Já to tady prostě musím dát. Slzím u toho smíchy jako u čtení článku, i když je to minimálně rok staženo z nějakého blogu:
Takže odpolko na poště. Du si pro zásilku a nejdřív na Kafkově zámku vypadá všechno normálně: Dlouhý fronty. Bordel. 4 z 5 okýnek opatřený cedulí „Přepážka uzavřena.“ Úředníci za nima sice sedí, ale vykonávají „jinou činnost“. Pak se ale cosi stane! Fronta je dostatečně dlouhá a já jsem tak svědkem celé události.
Pobočka byla před pár dny vybavena pro hypermoderní americký vynález z roku 1950 – platební kartu. Terminály se skvěly novotou, nikdo se jich nedotýkal. Na řadu přichází slečna. Ptá se, jestli jde platit kartou. Všichni náhle zmlknou. „Myslíte kartou?“, říká šokovaná úřednice. Pozn.: na poštách nejde platit bezhotovostně. Ve špičkových 3 pobočkách jde platit kartou ČSOB (logicky, nikdo jiný přece karty nevydává). ČP to ale údajně rozšiřuje.
A slečna tak udeří na solar. „Ano kartou. Jo a jde platit jinou než od ČSOB“? Úřednice lape po dechu: „To nevím.“ A jde kdyžtak platit všechno? Ne, nefunguje to na složenky. A na podání zásilky? Jo to nevim. Obergruppen poštmistryně předpokládá, že tím bitva skončila. Slečna ale tasí wundervaffen – kartu ČSOB. Je konec, tuhle kartu přeci musí přijmout. Jsme v 10. minutě a někteří slabší bojovníci ve frontové linii jsou těsně před výbuchem. Karta je uvnitř! Vteřina 1…2…3…4. Nervy praskají.
Platba neprovedena. Thermopyly padly. Slečna se ale jako král Leonidas vzedme k poslednímu útoku: „Aha tak já zaplatím hotově.“ Obergruppen dobře ví, že Ženevské konvence dovolují bojujícím stranám nasadit hotovost. Jenže „už to je na monitoru“. Celá operace by se musela „ňák zrušit“. K údivu všech je svolána štábní porada. Před monitorem se nyní tísní již 4 úřednice. První radí „nechat doběhnout“, druhá „až pak to tam dát“. Jsme v 15. minutě tuhé bitvy. Zkušený veterán za mnou již ví, co bude následovat. Sám zůstává na frontě, ale ženu a dítě v kočárku posílá pryč. Loučí se jen dotykem, i když ani jeden nevěří v brzké shledání.
Teď nebo nikdy. Jdeme na zteč! Slečna zmáčkne červené tlačítko na terminálu. Platba je zrušena, mizí z monitoru. Úřednice zvednou hlavy s pohledem agentů, kteří nechápou, jak Neo právě ovládl Matrix. Zavládne nadšení, jeden člověk dokonce zvedne hlavu od mobilu.
Slečna nakonec vytáhne ještě žlutou kartu České pošty a chce započítat jakýsi kredit. Neuvěřitelně i na to svolají poradu. Starší pán přede mnou už nemá sílu a dává si do pusy ampulku s kyanidem (nebo možná tictac). Hlavní sedí za sklem plus zůstávají 3 další (zřejmě Keitel, Jodl und Krebs). Všichni tak ňák čekáme, že zařve „Das war ein befehl!!“ Místo toho všechny 4 opouští přepážku! Wehrpošta se zřejmě rozhodla dobojovat to do konce.
Po 5 minutách se vrací s bílým praporem v ruce. Na jeho druhý straně je natištěný potvrzení o převzetí. Slečna podepíše. Kreditkama deklasovaná úřednice ještě s posledním dechem prohlásí „Základní je ale hotovost.“ Je po bitvě a nikdo z nás neví, zda měla pro příští generace nějaký smysl.
Další!
dobre
K nám jezdí s balíkama řada nestátních přepravců. Zásilku vždy najdou hned. Balíkářům ČP však trvá nalezení balíku mnohdy i několik minut a občas i nenajdou. Dívám se na to zblízka. Mají zásilky naházené chaoticky po celém autě a prochází jednu po druhé. Je to kvůli tomu, že toho mají moc? Když přijede Alza, veze toho mnohem víc a přesto najde řidič zásilku hned, takže v tom to nebude. Zaměstnanci ČP prostě jenom nemají vůli a potřebu systém zlepšovat. Je to příliš velká organizace a navíc bez vlastníka. „Firemní“ kultura tohoto brontosaura je patrná zvláště při komunikaci na přepážkách. Zákazník pracovníky většinou obtěžuje a nejraději by byli, kdyby šlo všechny přepážky zavřít. Největší záhadou je pro mě jedna velká pošta na Praze 5. Mají tam 13 přepážek, z toho 2 na balíky. 70% lidí tam chodí vyzvedávat balíky, ale balíková přepážka bývá otevřena jenom jedna, takže je hala neustále plná lidí, kteří si jdou vyzvednout balík. Takto je to tam pořád.
Co se jim však musí nechat je neuvěřitelně nízká cena a rychlost dodání doporučených psaní. Po celé ČR většinou do druhého dne. Ostatní přepravci nemají myslím zatím šanci jim v této službě konkurovat.
yarco
Článok veľmi pobavil. Je zjavné, že slovenská a česká pošta sú rodné sestry.
Dodnes mi v pamäti utkvela scéna, ako si pán predo mnou po 20 minútovom čakaní (bol termín výplat) dovolil vyzdvihnúť dobierku za 5990,- Sk (tú sumu nezabudnem) a zaplatiť pritom 6 kusmi tisícoviek. Baba ho úplne natvrdo a hlasno pred plnou poštou zdrbala, že prečo nemá drobné (!), že ona mu nemá vydať 10 Sk a nech si ide NIEKAM rozmeniť. Po pár námietkach ešte dodala, že ona si nemôže rozmeniť u baby u vedľajšieho okienka, lebo nemôže.
Pána mi bolo ľúto, vyzeral na infarkt, ako sa tam pekne dočervena nasral. Nakoniec to nejako doriešil s vedúcou, ale trvalo mu to ďalších 20 minút jeho života (stál som tam ešte v rade na balíky, keďže univerzálne prepážky boli vtedy ťažkým sci-fi).
Wildcat
Nielen ze su sestry ale maju aj sesternicu zijucu v Kanade. Kanadska posta takto dorucuje vsetku postu mojej manzelky na nespravnu adresu. Niekedy ide o dost citlive zalezitosti. A nie su ochotni s tym nic urobit.
Já to tady prostě musím dát. Slzím u toho smíchy jako u čtení článku, i když je to minimálně rok staženo z nějakého blogu:
Takže odpolko na poště. Du si pro zásilku a nejdřív na Kafkově zámku vypadá všechno normálně: Dlouhý fronty. Bordel. 4 z 5 okýnek opatřený cedulí „Přepážka uzavřena.“ Úředníci za nima sice sedí, ale vykonávají „jinou činnost“. Pak se ale cosi stane! Fronta je dostatečně dlouhá a já jsem tak svědkem celé události.
Pobočka byla před pár dny vybavena pro hypermoderní americký vynález z roku 1950 – platební kartu. Terminály se skvěly novotou, nikdo se jich nedotýkal. Na řadu přichází slečna. Ptá se, jestli jde platit kartou. Všichni náhle zmlknou. „Myslíte kartou?“, říká šokovaná úřednice. Pozn.: na poštách nejde platit bezhotovostně. Ve špičkových 3 pobočkách jde platit kartou ČSOB (logicky, nikdo jiný přece karty nevydává). ČP to ale údajně rozšiřuje.
A slečna tak udeří na solar. „Ano kartou. Jo a jde platit jinou než od ČSOB“? Úřednice lape po dechu: „To nevím.“ A jde kdyžtak platit všechno? Ne, nefunguje to na složenky. A na podání zásilky? Jo to nevim. Obergruppen poštmistryně předpokládá, že tím bitva skončila. Slečna ale tasí wundervaffen – kartu ČSOB. Je konec, tuhle kartu přeci musí přijmout. Jsme v 10. minutě a někteří slabší bojovníci ve frontové linii jsou těsně před výbuchem. Karta je uvnitř! Vteřina 1…2…3…4. Nervy praskají.
Platba neprovedena. Thermopyly padly. Slečna se ale jako král Leonidas vzedme k poslednímu útoku: „Aha tak já zaplatím hotově.“ Obergruppen dobře ví, že Ženevské konvence dovolují bojujícím stranám nasadit hotovost. Jenže „už to je na monitoru“. Celá operace by se musela „ňák zrušit“. K údivu všech je svolána štábní porada. Před monitorem se nyní tísní již 4 úřednice. První radí „nechat doběhnout“, druhá „až pak to tam dát“. Jsme v 15. minutě tuhé bitvy. Zkušený veterán za mnou již ví, co bude následovat. Sám zůstává na frontě, ale ženu a dítě v kočárku posílá pryč. Loučí se jen dotykem, i když ani jeden nevěří v brzké shledání.
Teď nebo nikdy. Jdeme na zteč! Slečna zmáčkne červené tlačítko na terminálu. Platba je zrušena, mizí z monitoru. Úřednice zvednou hlavy s pohledem agentů, kteří nechápou, jak Neo právě ovládl Matrix. Zavládne nadšení, jeden člověk dokonce zvedne hlavu od mobilu.
Slečna nakonec vytáhne ještě žlutou kartu České pošty a chce započítat jakýsi kredit. Neuvěřitelně i na to svolají poradu. Starší pán přede mnou už nemá sílu a dává si do pusy ampulku s kyanidem (nebo možná tictac). Hlavní sedí za sklem plus zůstávají 3 další (zřejmě Keitel, Jodl und Krebs). Všichni tak ňák čekáme, že zařve „Das war ein befehl!!“ Místo toho všechny 4 opouští přepážku! Wehrpošta se zřejmě rozhodla dobojovat to do konce.
Po 5 minutách se vrací s bílým praporem v ruce. Na jeho druhý straně je natištěný potvrzení o převzetí. Slečna podepíše. Kreditkama deklasovaná úřednice ještě s posledním dechem prohlásí „Základní je ale hotovost.“ Je po bitvě a nikdo z nás neví, zda měla pro příští generace nějaký smysl.
Další!
K nám jezdí s balíkama řada nestátních přepravců. Zásilku vždy najdou hned. Balíkářům ČP však trvá nalezení balíku mnohdy i několik minut a občas i nenajdou. Dívám se na to zblízka. Mají zásilky naházené chaoticky po celém autě a prochází jednu po druhé. Je to kvůli tomu, že toho mají moc? Když přijede Alza, veze toho mnohem víc a přesto najde řidič zásilku hned, takže v tom to nebude. Zaměstnanci ČP prostě jenom nemají vůli a potřebu systém zlepšovat. Je to příliš velká organizace a navíc bez vlastníka. „Firemní“ kultura tohoto brontosaura je patrná zvláště při komunikaci na přepážkách. Zákazník pracovníky většinou obtěžuje a nejraději by byli, kdyby šlo všechny přepážky zavřít. Největší záhadou je pro mě jedna velká pošta na Praze 5. Mají tam 13 přepážek, z toho 2 na balíky. 70% lidí tam chodí vyzvedávat balíky, ale balíková přepážka bývá otevřena jenom jedna, takže je hala neustále plná lidí, kteří si jdou vyzvednout balík. Takto je to tam pořád.
Co se jim však musí nechat je neuvěřitelně nízká cena a rychlost dodání doporučených psaní. Po celé ČR většinou do druhého dne. Ostatní přepravci nemají myslím zatím šanci jim v této službě konkurovat.
Článok veľmi pobavil. Je zjavné, že slovenská a česká pošta sú rodné sestry.
Dodnes mi v pamäti utkvela scéna, ako si pán predo mnou po 20 minútovom čakaní (bol termín výplat) dovolil vyzdvihnúť dobierku za 5990,- Sk (tú sumu nezabudnem) a zaplatiť pritom 6 kusmi tisícoviek. Baba ho úplne natvrdo a hlasno pred plnou poštou zdrbala, že prečo nemá drobné (!), že ona mu nemá vydať 10 Sk a nech si ide NIEKAM rozmeniť. Po pár námietkach ešte dodala, že ona si nemôže rozmeniť u baby u vedľajšieho okienka, lebo nemôže.
Pána mi bolo ľúto, vyzeral na infarkt, ako sa tam pekne dočervena nasral. Nakoniec to nejako doriešil s vedúcou, ale trvalo mu to ďalších 20 minút jeho života (stál som tam ešte v rade na balíky, keďže univerzálne prepážky boli vtedy ťažkým sci-fi).
Nielen ze su sestry ale maju aj sesternicu zijucu v Kanade. Kanadska posta takto dorucuje vsetku postu mojej manzelky na nespravnu adresu. Niekedy ide o dost citlive zalezitosti. A nie su ochotni s tym nic urobit.