Cílem tohoto článku je informovat o alternativním způsobu vzdělávání dětí. Při psaní jsem si však uvědomil, že některé části budu muset okomentovat.
Domácí vzdělávání dětí je z pohledu zákona považováno za alternativu ke vzdělávání školnímu. Tuto možnost nám dává školský zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyš. odb. aj. vzdělávání, konkrétněji § 41 o individuálním vzdělávání.
V ČR se týká domácí vzdělávání hlavně prvního stupně ZŠ, druhý stupeň je ve zkušební fázi. Celkem se u nás týká asi pětiset dětí. Důvody pro vzdělávání potomka v domácím prostředí jsou nejčastěji slabé zdraví dítěte, ztížená vzdělavatelnost (různé poruchy učení a přizpůsobení se), náročná doprava do spádové školy a nebo nesouhlas s hodnotami většinové společnosti. Posledního důvodu využívají rodiny praktikující některé z naboženství či prostě lidé, kterým se zajídají tradiční metody vzdělávání.
Jak takové domácí vzdělávání probíhá? Variant je široké spektrum. Od napodobení školního prostředí téměř do detailu (rozvrh hodin, zvonění, přestávky, úkoly), přes volnější styl, kdy se hodiny a témata prolínají a přizpůsobují pozornosti a chuti dítěte (i rodiče) až po zcela nekonvenční metody. Ať tak či tak, jednou za půl roku dítě navštíví svou školu, kde je přezkoušeno dle nároků státu na vzdělání dítěte. Většina rodičů se opře o klasický způsob výuky známý ze školy. Takto se nejčastěji vyučuje český jazyk a matematika (často i cizí jazyk). Předměty jako prvouka (později přírodověda a vlastivěda), tělocvik, pracovní činnosti a výchovy hudební a výtvarná je možné poměrně snadno sloučit dohromady pomocí projektu. Výhodou je snadné osvojení dovedností, protože si dítě může k danému poznatku přiřadit zážitek. Navíc lze projekt vpasovat do zájmové činnosti dítěte. Například dítě si chce udělat lodičku na hraní. Návrh lodě je spojen s malováním, následuje výpočet množství materiálu (matematika), nákup materiálu (finanční gramotnost), popis pracovní činnosti (psaní) a výroba (pracovní činnost).
Domácí vzdělávání zabere přibližně dvě až tři hodiny času denně. Oproti škole je zde totiž dosaženo vysoké efektivity plynoucí z faktu, že je vyučováno maximálně tolik dětí, kolik rodič má. Své děti zná, ví, co umí (neztrácí čas přezkušováním a ověřováním), ví, na co se zaměřit, a ví, co je baví. Výuku lze snadno přizpůsobit, čehož využívají rodiče obtížněji učících se dětí.
Zřejmou nevýhodou je nutnost strávit větší množství času s dítětem, no ehm, pardon, to by mohla být i výhoda.
Další nevýhodou zcela určitě je nemožnost pracovního výkonu jednoho z rodičů, většinou matky. Pokud je dětí víc, lze odučit alespoň ty starší, zatímco je matka na rodičovské s mladším. Ekonomickou situaci rodiny je třeba rozumně uvážit. Nemyslím si však, že lidé , kteří mají vysoko v žebříčku hodnot zahraniční dovolenou, novou televizi, gauč či nové auto, by se vážně zajímali o domácí vzdělávání. Uvažte ale, zda náklady na dopravu do školy a práce, stravu a peníze, které škola vyžaduje pro zpestření a odlehčení běžného dne, nevygumují podstatnou část mzdy.
Vliv domácí výuky na vztahy v rodině je jednoznačně pozitivní. Někde jsem četl, že rodič stráví se svým potomkem v průměru 7 minut denně. A víte co? Na tolik bych se taky odhadl. Dnešní doba sebou nese spoustu „důležitých“ starostí. Samozřejmě je třeba si uvědomit, že domácí vzdělávání je práce navíc. Tuto práci, ale vkládáte do svých potomků a nemusí to tak vypadat, ale i do vztahu se svým partnerem.
A co učení? Kdo má dítě asi se mnou bude souhlasit, že přirozeností dítěte je se učit (a zlobit). Dítě nejčastěji používá metodu napodobování a metodu pokus-omyl. Zřídka kdy memorování. Děti v naší společnosti si mohou většinu času hrát do šesti let věku. Poté nastoupí do základní školy, jejíž provoz stojí peníze, jež je vytvořena pro masové vzdělávání a jež funguje jako ideologický nástroj moci. Když se dítěte zeptáte v pěti letech, jestli se do školi těší, odpovědí bude ano. Když se ho zeptáte v sedmi, odpovědí bude ne. Ve škole se dětem dostane mnoho preventivních namemorovaných znalostí, které ovšem budou zapomenuty. Dostane se jim opravdu hodně nudy a pocit, že škola je nutné zlo. Děti mají při tom všem nabývání znalostí nesmyslně málo pohybu. Zbytečně jsou vystavované stresu z nesmyslného porovnávání mezi sebou, přičemž jsou porovnávány pomocí znalostí nesmyslů. Nesmyslů pro život musím dodat. Opravdu je nutné toto všechno prožít, aby se z dětí stali silní dospělí? A co takhle opustit na chvilku myšlenku školského systému vytvořeného před dvěma staletími a vrhnout se po časové ose mnohem hlouběji. Děti v primitivních společnostech tráví většinu svého času hraním. Při svých hrách napodobují činnosti dospělých. Za dobu dětství se naučí znát všechno, co potřebují pro přežití v nepřátelském prostředí formou hry. Je jednoduší přežít v pralese nebo v naší společnosti? Můžete namítnout, že přežití je jedna věc, ale co úspěch? Možná někteří z čtenářů cítí, že o školních znalostech úspěch v životě není. Pokud někdo touží po nabiflovaných vědomostech nepotřebuje nic jiného než čas a encyklopedii. Opravdu není nutno naučit se tuny nepotřebných znalostí. Přijde mi to jako ztráta času. Mnoho hlasů bude jistě oponovat, že dětskou přirozeností je i lenost. Dítě se přeci samo od sebe nenaučí číst a psát právě proto, že je lenivé. Zde bych namítl, že dítě, které je lenivé je buď nemocné nebo unavené. Názor o dětské lenosti je právě odvozen od chování dítěte unaveného z neefektivní školy. Neefektivní pro dítě, ne pro stát.
Klasikou sváru domácího a školního vzdělávání je socializace. Počítejte s tím, že pokud se zmíníte o tom, že dítě budete nebo už vzděláváte doma, pohled okolí bude v lepším případě váhavý. Nejčastějším argumentem je právě omezená míra socializace dítěte (všimněte si, že najednou nikomu nejde o vzdělání). Zde bych si dovolil položit otázky. Kolik té socializace dítě potřebuje? A je škola to nejvhodnější místo? Co takhle trocha toho času po škole mimo organizovaný svět dospělých. Nebo kamarádi ze zájmových kroužků? Ani náhodou, vždyť přeci věkově homogení skupina dětí je to nejlepší pro každého. Je třeba aspoň dvacet až třicet spolužáků každý školní den aspoň pět hodin v kuse (ironie). No, tak strašné to zase není, protože možnost řádné interakce je omezena na přestávky, což dává tak hodinu až dvě denně. Negativní vlastnostní homogení skupiny dětí je zvýšená pravděpodobnost výskytu šikany. Pokud vaše dítě něčím vyčnívá je možné, že se stane obětí šikany. Zde můžete namítnout, že Vám to nevadí, že si zvykne , otuží se, naučí se vydržet to, naučí se probít … no buď to vaše dítě dá a nebo taky ne, což může mít fatální důsledky. Pro Vaše dítě samozřejmě. Tolik ke kvalitě a míře socializace ve škole.
Menší skupina dětí rozdílného věku dítěti nabízí možnost učit již osvojené dovednosti mladší děti (osvojení zodpovědnosti) a zároveň naučit se od starších dovednosti nové. Předávání dovedností se děje zadarmo, neboť k tomuto procesu nepotřebujete učitele. Navíc dítě, které přichází do třídního kolektivu v pozdějším věku, bývá duševně vyzrálejší než prvňák, takže se dokáže snadněji vypořádat s negativními vlivy prostředí. I když si je třeba říci, že některé věci budou muset rodiče dítěti vysvětlit…
Co říci závěrem? Zkušenosti a výzkumy praví (negativním předpovědím navzdory), že domškoláci nemívají problém ani s pozdější socializací v „normální“ společnosti, ani s úrovní vědomostí. Se školní docházkou a kolektivem, do kterých dříve či později nastoupí, se srovnají překvapivě rychle. Bohužel, poté, co je školský systém semele, ztrácí chuť se vzdělávat a učí se pouze od testu k testu. Proto bych doporučil domácí vzdělávání ke zvážení, i když vím, že není pro každého rodiče a pro každé dítě.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)