy po té lepší půlce, pamatujte vždy na možnost, že za zatáčkou můžete potkat trailer se dřevem a přizpůsobte tomu styl, nájezdy do zatáček a rychlost.
Dopravní značení
Rumunsko se v dopravním značení neliší nijak od zbytku Evropy. Jen je třeba zvyknout si na jiný rozměr značek a jiný poměr zastoupení barev na jednotlivých značkách. Např. značka „dej přednost v jízdě“ je oproti naší asi dvoutřetinový, červený trojúhelník, který má ve středu malý, bílý trojúhelník. Když to srovnám s naší značkou, která je bílý trojúhelník s červeným lemováním…no, je třeba být opatrný aspoň ze startu.
Hodně značek se nepoužívá. Třeba značku „hlavní silnice“ v podstatě neuvidíte jinde než ve městě nebo na křižovatce, kde hlavní silnice nepokračují přímo. Pak tam značka je i se schématem křižovatky podobného provedení jako u nás. Důležité není sdělit, že máte přednost, ale že ji máte dát. Je to logické, řidiče na hlavní ta „nejistota“ snad i trochu krotí, na vedlejší vždy(!) víte, že máte dát přednost a na každý křižovatce se ušetří dvě značky.
Značka signalizující obec má dvě provedení. Není to žádný balkánský bordel, ale opatření pro lepší plynulost provozu. Značka se umísťuje na hranici katastrálního území obce z čehož vyplývá, že někde je to daleko v poli/v lese/na louce. Proto existuje varianta, která signalizuje, kolik km/h máte jet v zastavěné části obce.
Semafory jsou další kapitola. Jsou dva druhy:
– Obyčejný jako u nás, kde je trochu jiný pořadí rozsvěcení světel: červená bez žluté přepíná zelenou, zelená je přes dlouhou žlutou přepínána na červenou.
– Semafor s odpočtem
je stejný jako předchozí typ, ale nad světelnou signalizací je ještě displej s odpočtem, kolik zbývá do konce červené a kolik do konce zelené. Bývá osazen na frekventovaných křižovatkách a efekt takového zařízení je ten, že se auta rozjíždějí v podstatě naráz, odstup si řidiči dělají až v křižovatce nebo až za ní a na dvanáctivteřinovou zelenou projede klidně i pětadvacet aut. No schválně, kolik je to ve vašem městě?
V případě, že se blížíte ke stavbě, upozorní Vás na to dočasné značky velikostně shodné s běžnými, ale bílá barva je na nich nahrazena žlutou. Toto budiž vodítkem v nepřehledném, zatáčkovitém terénu, kde ale spíše bývá velkoplošná tabule asi 2×1 m s trojkombinací značek „práce na silnici – 40km/h – semafor“ nadepsaná „PERICUL DE ACCIDENTE“, tedy „nebezpečný úsek“. Když dojedete na místo, bývá tam semafor jen zřídka, protože je nepružný, zdržuje a lze ho odnést. Zpravidla tedy dojedete k chlapíkovi předpisově oblečenýmu do reflexní vesty s plácačkou, která je z jedný strany zelená a z druhé červená. Na kapse u vesty mu visí vysílačka PMR se kterou se domlouvá s kolegou na druhé straně „pericolu“, kdo pustí a kdo provoz zastaví. Funguje to bezvadně, čekání je minimální. On v tom vedru musí stát furt, ale stará se, abyste Vy nemuseli. Proto je myslím vhodné chlapíkovi poděkovat aspoň mávnutím za jeho dobře vykonávanou, ale blbou práci.
Zákaz předjíždění je suverénně nejčastější značkou u silnice, ale v porovnání s naší zemí je to značka umisťovaná pouze tam, kde je předjíždění z nějakého reálného důvodu skutečně nebezpečné: horizont, nepřehledná zatáčka, křižovatka hned za horizontem/zatáčkou. Neexistuje, aby byl zákaz na rovném úseku delším než 100m. Tam asi nestačí pro zákaz předjíždění jedna nehoda za 10 let. Takový zákaz pak trvá vždy jen nezbytně dlouhý úsek, kde by předjíždění racionálně uvažujícího člověka stejně nenapadlo, protože má rozhled třeba jen 50m před chladič a silnice je úzká. Plná čára je zde spíše doporučením a podle toho je k ní přistupováno. Kde je rozhled, tam nikoho nezajímá, jaká je čára na silnici a správně neváhá předjet, když cítí tu potřebu.
Navigace
Značení silnic je chudší než v ČR, má nějaké své speciality, jako třeba směrové ukazatele bez vyznačení čísla silnice uvádějící ve stejném směru několik názvů obcí, což má za následek zkoumání mapy a ověřování, že směr je správný. Jedna věc je však velmi specifická a v ČR neznámá: Rumunská, kamenná (nebo plechová), veřejná navigace. Je to patník u silnice (obr. 6 prosím vložit do textu) natřený na bílo s červenou (nebo modrou) základnou a čepičkou, kde je z každého směru (patník je jen na jedné straně silnice) uvedeno jméno obce do které jedete; vzdálenost, která ještě zbývá; jméno poslední dědiny, kterou jste projeli a vzdálenost, jak jste od ní daleko. Na barevné čepici je pak číslo silnice. Jedno číslo v „erbu“ na čelní straně je novější značení silnice a číslo nad údaji o vzdálenostech je staré značení nacházející se ještě na mnoha mapách tištěných i v zahraničí. Patníky bývají udržovány a tráva/keře kolem nich jsou pečlivě stříhány tak, aby byl patník vidět aspoň na 30 m. Patníky se nacházejí kolem všech silnic, které lze podle českého vzorce nazvat „jedničkami“ a „dvojkami“. Někde je značení vidět i u silnice nejnižší kategorie, kterou si už pár let bere příroda zpátky, ale je to tím, že dříve byla cesta užívána více, nebo byla jediná. Teď už je nahrazena jinou vedoucí po onačejší trase, ale patníky na ní zůstaly. Jen se o ně už nikdo nestará.
Účastníci provozu
Přes všechny předsudky u nás panující je Rumunsko evropská země, takže na silnici potkáte jen známé stroje známých a tedy odhadnutelných možností a vlastností. Jen jsou starší a asi ne tolik odborně, servisně opečovávané, i když mezi značkovým servisem a garážníkem někdy není rozdíl ani v ČR. Jsou zde jen drobné detaily, jako že se Renault Thalia nejmenuje Thalia, ale Symbol a dělají ho ve verzi ultra-holobyt v Turecku atd. Jediné, co není v ČR k vidění je nákladní automobil Roman, který je co do kvality provedení a dojmem, který dělá na okolí, srovnatelný s letitými Aviemi u nás. Jsou to zhusta staré, unavené stroje, mnohdy s pokrouceným šasi, že nápravy nejdou za sebou, které i při 40 km/h chrlí pod tlakem oblaka černých sazí viditelných snad i z vesmíru.
Další kapitolou jsou historické Dacie a Ara jezdící pouze v obci a okolí. Nevím přesně, jak to mají rozděleno, ale faktem je, že každý takový krám, co sotva drží pohromadě na silnici smí, ale jen po okolí do nějaké vzdálenosti nebo nesmí do jiné obce apod. Takové stroje jsou rozlišitelné žlutou SPZ, která má vypsané celé jméno obce + alfanumerický kód. Podobné SPZ jsou i na místních skůtrech a mopedech. Na takové je třeba dávat obzvláštní pozor, neb není zaručena funkce osvětlení, brzd nebo řízení. Mnohdy nemají ani zrcátka a je tak dobré dát o sobě vědět krátkým zatroubením. Nevykládají si to zle a je to běžná praxe.
Domácí motorkáči se v zemi skoro nevyskytují. Pár kousků starých, cestovních endur lze potkat na silnicích pod Fagarasem, ale je to bída. Na východě země je situace lepší a na pobřeží je to skoro jako u nás, ale aparáty jsou zřídkakdy mladší 5 let. Na motorce se v Rumunsku jezdí rychle, ale daleko opatrněji než autem, protože na silnici vládne právo drápu a tesáku, které přeje ne rychlým, ale velkým.
Největší novinkou pro západního řidiče je přítomnost potahů a zvířat na silnici vůbec. Vozy tažené koňmi, kravami nebo osly potkáte po celé zemi. Více v horách na severozápadě a na východě v okolí delty Dunaje. Každý povoz má nějakou odrazku nebo přes zadní čelo má přehozenu reflexní vestu. Výjimku tvoří kryté vozy cikánů, kteří na to kašlou, ale ti zase teď v létě jezdí zpravidla jen ráno a dopoledne, aby na oběd a siestu měli klid a chládek. V létě je taky běžné, že se zapřaženou kobylou u vozu kluše její hříbě. Bývá uvázáno vpravo na straně od silnice, ale jsou i tací, kteří ho vážou vlevo. Malý koník nezvyklý automobilovému provozu se občas lekne, škubne sebou a tak je pro všechny lepší mít velký boční odstup. Protože jsem si vzal otevřený výfuk, vypínal jsem kolem vozů spojku a projížděl s motorem na volnoběh.
O zvěři na silnici byla už řeč. Občas lze narazit na stádo krav hnaných na pastvu po silnici a jejím okolí, v horách je možno natrefit na stádo divokých koní, ale po celé zemi se velmi často potkáte s toulavými psy. Tyhle vychrtlé, vlezlé bestie jsou ozdobou každého kraje vesnice, pumpy nebo odpočívadla, kde somrují nějaké žrádlo. Přírodní výběr zde funguje perfektně a tak na neopatrného, toulavého psa nenarazíte…a nebo narazíte a stanete se nástrojem přírodního výběru. Mrtvoly těchto psů lemují každou silnici, kde se dá jet rychleji než 80km/h a jejich četnost je 1 na každých 10-15km. Pokud jedete na motorce, je zde ještě riziko, že pes nezvyklý na motocykly, ze strachu o své teritorium zaútočí. Právě pro tyto okamžiky se mi osvědčil otevřený výfuk.
Poslední kapitola jsou cyklisté. Na kole jezdí jen ti hodně mladí (do 15 let) nebo ti už za zenitem (kolem 65 let). Obě tyto kategorie spojuje, že si jízdu na motorovém prostředku nemohou z finančního, legislativního nebo zdravotního důvodu dovolit. Tedy: na kole jezdí jen ten, kdo nemá na motorový přesun. Style-cyklouni se nevyskytují. Silnice nejsou pro silniční kola vhodné a na MTB jsem nikoho jet neviděl. Buziobleček je zde věcí neznámou a za těch více než 6000km jsme potkali dva cyklouny. Buznili na pobřeží na asi 20km jakés takés asfaltky s na české poměry průměrným provozem. Drahá (uhlíková, nebo uhlíkové komponenty obsahující) silniční kola jsem ale viděl několikrát, zpravidla v rukou omladiny, která je jistě nekoupila za peníze v obchodě. No, co už … nedohledatelnost cyklouních vehementů je druhá strana mince právě té anonymity, kterou tak rádi zneužívají.
Policie
Policii jsem viděl každý den poměrně často, ale nikdy se nezabývala buzerací. Buď řídili provoz nebo jen hlídkovali, aby byli na rušné křižovatce po ruce, kdyby něco. Nebylo však obvyklé, že by byli zabráni do hovoru, ale každý se spíše opíral o služební Logan z jiné strany a koukal na druhou stranu než kolega.
Měření rychlosti jsem viděl jen jednou. Probíhalo v horách, v neděli dopoledne a auto s radarem stálo na začátku návsi, která byla přeplněna lidmi jdoucími z kostela. Nebylo nijak skryto – stálo ve stínu stromu uprostřed návsi a bylo vidět na 200 m. Nutno dodat, že protijedoucí řidiči nás problikávali poctivě a z cca 20 aut nebliklo jen jedno nebo dvě. Dost rozdíl oproti lhostejným/škodolibým tuzemským řidičům 8o(
Závěr
Provoz v této balkánské zemi je na první pohled živelnej a bez pravidel. Při bližším pohledu je pak více než zřejmé, že je založen více na rozumu a zodpovědnosti účastníků než na jejich nucení do něčeho, co nechtějí dělat z vlastní vůle. Výsledkem je všestranná spolupráce, kdy je každý hotov napravit chybu toho druhého s tím, že sám není dokonalý…a pokud zatroubí, udělá to vždy až už nehrozí nebezpečí z prodlení. Pokud si na tamní pravidla člověk zvykne, jezdí se mu tam lépe než doma. Je to blbý, ale rozdíl mezi domácími, tupými dodržovači a tamními řidiči je v tom, že je poznat, jak se řidiči za volantem nebojí, nejsou stresováni buzerací a proto se mohou více věnovat řízení a neztrácejí jistotu. Nasednutím do auta se z průměrného Rumuna tedy nestane nablblý biorobot bez úsudku. Díky tomu, že se tam u řízení myslí, je k vidění třeba naprosté minimum „váhavých střelců“.
Tento systém-nesystém, který na silnicích je, se ovšem, jako každý jiný, neobejde bez nehod. Je fakt, že jejich následky jsou horší a i statistika ukazuje, že počet mrtvých na 1000 obyvatel je asi o 9% vyšší než v ČR, ale toto lze přičíst na vrub obrovským kvalitativním rozdílům mezi auty. Speciální domácko-zpravodajský pořad Observator 4x denně přináší záběry nehod, kdy na poli leží na motor trefené BMW a na druhé straně silnice hasiči v rukách snášejí na hromadu kusy něčeho, co bývalo tmavomodrým Loganem. Logan předjížděl vysokou rychlostí, v zatáčce se stal nezvladatelným a dostal se ve smyku do protisměru, kde ho na B-sloupek trefil obstarožní BMW 5-kové řady. Smůla. Stopy po podobných nehodách jsou občas vidět i v reálu, nebo nehody připomínají železné kříže u cesty. Pokud jsou tam více než dva, bývá před nimi signálně žlutý, reflexní billboard, kde se píše: „STOP ACCIDENTELOR, VITA ARE PRIORITAIRE“. K tomu není co dodat, efektivnější kampaň asi neexistuje. Třeba to časem dojde i k nám.
Poznámka autora: Značka Škoda v Rumunsku není neznámá, ale rozhodně je hluboce menšinová. Častá je asi jako BMW. Nicméně lze říci, že řidiče těchto vozů lze v drtivé většině charakterizovat větou: Já su piča, stará je piča a mladej, až doroste, bude mít taky škodifku. Asi ta značka takové lidi prostě přitahuje. Z celkem šesti automobilů, jejichž řidiči nás letos v RO ohrozili na zdraví idiotským předjížděním v místě, kde bylo zakázáno, nebo si troubením a najížděním vynucovali průjezd kolonou, bylo 5 ks vozů Škoda a 1ks Hyundai Accent fzlaté metle. Asi se teda nepřímo potvrzují tuzemské zkušenosti, ale zde plošný úsudek zkreslují kvanta troubů bez vkusu a fantazie, kteří si auto vybírají „simply clever“ jen z katalogu Škodofky.
(6x známkováno, průměr: 1,33 z 5)