V poslední době slyšíme zleva, zprava o přetrvávající krizi současné vlády tzv. „rozpočtové odpovědnosti“, která tímto nemá klid na provedení základních reforem, bez kterých se údajně řítíme do dluhové „řecké“ pasti.
O rozpočtové odpovědnosti nemůže být řeč. Přibližně 140 miliard CZK rozpočtového deficitu na rok 2011 nemá s odpovědností nic společného. I přes enormní snahy navýšit daně na maximum únosného, se zvyšují, nebo vznikají nové, správní poplatky, které by měly být hrazeny právě z těchto daní. Podobné je to s tzv. reformami. Řeší se kdo koho vymění na nějakém postu; kdo, kdy, kde něco ukradl; kdo komu něco údajně půjčil; kdo a proč vyrobil někomu nějakou audio nahrávku, bez ohledu zda s jeho vědomím, či ne; amalgámové plomby; státní maturity; zákaz vjezdu vozidel, zajisté soukromých, do center měst; retroaktivně se mění smluvní podmínky, jak se to komu hodí; vyvíjejí se snahy obejít, nebo okleštit některá základní práva a svobody, které nám ještě zbyly; spojí se Státní opera s Národním divadlem; na Václaváku bude zbořen památkově chráněný dům. Vyjmenovat všechny „reformní“ kroky, kterými se naše vláda pyšní by bylo dlouhé a ani se mi do toho nechce, prostě tradiční český folklór.
Česká republika, ale i EU se stávají pomalu obětí zhoubného bujení socialismu, byrokracie, protekcionismu, paternalismu, multikulturalismu a v poslední době i militantního ekologismu. Metastázy zasahují téměř celý organismus a imunitní systém není schopen tomu zabránit. Věci se nenazývají pravými jmény. Nacionální socialisté jsou nazýváni pravicovými extrémisty; neschopní, líní, nepořádní drobní delikventi jsou nazýváni sociálně vyloučenými; obvinění pachatele menšinové barvy pleti je nazýváno rasismem; zloději ve velkém jsou nazýváni uprchlými podnikateli; galantnost je nazývána sexuálním obtěžováním; zákeřné vybírání peněz na silnicích je nazýváno bojem za bezpečnost silničního provozu.
Je nanejvýš zřejmé, že snaha vybírat od produktivních občanů čím dál víc peněz se stupňuje. Jejich následné přerozdělování prostřednictvím ministerstev a rozličných státních úřadů (rozvoje toho nebo onoho, údajně jich prý máme přes 300) způsobuje značné ztráty. Jednak náklady na provoz samotného systému, tak i rozkradením části prostředků. Mnozí lidé již bez takto získaných prostředků nedokáží žít a povýšili přisátí se na „státní“ na povolání nebo dokonce na poslání, nemám na mysli důchodce. Těm, kteří to platí se odebíráním čím dál většího procenta vydělaných peněz život výrazně ztěžuje, takže z původních plátců se mnohdy stávají příjemci. Tento systém čím dál víc požírá sám sebe. Čím usilovnější je snaha vybrat více peněz, tím se vybere méně a tím více chybí. O následném zadlužování jak občanů, tak států, jako o všeobecně známém problému, nemá cenu se šíře rozepisovat.
Teprve teď se dostávám k hlavnímu tématu, proč tento článek píšu. Položme si otázku:
Je z tohoto stavu, bez výrazné újmy na životech, cesta ven?
Odpověď zní: Ne.
Současný systém je natolik zakonzervovaný a pevně sešněrovaný, že to neumožňuje. Na každý prd máme dnes zákon a ke každému z nich desítky prováděcích předpisů. Poslanci chrlí jednu novelu za druhou, chaos se stupňuje tak, že v mezích zákona je možné téměř vše a zároveň nic. Státní úřady bobtnají jak montážní pěna, ale úředníci stejně nevědí co mají vlastně dělat. Vše se reguluje, pro iniciativu jednotlivce není místo, osobní odpovědnost je pojem téměř neznámý, na vše je tzv. povinné pojištění, tedy další daně, které však, pomalu ale jistě, přestávají fungovat. Čestný a spolehlivý občan je zjev naprosto ojedinělý. Není to tak dávno, co se smlouvy uzavíraly pouze ústně a byly beze zbytku plněny, pokus o podraz, či nečestné jednání byl trestán na místě. V dnešním pralese paragrafů se běžný občan vůbec nevyzná, proto se to právníky jen hemží a bez nich nevznikne ani jedna smlouva. Navíc mám pocit, že hledají právní kličky jak smluvního partnera znevýhodnit nebo dokonce legálně podvést. Škodný je buď konkrétní občan nebo každý z nás, tedy daňový poplatník. Unfair jednání se stalo normou, ne-li konkurenční výhodou, jelikož spravedlnosti se jednotlivec domůže jen velmi obtížně, jestli vůbec, vše je totiž podle platného práva.
Tento systém je pokojnou cestou nereformovatelný, protože by jej museli reformovat právě ti, kteří z něj těží.
– Zrušit 90% zákonů a ponechat jen nejzákladnější kodexy.
– Jako zákonodárný sbor ponechat pouze senát se současným volebním systémem a přímo voleného prezidenta s právem veta.
– Zrušit financování politických stran ze státního rozpočtu.
– Zrušit 90% všech státních úřadů a delegovat pravomoci na jednotlivé obce se zástupci volenými většinovým systémem od hejtmanů přes starosty, zastupitele, policejní náčelníky, státní zástupce až po soudce, všichni s omezenou délkou mandátu, ale bez omezení jejich počtu.
– Omezit všeobecné volební právo jen na plátce daní.
– Zavést „Zlatý standard“ aby byla garantována trvalá hodnota peněz.
– Minimalizovat přerozdělování peněz státem jen na nejnutnější, pro fungování státu nevyhnutelné, zrušit všechny dotace, granty, fondy ap.
– Ponechat pouze jednu daň, buď daň z příjmu, s tím, že státní zaměstnanci by ji neplatili, nebo DPH, spotřební daně použít výhradně na konkrétní účely (z alkoholu a tabáku výhradně do zdravotnictví, s tím, že povinné zdravotní pojištění by se mohlo zrušit, z pohonných hmot výhradně na údržbu dopravní infrastruktury za současného zrušení dálničních známek a mýta).
– Zavést placení firemních daní nikoliv podle sídla ředitelství, ale příslušným obcím podle místa vzniku zdanitelného plnění.
– Důchodovou daň použít výhradně na důchody s garantovanou minimální výší.
– Umožnit občanům se legálně a účinně bránit proti násilníkům a zlodějům jakýmkoliv způsobem vč. střelných zbraní.
Jistě to není vše, co by se dalo reformovat, bylo by to složité a zdlouhavé, ale zároveň světélko na konci tunelu. Slyšeli jste někdy, že by někdo z kompetentních vládních činitelů o něčem takovém, alespoň v náznacích, uvažoval? Ukažte mi jeden zákonodárný sbor v EU, který by byl o takovýchto opatřeních pro ozdravení státu ochotný alespoň přemýšlet.
Při současném volebním systému a složení voličské základny, kde, dle mého odhadu, minimálně polovina voličů jsou přesvědčením komunisté nebo socialisté a 30% jich je absolutně apatických, je jakákoliv pokojná změna shora naprosto nemožná.
Proto se obávám, že krachy ekonomik jsou na pořadu dne a jejich četnost bude růst. Nakonec okolnosti donutí obyvatele Evropy současný systém zásadně reformovat, otázka zní jakým směrem, ale bude to velmi bolet a poteče krev.
Jsem si vědom, že text tohoto článku je poněkud chaotický, neúplný, neodborný a nepřesný, ale plně vyjadřuje moje pocity a názory.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)