Až nedejbože pojedete autem, ale možná i na kole do Budějovic, možná vás překvapí taková jedna věc, která je hodně nezvyklá a jinde ji asi nezažijete. Ale pozor, může to stát pár tisíc.
Existuje zařízení zvané semafor. Když se na semaforu rozsívítí zelená, znamená to, že se může jet. V Budějovicích to tak úplně nefunguje, tady když se rozsvítí zelená, tak se musí především počkat. Když se dokončí čekání, tal se musí začít hledat jednička. Nakonec se musí pomalu, ale skutečně pomalu rozjet. To je dejme tomu normální, protože tady se na nic nespěchá a hlavní tamta pohoda. Pokud někdo nechce nespěchat, nežije v celospolečenské pohodářské doktríně, rozjíždí se svižně, odmítá jezdit po městě 42 km/h a navíc má nějaké drahé auto, což jsou v podstatě všechna auta, která nejsou škodovka, tak je to pyrát a s pyrátama zatočíme. Zvykli jsme si na to tady, už nás to ani nerozčiluje a nepřipadá nám to divné. Někdy sledují v různých prostředích, co se děje, když stojím na světlech jako první. V Budějovicích se rozjedu a za mnou vznikne 50 m mezera, protože další vozidlo v pořadí řídí někdo, kdo to „dělá budějcky“. V Praze se rozjedu a žádná mezera za mnou není, protože to „nedělají budějcky“. Ve větších německých městech se rozjedu a další tři auta mi sedí na kufru, protože z jejich pohledu to „dělám budějcky“. Z tempa provozu, jaké se praktikuje v jiných městech neřkuli ve městech západní Evropy, by si ortodoxní budějčák navalil plné kalhoty.
Většina řidičů v Budějovicích jsou neohrabaní, neschopní, nekooperující a nečitelní vohnouti. Lokální výzva je obsáhnout co nejvíc těchto kategorií. Proč do toho auta ty lidi vlastně lezou.
Jeden známý přišel asi před osmi lety do Budějovic z Ostravy. Na váhavé rozjezdy stejně jako na auta postávající v křižovatce blokující ostatní směry si dosud nezvykl. Mlátí kolem sebe ručičkama a křičí, „vy jste tady takové zasrané chmelové šišky kurva!“.
Taky se tu praktikuje tzv. turbodieselový přískok. Sen českých rodin je jak známo vylítaná naftová octavie z Německa. Určitě je po nějakým dědkovi, má najeto 65535 km a je fakt vůbec nebouraná, jen tady jsme to museli jako svařit. V nouzi poslouží pro rodinné snění Passat B5, Mondeo nebo nějaké MPV zhruba stejného pojetí, ale minimálně deset let starý a hlavně na naftu, aby to málo žralo a bylo to co nejvječí mámo, co kdybysme potřebovali něco odvézt. S něčím takovým jezdit po městě je utrpení. Narozdíl od předchozí rodinné platformy, což byl v Budějovicích favorit nebo felicie, disponuje však tento interceptor kruciální fíčurou zvanou zátach vocpoda. Zátach vocpoda je vlastnost motoru, kdy v malých otáčkách auto vyrazí s hrknutím dopředu jako utržené z řetězu, jinak řečeno, kroutící moment už neroste s otáčkami, jak to bývalo v dobách, kdy auta stavěli inženýři.
Prakticky se s touto fíčurou nakládá takto:
– padne zelená
– počkáme, zda nebude ještě zelenější
– v převodovce se provede namíchání prvního převodového stupně
– rozjedeme se
– ihned po rozjetí vozidla z klidu zařadíme dvojku
– automobil s sebou škubne a celý se otřese, jak se motor pokouší osvobodit ze silentbloků a odejít někam jinam k jinému páníčkovi, který má více citu
– zařadíme dvojku a sešlápneme plyn až na podlahu
– s brutálním zrychlením (no… brutálním…) vyrazíme dopředu. K tomu se ještě samočinně připojí reaktivní pohon, protože z výfuku uniká kouř jako při startu rakety Saturn V
– řekneme „mámo, to je ale zátach vocpoda!“
Má to taky pozitivní vliv na spotřebu (z pohledu státu) a servisní náklady, protože tohle ty dvouhmotové setrvačníky prostě milují.
Zvenčí to vypadá tak, že se sen českých rodin ospale rozjede, pak se skoro zastaví, následně se z něj hrozivě zakouří a vyrazí dopředu. Problém je, když se seřadí víc těchto krámů za sebou a jejich řidiči mají podobný mindset. To se začnou v těžko analyzovatelném procesu různé prodlevy různě sčítat, násobit a eliminovat a výsledkem je, že dojde k něčemu jako rezonanci. Připomíná to tři kriplkáry spojené za sebou gumovým lanem. Když tedy stojíte na čtvrté nebo páté pozici a před vámi dementi z Budějc praktikují turbodieselové přískoky, buďte si jisti, že se budete muset rozjet, přibrzdit na rychlost chůze, počkat, až ty jejich krámy probudí a pak se znovu rozjet. Prodlevu je možné použít ke stisknutí tlačítka vnitřní cirkulace vzduchu, aby vaše plíce nemusely zaskakovat za něčí vadný DPF.
To je ale všechno známá věc a nějaký pátek už to existuje. V poslední době se objevilo něco, co je naprosto hipster style a čemu nerozumí nikdo kromě těch, kteří to dělají.
Většina řidičů, když padne zelená, očekává, že odteď se jen pojede, sice s obvyklou a akceptovanou budějckou prodlevou i přískokem, ale pojede. To je tradiční pojetí a tak to dělají skoro všichni. Inovativní je tento stereotyp prolomit a když padne zelená, rozjet se a pro nic za nic po pár metrech úplně zastavit. Ostatní řidiči to nečekají, soustředí se na jiné věci a začnou do sebe různě srandovně narážet a brzdit a to je přece cool.
V létě se nachytala moje žena a trefila zezadu nějakou fobii v barvě metalízového chrchle. Asi před čtrnácti dny kolega z práce strefil zezadu dodávku, protože si její řidič na zelenou rozjel, ale pak náhle zabrzdil stylem „kotva“ a nedokázal vysvětlit, proč to udělal. Včera jedu domů z práce a sledoval jsem ve vedlejším znovu tento zcela absurdní výjev. Mladá dáma v nějakém tom korejském křápu se vzorově rozjela, ale pak z neurčených příčin asi po deseti metrech zastavila. Auto za ní to ještě dalo, ale třetí vozidlo – Ford Mondeo za ní už ne. Poté, co padla rána, se slečna opět rozjela a jela si po svém. Ostatně proč ne, její problém to přece není.
Asi říkali dopravní experti někde v rádiu, v rámci probíhajícího programu dementizace řidičů, že se to tak má dělat, protože to je bezpečné.
(31x známkováno, průměr: 1,52 z 5)