Protože řada komentářů pod mým předchozím článkem byla, mírně řečeno, velmi neuctivá k českému národu přesto, že komentáře jsou ponejvíce české, dovolím si poněkud šlápnout do vosího hnízda a trošku ukázat, že to s tou naší zbabělostí není zas tak horké. Protože poslední zásadní konflikt našeho státu byla druhá světová válka, většina diskutujících především z tohoto období vychází a údaje jsou dostupné, začnu tedy přímým skokem.
Jsme zbabělci ???
Nějak nemohu najít zbabělost v národu, který napřed stavěl hraniční opevnění a poté mobilizoval s jednoznačným přáním bránit svou vlast, existuje o tom takové množství dobových filmových dokumentů, že tady snad pochybnosti nebudou. Pohraniční opevnění nebylo sice zcela dokončeno, ale přece jen by to byl docela tvrdý oříšek k rozlousknutí. Navíc výzbroj byla solidní a morálka také. Přesto vláda rozhodla jinak, zkusme se podívat drobet z jiného pohledu, proč. Existuje trošku svinská statistika ukazující, kolik který stát ztratil obyvatel během 2.sv.války. Není totiž od věci se přestat dívat na to, jak Rusové hnali lidi před německé hlavně, jako spíše na to, jestli si tento způsob boje mohou dovolit malé národy, jako je ten náš. Vzal jsem jako směrodatné větší státy, které se války účastnily, a doplnil jen některé z malých. Pro rejpavé – ano, data jsou z wikipedie, ale v jádru souhlasí s tím, co mám zastrčené někde v hlavě, i s údaji v tištěné encyklopedii (lišily se nepatrně), takže jsem to nechal v původní podobě.
| Ztráty zemí za 2.sv.v. v procentech obyvatelstva | |
| Sovětský svaz | 14 % |
| Spojené státy | méně než 1 % |
| Francie | cca 1 % |
| Německo | 11 % |
| Japonsko | cca 4 % |
| Itálie | 1 % |
| Československo | cca 2,5 % |
| Jugoslávie | cca 7 % |
Pokud se na tu tabulku podíváte, s překvapením zjistíte, že německé ztráty jako původce 2.sv.v. v Evropě nebyly zas tak velké, rovněž překvapí velice nízký úbytek obyvatelstva Japonska. Naopak je zřejmý americký způsob boje, kdy technice je dávána přednost před lidmi, což mi dodnes přijde rozumnější než ruská metoda „nas mnogo“. Ohledně ztrát, na naší úrovni je Albánie, Finsko, Nizozemí, větší ztráty měla Belgie, Estonsko, atd. Kupodivu ony válčící velmoci, u kterých se často operuje obrovskými ztrátami, v podstatě nezaznamenaly nějaký zásadní úbytek obyvatelstva. Chci tím říci, že zatímco velká země mající krytá záda může udělat v podstatě libovolné válečné rozhodnutí, aniž by ztratila většinu obyvatel, malé země obklopené jinými si tento přepych dovolit nemohou. A tak český, později i francouzský prezident či belgický král rozhodli jak rozhodli. Budiž dáno českému k dobru, že byl ke svému rozhodnutí dotlačen našimi spojenci, zatímco belgický král kapituloval za situace, kdy zdaleka nebylo prohráno a o francouzském prezidentovi se raději nebudeme vůbec zmiňovat (jeho země díky tomu měla minimální ztráty – bylo to tedy špatné rozhodnutí nebo ne???). Bez ohledu na způsob, všichni chránili své národy. Historici jim to sice dávají dodnes sežrat, ovšem zároveň se nedokáží například v našem případě dohodnout, jestli by nám slavná Francie opravdu přišla na pomoc, pokud bychom se bránili. Bráno dnešními znalostmi tehdejšího stavu její armády a absolutní vírou v Maginotovu linii, asi ne.
Vrátím se k častému mottu diskuzí „národy bojovaly“. Obávám se, že na světě neexistuje něco jako bojující národ. Existují státy, mají armády, armádám někdo velí a nad tím vším je zpravidla poslední instance zvaná vláda a prezident, kteří dělají konečná rozhodnutí. Poláci bojovali proto, že to vláda rozhodla a bojovat chtěli, Češi nebojovali proto, že jejich vláda rozhodla na základě nějaké reality opačně, přestože bojovat jednoznačně chtěli. Hovořit v tento okamžik o nějaké zbabělosti národa?
Odbočím k součásti tehdejšího Československa, která „hrdinně bojovala v národním povstání“, tedy ke Slovensku. Zatímco Češi jsou dávání za vzor zbabělosti, Slováci mají své SNP a jsou to stateční bojovníci. Teď jsem si vědom, že dost čtenářů ze Slovenska naštvu, přesto se pokusím shrnout holá fakta. Především, Slovensko se okamžitě odtrhlo od Čech a Moravy, Slováci dodnes uznávají Tisa a období Slovenského státu jako něco, co bylo docela v pohodě, a nemají s tím zásadní problém, nakonec současný představitel jejich církve toto období ještě vyzdvihuje. Zatímco my za úplně jiné situace Háchu dodnes kamenujeme, přestože byla jeho moc, na rozdíl od slovenského prezidenta, v podstatě nulová. Jinak řečeno, na rozdíl od údajně kolaborujících a zbabělých Čechů se Slovensko pod mnohem nižším nátlakem stalo satelitem Německa, veřejně podporovalo jeho politiku za obecného souhlasu mnohem větší části obyvatel, než tomu bylo v Čechách. O tom, že bychom měli v Čechách něco jako „Hlinkovy gardy“ ani nemluvě. Málokdo dnes řekne na plná ústa, že Slovensko plně kolaborovalo s nacistickým Německem napříč obyvatelstvem. SNP přišlo v době, kdy bylo jasné, že Německo válku prohraje a začínalo být zároveň zřejmé, že Slovensko bude poraženým, nikoliv osvobozeným státem. Díky slovenské armádě a části jejího velení tomu nakonec bylo jinak, naštěstí. Chybí mi, a to dost zásadně, slovenská pokora před touto historickou realitou. Partyzánský boj prosím vynechat, ono se přece jenom gerilově jinak válčí ve slovenských horách a jinak v polabské nížině. Přesto, budeme stále hovořit o zbabělosti Čechů?
Ještě bych rád udělal cimrmanovský úkrok stranou a upozornil na jednu v historii se opakující maličkost. Sudetští Němci vyvolávali obrovský tlak verbálního a fyzického násilí, jenže my jsme měli demokracii a veškeré složky (policie, armáda, …) se snažily nevyvolávat konflikt. Pokud někomu z policie či armády ujely nervy, což se párkrát stalo, Němci vždycky stáhli ocas. Když si přečtete libovolnou literaturu faktu věnující se období těsně před Mnichovem a také období po obsazení pohraničí, zjistíte, že naše země nedojela na zbabělost, slabou armádu či policii, naše země dojela na to, že se rozhodla dodržovat demokratické principy za situace, kdy se jich protistrana nedržela ani náhodou. Převést tuto historickou zkušenost na současnou Evropu není zas tak složité, zdejší čtenářstvo by to mělo bez problémů zvládnout.
Jsme kolaboranti ???
Dlouho jsem žil v mediálně propagovaném stylu „zatímco Francie měla minimální počet konfidentů gestapa a skoro nikdo nekolaboroval, Protektorát jich měl spousty“. Jenže pak mi to tak trošku začalo vrtat hlavou, jestli je tomu tak opravdu. Na rozdíl od předchozí části článku je hledání podkladů složité, neboť je to z pohledu historie, morálky i etiky poměrně silné a ožehavé téma, a tak se většinou podrobné informace nezveřejňují. Takže jsem šel nakonec jinou cestou, mnohem více vypovídající o řešení morálně ošemetných situací v různých zemích.
Ona kolaborace je taková divná záležitost, mající tisíce podob. Francouzi po osvobození své „kolaborující“ ženy veřejně ostříhali, bylo jich pár desítek tisíc, nicméně tím to pro ně skončilo. Zahrnuli sem i sekretářky pracující pro Němce, prodavačky, atd. Pak tady máme ženy zamilované do německých vojáků, ve Francii bylo z těchto svazků skoro 5 tisíc dětí. V případě norských žen a jejich dětí počatých s německými vojáky (já vím, vám by se to stát nikdy nemohlo …) se Norsko zachovalo minimálně hanebně a teprve dnes se s tím nějak snaží srovnat, také díky tomu, že postižení se odhodlali žalovat vládu. A v tomto duchu by se dalo pokračovat napříč Evropou. Snažím se tím říci, že jakmile budeme posuzovat kolaboraci ze všech různých pohledů, dojdeme k tomu, že Gausova křivka platí na celé zeměkouli a kolaborovali všichni. Protektorát měl své fašistické organizace plné Čechů, Francie měla naprosto totéž. Francouzský odboj utrpěl řadu porážek vlivem konfidentů stejně jako ten náš. A tak dále.
Řadu zamyšlení vzbuzují požadavky na absolutní nespolupráci s okupantem za situace, kdy již zemi obsadil a plně ji ovládá. Pak prostě pekaři pečou, soustružníci soustruží a doktoři operují. Už jenom proto, aby ochránili své vlastní rodiny, případně aby nezdechli hlady. Jsem si vědom, že za tato slova budu přibíjen na kříž, ale považuji je za prostý fakt, kdo tvrdí něco jiného, kecá. Takto fungovaly všechny země pod plnou okupací a je směšné tvrdit, že Češi jsou kolaboranti, zatímco obyvatelé ostatních států nikoliv.
Jinak pro nás může být zajímavý dekret vydaný prezidentem Benešem 19.6.1945 o potrestání nacistických zločinců, kam zahrnul i konfidenty či osoby mající nějaký negativní vliv na hospodářství, píšící v tisku, atd. Lidové soudy tímto dekretem potvrzené právně zanikly zhruba dva roky poté, kdy je tentýž prezident zrušil. Mezitím stačily obžalovat pár set lidí a odsoudit k smrti pár desítek lidí, což mi nepřijde z pohledu údajného „národa kolaborantů“ zas tak špatné skóre.
Závěrem
Svým způsobem je zajímavé, jak se země staví ke svým selháním. Zatímco francouzská kinematografie vygenerovala nepřeberné množství komedií na téma „Francouzi a Němci ve 2.sv.v.“, česká se (možná pod vlivem Ruska, nevím) neustále zaobírala něčím hrdinstvím. Neznám jedinou dobrou českou komedii utahující si z tohoto období. Nevím jak vám, ale mě je francouzský přístup bližší. Měli sice Pétaina, jenže se k tomu postavili stylem „je to nezměnitelný historický fakt“ a přestali si dobrovolně srát na hlavu, což mi naopak přijde jako náš národní sport. Navíc komedie emoce uvolní a můžete ji vidět víckrát, Tmavomodrý svět sice není špatný film, ale jednou mi stačil. Berte to s nadhledem, přesto bych to bral jako zcela regulérní námět k zamyšlení.
Ve výsledku si myslím, že nejsme ani národem zbabělců, ani národem kolaborantů. Spíše jsme tak trochu troubové, kteří se nedokáží k temným místům vlastní historie postavit čelem. Francouzský seriál filmů ve stylu „Sedmá rota …“ a řada dalších je mnohem přijatelnějším řešením než naše sebemrskačství.
Závěrem jedna osobní myšlenka. Během svého života jsem zažil či zprostředkovaně zažil řadu situací, kdy verbálně silní jedinci neudělali nic, zatímco tiché vody či houmlesáci zachraňovali životy. I proto si myslím, že nejagresivnější příspěvky na téma naší zbabělosti, spolupráce s gestapem a podobně jsou jen výkřiky do tmy zbytečně znevažující vlastní zemi a vlastní národ. Za sebe musím říci, že jsem tyto výkřiky dodnes nepochopil.
PS: když jsem měl tohle rozepsané, přišel na návštěvu táta. A vylezlo z něj, že děda měl za války zoufalý problém s jedním nacistou, protože ten se nám pořád cpal do domu. Moje babička byla rodilá Rakušanka a tak Skopčák cítil „spřízněnou“ duši. Byl děda kolaborant?
(6x známkováno, průměr: 2,33 z 5)