Daně a svoboda

Featured Image

aneb v čem je může být liberál stejný jako socialista.

Význačným rysem socialistického pohledu na společnost je tvrzení že člověk má „přirozená“ práva daná tím, že je člověkem a za taková „přirozená“ práva (podle míry socialističnosti) považuje právo na život, právo na zdraví, právo na potravu, právo na bydlení, právo na vzdělání až k právu na štěstí a blahobyt a ostatní mu v tom nesmí bránit, ale naopak jsou povinni mu to zajistit. To liberál popírá s poukazem na svobodu člověka, a tudíž nemožnost ho k čemukoliv donutit a naopak vše zajistit pouze svobodnou dohodou, na tomto základě mnohdy odmítá daně a vůbec údajný monopol státu a stejně tak i demokracii jako tyranii (socialistické) většiny. Zamysleme se však nad tím, co to znamená. Takový liberál vlastně tvrdí, že člověk má „přirozené“ právo na vlastnictví majetku, který drží a „přirozené“ právo na to, aby ostatní v nakládání s jeho majetkem nebránili, ale naopak jeho vlastnictví chránili před ostatními. Takový socialista , nebo liberál tvrdí prakticky to samé – člověk má „přirozená“ práva- jenom se neshodují v tom jaká práva to jsou. Obvykle z toho důvodu, že pro každého jsou  výhodnější jiná práva.

Chce-li liberál dostát svému proklamovanému přesvědčení, že společnost by měla fungovat na dobrovolné dohodě, musí začít od jednotlivých lidí, tedy neexistence společnosti a neexistence jakýchkoliv zákonů (včetně vlastnictví), nebrat v úvahu skutečný historický vývoj.
Jsou pouze svobodní lidé, kteří za účelem zvýšení vlastního prospěchu se rozhodli spolupracovat na základě určitých pravidel, a jedno z nich je institut osobního vlastnictví. Přijetím pravidla však může dojít k tomu, že některý člen společnosti dosáhne za nových pravidel horšího výsledku, než když tato pravidla neexistovala. Takový člověk (či lidé) pochopitelně nepřistoupí dobrovolně na dohodu o takovýchto pravidlech a nebude je dodržovat. Ti členové společnosti pro něž jsou pravidla výhodná  mají několik možností. Buď sami konfliktem přinutí ostatní, aby tyto pravidla respektovali, nebo se dobrovolně každý vzdá části svých zdrojů a zaplatí někomu, aby je ochraňoval, a nebo může tyto zdroje nabídnout těm, co novými pravidly ztratili a tuto ztrátu jim tak kompenzovat. Tato možnost může být méně nákladná, než řešení pomocí konfliktu. Zejména pro to, že čím více členů společnost má, tím je bezpečnější proti „vnějšímu nepříteli“ tedy lidem, kteří neuznávají žádná pravidla této společnosti (obzvláště práva majetková).
 
Čím má společnost více členů, tím větší je efekt ze vzájemné spolupráce a zároveň je společnost méně zranitelná „vnějším nepřítelem“, zároveň je ale společnost více ohrožená „vnitřními nepřáteli“ tedy lidmi, kteří se tváří, jako že pravidla uznávají, ale ve skutečnosti je nedodržují, což je ve velké společnosti hůře rozpoznatelné. Tito lidé profitují z toho, že jejich práva, včetně vlastnických, jsou chráněna, ale sami získávají práva a majetek násilím a podvodem snadněji, než by toho mohli dosáhnout vlastní prací a dobrovolnou dohodou s ostatními. Z toho vyplyne poptávka členů společnosti po službě spočívající v dohledu nad dodržováním pravidel jednotlivými členy společnosti (dodržování dohod je také pravidlo). Ano v liberální společnosti by tato služba měla být zabezpečována na základě dobrovolné dohody: já si přeji, aby byla dodržována pravidla, a tudíž někomu zaplatím za to, že tato pravidla kontroluje a vymáhá. Nikde však není psáno, jak má taková platba vypadat, a že všichni musí zaplatit stejnou cenu. Na dodržování pravidel mají pochopitelně největší zájem ti co z těch pravidel mají největší přínos. Je tedy pochopitelné, že ten kdo bude poskytovat službu dohledu nad dodržování pravidel bude vybírat vyšší poplatky od těch, co mají vyšší příjmy a oni je budou dobrovolně platit do té doby, dokud platba nepřesáhne přínos z takové služby.
 
Obdobně obranu proti vnějšímu nepříteli mohou obstarávat všichni členové společnosti, nebo si mohou tuto službu od někoho objednat. Zase ten kdo může nejvíce ztratit, zvítězí-li vnější nepřítel (neuznává zejména majetková pravidla), bude mít největší zájem na existenci takové služby a bude ochoten za ní nejvíce zaplatit. Zároveň je dost nepraktické poskytovat takovou službu jinak než na celistvém území. Není však ale nutné, aby službu obrany proti vnějšímu nepříteli i službu ochrany pravidel poskytovali stejní lidé (v dnešním pohledu není nutné, aby tyto služby byly zajišťovány centrálně státem), naopak  budou-li ji poskytovat různí lidé mohou působit jako vzájemná protiváha a konkurence.

Co z tohoto pohledu znamená odmítnutí platit poplatek za používání takové služby (odmítnutí zaplatit daň)? Je to zásah do svobody? Dejme tomu, že nějaký subjekt poskytuje službu ochrany pravidel, a vyhlásí, že bude ochraňovat každého, kdo mu zaplatí 5% svých příjmů (jde o dobrovolnou dohodu a tento subjekt maximalizuje svůj příjem), po nějaké době tento subjekt získá jako zákazníky 90% obyvatelstva na určitém území a zbývajících 10 % neplatí nic, jelikož se jim zdá cena příliš velká a chtějí si zabezpečit svoji ochranu sami. Poskytovat ochranu před vnějším nepřítelem jinak, než na celistvém území je značně obtížné, takže ti co mají svůj majetek uprostřed území jsou chráněni, i když si žádnou službu neobjednají, což by vedlo k tomu, že poplatek se bude zdát výhodný jen pro ty, co žijí na hranicích, subjekt  poskytující ochranu by měl nízké příjmy a mohl by zajistit jen slabou ochranu, takže takoví lidé buď budou ochotni platit i když žijí uprostřed území, nebo taková společnost zanikne (bude poražena jinou společností). Jak se však ta většina, co platí dívá na ty, co neplatí za společnou obranu? Získá oprávněný (alespoň podle mě) pocit, že poskytují těm, co neplatí zadarmo službu obrany, a dají jim na výběr, buďto se podílet na úhradě nákladů, nebo zruší dosavadní dohody o vzájemném dodržování pravidel. To obvykle znamená, že subjekt, který zajišťuje takové služby, dotyčnému prostě násilím vezme požadovaný poplatek, včetně sankce za zvýšené náklady  a to pokud se dá očekávat, že si to dotyčný rozmyslí a bude nadále dodržovat pravidla, v opačném případě je dotyčný ze společnosti vyloučen a je mu zabaven veškerý majetek. Odmítnout zaplatit může jen ten kdo je schopen si sám ochranu zajistit (třeba dostatečně velká skupina, která je schopna se sama bránit nebo si sama zaplatí někoho jiného).

 Tvrdit, že každý je povinen přistoupit na nějaká pravidla, protože jsou „spravedlivá“, i když je to pro něj nevýhodné je nesmysl. Pravidla o soukromém vlastnictví, dodržování dohod neplatí pro to, že jsou spravedlivá, ale pro to že jsou pro většinu! (ne všechny!) výhodná. Tedy většina lidí se má lépe, když tato pravidla platí, než kdyby neplatila. Takovým způsobem má fungovat demokracie, pravidlo platí, je –li pro většinu lidí výhodnější, když platí, než kdyby neplatilo.
 
 Jiná věc je praktické fungování demokracie. Není pravda, že platí jen takové zákony, které si přeje více jak polovina lidí. V zastupitelské demokracii platí zákony, které si přeje více jak polovina zvolených poslanců, což je velký rozdíl. Pokud by mohly platit jen takové zákony, které prohlásí za prospěšné více jak polovina obyvatel, platilo by jich jenom velmi málo a ty co jsou prospěšné jen úzké skupině obyvatel by musely být zrušeny.  Ve skutečnosti však člověk zvolí poslance, který bude hlasovat pro nejvýhodnější kombinaci zákonů (některé výhodné, jiné nevýhodné).

Problémem zastupitelské demokracie není tyranie většiny, ale tak jako u ostatních zřízení tyranie menšiny, která získává výhody na úkor ostatních. Tím ale nemíním zdanění jako takové (se zdaněním do určité výše bude většina souhlasit), ale výdaje ve prospěch jednotlivých zájmových skupin, pro které je jednak jednoduší lobovat za svůj prospěch u 200 poslanců, než u 10 000 000 lidí, a jednak mají snazší dohodu s jinými zájmovými skupinami na kooperaci při prosazování zákonů.
Většina přijatých zákonů také neupravuje vztahy mezi lidmi, ale vztahy mezi vládou a lidmi (obvykle větší pravomoci vládě a menší lidem). Kdyby každý připravovaný zákon musel projít všeobecným referendem a byl by přijat, jen v případě, že pro něj bude hlasovat nadpoloviční většina všech oprávněných voličů prošly by skutečně jen zákony o které by měli lidé zájem, a ne ty, které jsou ve prospěch momentálního vítěze voleb, nebo úzké zájmové skupiny.

Pro reálné fungování přímé demokracie bych navrhoval následující systém.  Lidé volí své zástupce do parlamentu (nikoli nutně podle územních obvodů, ale spíše podle  zájmových  obvodů – liberálové, socialisti, ekologové…). V parlamentu tito zvolení zástupci předběžně projednají záměr zákona a v případě, že ho podpoří určitá část zástupců (lepší by bylo méně než polovina, aby snadněji rušily platné zákony), bude tento záměr rozpracován právníky a odborníky apod. (v žádném případě ale ne vládou). Závěrečná podoba zákona je schválena parlamentem, schválením však nevstupuje zákon v platnost, ale musí ještě podstoupit test referendem. Dejme tomu, že jednou ročně bude konáno referendum, ve kterém každý kdo přijde (nemyslím, že by měl být každý nucen se vyjadřovat) zaškrtne, zda se zákonem souhlasí nebo ne (domnívám se že účast by byla mnohem vyšší než při volbách zastupitelů).  V platnost pak vstoupí pouze zákony, které dostanou nadpoloviční podporu. To bude mít dva pozitivní dopady, za prvé neprojdou zákony, ze kterých má evidentně prospěch jen úzká menšina a za druhé se stabilizuje právní systém.
Dále lidé volí své zástupce do vlády a do soudnictví. Úlohou vlády je vykonávat činnosti uložené jí zákonem, zejména zabezpečit obranu státu,  a úlohou soudnictví je dohlížet nad dodržováním zákonů (i ze strany vlády), zejména jmenováním soudců a policistů.
 
 Existence státu je zcela v souladu s liberální doktrínou, ani výše zdanění nemůže být s ní v rozporu (některé věci prostě mít musíte, a není li na výběr musíte koupit za jakoukoliv cenu). Politický systém, kdy o platnosti zákona rozhoduje nadpoloviční většina členů společnosti, je opravdu nejlepší způsob, mají li si pravidla určovat sami členové společnosti.  Já nevěřím, že tuto podmínku splňuje alespoň polovina zákonů platných v ČR, ale jestli je tomu skutečně tak, by se mělo ověřit všeobecným hlasováním.

Ať žije laissez-faire


writen by  Notaras
03.08.2006
 

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
81x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:06

Reklama

D-FENS © 2017