Vláda ČSSD pro nás při svém odchodu přichystala nejedno překvapení. Jedním z nich je i zavedení povinného úrazového pojištění zaměstnanců – ne že by doposud něco podobného neexistovalo, ale od ledna 2008 to bude třetí obligatorní pojištění, které bude zaměstnavatel za své zaměstnance platit a bude jej platit jasně daným procentem ze mzdy, resp. z pojistného na sociální zabezpečeni (které je dáno procentem ze mzdy).
Pojištění ve svém původním smyslu bylo dobrovolným aktem, kde pojištěný uzavírá s pojistitelem smlouvu, jejímž předmětem je to, že pojištěný bude pojistiteli platit za převzetí risika, které není ochoten nést sám. Moderní sociální stát samozřejmě slovo dobrovolný nezajímá, občan je pro něj příliš hloupou a nezodpovědnou entitou a musí to být stát, kdo ve své moudrosti rozhodne, jaká risika občan nést schopen je a jaká risika schopen nést není.
V tomto duchu je pochopitelně postaven i nový zákon č. 266/2006 Sb. Není to nic nového, systém povinného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škody na zdraví zaměstnanců při výkonu povolání zde existuje již léta, nicméně jde o jeho další kvalitativní zhoršení. Proč? Doposud systém fungoval tak, že zaměstnavatel byl povinnen uzavřít běžné komerční pojištení, přičemž zde existoval duopol České pojišťovny a Kooperativy. Nový zákon slovy důvodové zprávy odstraňuje monopolní postavení dvou komerčních pojišťoven (České pojišťovny, a.s. a Kooperativy, a.s.), které byly určeny zákonem k provádění zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu a nemoci z povolání.
Je to pikantní tvrzení, neboť sice zákon odstraňuje „monopolní postavení“ dvou pojišťoven, ale nahrazuje jej monopolním postavením pojišťovny jediné a sice České správy sociálního zabezpečení, tedy státu, což je jasně podtrženo v §39 odst. 4, který jasně říká, že Pojistné je příjmem státního rozpočtu.
Věta Pojistné je příjmem státního rozpočtu je sice větou rozvitou, ale poměrně jednoduchou. Leč srovnáme-li ji s druhým odstavcem tohoto textu, dojdeme k závěru, že je také větou lživou. Nejde o žádné pojistné, nejde o nic jiného, než o prachobyčejnou dań.
Zákon č. 266/2006 Sb. novelizuje celou řadu zákonů, včetně zákona trestního, tedy neplacení úrazového pojištění bude pochopitelně trestným činem, za jehož spáchání můžete poznat blahodárné působení českých nápravně-výchovných zařízení na vlastní kůži.
Q&A
Myslím si, že to je správné, stát by se měl starat o zdraví svých obyvatel
O své zdraví se primárně musí starat každý sám. Pokud se o Vaše zdraví bude starat někdo za Vás, vždy to dopadne mnohem hůře, bude to stát mnohem více peněz a bude to znamenat mnohem více buzerace pro všechny, než když se o své zdraví budete starat sami. A kdo jiný by měl být lépe motivován k péči o zdraví, než ten, koho se to bezprostředně týká? Snad státní úředník?
Mne se to netýká, platí to přece zaměstnavatel
Ano, a o to budete mít nižší mzdu, protože svou prací musíte zaměstnavateli vydělat peníze i na zaplacení tohoto pojištění
Zaměstnavatel by při pracovním úrazu zaměstnanci jinak nic nedal
A není každý pracovní úraz způsoben především nezodpovědností či neopatrností zaměstnance?
Mohu si určit, na kolik si cením svých nohou, rukou, prstů, očí, uší či žeber?
Nikoli, moudrý stát zná mnohem lépe hodnotu vašich nohou, rukou, prstů, očí, uší či žeber, než byste vy kdy byli schopni subjektivně stanovit. Stejně tak ví velmi dobře, že daný konkrétní úraz, například zlomená noha, stíží společenské uplatnění úplně stejně strojvůdci, číšníkovi i programátorovi.
Jak by to tedy mělo správně fungovat?
Princip, jak by to mělo fungovat, je jednoduchý. Pokud mi hrozí větší risiko, než jsem schopen podstoupit, nejsem nijak nucen danou práci vykonávat. Nemám-li schopnosti na vykonávání jiné práce, je to můj problém, který bych rozhodně neměl přenášet na své spoluobčany, kteří absencí mých schopností nejsou nijak vinni. Pokud si myslím, že se při výkonu své práce zraním, uzavřu patřičné pojištění u některé z pojišťoven, působících na trhu, sám. Jsem-li lempl a neučiním-li tak, pak bych se neměl divit, že mi po úraze nikdo nic nedá. Samostatně výdelečně činné osoby jsou na tom právě tak a nemají s tím psychické problémy.
Máme tu tedy další bolševický zákon, který za většinu z nás rozhoduje, komu máme dát kolik svých peněz. Že jsou to v daný okamžik ještě peníze zaměstnavatele, je irelevantní, Vaše peníze to nebudou jen díky drahému systému různých daní a jiných forem státního výpalného.
7.8.2006, Root
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)