Mimochodem, když jste odkázal tu učebnici – bylo by možné dostat nějaký seznam doporučené literatury? Bojuji s tím, že k obrábění jsou v antikvariátech a knihkupectvích takřka jen 2 extrémy. Buď školometské učebnice, kde je sice hromada vzorečků, ale žádné praktické návody jak dělat se strojem. A nebo sice praktické, ale extrémně úzkoprofilové věci. Marně hledám učebnici, kde by se člověk-neučeň dověděl ty praktické znalosti, jaké normálně nabírají učni na dílně.
sergej
Tak někde žertovný mitr (v praxi jsou tedy mnozí ukrutní jo) i hodil do prostoru že kvalifikovaný pracovník má jistá %ta telecího masa které musí pryč. Faktem je že u točivých strojů můžete prijít o palici než mrknete.
Tam jsou sposty faktorů a u těch novějších a co mnozí o čem nemají ánununk a představu je tak jako když je přišel ke karuselu bylo tam v základu kromě dalších 20 na 20 tlačítek navíc bez ikon byť aspoň hrubé představy a na otázku kde je od toho manuál se vyděsil že to stojí padesát litrů a myslel že s tím budu asi fakčit jako s lopatou a tedy asi povýšeně myslel blbec ale za dva roky jsem viděl inzerát na pracovníka onoho typu stroje. Asi to byl frajer co mohl nechat stroj stát. Tak i poloautomaty měli cyklovač na posloupnost operací nastavených parametrů výrobku a ještě tam mohl být časovač co to mohl spustit bezprostředně nebo kdoví za jaký čas a když je to bez displeje který zobrazuje třeba po stránkách jednotlivé atributy je to ufo jakékoliv havárie. Že to nemá omezení se mi stalo na tosce kdy tam elektrikář „vrtal jakousi závadu a zeptal se mne jaký tam má dát otáčky. Tak jsem řekl že je to jedno. Ale samozřejmě mne nenapadlo že tam u metrového upínámí sklíčidla jdou namačkat tři tisíce otáček a udělal z desetimetrového stroje na výšku zubní vrtačku, 50.kw motor zavyl pohasli světla a už jsem běžel kopnout do hlavního vypínače protože šlo o sekundy. Ještě že jsem neodešel. Dotáčelo se to 5. minut ale jisté bylo že to dlouho netrvalo než by to otáčky roztrhli jak bláznivou centrifugu. A ta spoušť by jistě byla příšerná se strojem na odpis s možným pozabíjením lidí v hale i vně když tam i přistály i obrobky okny mimo budovu. :-)
Porta
Připojuji se. Nějaké tipy na příručku „Frézařem snadno a rychle“ bych určitě uvítal.
čéče nevim, třeba svářečem snad eště snadno a rychle, ale soustružníkem, frézařem, nástrojářem??
Porta
To byla jen taková metafora. Je mi jasné, že těžké úkoly zvládá snadno a rychle jen Nick Carter.
Honza2130
No já nevím Behemote, svářečem, to je dost široký pojem. Tak „lepit“ klece pro betonování snad ano, ale „svářeč“, to je taky jinak řečeno zámečník. A týká se to i tvarování plechu a trubek např., to chce hooodně umu a praxe. To je totiž také práce „svářeče“. Tady je takové, poměrně dlouhé video, jak takový „zámečník-svářeč“ pracuje. Můžete to přeskákat. Jen pro představu. „Svářeči“ u nás v práci především ohýbají, tvarujou, dělají otvory – na frézce, na soustruhu, vrtají, lícujou. A samotné sváření je jen část jejich práce.
to je kompletní zámečník; profese samotnýho svářeča je třeba člověk, co má perfektně připravený věci z výroby, ale na místě je musí svařit do velkejch celků, tam si vystačí s broušením apod. (řezání asi taky), ti lepší pak dělají i defektoskopii (nebo to jsou zase jiní, specializovaní lidi)
neřikám lepič, ale klidně najdeš jobovku i jako fakt jenom ten, co umí dobře svařovat; a na takový to domácí vaření se to dá i za rozumnej čas…ale obrábění, to dost pochybuju :D
To metalskills je ale asi niešo ako detský tábor alebo taký krúžok mimo pracovných hodín, lebo to si neviem predstaviť aby toto financovala firma v rámci pracovnej doby.
Ale bez diskusie je to super nápad a ak by som bol ja vo veku tých detí asi by som si od radosti aj cvrkol ak by som sa mohol niečoho takého zúčastniť.
Jarda Malej
Leda tak smrkačem – lepičem vlaštovčích hnízd snadno a rychle. Ze sváru se většinou dají vyčíst roky praxe a (kilo)metry svárů svářečovy ruky pouhým okem na první pohled……
Podľa toho koho chceš obrábať.
Paničky na púde – ako Pitkin.
Honza2130
:o))))) Zmrdcasíku, Zmrdcasíku, ty mi dáváš :) Si tady rozlívám čaj :o)) Teda, ty jsi až roztomile hloupoučký …. ;o)
Honza2130
Hele, když máš zájem něco skutečně tvořit :) Tady máš postup krok za krokem. Dá se dělat i „na koleně“ :) Potřebuješ jenom trochu písku, hromádku hliníkového šrotu a oheň. Ale silně pochybuju, že bys to dal jak ten indián :o)))))
Nedá mi to a přidám jeden úplně OT komentář :-)
Vyprovokovala mě ta první fotka. Zrovna mám nějakou nostalgickou fotografickou vlnu a vytáhnul z šuplíkových zásob pár starých foťáků.
Ten zobrazený Zeiss Ikon rozhodně v třicátých letech neskončil, dokumentace se jako součást válečných reparací dostala do Velké země a soudruzi to pod názvem Moskva, v několika variantách, vyráběli až do roku 1960.
Mám variantu Moskva IV snad z roku 58, měla by to být „kopie“ Zeiss Super Ikonta. Zajímavé je to vestavěným dálkoměrem, spřaženým s ostřením – dnes už dálkoměry u foťáků používá asi jen Leica, za ceny atakující cenu slušného auta :-)
Aris
Ale to vůbec není OT, článek se toho dotknul, i když okrajově. Nemyslel jsem, že v ten rok Zeiss končil. Našel jsem, že vyobrazený model Netar se představil v tom roce, a vůbec tyhle léta byly pro měcháče mainstream. U Fordu T jsem zase dal rok ukončení výroby – aby byl ten rozdíl nejvíc vidět. Jinak měcháče s dálkoměrem jsou opravdu zajímavé a nezvyklé. Víc mi dálkoměr sedí právě k té Leice. U mě se pro změnu válí Leica II z první tisícovky vyrobených a mám jí radši než zrcadlovky.
fatdwi
Článek opět parádní, díky!
Aris
Není zač. Jsem rád, že udělal radost.
Jarda Malej
Techniká: na čtvrté fotografii je opravdu vertikální frézka?
Jinak fajn čtení, hřejivé na duši. Parafrází klasika: „Potěšíl jste mě, ale já vás nepotěším“, omlouvám se, až na tu gramatiku, ta mě místy píchá rovnou do srdce. Překlepy mně nevadí, koneckonců sám jich spáchám hafo, ale např. mezi mývaly, mývali a mívali je přímo věcný rozdíl. Dyslexie je prevít, horší než vodní kámen. Na veřejné texty doporučuji editora/editorku, mně se vždy osvědčili. Např. prof. Hrbolek: „pište studenti:: zavilí šakali zavile vyli…..“
Každopádně děkuji, obohacující i informačně.pro každého selfmademana a baráčníka mé krevní skupiny.
Mojí alma mater je ektrotechnika, přesněji bezdrátové telekomunikace. Ale životní dráhy mě přivedly na nějakou dobu i do strojírenského vývoje coby pachatele již digitální, ale ještě předprocesorové elektroniky vylepšující, zjednodušující nebo rozšiřující soustavu šrouby-páka-kolo-hřídel-klika. Čímž jsem se dostal do těsného kontaktu nejen s konstruktéry strojaři, ale i s prototypovou výrobou, dílnou, stroji, nástrojaři, mechaniky, technology, metalurgií. Chloubou dílny byla nástrojařská frézka Schaublin řady 5(3?), už přesně nepamatuji, 3. generace (zlatá šdesátá/sedmdesátá…). Neuvěřitelně univerzální a stále přesná přes svůj věk. Jinak tam byl kompletní základní soubor na soustružení, frézování, broušení, hoblování, řezání, stříhání, ohýbání, lisování, sváření, tepelné zušlechťování, kování, odlévání (menších dílů – pec 50kW). Řemeslný fortel, který mě přitahuje geneticky, a mnohé další taje strojařiny mě zaujaly a zůstaly dalším doživotním zájmem. Jen ignorant se neučí uprostřed mistrů svého oboru.
P.S: V té garáži na odkazu je námět na anketní otázku. Co je v garáži hodnotnější, Porsche 911, nebo Schaublin22?? Já, ve svém věku, to mám jasné. Dostat se mi do ruky dobrý kus Schaublin 13, s příslušenstvím, za kutilskou cenu, tak jí namouduši postavím extra chlívekj. Utopie, vím.
zrovna sem chcel říct, nevěřim tomu, že autor nakonec nepřistaví další komoru, kam nakonec bude pořizovat stále větší/stále víc strojů :o)
a jak tady onehdá psali, co všecko na té rejži museli předělat, nevyplatilo by se jim rovnou už si ten werk hernajs vyrobit kompletní? jasné, litinovej odlitek třeba koupit/zadat vyrobit do slévárny, to asi člověk doma nedá, ale ten zbytek…? pak se ukáže, že to budou umět udělat třeba jako skládačku (kvůli vypíčenejm regulacím, aby se z nich neposrali) pro další kutily z vyšší dívčí, a voni jim eště za to utrhají ruce až u pupku…
Jarda Malej
Tak jednoduché to není. S litinou to je stejné, jako se dřevem.
Litina po odlití není rozměrově stabilní, scvrkává se a mění tvar, kroutí se a zraje, stárne. Proces stabilizace, nezbytný pro velmi drahý a dlouhodobě přesný obráběcí stroj trvá roky. Jednotka míry v nástrojařině jsou tzv. „stovky“, setiny mm, při finiši obrábění se běžně bere tříska dvě-tři „stovky“, brousí se na půl stovky. Metr dlouhý štíhlý odlitek se řádově v týdnu po odlití na koncích skroutí řádově o několik milimetrů a tím to zdaleka nekončí.
Ty spousty rezavých odlitků, zdánlivě nepořádně a lajdácky poházené na dešti a mrazu v areálu každé strojírenské fabriky, nejsou bordel. To je materiál na budoucí výrobu v procesu zrání. Jsou sice vymazlené technologie zrychleného umělého stárnutí, kdy se ve speciálních komorách pomocí střídání extrémních teplot a vlhkosti odlitek relativně rychle stabilizuje, řádově za dny. Ale mistrovské kousky, a těmi zejména mechanické měřicí přístroje, velká příměrná pravítka, rámy a desky, a vlajkové lodi nástrojařských strojíren jsou, vznikají z odlitků roky ležících někde v kopřivách.
Stroj v hodnotě baráku se musí zaplatit, jeho hodnota klesat velmi pozvolna dlouhá desetiletí ať je v těžkém zatížení produkčního provozu, nebo v prototypové výrobě třeba třicet let. V této ekonomice se ani na generační skoky, jakým je např. CNC řízení a tvrdokovové nástrojové materiály, příliš nehraje a výrobní prostředky se musí amortizovat.
Stejně jako u dřeva. To po porážce také není k truhlářské, nábytkářské výrobě a nedejbože na hudební nástroje použitelné. Ani to ušlechtilé, bukové, jasanové, dubové. Proto se řezivo, dnes už i mnohé stavební, rychleně stárne v parních komorách a následně zpracovává na za tepla lepené a lisované překližkové nebo třískové desky, které mohou za pár týdnů po odlezdu z lesa jít do výroby třeba nábytku. Přes to všechno ale mistři truhláři, restaurátoři, umělečtí řezbáři, výrobci hudebních nástrojů pracují z materiálu, který jim připravili dědové a otcové, sami chystají materiál pro své potomky a vnuky.
Nehledě na to, že ve starých, stále velmi dobře funkčních strojích, je zaklet mimořádný odkaz předků. Jejich fortel, důvtip, obrovské úsilí. To stojí za udržování jako civilizačního odkazu samo o sobě. A ještě dobře poslouží při sebevzdělávání, osvojování řemeslných zručností, znalostí a dovedností, kusové servisní, údržbářské, hoby či jiné výrobě.
Civilizaci táhnou jedinci s výše uvedenými genetickými potřebami. Nikoliv gaučoví šviháci a lvi internetových flameware, znalci splaškovité produkce zábavního byznysu včetně majnstrýmu a veřejnonápravných audiovizuálních mafií. Kádroví politici, mediální žvanilové a další symbiotičtí parazité a podvodníci už vůbec ne.
C’est la vie.
;
Jarda Malej
Ale kuš!!! … zkroutí….
Jarda Malej
A ještě.
Při tom šlechtění asijské produkce třeba mít nějakou strojní výbavu, přes to nejede vlak.
Já měl přístup ke strojnímu parku onoho prototypového pracoviště i po odchodu z ústavu, i po jeho pozdější privatizaci kolegou šéfkonstruktérem a i po změně výrobní orientace. Dokud žili bývalí mistři nástrojaři, přátelé, nebyl problém ani s jejich pomocí. Sám jsem řadu schopností strojů ani neměl příležitost poznat, natož zvládnout. Musel jsem tam produkovat jinou přidanou hodnotu.
Jenže firmu kolega vrstevník již předal svému synovi a přátelé mistři řemesla zemřeli na rakoviny, na čemž se určitě podepsalo průmyslové prostředí dílen. Firma migrovala do městyse třicet km daleko a ani nevím, kolik z původní technologie, kterou už příliš nepotřebovala, zbylo. Celkem často vyrábím nějaké kovové součásti, náhradní díly, zhmotňuji svojí technickou fantazii a to bez strojů se slušnou přesností nejde. Taky to téměř nejde, nebo jen omezeně, bez smáčení a chlazení rychlořeznou emulzí (finiš – povrch, hluboké vrtání, závitování, drážkování, výplach třísek, vyjma litiny, samozřejmě…)
Mám k dispozici tři ponky a dva kouty v garáži, kde ještě stojí svářecí vozík s CO2 plus bruska, vrtačka, kompresor, které příležitostně užívají i bratr a synové. Jedna celá stěna je nezbytný regál s materiálem a nerůznějším herberkem, který každou takovou dílnu doprovází. Venku přístřešek se skládacím svářecím stolem/roštem, skládacím pískovacím boxem, dalším ponkem s bruskou a malou 0,5m ohýbačkou. Pod ponky v garáži uložené malé pákové nůžky, které jsou používány utažené ve svěráku a třítunový lis z heveru, stavěný při práci na ponk. Dále spousta šuplíků pod ponky, které musí pohltit hafo ručního nářadí, i elektrického a pneumatického, ručních nástrojů a k tomu ještě příslušenství a nástroje soustruhu a frézky.
Když jsem pořídil oba chčínské strojky současně, dalo se s využitím ručního a dalšího uvedeného arzenálu střídavě na jednom či druhém stroji provádět obrábění k jejich postupnému uvedení do použitelnosti, přesnosti, jejich zdokonalování, vymazlit i vyrobit příslušenství. Bez toho slušný obráběcí stroj vůbec vzniknout nemůže, čirá utopie. A u stroje zrozeného ve 21. století má být přesné, čili optickými inkrementálními snímači, měření posunu nástroje, potažmo obrobku. Přes to nejede vlak, zvláště když je elektronika mým chlebem, no néé?
Byla to zábava na dva a půl roku, prokládaná průběžně i produkcí užitečných výrobků. Stejně tak nelze pendlovat několikrát denně třicet kiláků tam a třicet zpět na nějaké půjčené strojní vybavení. Páchat na koleni v garáži z několika základních průmyslových dílů (určitě vřeteník, asi i suport, možná koník) možno leda tak kutilská strouhátka víceméně dřevoobráběcích kvalit, desetina mm žádná míra. Frézky jsou náročnější, posouvat obrobek není tak snadné, jako nástroj – nůž, tu si amatérskou neumím představit vůbec. A stejně to bude vzhledem ke kvalitě a vlastnostem drahé. Prům. díly (náhradní) obráběcích strojů jsou velmi drahé, skládat z nich stroj se naprosto nevyplatí.
Dost jsem rozvažoval svařit z masivních válcovaných U nebo I nosníků výztužný rám pod soustruh. To dám sám. Nakonec jsem od toho z prostorových a časových důvodů upustil. Komplikace s vyspádovanou vanou na třísky, další zatížení stolu, vyšší pracovní rovina a potřeba zvýšeného roštu/schodu. Teď mě to mrzí, tuhost soustruhu mohla být o dost lepší, tříska hrubování mocnější, výkonu je na to dost. Pozdě bycha honiti, zpátky na strom už teď asi nepolezu.
Tož tak.
no dobře, ale to moc u rejže nehrozí, nějaký odležení matrijálu, natož fortel…má to smysl?
Jarda Malej
Praxe zatím potvrzuje předchozí průzkum, že ty kitajské odlitky sice nejsou Schaublin, Deckel, Weber nebo koneckonců i TOS a podobné, ale jakous takous stabilitu i přesnost mají. Nedá se to totiž jen tak rašplovat ve svěráku a tak se už vyplatí nějaké slušné CNC kombajnum. To tam už mají nakoupené a umí používat, čímž toho nemohou na podstatě stroje až tak moc zkurvit. Zbytek již možno doladit a ochočit vlastní fortelností, je-li jaká. Prducenti lowend i middle třídy strojků z celého vesmíru od nich značnou část základních polotovarů berou. Dotváří je v poměrně slušné mašinky a přidanou hodnotu si taky dají slušně zaplatit. Mašiny mě neživí, činí mi život radostný a naplněný, prostřednictvím výrobků dělají indukovanou radost dalším. Každý uživatel získá k dlouhodobě dobře sloužícím používaným předmětů jisté sociální pouto a při poruše nebo opotřebování ocení, když se je povede uvést do plné provozuschopnosti, použitelnosti, případně je vylepšit anebo rozšířit funkčnost. Občas někoho inspirují i moje řešení. Tvořím nějaké hmatatelné užitné hodnoty, které zůstanou jednou pozůstalým, takže to pro mě (nejen) smysl má. Komerční výrobu ale takto řešit nejde, samozřejmě.
Sázka do loterie to ale je. Zda shit nebo neshit poznám až po letech, pokud se dožiju. V nejhorším se dá v tuzemsku přebrousit cokoliv stolního a při použití mozku tak, aby nedošlo k probroušení indukčně kalených povrchů v pracovně nejvíce zatížených partiích. Slepý tunel víceméně nehrozí.
Starší použité a slušné podobně velké evropské stolní průmyslové stroje nástrojařských parametrů s širokým příslušenstvím a možnostmi jsou v nabídce bazarů velmi unikátní, ba přímo sporadické. Pokud se objeví, stojí soustruh 100+k, frézka 200+k a jsou prodané během hodiny – dvou. A stejně si ještě žádají spoustu restaurátorských prací i další náklady, třeba to chlazení a měření DRO. To jsou pro mé používání a účely nepřijatelné náklady. Já utratil asi 80k za oba stroje a veškeré dodatečné harampádí. Život tomu vdechlo asi 2500 smysluplně strávených hodin práce. Mnozí za stejnou dobu promrhají více hodin jalovým tlacháním na hentěch internetech.
Aris
Ahoj Jardo
Díky za připomínku, opravdu tam má být horizontální frézka a u CNC má být správně 5.generace. Za ty hrubice se čtenářům omlouvám. Jedu tenhle díl na tabletu a dlouhý text se na něm zpracovává hůře. Předchozí články jsem tenhle problém neměl. Tento díl má 10 listů A4, spoustu fotek, pracovní text má komentáře atd… externí kontrola by se hodila, nebo alespoň větší monitor.
A anketní otázka? Já mám jasno, bral bych toho Švýcara. Ale také spíš klasiku jako je model 13 než modernější 22. A ta 53 co jste měli na dílně, to už je celkem velká mašina, že? Naživo jsem jí bohužel nikdy neviděl, hodně by mne zajímal ten výsuvný válec s vřetenem. Ani si nedovedu představit, jak přesně uložen je ten válec v těle stroje. I ta převodovka musí být pořádný orloj.
Jarda Malej
Ahoj Arisi,
tablejty mi nesmí do baráku. Je to špatný sluha ničící zrak, proto taky šmatlafounem zásadně neserfuju. A vůbec nejhorší je to pán, který si při troše nepozornosti uživatele omotá rychle kolem prstu. Dycky noťas. Nejlépe šmatlací přehýbací, který se v kritických momentech složitýho života lidskýho umí za tablejt převlíknout. Proto mám aktuálně dva živé, historicky už asi páté v řadě.
Já to mám s mašinama úplně stejně, k Schaublinu 13 jsem se již vyjádřil výše.
Ta 53 je v kohoutku o skoro dvě hlavy vyšší než já a na stole unese do dvou metráků, jestli mě paměť nešálí. Rozebranou jsem ji nikdy neviděl, ale vrchní půlka stojanu opravdu bude orloj křížený s mechanickým Betlémem. Těch pák! Co vím, že dole je motor a náhon na první převodovku přesně dimenzovaným plochým řemenem. Nad ní jsou myslím ještě další řemenice, již klínové. Když ztěžklo vřeteno a hrozil průšvih, řemen takticky seskočil s řemenice. Mistr šel na plocho na podlahu, otevřel dolní vikýř, vrazil obě ruce dovnitř a hrozně klel….. Tanec stolu, rychloposuv, mazání i chlazení má motory vlastní, jakýsi zárodek cyklování spolu s nastavitelnými obraceči běhu taky měla. Pracovní posuv ale musel být nějak synchronizovaný s vřetenem, viz níže. Krk žirafy (vrchní roura) se těsně a přesně vysouvala, ale horizontálně neotáčela Otáčela (naklápěla) se jen vertikální vřetenová hlava. Samotné vřeteno také bylo vysouvací a celek byl velmi robusní a tuhý, samozřejmě ještě zamykací svěrným šroubem. Při hrubování odlétnuvší temně fialové masivní třísky na zemi kouřily dost dlouho. Pokud se je nějaká naivní, věděním nezkažená, osoba pokusila sesbírat dřív, než na konci šichty, neunesla ani jedinou. Přeso, že měly hmotnost maximálně pár deka…. Hlava byla sundavací zas tam dací a její místo mohlo zaujmout horizontální opěrné ložisko. Naproti horizontálnímu upínacímu kuželu, který byl vypínatelný, pochopitelně. Třešničkou, která asi není standardem u všech dortů model 53, byla přilípnutá převodovka s vývodem pro kardan přibaleného horizontálně – vertikálního otočného stolu. I kobyl byl přibalen, samosebou, A jak již správně tušíš, s touhle kombinací se dalo nejen luxusně odvalovat ozubení a drážkovat trapézáky. Zručný frézař s pomocí tabulky připravené dle manuálu byl schopen vystrouhat přesnou kouli na soustružnicky obtížně uchopitelném obrobku na jeden průchod a první dobrou. Láska na první rande, jen ty monumentální rozměry a hmotnost bránily svazku manželskému. Taky cena, ještě dnes u nezhuntovaných a vybavených převálcuje nejen mnohem mladší Poršáky.
Jarda Malej
Oh, shit! Fšechno špatně, zpátky na stromy!
Dodatečně jsem si chtěl oživit vzpomínky na jůtrubce a zjistil, že už mám slušně rozvinutý lahosip. Nějak se mi ty vzpomínky pomíchaly s jinými stroji na stejné dílně anebo v dílnách zkušeben a vývojů několika fabrik, kde jsem se účastnil finálního ladění našich výtvorů, většinou přídavných či nahrazujících nějaký morálně zastaralý strojní uzel, do sériové produkce. Přece jenom tahle etapa mého života se odbývala před více než 35ti lety a práci se stroji na hardwéru jsem převážně neprováděl osobně. Jen jsem se kolem motal a zvídal, jak byla volná chvíle. Tu a tam něco s nápomocí fachmanů odfušoval, jak v souvislosti s pracovními projekty, tak pro sebe, jak tehdy bylo zcela běžné. Už jsem psal, moje parketa byla jiná a ke strojařině mě přitahovaly jen technické geny, zvědavost a úcta k fortelu.
Frézka Schaublin 53 ve vzpomínkách mi přišla vyšší, než ve skutečnosti je. Jednak byla podbetonovaná na soklu, kolem zvýšené rošty, aby konsruktéři v doktorských pláštích a plážových trepkách nehamtali ve šponách, a jednak to byl uctívaný majestát uprostřed obrobny. Sám jsem lehce podprůměrné výšky a s frézkou na stejné rovině bychom si koukali téměř zříma do očí. Ten žirafí krk se nejen vysouvá, ale i otáčí, čímž s naklápěním vřeteníku dovoluje nastavit na vřetenu – fréze libovolný vertikální nebo horizontální úhel. Po naklopení vřeteníku do horizontální roviny jde celý krk zatáhnout až dovnitř tunelu na vrcholu stojanu, čímž se vytvoří horizontální vřeteno, Stůl vyjíždí až nahoru těsně pod vřeteno. Na tomhle stroji žádné jiné vřeteno není, to byla mejlka vázaná k jiným frézkám. Pro opěrné protiložisko slouží dvě z hlavy / krku vytažitelné masivní tyče, které současně zastávají nějaké další mně neznámé funkce a blokují nežádoucí pohyby v této konfiguraci. Model 13 ani 213 jsem na živo nikdy neviděl, jen spoustu videí na netu. Ale zjevně mají ten motiv výsuvných tyčí obě frézky společný. Model 22 už má jinou filosofii..
Padající plochý řemen a dolní vikýř mám ale zafixovaný v paměti pevně, páč to bylo vždy na obrobně veselé povyražení. Bylo to docela často, na čemž se podepisovalo jednak opotřebení řemenu a jednak uspěchanost frézaře. Rychle vyhrubovat a pak pomalá šlichta s automatickým reverzováním X a přísunem Y až do konce šichty. Vždyť hrdostí nástrojaře byl a je pefektní finiš a míry ve stovce. Což nejen jemu zase nedělalo žádnou potíž, ale chce to perfektní ostrou frézu, malou řeznou rychlost a čas, že.
Socialismus – židle, nohy na ponk a společenská konverzace, četba Sportu, Dikobrazu, případně knížky, koutkem oka dohled nad mašinou. Soustružení, hoblování, montáže sestav, zámečnické přícmrndy tenhle luxus neposkytovaly, ale mašiny stály hned vedle a v sociálním kontaktu. Na brusírně zase byl velký rámus, odtahy prachu, bordel, nebyly ponky, židIe ani společnost, také se brousilo jen občas. Svařovna – kalírna nemlich tak ještě se smradem.. Další zákoutí ožívala také jen příležitostně jednotlivci s jejich kutáním a byla neútulná, zkušebna byla fajn, ale jen při finalizaci ožívala, Tudíž obrobna byla dělné komunitní centrum. Druhé tvůrčí tvořila zalidněná konstrukce, kde jsem měl také svůj dok s prknem a ke konci osmdesátek již i PC XT, pronajímané též kresličkám jako psací stroj, Měl jsem i samostatnou elektroobservatoř s vybavením vercajkem i potřebnými přístroji k fyzické výrobě a oživování prvních návrhů prototypů, kde jsem ale většinou pracoval sám a trpěl sociální podvýživou, tak jsem se tam zdržoval jen v nutných případech. Nějakou dobu jsem měl i kolegu středoškoláka, nebyl neschopný nebo hloupý, jako pomocník byl užitečný, praktické dovednosti i teoretický fundament také měl. Moje tvůrčí logické pochody ale moc nedával, sám nic nevypotil a „pocempodejpodržudělej“ sám vnímal jako trapnost, tak jsem elektricky osiřel.
Také za ten poháněný a synchronizovaný otočný stůl dám ruku do ohně, to tehdy byla velká atrakce. Odval, drážkování hřídelí a frézování trapézů i dlouhých šneků mám stále před očima, Ale byla to socíková klasika: jeden den se frézka vystrojovala a seřizovala, upínal a rovnal obrobek. Vše na stovku. Druhý den se frézovalo, vždy se dělalo víc kusů, kdyby se u jednoho nezdařilo cementování, zušlechťování, kalení, broušení a podobně, pokaždé se také zkoušelo a ladilo několik prototypů současně. Závěr druhého dne max. ometení mašiny od třísek. Třetí den se odstrojovala a dávala do standardní konfigurace s vyrovnaným svěrákem, údržba, mazačka, a tak podobně (jen aby z nedostatku frézování nebyl Mistr zaúkolován jinou, jeho majetátu nedůstojnou prací, že….)
Ale byla i hektická období, přesčasy a víkendy, překročený termín odevzdání projektu a stále nebyl výsledek splňující podmínky pro sériovku s dostatečnou rezervou a spolehlivostí. Tyhle problémy jsem shodou okolností já nemíval, (řídící) logika – elektronika buď funguje, anebo ne. Měl jsem dost honičku do spuštění prvního prototypu, tam už to muselo být vymazlené. Součástí automatizace je také bezpečnost, když obsluha zapomene, že stroj běží a chce na něco spontálně sáhnout, už tehdy byl nekompromisní požadavek na stop stroje. Spousty blokujících logických smyček, bezkontaktní magnetická hallova čidla a jednoduché kontakty na všech fyzických krytech i optické závory mezi pozicí obsluhy a činnými rychle pohyblivými díly, se kterými obsluha při práci na stojícím stroji či mezi prac. cykly manipuluje. Uživatelé si toho pak část vyřadili z činnosti, bo jim to zpomalovalo práci a snižovalo produktivitu – do prvního průšvihu……. Kdyby při prototypování došlo k nějakému úrazu právě pro nefunkčnost povinných ochran, nedejbože smrťáku, měl jsem jistý útulný pokojíček v Ruzyni a podobnývch sanatoriích.
Hergot, nějak jsem se po ránu rozkecal a práce stojí.
Po vzoru rytířů nebe i Rudého barona zvedám číši k přípitku: „Na krásu našich koní a rychlost našich žen“ a volám. „Ke strojům, pánové!“
Ač jsem původním vzděláním z oboru, už od učňovský let jsem nepochopil a nikdo mi nikdy nevysvětlil, proč se stroj nazývá frézka (zdrobnělina) a nástroj fréza, když by to podle mého pocitu mělo být opačně. Máte někdo ponětí, jak toto názvosloví historicky vznikalo?
Děkuji pěkně.
Jarda Malej
Frézka stroj a fréza nástroj je do kopce a proti větru? Vrtačka stroj a vrták nástroj neé? On to Aris již v prvním díle .píše.
servisdok
No jen se z toho neposrat…
Malému nástroji říká i frézař „frézka“ a velkému nástroji „fréza“. Podobně, jako je třeba vrták do 1mm „vrtáček“ a větší kus je prostě „vrták“.
Myslím si, že to má co dělat i s velikostí stroje. Malá fréza je prostě „frézka“ a pětitunový kolos je „fréza“.
Dost podobně tak mnozí říkají vodičům, řekněme do 0,5mm průměru „drátek“ a milimetrový už je „drát“, přičemž to je obecný název, který ještě nic neříká o tom, jak je pod případnou izolací uspořádán.
Čeština je myslím dost bohatá na to, abychom se my, Češi, domluvili i v případě zdrobnělin. :D :D
Jarda Malej
Frézař to neřekne. Je kvalifikovaný řemeslník, ne debil. Celou profesní dráhu v odborné literatuře čte a při odborných diskusích slyší i používá jasně definované termíny „frézka“ a „fréza“. Mudrování tvého vzoru provozuje kafčí žvanírna Vency Hlodavce, dej přihlášku.
Mají-li se lidé domluvit i v odborné terminologii, musí ji znát a ctít. Jinak si každý mele svou a ani vlastní matka nerozumí svému dítěti.
V letectví (nejen) to je zásadní i pro prevenci katastrofám. Takže existuje pro letectví závazná norma s terminologií, která je veřejně dostupná. I laik, není-li debil a chce-li vstoupit do odborné polemiky, by se měl s terminologií seznámit a používat ji správně. Jinak ho posluchači a čtenáři nemusí pochopit a lidstvo bude o jeho geniální myšlenky okradeno.
Když to půjde dál podle vzoru mediotů se slovní zásobou a mentální výbavou studenta mateřské školy, kteří z čirého kreténismu nahrazují existující výstižná a zvukomalebná česká slova anglikanismy, anebo ze stejných příčin kontaminují jazyk český doslovnými strojními a tudíž zhovadilými překlady anglosaských axiomů, majících v angličtině význam obecný a zcela odlišný, čeština zanikne. Národ, který nemá vlastní jazyk, ztratí i vlastní kulturu a zanikne taky.
jizlivec
Závazná terminologická norma v letectví má ovšem v praxi smůlu…
Nevykořenitelný zvyk laiků stavět proti sobě „letadla“ a „vrtulníky“ je natolik zažraný, že pronikl i do reklamní nabídky některých leteckých škol…
Nebo takový „bezmotorový letoun“…
No tak to ani hovno. Frezka / freza je naprosto ustalene oznaceni a neznam nikoho, kdo by kdy rekl frezce freza, pokud je to alespon malicko odbornik.Tvl
pzkudk
Tohle jsem před frézařem řekl jednou a hned jsem byl poučen, že jestli chci patřit do party, mám nazývat věci správnými jmény. Takže ne, moje zkušenost je zcela opačná. Maximálně tak rozněžnělý frézař, vida dvoubřitou frézu D 0.2 se zesílenou stopkou DIN 6535 upnutou ve vřeteni pětitunového obráběcího centra, ji nazve frézičkou.
hellfire
Přesně tak. Frézka působí zdrobněle,ale o zdrobnělinu se nejedná. Navíc jde i o určitý jazykový úzus. U odklízeče sněhu se zase používá slovo fréza, nikoliv sněhová frézka.
Acada
Tak zrovna vrtacka a vrtak davaji trosku smysl. Vrtak (muzsky rod) se strka do otvoru vrtacky (zensky rod).
guttata
Fajn, hezky se tu rozjela diskuze, ale jaksi Vám uniklo, že já vím, jak se to správně nazývá, nerozporuji to, pouze se ptám proč. Prostě se pídím po technické nebo jazykové historii, proč to je tak a ne naopak. To tu ale nikdo nerozebral… Takové kecy jako „nerejpej do toho, prostě to tak je“ právě poslouchám už od učňovských let…
Kdo z pamětníků pamatuje trávově zeleně, poměrně intenzivně svítící stolní lampičku, kterou v 60.letech vyrábělo jisté lidové výrobní družstvo v Náchodě a jmenovalo se SLUNA?
Byla to destička asi 15x20cm, asi tři milimetry silná, složená ze tří destiček obyčejného organického skla (nesprávně plexiskla) tloušťky 1mm, držená pohromadě čtyřdílným rámečkem z šedého lisovacího polystyrenu. Rámeček měl vyklápěcí drátěné pero ve tvaru širokého U, se dvěma navlečenými gumovými válečky, což sloužilo jako opěrka k mírně šikmému postavení a aby lehká destička neujížděla tahem tenké síťové šňůry YH 2×0,35.
Rovněž nešlo o „polystyren“, jak dneska nesprávně říkáme pěnovému polystyrenu, ale šlo o jednu z prvních hluboko lisovatelných hmot, ze které jsou mmch. vyrobeny skříně celých řad magnetofonů B4 a B5, různé další přístrojové skříňky a krabičky spotřebičů.
Prostřední z plexisklových destiček, měla z obou stran nanesenu velmi tenkou vrstvu grafitu, přední a zadní byly jen krycí. Připojením střídavého síťového napětí na prostřední, z obou stran grafitem pokrytou destičku, tato začala velmi intenzívně zeleně svítit, efektem tzv. elektroluminiscence.
Lampička neměla ani vypínač, protože neodebírala ze sítě prakticky žádný proud, resp. šlo o proud asi několika desítek mikroampér (tedy zhruba desetinu spotřeby běžné vypínačové doutnavky), jako byste k síti připojili kondenzátor s malou kapacitou. Mohla tedy být připojena k síti trvale, 24/365 a její světlo nesláblo.
Lampička svítila natolik intenzívně, že umožňovala noční orientaci minimálně okolo vlastní postele, např. bylo dobře vidět na budík apod. Je to původní československý patent, který přihlásilo ono náchodské družstvo jako patent bohužel jen pro ČSSR..
SLUNA se vyráběla asi 2 roky a byly výhledy, takto konstruovat celé velké, ještě intenzívněji svítící celky. A pomocí vývoje lepších a hlavně průhledných vodivých materiálů, než je obyčejný grafit, tak zkonstruovat i průhledné, připojením ještě vyššího napětí ještě intenzívněji svítící panely.
Není třeba za evropské granty hledat píčoviny v moři…
Jarda Malej
Hledat píčoviny v moři sice není potřeba, ale je to fríkůl a jsou na to napytlovaný granty. Lákavá je i naděje, že při výzkumu žahavce dojde k vyžahnutí nejedné křivule věhlasných nápojů. A to se, Horste, vyplatí.
S tou magickou bludičkou jsem se ale jaktěživ nepotkal, ač technik elektrik. Kde jsem udělal chybu, he?
servisdok
To nevím. Rodiče to tenkrát nekoupili (stála prý kolem 80,-Kčs) a nezachovalo se to? Vyráběli to poblíž roku 1965.
Rozkřáplo se to v mládí, nebo to spadlo, protože je to fakt vratké a při máchnutí po budíku se to snadno shodí? Někdo urval/ulomil tu tenoučkou dvojlinku a vyhodilo se to, protože znova to pod tím dolním rámečkem připojit nejde?
Nevím. Mám dvě, se světlezeleným a tmavozeleným rámečkem. Obě původní, obě svítí a obě stejně.
udělej nějakou dokundamentacu nekam, nezdá se, že by tom kdekoli cokoli bylo!
turbosele
Hrome, to zni vskutku zajimave! Podle popisu to zni velmi dobre, to bych chtel i dnes.
A nemelo to sklon zabijet cloveky?
Jarda Malej
Tak to je jasné. 1960 začali rodiče stavět svépomocně dům,. Postupně, jak se otci dařilo vydělat anebo vydyndat bezůročnou půjčku. Já, ač žáček obecné školy, jsem také pokmitával mezi výkopy, míchačkou, složeným materiálem a lešeními, později po hrubé stavbě. Kolaudace podzim 1964, vnitřky jednoho podlaží + technologické instalace způsobilé k obývání. Topení zatím lokální, od té doby znám zvuk rozjetých piliňáků. Ale stále nebylo komplet hotovo v technickém suterénu, ústřední topení a kotelna sice hotovo, ale nebyl k sehnání kotel (dlouhý pořadník) a také ještě nebyl výměr na koks, který se vydával až po revizi ÚT. Bez něj tehdy koksu neprodali ani lopatu. Přednost mělo hutnictví, potom ostatní fabriky, pak špitály, školy, státní administrativa atd. Většina větších kotelen jela uhlí a musela proto mít vysoký komín. Pro individuální domy koks jen ve vyjmenovaných aglomeracích z důvodu dýchatelnosti v zimě, pokud byl již předtím schválen projekt ÚT s kotlem na koks. Podkroví jen hrubé omítky bez podlah a nebyla ani fasáda. Bylo o zábavu postaráno až do roku 1968, kdy jsme při nahazování fasády z lešení shlíželi na osvobozující kolony koaličních armád, zejména té jedné. To už jsem měl po měšťance.
Proto lidé mé generace o spojencích vědí své na vlastní zkušenosti. Nejen z historických dat a ze žvanění dnešních ideologů, propagandistů, politicky existenčně závislých a indoktrinovaných hyst(e)oriků, celoživotně na společenském produktu parazitujících politiků a veřejnonápravných mediotů napříč poblitickou žumpou. A dalších netáhel.
Čili nákup lampiček na noční stolky tehdy jaxi nebyl součástí investičních záměrů.naší rodiny. Zbytnosti přišly na řadu o deset let později.
CzechDave
Servisdok: Mohu poprosit o fotky? Dalo by se to vyrábět i v domácích podmínkách?
Acada
Pri takovychto clancich si trosku povzdychnu a trosku zalituji, ze jsem nezustal u kariery strojare – kalice. Skolu na to mam. Chvili jsem to delal, ale v te dobe to bylo za almuznu a ne za vydelek. Prachy byly treba, tak jsem sel. Ale stejne je to neco. Mate kus oceli, kterej je mekkej. Trochu ohne, trochu vody (zjednodusuju jak prase) a najednou je z toho neco tvrdyho, pruznyho a ja nevim jakyho. Nebo taky zkroucenyho, prasklyho… to se taky stavalo.
willy50
Díky za článek.
Čtivý!
Z těch politických už mám depku, toto je velmi příjemné osvěžení.
Vždycky jsem obdivoval lidi, kteří mají cit pro mechanické systémy, dokážou opravit/udržet v chodu krásné stroje.
Jako celoživotní slaboproudař se se stroji moc nepotkám, spíše tak doma na chalupě.
Vrchol mého mechanického umu je asi nastavení čtvercového voliče :-)
Ještě jednou děkuji a samozřejmě za 1!
Fenomenální. Díky.
Mimochodem, když jste odkázal tu učebnici – bylo by možné dostat nějaký seznam doporučené literatury? Bojuji s tím, že k obrábění jsou v antikvariátech a knihkupectvích takřka jen 2 extrémy. Buď školometské učebnice, kde je sice hromada vzorečků, ale žádné praktické návody jak dělat se strojem. A nebo sice praktické, ale extrémně úzkoprofilové věci. Marně hledám učebnici, kde by se člověk-neučeň dověděl ty praktické znalosti, jaké normálně nabírají učni na dílně.
Tak někde žertovný mitr (v praxi jsou tedy mnozí ukrutní jo) i hodil do prostoru že kvalifikovaný pracovník má jistá %ta telecího masa které musí pryč. Faktem je že u točivých strojů můžete prijít o palici než mrknete.
Tam jsou sposty faktorů a u těch novějších a co mnozí o čem nemají ánununk a představu je tak jako když je přišel ke karuselu bylo tam v základu kromě dalších 20 na 20 tlačítek navíc bez ikon byť aspoň hrubé představy a na otázku kde je od toho manuál se vyděsil že to stojí padesát litrů a myslel že s tím budu asi fakčit jako s lopatou a tedy asi povýšeně myslel blbec ale za dva roky jsem viděl inzerát na pracovníka onoho typu stroje. Asi to byl frajer co mohl nechat stroj stát. Tak i poloautomaty měli cyklovač na posloupnost operací nastavených parametrů výrobku a ještě tam mohl být časovač co to mohl spustit bezprostředně nebo kdoví za jaký čas a když je to bez displeje který zobrazuje třeba po stránkách jednotlivé atributy je to ufo jakékoliv havárie. Že to nemá omezení se mi stalo na tosce kdy tam elektrikář „vrtal jakousi závadu a zeptal se mne jaký tam má dát otáčky. Tak jsem řekl že je to jedno. Ale samozřejmě mne nenapadlo že tam u metrového upínámí sklíčidla jdou namačkat tři tisíce otáček a udělal z desetimetrového stroje na výšku zubní vrtačku, 50.kw motor zavyl pohasli světla a už jsem běžel kopnout do hlavního vypínače protože šlo o sekundy. Ještě že jsem neodešel. Dotáčelo se to 5. minut ale jisté bylo že to dlouho netrvalo než by to otáčky roztrhli jak bláznivou centrifugu. A ta spoušť by jistě byla příšerná se strojem na odpis s možným pozabíjením lidí v hale i vně když tam i přistály i obrobky okny mimo budovu. :-)
Připojuji se. Nějaké tipy na příručku „Frézařem snadno a rychle“ bych určitě uvítal.
čéče nevim, třeba svářečem snad eště snadno a rychle, ale soustružníkem, frézařem, nástrojářem??
To byla jen taková metafora. Je mi jasné, že těžké úkoly zvládá snadno a rychle jen Nick Carter.
No já nevím Behemote, svářečem, to je dost široký pojem. Tak „lepit“ klece pro betonování snad ano, ale „svářeč“, to je taky jinak řečeno zámečník. A týká se to i tvarování plechu a trubek např., to chce hooodně umu a praxe. To je totiž také práce „svářeče“. Tady je takové, poměrně dlouhé video, jak takový „zámečník-svářeč“ pracuje. Můžete to přeskákat. Jen pro představu. „Svářeči“ u nás v práci především ohýbají, tvarujou, dělají otvory – na frézce, na soustruhu, vrtají, lícujou. A samotné sváření je jen část jejich práce.
https://www.youtube.com/watch?v=2PNl7QwURPs
to je kompletní zámečník; profese samotnýho svářeča je třeba člověk, co má perfektně připravený věci z výroby, ale na místě je musí svařit do velkejch celků, tam si vystačí s broušením apod. (řezání asi taky), ti lepší pak dělají i defektoskopii (nebo to jsou zase jiní, specializovaní lidi)
neřikám lepič, ale klidně najdeš jobovku i jako fakt jenom ten, co umí dobře svařovat; a na takový to domácí vaření se to dá i za rozumnej čas…ale obrábění, to dost pochybuju :D
Tady se takovým „obyčejným“ svářečem nepohrdá.
Hele třeba: https://metalskills.nl/metalskills-kids/
V březnu budou děcka i u nás v práci. Dva dny.
To metalskills je ale asi niešo ako detský tábor alebo taký krúžok mimo pracovných hodín, lebo to si neviem predstaviť aby toto financovala firma v rámci pracovnej doby.
Ale bez diskusie je to super nápad a ak by som bol ja vo veku tých detí asi by som si od radosti aj cvrkol ak by som sa mohol niečoho takého zúčastniť.
Leda tak smrkačem – lepičem vlaštovčích hnízd snadno a rychle. Ze sváru se většinou dají vyčíst roky praxe a (kilo)metry svárů svářečovy ruky pouhým okem na první pohled……
no, a co pak teda vobráběč? :D
Podľa toho koho chceš obrábať.
Paničky na púde – ako Pitkin.
:o))))) Zmrdcasíku, Zmrdcasíku, ty mi dáváš :) Si tady rozlívám čaj :o)) Teda, ty jsi až roztomile hloupoučký …. ;o)
Hele, když máš zájem něco skutečně tvořit :) Tady máš postup krok za krokem. Dá se dělat i „na koleně“ :) Potřebuješ jenom trochu písku, hromádku hliníkového šrotu a oheň. Ale silně pochybuju, že bys to dal jak ten indián :o)))))
https://www.youtube.com/watch?v=2NAdyOPbOEg
Co takhle zkusit manuál k mašině??
Nedá mi to a přidám jeden úplně OT komentář :-)
Vyprovokovala mě ta první fotka. Zrovna mám nějakou nostalgickou fotografickou vlnu a vytáhnul z šuplíkových zásob pár starých foťáků.
Ten zobrazený Zeiss Ikon rozhodně v třicátých letech neskončil, dokumentace se jako součást válečných reparací dostala do Velké země a soudruzi to pod názvem Moskva, v několika variantách, vyráběli až do roku 1960.
Mám variantu Moskva IV snad z roku 58, měla by to být „kopie“ Zeiss Super Ikonta. Zajímavé je to vestavěným dálkoměrem, spřaženým s ostřením – dnes už dálkoměry u foťáků používá asi jen Leica, za ceny atakující cenu slušného auta :-)
Ale to vůbec není OT, článek se toho dotknul, i když okrajově. Nemyslel jsem, že v ten rok Zeiss končil. Našel jsem, že vyobrazený model Netar se představil v tom roce, a vůbec tyhle léta byly pro měcháče mainstream. U Fordu T jsem zase dal rok ukončení výroby – aby byl ten rozdíl nejvíc vidět. Jinak měcháče s dálkoměrem jsou opravdu zajímavé a nezvyklé. Víc mi dálkoměr sedí právě k té Leice. U mě se pro změnu válí Leica II z první tisícovky vyrobených a mám jí radši než zrcadlovky.
Článek opět parádní, díky!
Není zač. Jsem rád, že udělal radost.
Techniká: na čtvrté fotografii je opravdu vertikální frézka?
Jinak fajn čtení, hřejivé na duši. Parafrází klasika: „Potěšíl jste mě, ale já vás nepotěším“, omlouvám se, až na tu gramatiku, ta mě místy píchá rovnou do srdce. Překlepy mně nevadí, koneckonců sám jich spáchám hafo, ale např. mezi mývaly, mývali a mívali je přímo věcný rozdíl. Dyslexie je prevít, horší než vodní kámen. Na veřejné texty doporučuji editora/editorku, mně se vždy osvědčili. Např. prof. Hrbolek: „pište studenti:: zavilí šakali zavile vyli…..“
Každopádně děkuji, obohacující i informačně.pro každého selfmademana a baráčníka mé krevní skupiny.
Mojí alma mater je ektrotechnika, přesněji bezdrátové telekomunikace. Ale životní dráhy mě přivedly na nějakou dobu i do strojírenského vývoje coby pachatele již digitální, ale ještě předprocesorové elektroniky vylepšující, zjednodušující nebo rozšiřující soustavu šrouby-páka-kolo-hřídel-klika. Čímž jsem se dostal do těsného kontaktu nejen s konstruktéry strojaři, ale i s prototypovou výrobou, dílnou, stroji, nástrojaři, mechaniky, technology, metalurgií. Chloubou dílny byla nástrojařská frézka Schaublin řady 5(3?), už přesně nepamatuji, 3. generace (zlatá šdesátá/sedmdesátá…). Neuvěřitelně univerzální a stále přesná přes svůj věk. Jinak tam byl kompletní základní soubor na soustružení, frézování, broušení, hoblování, řezání, stříhání, ohýbání, lisování, sváření, tepelné zušlechťování, kování, odlévání (menších dílů – pec 50kW). Řemeslný fortel, který mě přitahuje geneticky, a mnohé další taje strojařiny mě zaujaly a zůstaly dalším doživotním zájmem. Jen ignorant se neučí uprostřed mistrů svého oboru.
P.S: V té garáži na odkazu je námět na anketní otázku. Co je v garáži hodnotnější, Porsche 911, nebo Schaublin22?? Já, ve svém věku, to mám jasné. Dostat se mi do ruky dobrý kus Schaublin 13, s příslušenstvím, za kutilskou cenu, tak jí namouduši postavím extra chlívekj. Utopie, vím.
zrovna sem chcel říct, nevěřim tomu, že autor nakonec nepřistaví další komoru, kam nakonec bude pořizovat stále větší/stále víc strojů :o)
a jak tady onehdá psali, co všecko na té rejži museli předělat, nevyplatilo by se jim rovnou už si ten werk hernajs vyrobit kompletní? jasné, litinovej odlitek třeba koupit/zadat vyrobit do slévárny, to asi člověk doma nedá, ale ten zbytek…? pak se ukáže, že to budou umět udělat třeba jako skládačku (kvůli vypíčenejm regulacím, aby se z nich neposrali) pro další kutily z vyšší dívčí, a voni jim eště za to utrhají ruce až u pupku…
Tak jednoduché to není. S litinou to je stejné, jako se dřevem.
Litina po odlití není rozměrově stabilní, scvrkává se a mění tvar, kroutí se a zraje, stárne. Proces stabilizace, nezbytný pro velmi drahý a dlouhodobě přesný obráběcí stroj trvá roky. Jednotka míry v nástrojařině jsou tzv. „stovky“, setiny mm, při finiši obrábění se běžně bere tříska dvě-tři „stovky“, brousí se na půl stovky. Metr dlouhý štíhlý odlitek se řádově v týdnu po odlití na koncích skroutí řádově o několik milimetrů a tím to zdaleka nekončí.
Ty spousty rezavých odlitků, zdánlivě nepořádně a lajdácky poházené na dešti a mrazu v areálu každé strojírenské fabriky, nejsou bordel. To je materiál na budoucí výrobu v procesu zrání. Jsou sice vymazlené technologie zrychleného umělého stárnutí, kdy se ve speciálních komorách pomocí střídání extrémních teplot a vlhkosti odlitek relativně rychle stabilizuje, řádově za dny. Ale mistrovské kousky, a těmi zejména mechanické měřicí přístroje, velká příměrná pravítka, rámy a desky, a vlajkové lodi nástrojařských strojíren jsou, vznikají z odlitků roky ležících někde v kopřivách.
Stroj v hodnotě baráku se musí zaplatit, jeho hodnota klesat velmi pozvolna dlouhá desetiletí ať je v těžkém zatížení produkčního provozu, nebo v prototypové výrobě třeba třicet let. V této ekonomice se ani na generační skoky, jakým je např. CNC řízení a tvrdokovové nástrojové materiály, příliš nehraje a výrobní prostředky se musí amortizovat.
Stejně jako u dřeva. To po porážce také není k truhlářské, nábytkářské výrobě a nedejbože na hudební nástroje použitelné. Ani to ušlechtilé, bukové, jasanové, dubové. Proto se řezivo, dnes už i mnohé stavební, rychleně stárne v parních komorách a následně zpracovává na za tepla lepené a lisované překližkové nebo třískové desky, které mohou za pár týdnů po odlezdu z lesa jít do výroby třeba nábytku. Přes to všechno ale mistři truhláři, restaurátoři, umělečtí řezbáři, výrobci hudebních nástrojů pracují z materiálu, který jim připravili dědové a otcové, sami chystají materiál pro své potomky a vnuky.
Nehledě na to, že ve starých, stále velmi dobře funkčních strojích, je zaklet mimořádný odkaz předků. Jejich fortel, důvtip, obrovské úsilí. To stojí za udržování jako civilizačního odkazu samo o sobě. A ještě dobře poslouží při sebevzdělávání, osvojování řemeslných zručností, znalostí a dovedností, kusové servisní, údržbářské, hoby či jiné výrobě.
Civilizaci táhnou jedinci s výše uvedenými genetickými potřebami. Nikoliv gaučoví šviháci a lvi internetových flameware, znalci splaškovité produkce zábavního byznysu včetně majnstrýmu a veřejnonápravných audiovizuálních mafií. Kádroví politici, mediální žvanilové a další symbiotičtí parazité a podvodníci už vůbec ne.
C’est la vie.
;
Ale kuš!!! … zkroutí….
A ještě.
Při tom šlechtění asijské produkce třeba mít nějakou strojní výbavu, přes to nejede vlak.
Já měl přístup ke strojnímu parku onoho prototypového pracoviště i po odchodu z ústavu, i po jeho pozdější privatizaci kolegou šéfkonstruktérem a i po změně výrobní orientace. Dokud žili bývalí mistři nástrojaři, přátelé, nebyl problém ani s jejich pomocí. Sám jsem řadu schopností strojů ani neměl příležitost poznat, natož zvládnout. Musel jsem tam produkovat jinou přidanou hodnotu.
Jenže firmu kolega vrstevník již předal svému synovi a přátelé mistři řemesla zemřeli na rakoviny, na čemž se určitě podepsalo průmyslové prostředí dílen. Firma migrovala do městyse třicet km daleko a ani nevím, kolik z původní technologie, kterou už příliš nepotřebovala, zbylo. Celkem často vyrábím nějaké kovové součásti, náhradní díly, zhmotňuji svojí technickou fantazii a to bez strojů se slušnou přesností nejde. Taky to téměř nejde, nebo jen omezeně, bez smáčení a chlazení rychlořeznou emulzí (finiš – povrch, hluboké vrtání, závitování, drážkování, výplach třísek, vyjma litiny, samozřejmě…)
Mám k dispozici tři ponky a dva kouty v garáži, kde ještě stojí svářecí vozík s CO2 plus bruska, vrtačka, kompresor, které příležitostně užívají i bratr a synové. Jedna celá stěna je nezbytný regál s materiálem a nerůznějším herberkem, který každou takovou dílnu doprovází. Venku přístřešek se skládacím svářecím stolem/roštem, skládacím pískovacím boxem, dalším ponkem s bruskou a malou 0,5m ohýbačkou. Pod ponky v garáži uložené malé pákové nůžky, které jsou používány utažené ve svěráku a třítunový lis z heveru, stavěný při práci na ponk. Dále spousta šuplíků pod ponky, které musí pohltit hafo ručního nářadí, i elektrického a pneumatického, ručních nástrojů a k tomu ještě příslušenství a nástroje soustruhu a frézky.
Když jsem pořídil oba chčínské strojky současně, dalo se s využitím ručního a dalšího uvedeného arzenálu střídavě na jednom či druhém stroji provádět obrábění k jejich postupnému uvedení do použitelnosti, přesnosti, jejich zdokonalování, vymazlit i vyrobit příslušenství. Bez toho slušný obráběcí stroj vůbec vzniknout nemůže, čirá utopie. A u stroje zrozeného ve 21. století má být přesné, čili optickými inkrementálními snímači, měření posunu nástroje, potažmo obrobku. Přes to nejede vlak, zvláště když je elektronika mým chlebem, no néé?
Byla to zábava na dva a půl roku, prokládaná průběžně i produkcí užitečných výrobků. Stejně tak nelze pendlovat několikrát denně třicet kiláků tam a třicet zpět na nějaké půjčené strojní vybavení. Páchat na koleni v garáži z několika základních průmyslových dílů (určitě vřeteník, asi i suport, možná koník) možno leda tak kutilská strouhátka víceméně dřevoobráběcích kvalit, desetina mm žádná míra. Frézky jsou náročnější, posouvat obrobek není tak snadné, jako nástroj – nůž, tu si amatérskou neumím představit vůbec. A stejně to bude vzhledem ke kvalitě a vlastnostem drahé. Prům. díly (náhradní) obráběcích strojů jsou velmi drahé, skládat z nich stroj se naprosto nevyplatí.
Dost jsem rozvažoval svařit z masivních válcovaných U nebo I nosníků výztužný rám pod soustruh. To dám sám. Nakonec jsem od toho z prostorových a časových důvodů upustil. Komplikace s vyspádovanou vanou na třísky, další zatížení stolu, vyšší pracovní rovina a potřeba zvýšeného roštu/schodu. Teď mě to mrzí, tuhost soustruhu mohla být o dost lepší, tříska hrubování mocnější, výkonu je na to dost. Pozdě bycha honiti, zpátky na strom už teď asi nepolezu.
Tož tak.
no dobře, ale to moc u rejže nehrozí, nějaký odležení matrijálu, natož fortel…má to smysl?
Praxe zatím potvrzuje předchozí průzkum, že ty kitajské odlitky sice nejsou Schaublin, Deckel, Weber nebo koneckonců i TOS a podobné, ale jakous takous stabilitu i přesnost mají. Nedá se to totiž jen tak rašplovat ve svěráku a tak se už vyplatí nějaké slušné CNC kombajnum. To tam už mají nakoupené a umí používat, čímž toho nemohou na podstatě stroje až tak moc zkurvit. Zbytek již možno doladit a ochočit vlastní fortelností, je-li jaká. Prducenti lowend i middle třídy strojků z celého vesmíru od nich značnou část základních polotovarů berou. Dotváří je v poměrně slušné mašinky a přidanou hodnotu si taky dají slušně zaplatit. Mašiny mě neživí, činí mi život radostný a naplněný, prostřednictvím výrobků dělají indukovanou radost dalším. Každý uživatel získá k dlouhodobě dobře sloužícím používaným předmětů jisté sociální pouto a při poruše nebo opotřebování ocení, když se je povede uvést do plné provozuschopnosti, použitelnosti, případně je vylepšit anebo rozšířit funkčnost. Občas někoho inspirují i moje řešení. Tvořím nějaké hmatatelné užitné hodnoty, které zůstanou jednou pozůstalým, takže to pro mě (nejen) smysl má. Komerční výrobu ale takto řešit nejde, samozřejmě.
Sázka do loterie to ale je. Zda shit nebo neshit poznám až po letech, pokud se dožiju. V nejhorším se dá v tuzemsku přebrousit cokoliv stolního a při použití mozku tak, aby nedošlo k probroušení indukčně kalených povrchů v pracovně nejvíce zatížených partiích. Slepý tunel víceméně nehrozí.
Starší použité a slušné podobně velké evropské stolní průmyslové stroje nástrojařských parametrů s širokým příslušenstvím a možnostmi jsou v nabídce bazarů velmi unikátní, ba přímo sporadické. Pokud se objeví, stojí soustruh 100+k, frézka 200+k a jsou prodané během hodiny – dvou. A stejně si ještě žádají spoustu restaurátorských prací i další náklady, třeba to chlazení a měření DRO. To jsou pro mé používání a účely nepřijatelné náklady. Já utratil asi 80k za oba stroje a veškeré dodatečné harampádí. Život tomu vdechlo asi 2500 smysluplně strávených hodin práce. Mnozí za stejnou dobu promrhají více hodin jalovým tlacháním na hentěch internetech.
Ahoj Jardo
Díky za připomínku, opravdu tam má být horizontální frézka a u CNC má být správně 5.generace. Za ty hrubice se čtenářům omlouvám. Jedu tenhle díl na tabletu a dlouhý text se na něm zpracovává hůře. Předchozí články jsem tenhle problém neměl. Tento díl má 10 listů A4, spoustu fotek, pracovní text má komentáře atd… externí kontrola by se hodila, nebo alespoň větší monitor.
A anketní otázka? Já mám jasno, bral bych toho Švýcara. Ale také spíš klasiku jako je model 13 než modernější 22. A ta 53 co jste měli na dílně, to už je celkem velká mašina, že? Naživo jsem jí bohužel nikdy neviděl, hodně by mne zajímal ten výsuvný válec s vřetenem. Ani si nedovedu představit, jak přesně uložen je ten válec v těle stroje. I ta převodovka musí být pořádný orloj.
Ahoj Arisi,
tablejty mi nesmí do baráku. Je to špatný sluha ničící zrak, proto taky šmatlafounem zásadně neserfuju. A vůbec nejhorší je to pán, který si při troše nepozornosti uživatele omotá rychle kolem prstu. Dycky noťas. Nejlépe šmatlací přehýbací, který se v kritických momentech složitýho života lidskýho umí za tablejt převlíknout. Proto mám aktuálně dva živé, historicky už asi páté v řadě.
Já to mám s mašinama úplně stejně, k Schaublinu 13 jsem se již vyjádřil výše.
Ta 53 je v kohoutku o skoro dvě hlavy vyšší než já a na stole unese do dvou metráků, jestli mě paměť nešálí. Rozebranou jsem ji nikdy neviděl, ale vrchní půlka stojanu opravdu bude orloj křížený s mechanickým Betlémem. Těch pák! Co vím, že dole je motor a náhon na první převodovku přesně dimenzovaným plochým řemenem. Nad ní jsou myslím ještě další řemenice, již klínové. Když ztěžklo vřeteno a hrozil průšvih, řemen takticky seskočil s řemenice. Mistr šel na plocho na podlahu, otevřel dolní vikýř, vrazil obě ruce dovnitř a hrozně klel….. Tanec stolu, rychloposuv, mazání i chlazení má motory vlastní, jakýsi zárodek cyklování spolu s nastavitelnými obraceči běhu taky měla. Pracovní posuv ale musel být nějak synchronizovaný s vřetenem, viz níže. Krk žirafy (vrchní roura) se těsně a přesně vysouvala, ale horizontálně neotáčela Otáčela (naklápěla) se jen vertikální vřetenová hlava. Samotné vřeteno také bylo vysouvací a celek byl velmi robusní a tuhý, samozřejmě ještě zamykací svěrným šroubem. Při hrubování odlétnuvší temně fialové masivní třísky na zemi kouřily dost dlouho. Pokud se je nějaká naivní, věděním nezkažená, osoba pokusila sesbírat dřív, než na konci šichty, neunesla ani jedinou. Přeso, že měly hmotnost maximálně pár deka…. Hlava byla sundavací zas tam dací a její místo mohlo zaujmout horizontální opěrné ložisko. Naproti horizontálnímu upínacímu kuželu, který byl vypínatelný, pochopitelně. Třešničkou, která asi není standardem u všech dortů model 53, byla přilípnutá převodovka s vývodem pro kardan přibaleného horizontálně – vertikálního otočného stolu. I kobyl byl přibalen, samosebou, A jak již správně tušíš, s touhle kombinací se dalo nejen luxusně odvalovat ozubení a drážkovat trapézáky. Zručný frézař s pomocí tabulky připravené dle manuálu byl schopen vystrouhat přesnou kouli na soustružnicky obtížně uchopitelném obrobku na jeden průchod a první dobrou. Láska na první rande, jen ty monumentální rozměry a hmotnost bránily svazku manželskému. Taky cena, ještě dnes u nezhuntovaných a vybavených převálcuje nejen mnohem mladší Poršáky.
Oh, shit! Fšechno špatně, zpátky na stromy!
Dodatečně jsem si chtěl oživit vzpomínky na jůtrubce a zjistil, že už mám slušně rozvinutý lahosip. Nějak se mi ty vzpomínky pomíchaly s jinými stroji na stejné dílně anebo v dílnách zkušeben a vývojů několika fabrik, kde jsem se účastnil finálního ladění našich výtvorů, většinou přídavných či nahrazujících nějaký morálně zastaralý strojní uzel, do sériové produkce. Přece jenom tahle etapa mého života se odbývala před více než 35ti lety a práci se stroji na hardwéru jsem převážně neprováděl osobně. Jen jsem se kolem motal a zvídal, jak byla volná chvíle. Tu a tam něco s nápomocí fachmanů odfušoval, jak v souvislosti s pracovními projekty, tak pro sebe, jak tehdy bylo zcela běžné. Už jsem psal, moje parketa byla jiná a ke strojařině mě přitahovaly jen technické geny, zvědavost a úcta k fortelu.
Frézka Schaublin 53 ve vzpomínkách mi přišla vyšší, než ve skutečnosti je. Jednak byla podbetonovaná na soklu, kolem zvýšené rošty, aby konsruktéři v doktorských pláštích a plážových trepkách nehamtali ve šponách, a jednak to byl uctívaný majestát uprostřed obrobny. Sám jsem lehce podprůměrné výšky a s frézkou na stejné rovině bychom si koukali téměř zříma do očí. Ten žirafí krk se nejen vysouvá, ale i otáčí, čímž s naklápěním vřeteníku dovoluje nastavit na vřetenu – fréze libovolný vertikální nebo horizontální úhel. Po naklopení vřeteníku do horizontální roviny jde celý krk zatáhnout až dovnitř tunelu na vrcholu stojanu, čímž se vytvoří horizontální vřeteno, Stůl vyjíždí až nahoru těsně pod vřeteno. Na tomhle stroji žádné jiné vřeteno není, to byla mejlka vázaná k jiným frézkám. Pro opěrné protiložisko slouží dvě z hlavy / krku vytažitelné masivní tyče, které současně zastávají nějaké další mně neznámé funkce a blokují nežádoucí pohyby v této konfiguraci. Model 13 ani 213 jsem na živo nikdy neviděl, jen spoustu videí na netu. Ale zjevně mají ten motiv výsuvných tyčí obě frézky společný. Model 22 už má jinou filosofii..
Padající plochý řemen a dolní vikýř mám ale zafixovaný v paměti pevně, páč to bylo vždy na obrobně veselé povyražení. Bylo to docela často, na čemž se podepisovalo jednak opotřebení řemenu a jednak uspěchanost frézaře. Rychle vyhrubovat a pak pomalá šlichta s automatickým reverzováním X a přísunem Y až do konce šichty. Vždyť hrdostí nástrojaře byl a je pefektní finiš a míry ve stovce. Což nejen jemu zase nedělalo žádnou potíž, ale chce to perfektní ostrou frézu, malou řeznou rychlost a čas, že.
Socialismus – židle, nohy na ponk a společenská konverzace, četba Sportu, Dikobrazu, případně knížky, koutkem oka dohled nad mašinou. Soustružení, hoblování, montáže sestav, zámečnické přícmrndy tenhle luxus neposkytovaly, ale mašiny stály hned vedle a v sociálním kontaktu. Na brusírně zase byl velký rámus, odtahy prachu, bordel, nebyly ponky, židIe ani společnost, také se brousilo jen občas. Svařovna – kalírna nemlich tak ještě se smradem.. Další zákoutí ožívala také jen příležitostně jednotlivci s jejich kutáním a byla neútulná, zkušebna byla fajn, ale jen při finalizaci ožívala, Tudíž obrobna byla dělné komunitní centrum. Druhé tvůrčí tvořila zalidněná konstrukce, kde jsem měl také svůj dok s prknem a ke konci osmdesátek již i PC XT, pronajímané též kresličkám jako psací stroj, Měl jsem i samostatnou elektroobservatoř s vybavením vercajkem i potřebnými přístroji k fyzické výrobě a oživování prvních návrhů prototypů, kde jsem ale většinou pracoval sám a trpěl sociální podvýživou, tak jsem se tam zdržoval jen v nutných případech. Nějakou dobu jsem měl i kolegu středoškoláka, nebyl neschopný nebo hloupý, jako pomocník byl užitečný, praktické dovednosti i teoretický fundament také měl. Moje tvůrčí logické pochody ale moc nedával, sám nic nevypotil a „pocempodejpodržudělej“ sám vnímal jako trapnost, tak jsem elektricky osiřel.
Také za ten poháněný a synchronizovaný otočný stůl dám ruku do ohně, to tehdy byla velká atrakce. Odval, drážkování hřídelí a frézování trapézů i dlouhých šneků mám stále před očima, Ale byla to socíková klasika: jeden den se frézka vystrojovala a seřizovala, upínal a rovnal obrobek. Vše na stovku. Druhý den se frézovalo, vždy se dělalo víc kusů, kdyby se u jednoho nezdařilo cementování, zušlechťování, kalení, broušení a podobně, pokaždé se také zkoušelo a ladilo několik prototypů současně. Závěr druhého dne max. ometení mašiny od třísek. Třetí den se odstrojovala a dávala do standardní konfigurace s vyrovnaným svěrákem, údržba, mazačka, a tak podobně (jen aby z nedostatku frézování nebyl Mistr zaúkolován jinou, jeho majetátu nedůstojnou prací, že….)
Ale byla i hektická období, přesčasy a víkendy, překročený termín odevzdání projektu a stále nebyl výsledek splňující podmínky pro sériovku s dostatečnou rezervou a spolehlivostí. Tyhle problémy jsem shodou okolností já nemíval, (řídící) logika – elektronika buď funguje, anebo ne. Měl jsem dost honičku do spuštění prvního prototypu, tam už to muselo být vymazlené. Součástí automatizace je také bezpečnost, když obsluha zapomene, že stroj běží a chce na něco spontálně sáhnout, už tehdy byl nekompromisní požadavek na stop stroje. Spousty blokujících logických smyček, bezkontaktní magnetická hallova čidla a jednoduché kontakty na všech fyzických krytech i optické závory mezi pozicí obsluhy a činnými rychle pohyblivými díly, se kterými obsluha při práci na stojícím stroji či mezi prac. cykly manipuluje. Uživatelé si toho pak část vyřadili z činnosti, bo jim to zpomalovalo práci a snižovalo produktivitu – do prvního průšvihu……. Kdyby při prototypování došlo k nějakému úrazu právě pro nefunkčnost povinných ochran, nedejbože smrťáku, měl jsem jistý útulný pokojíček v Ruzyni a podobnývch sanatoriích.
Hergot, nějak jsem se po ránu rozkecal a práce stojí.
Po vzoru rytířů nebe i Rudého barona zvedám číši k přípitku: „Na krásu našich koní a rychlost našich žen“ a volám. „Ke strojům, pánové!“
http://www.tumlikovo.cz/wp-content/uploads/2012/literatura/soustruhfrezkakrucky.rar
http://www.tumlikovo.cz/wp-content/uploads/2012/literatura/prirucka-pro-frezare.rar
Ač jsem původním vzděláním z oboru, už od učňovský let jsem nepochopil a nikdo mi nikdy nevysvětlil, proč se stroj nazývá frézka (zdrobnělina) a nástroj fréza, když by to podle mého pocitu mělo být opačně. Máte někdo ponětí, jak toto názvosloví historicky vznikalo?
Děkuji pěkně.
Frézka stroj a fréza nástroj je do kopce a proti větru? Vrtačka stroj a vrták nástroj neé? On to Aris již v prvním díle .píše.
No jen se z toho neposrat…
Malému nástroji říká i frézař „frézka“ a velkému nástroji „fréza“. Podobně, jako je třeba vrták do 1mm „vrtáček“ a větší kus je prostě „vrták“.
Myslím si, že to má co dělat i s velikostí stroje. Malá fréza je prostě „frézka“ a pětitunový kolos je „fréza“.
Dost podobně tak mnozí říkají vodičům, řekněme do 0,5mm průměru „drátek“ a milimetrový už je „drát“, přičemž to je obecný název, který ještě nic neříká o tom, jak je pod případnou izolací uspořádán.
Čeština je myslím dost bohatá na to, abychom se my, Češi, domluvili i v případě zdrobnělin. :D :D
Frézař to neřekne. Je kvalifikovaný řemeslník, ne debil. Celou profesní dráhu v odborné literatuře čte a při odborných diskusích slyší i používá jasně definované termíny „frézka“ a „fréza“. Mudrování tvého vzoru provozuje kafčí žvanírna Vency Hlodavce, dej přihlášku.
Mají-li se lidé domluvit i v odborné terminologii, musí ji znát a ctít. Jinak si každý mele svou a ani vlastní matka nerozumí svému dítěti.
V letectví (nejen) to je zásadní i pro prevenci katastrofám. Takže existuje pro letectví závazná norma s terminologií, která je veřejně dostupná. I laik, není-li debil a chce-li vstoupit do odborné polemiky, by se měl s terminologií seznámit a používat ji správně. Jinak ho posluchači a čtenáři nemusí pochopit a lidstvo bude o jeho geniální myšlenky okradeno.
Když to půjde dál podle vzoru mediotů se slovní zásobou a mentální výbavou studenta mateřské školy, kteří z čirého kreténismu nahrazují existující výstižná a zvukomalebná česká slova anglikanismy, anebo ze stejných příčin kontaminují jazyk český doslovnými strojními a tudíž zhovadilými překlady anglosaských axiomů, majících v angličtině význam obecný a zcela odlišný, čeština zanikne. Národ, který nemá vlastní jazyk, ztratí i vlastní kulturu a zanikne taky.
Závazná terminologická norma v letectví má ovšem v praxi smůlu…
Nevykořenitelný zvyk laiků stavět proti sobě „letadla“ a „vrtulníky“ je natolik zažraný, že pronikl i do reklamní nabídky některých leteckých škol…
Nebo takový „bezmotorový letoun“…
co máš proti vrtuljotu?
Nic proti, je to letadlo naprosto v pohodě…
No tak to ani hovno. Frezka / freza je naprosto ustalene oznaceni a neznam nikoho, kdo by kdy rekl frezce freza, pokud je to alespon malicko odbornik.Tvl
Tohle jsem před frézařem řekl jednou a hned jsem byl poučen, že jestli chci patřit do party, mám nazývat věci správnými jmény. Takže ne, moje zkušenost je zcela opačná. Maximálně tak rozněžnělý frézař, vida dvoubřitou frézu D 0.2 se zesílenou stopkou DIN 6535 upnutou ve vřeteni pětitunového obráběcího centra, ji nazve frézičkou.
Přesně tak. Frézka působí zdrobněle,ale o zdrobnělinu se nejedná. Navíc jde i o určitý jazykový úzus. U odklízeče sněhu se zase používá slovo fréza, nikoliv sněhová frézka.
Tak zrovna vrtacka a vrtak davaji trosku smysl. Vrtak (muzsky rod) se strka do otvoru vrtacky (zensky rod).
Fajn, hezky se tu rozjela diskuze, ale jaksi Vám uniklo, že já vím, jak se to správně nazývá, nerozporuji to, pouze se ptám proč. Prostě se pídím po technické nebo jazykové historii, proč to je tak a ne naopak. To tu ale nikdo nerozebral… Takové kecy jako „nerejpej do toho, prostě to tak je“ právě poslouchám už od učňovských let…
Omlouvám se, že to dávám sem, ale myslím, že technika patří k technice:
https://www.novinky.cz/clanek/veda-skoly-brnensti-vedci-maji-na-dosah-revolucni-objev-pomoci-morskeho-zahavce-chteji-udrzitelne-svitit-40422544
Kdo z pamětníků pamatuje trávově zeleně, poměrně intenzivně svítící stolní lampičku, kterou v 60.letech vyrábělo jisté lidové výrobní družstvo v Náchodě a jmenovalo se SLUNA?
Byla to destička asi 15x20cm, asi tři milimetry silná, složená ze tří destiček obyčejného organického skla (nesprávně plexiskla) tloušťky 1mm, držená pohromadě čtyřdílným rámečkem z šedého lisovacího polystyrenu. Rámeček měl vyklápěcí drátěné pero ve tvaru širokého U, se dvěma navlečenými gumovými válečky, což sloužilo jako opěrka k mírně šikmému postavení a aby lehká destička neujížděla tahem tenké síťové šňůry YH 2×0,35.
Rovněž nešlo o „polystyren“, jak dneska nesprávně říkáme pěnovému polystyrenu, ale šlo o jednu z prvních hluboko lisovatelných hmot, ze které jsou mmch. vyrobeny skříně celých řad magnetofonů B4 a B5, různé další přístrojové skříňky a krabičky spotřebičů.
Prostřední z plexisklových destiček, měla z obou stran nanesenu velmi tenkou vrstvu grafitu, přední a zadní byly jen krycí. Připojením střídavého síťového napětí na prostřední, z obou stran grafitem pokrytou destičku, tato začala velmi intenzívně zeleně svítit, efektem tzv. elektroluminiscence.
Lampička neměla ani vypínač, protože neodebírala ze sítě prakticky žádný proud, resp. šlo o proud asi několika desítek mikroampér (tedy zhruba desetinu spotřeby běžné vypínačové doutnavky), jako byste k síti připojili kondenzátor s malou kapacitou. Mohla tedy být připojena k síti trvale, 24/365 a její světlo nesláblo.
Lampička svítila natolik intenzívně, že umožňovala noční orientaci minimálně okolo vlastní postele, např. bylo dobře vidět na budík apod. Je to původní československý patent, který přihlásilo ono náchodské družstvo jako patent bohužel jen pro ČSSR..
SLUNA se vyráběla asi 2 roky a byly výhledy, takto konstruovat celé velké, ještě intenzívněji svítící celky. A pomocí vývoje lepších a hlavně průhledných vodivých materiálů, než je obyčejný grafit, tak zkonstruovat i průhledné, připojením ještě vyššího napětí ještě intenzívněji svítící panely.
Není třeba za evropské granty hledat píčoviny v moři…
Hledat píčoviny v moři sice není potřeba, ale je to fríkůl a jsou na to napytlovaný granty. Lákavá je i naděje, že při výzkumu žahavce dojde k vyžahnutí nejedné křivule věhlasných nápojů. A to se, Horste, vyplatí.
S tou magickou bludičkou jsem se ale jaktěživ nepotkal, ač technik elektrik. Kde jsem udělal chybu, he?
To nevím. Rodiče to tenkrát nekoupili (stála prý kolem 80,-Kčs) a nezachovalo se to? Vyráběli to poblíž roku 1965.
Rozkřáplo se to v mládí, nebo to spadlo, protože je to fakt vratké a při máchnutí po budíku se to snadno shodí? Někdo urval/ulomil tu tenoučkou dvojlinku a vyhodilo se to, protože znova to pod tím dolním rámečkem připojit nejde?
Nevím. Mám dvě, se světlezeleným a tmavozeleným rámečkem. Obě původní, obě svítí a obě stejně.
udělej nějakou dokundamentacu nekam, nezdá se, že by tom kdekoli cokoli bylo!
Hrome, to zni vskutku zajimave! Podle popisu to zni velmi dobre, to bych chtel i dnes.
A nemelo to sklon zabijet cloveky?
Tak to je jasné. 1960 začali rodiče stavět svépomocně dům,. Postupně, jak se otci dařilo vydělat anebo vydyndat bezůročnou půjčku. Já, ač žáček obecné školy, jsem také pokmitával mezi výkopy, míchačkou, složeným materiálem a lešeními, později po hrubé stavbě. Kolaudace podzim 1964, vnitřky jednoho podlaží + technologické instalace způsobilé k obývání. Topení zatím lokální, od té doby znám zvuk rozjetých piliňáků. Ale stále nebylo komplet hotovo v technickém suterénu, ústřední topení a kotelna sice hotovo, ale nebyl k sehnání kotel (dlouhý pořadník) a také ještě nebyl výměr na koks, který se vydával až po revizi ÚT. Bez něj tehdy koksu neprodali ani lopatu. Přednost mělo hutnictví, potom ostatní fabriky, pak špitály, školy, státní administrativa atd. Většina větších kotelen jela uhlí a musela proto mít vysoký komín. Pro individuální domy koks jen ve vyjmenovaných aglomeracích z důvodu dýchatelnosti v zimě, pokud byl již předtím schválen projekt ÚT s kotlem na koks. Podkroví jen hrubé omítky bez podlah a nebyla ani fasáda. Bylo o zábavu postaráno až do roku 1968, kdy jsme při nahazování fasády z lešení shlíželi na osvobozující kolony koaličních armád, zejména té jedné. To už jsem měl po měšťance.
Proto lidé mé generace o spojencích vědí své na vlastní zkušenosti. Nejen z historických dat a ze žvanění dnešních ideologů, propagandistů, politicky existenčně závislých a indoktrinovaných hyst(e)oriků, celoživotně na společenském produktu parazitujících politiků a veřejnonápravných mediotů napříč poblitickou žumpou. A dalších netáhel.
Čili nákup lampiček na noční stolky tehdy jaxi nebyl součástí investičních záměrů.naší rodiny. Zbytnosti přišly na řadu o deset let později.
Servisdok: Mohu poprosit o fotky? Dalo by se to vyrábět i v domácích podmínkách?
Pri takovychto clancich si trosku povzdychnu a trosku zalituji, ze jsem nezustal u kariery strojare – kalice. Skolu na to mam. Chvili jsem to delal, ale v te dobe to bylo za almuznu a ne za vydelek. Prachy byly treba, tak jsem sel. Ale stejne je to neco. Mate kus oceli, kterej je mekkej. Trochu ohne, trochu vody (zjednodusuju jak prase) a najednou je z toho neco tvrdyho, pruznyho a ja nevim jakyho. Nebo taky zkroucenyho, prasklyho… to se taky stavalo.
Díky za článek.
Čtivý!
Z těch politických už mám depku, toto je velmi příjemné osvěžení.
Vždycky jsem obdivoval lidi, kteří mají cit pro mechanické systémy, dokážou opravit/udržet v chodu krásné stroje.
Jako celoživotní slaboproudař se se stroji moc nepotkám, spíše tak doma na chalupě.
Vrchol mého mechanického umu je asi nastavení čtvercového voliče :-)
Ještě jednou děkuji a samozřejmě za 1!