Problém:
Svět spěje ke stále většímu omezování lidské svobodné vůle.
Nástroje poznání
Uznáváte použití zákona kauzality a logiku jako nástroje poznání, nebo ne? Pokud ne, není možná diskuze ani validace či falzifikace jakéhokoliv tvrzení. Vše je pak rozmarem.
Vůle
Pokud uznáváte, dojdete postupnými kroky k závěru, že definice člověka vyžaduje také jeho vlastní vůli. K uplatňování své vůle však nesmí být člověk omezován násilím. Pokud je omezován násilím, nelze zcela vyžadovat odpovědnost za jeho činy, mluvit o racionalitě. Jde o otroctví.
Anarchie
Jakýkoliv společenský systém, kde je užívána a legalizována iniciace násilí, jde proti svobodné vůli. Anarchie je vykreslována a definována různě, můžeme klidně použít definici, že anarchie je bezvládí. A pokud bezvládí znamená žádnou vládu, pak nikdo neovládá nikoho. Nikdo samozřejmě není natolik naivní, aby si myslel, že anarchie může vydržet. Vždy se najdou lidé snažící se ovládat jiné a lidé podléhající jejich nadvládě. Vždy vznikají skupiny užívající násilí a ovládající druhé. Také se vždy najdou lidé snažící se stavět svůj vysněný společenský systém.
Ideál
Ideálem je situace, kdy všichni lidé používají ve své maximální míře rozum a jejich rozhodování vede ke spolupráci, k racionalitě a nevede k iniciaci násilí. Vede ke svobodné vůli.
Realita
Člověk může být lenivý a používání rozumu vyžaduje úsilí a soustředění. Proto jej tolik lidí nepoužívá, uniká a nechává se vést vrtochy, náladami a emocemi. Je to prostě pohodlnější.
Co s tím
Cestou k ideálu je upřednostňování rozumu. Striktní a principiální odmítání nepravd, nelogičností, vrtošivosti, nesmyslů, demagogií, lží a citů, které jsou v opozici k rozumu. Striktní odmítnutí iniciace násilí nejen jako překážce k používání rozumu. Nasměrování úsilí a koncentrace k přemýšlení nad souvislostmi, validaci a falzifikaci tvrzení. S lidmi, kteří metají kolem sebe slova, ale nediskutují, nepoužívají argumenty, lžou, kradou, iniciují násilí, nepřemýšlí, nebo takové lidi podporují, zacházejme podle toho. Buďme k nim otevřeně kritičtí. Dejme jim znát náš nesouhlas. Prověřujme filozofie tvrdící, že pravda je nepoznatelná, proto každý může mít tu svou. Zeptejme se, zda je morální krást v případě, kdy člověk umírá hlady a oběť si žije v přepychu. Sledujme principy, zda si lidé protiřečí, zda používají triky, které neumožňují diskuzi.
Příklady
Nemyslím ani tak říci někomu do očí, že je tlustý idiot, protože máme potřebu mu to říct, to je naopak popření používání rozumu. Mám na mysli např. říci dnešnímu hysterickému Evropanovi do očí, že JAKÁKOLIV náboženství jdou proti životu, nejen to islámské. Že člověk neovlivňuje globální teploty a od začátku šlo jenom o další daně a výhody pro vybrané. Mluvím o tom říct socialistovi, že rozdávat z ukradeného majetku není šlechetné, ale naopak zaslouží nejtvrdší trest. Mluvím o tom nahlas říci, že stát je instituce určená primárně k ovládání druhých a ne jejich ochraně, a proto vždy bude zlem, ať jde svým zřízením o demokracii nebo diktaturu. Vždy ale používejme argumentaci, nepoužívejme násilí a přemýšlejme dvakrát. Např. výsledkem tolerance filozofie nepoznatelné pravdy, triků a úniků ze strany moderátora, je potom diskuze v televizi mezi dvěma politiky, kdy místo aby výsledkem bylo nalezení východiska, pravdy a pojmenování nepravd, výsledkem jsou slova: „Na tom jste se tedy neshodli, půjdeme dál“. Pokud někdo neříká pravdu, je nutné říci: „Nemáte pravdu, zavedení šrotovného nepomůže občanům, ani se nesníží emise, jenom tím získá automobilový průmysl právě na úkor občanů a funkční auta budou nesmyslně sešrotována.“
Závěr
Výsledkem tolerance „nerozumu“ je zmatený člověk, který si myslí, že svět je na něj příliš složitý a že nelze poznat pravdu a proto se o to ani nesnaží. Výsledkem je stádo tupců jdoucích tam kam ukážou jiní. Výsledkem jsou demokracie směřující k diktaturám, výsledkem jsou obrovské daně, lidé vraždění a věznění za svá slova. Výsledkem jsou šílené činy lidí, kteří odmítají principy. Výsledkem jsou nově vznikající skupinky nespokojených, který chtějí vše zvrátit a vrátit se na cestu rozumu. Výsledkem je 21. století, ve kterém žijeme.
(Zatím nikdo nehlasoval)