Jak možná vysvitlo jinde, hodně jezdím autem. Najezdím kolem 50 tis. kilometrů ročně, a to jak auty svými, tak služebními. Je to hrozná votrava. Nevím, čemu vděčím zá to, že jsem ještě neměl nehodu, protože se někdy v autě hrozně nudím a trávím cestu vejráním kolem sebe.
Díky tomu jsem odhalil zvláštní řidičské plemeno, dresíkáře neboli dress-many.
Dresíkáře poznáte poäle toho, že mají různě v autě rozvěšeny miniaturní sportovní dresy, nejčastěji fotbalové nebo hokejové. Umisťují je na správně zvolená místa, obvykle za zadní okno, kam jsou schopni pověsit i více kusů, aby z toho auta neviděli už vůbec nic. Výběr dresu zřejmě přizpůsobují jejich vlastním sportovním preferencím, ale k tomu nemohu bohužel podat žádný bližší výklad, protože jsem si donedávna myslel, že Jágr hraje fotbal.
Dalo by se říci, že dresíkář je variantou stromečkáře neboli tree-mana. Stromečkář rozvěšuje různě po autě voňavé stromečky, které mu mají navodit atmosféru moře, květinové síně nebo nového auta. Jasně, je to taky módně řečeno fake, protože vůně nového vozu je nezaměnitelná. Někteří treemani mají pro instalaci stromečku dobrý důvod (třeba se jim v autě vychcal pes), jiní si prostě jen myslí, že auto prostě má vonět po vanilce nebo po kokosu a basta fidli. Dál by bylo možné tree-many přirovnat k bear-manům neboli medvědářům, kteří oběšují různě po autě plyšové medvídky. Já osobně tak trochu medvědář jsem, v jednom autě mám pověšeného medvídka a v druhém si to hodil myšák, je jim tam dobře a mně s nimi také.
S dress-many je to jiné. Stromeček má jasně definovanou fuknci (voní), dres ne. Ačkoli. Nebylo by špatné hodit na trh sérii dresů v autentické vůni jejich majitelů po zápasu, čímž by počet dresíkářů klesnul – jistě vám nedělá potíže vyvzpomenout si na zasmrádlé šatny po hodně tělocviku. Pokud by podnikavý výrobce dresíků nabídl své produkty ve vůních „Šmicrovy fusekle “ nebo „sokolská žíněnka„, udělal by do světa díru. Ale nyní jsem se vzdálil od problematiky funkce dresu. Kromě jedné funkce primární má řadu sekundárních, například bincat se za oknem a znepokojovat řidiče. Ovšem ta primární je zásadní a její obsah je takový: Dávat najevo, že řidič vozu má rád sport.
Precizněji řečeno je cílem zavěšeného dresíku vyslat signál, že řidič vozu nějakému sportovnímu klubu fandí, třeba že pravidelně sedává s lahví Staropramenu v křesle a křičí věty typu „Ty to hrajou jak ponocný!“. Zde již vidíte, že srovnávání tree-manů s dress-many pokulhává a shoda nastává pouze v tom ohledu, že jak stromeček, tak dres visí. Dres má funkci demonstrátoru řidičova postoje ke světu, podobně jako lampión, transparent, číro nebo spona do kravaty se znakem ČSSD.
Není to jev ojedinělý. Například fandové potápění houfně umisťují na záď svého vozu samolepícho potapěče, abychom všichni věděli, že oni jsou pod vodou jako doma a se sumci si tykají. Nevím jak vy, ale já mám úplně na salámu, jaké hobby má řidič auta přede mnou. Nicméně mne fascinuje, že demonstrovat svého koníčka se rozhodli zatím pouze potápěči, zatímco se třeba filatelisté, onanisté nebo sběratelé hmyzu krčí se svými zálibami v sevření čtyř stěn.
Dresíkáře bez ohledu na to, jaký dres mají v autě zavěšený, spojuje jediné. Jsou o hodně pomalejší než řidiči bez dresu. Projevuje se to především na křižovatkách, kde dresíkář zpravidla řadí rychlost v okamžiku, kdy průměrný řidič řadí dvojku. Pokud před vámi na světlech stojí více jak dva dresíkáři, je zapotřebí odhodit marné naděje, protože se na vás dostane v příštím nebo přespříštím kole.
Další charakteristickou vlastností dresíkářů je, že jezdí pomalu v rychlém pruhu. Já vím, že žádný rychlý pruh neexistuje, neupomínejte mně, ale zase z určitého zvykového práva a logiky plyne, že čím více je pruh vlevo, tím rychleji se v něm jezdí. Což ovšem neplatí, jede-li v něm dresíkář. To je pak svět naopak a vy jste permanentně v ofsajdu.
Třtí vlastnost dresíkářů, kterou jsem vypozoroval, je, že jsou neradi předjížděni. Dresíkáři bývají předjížděni často a drsně, protože si o to říkají. Naprosto typická situace je, že se nablýskáná Škoda Felicia 1,3LXi sune v letním horku rychlostí 85km/h. Vy za a deset dvacet motoristů s pěnou u úst už dvacátý kilometr zkoušejí překonat tuto felicii, což se jim nevede především proto, že v okamžiku, kdy nasadí na předjetí, dresíkář přeřadí z pětky na trojku a dupne na plyn. Mezitím se na vás v zadním okně felicie mezi houpajícími se dresíky šklebí dva dětské ksichty malých buzerantů dresíkářů, při pohledu na ně musíte nutně myslet na funkčnost vámi zvolené antikoncepční metody (reálný zápis prožitku z trasy Votice-Tábor, pořízený 15.6.2003 odpoledne).
Prostě pokud máte občas chuť nakopat někoho do p****e pro pomalost nebo neohrabanost, podívejte se, zda nemá někde po autě oběšeného fotbalistu. Budete mile překvapeni. Spatřuji v tom určitý rozpor. Zatímco jak fotbal, tak hokej sázejí na naprostou dynamičnost a je zapotřebí, aby hráči vyvíjeli neustále co nejrychlejší pohyb, dresíkáři jako jejich fandové a tudíž duševní klony se chovají, jako by byli ve zpomaleném filmu.
Mám teorii. Jak známo, automobil se za jízdy po ideálně rovné silnici pohupuje. Jedná se o malé pohyby s frekvencí do jednoho Hz a jsou způsobeny dynamickými vlastnostmi soustavy pružina-tlumič. Proto se musí pohupovat i dres. Dres se zřejmě houpe právě v takové frekvenci, která patří k zakázaným rozsahům, t.j. takovým kmitočtům, které způsobují psychické nebo zdravotní problémy. Například Němci za války zkoušeli akustické dělo, které dovedlo na dálku zahubit myš. Zánik Třetí říše zamezil aplikaci tohoto vynálezu na většího savce a myšlenka povstala až koncem devadesátých let, kdy ji znovu oprášila Lucie Bílá s albem Úplně nahá, ale pokus se příliš nezdařil, protože album vyvolávalo pouze opruzeniny. Houpání dresu zřejmě způsobuje útlum činnosti předního laloku, podobně jako pohled na běžící spirálu, a vyvolává útlum myšlenkových a pozorovacích schopností, čemuž řidič odresovaného auta podvědomě přizpůsobí rychlost jízdy. Vyloučeny nejsou ani kontrakce svalů pravé končetiny způsobující to, že dresíkář nedošlápne na plyn.
Někdy si říkám, jak je dobře, že ty dresíky existují. Je to přece paráda. Předtím jsme museli identifikovat neohrabance podle sekundárních znaků vypatlanosti, například toho, že si v autě nesundaval klobouk. Nyní to je jasné. Je to stejná situace, jako kdyby zemědělci naučili krávu si samotnou umisťovat na ucho visačku. Teď je totiž každému jasné, co může od toho před ním čekat. Navrhuji, aby se dresíky začaly prodávat pod označením „návěští za idiotem“.
(8x známkováno, průměr: 3,50 z 5)