Tento článek píšu k 470. výročí založení „města“ České Budějovice s vědomím toho, že má značný potenciál nasrat mnoho lidí. Jenže si nemohu pomoci.
Minule jsme psali o tom, že jezdit autem po Budějovicích není žádná sranda. Možná by to bylo o něco lehčí, kdyby se určitá ne nepodstatná část řidičů nechovala jako frustrovaná venkovská hovada, napsal jsem. Jenže tohle je jen symptom budějovické mentality, která se projevuje i na jiných místech, než na silnicích.
Šopink
Jakkoli to zní neuvěřitelně, v Budějovicích ještě přežívá několik obchodů, které nejsou supermarkety ani nejsou ve vlastnictví snaživých Asiatů. Když do takového kvelbu přijdete, zpravidla vás nikdo nepozdraví. Nepokoušejte se proto ani zdravit sami, stejně vám neodpoví. Prodavačky spolu zpravidla vedou nějaký družný hovor, který kvůli vám nebudou přerušovat, takže se můžete nerušeně věnovat prohlížení zboží. Když už si prohlížíte moc dlouho, zpravidla u nich vznikne podezření, že si chcete něco koupit. Pokud chce marnivý zákazník utrácet a něco si koupit, je to veskrze negativní stav, protože je pak třeba objednat nové zboží a to dá zbytečnou práci navíc. Proto je lepší zákazníka přesvědčit, aby si nic nekupoval a pokud možno jej ještě preventivně odradit protivným chováním, aby do krámu pořád blbě nelezl a neotravoval.
Pokud se vám přesto podaří odnést si z obchodu zboží krátce poté, co jste personálu vnutili peníze, nečekejte, že vám za váš nákup někdo poděkuje. Nebo dokonce přidá zadarmo igelitovou tašku. Radši utečte.
Zejména otravná sorta zákazníků jsou takoví, kteří lezou do krámu utrácet těsně před koncem provozní doby, tedy zhruba hodinu před jejím deklarovaným zakončením. Je naprosto nepochopitelné, kde se tahle verbež bere. Když jim posvítíte lampičkou do xichtu a párkrát je udeříte gumovým rohlíkem přes chodidla, říkají, že byli fpráci. Kecaj. Všechny solidní podniky, totiž Motor, Budvar, městskej vejb… pardon, magistrát, papírny a nemocnice, dělaj do dvou, kancelářský do třech, tak co se maj co cmrdnat v pět z práce? V pět je každej slušnej člověk doma, kouká na televizní soutěže, krmí slepice a neprudí, že by chtěl rohlíky a mlíko. Proto ho přetáhnem mokrým hadrem přes držku a ať si jde po svých. Ideální otevírací doba správného obchodu je od devíti ráno do půl páté (nominální), od deseti do třech (efektivní). S tímto přístupem se nelze se pak divit, že supermarkety likvidují drobné obchody.
Absolutní expanze vietnamských prodejen do prostorů domorodých ukazuje na to, že socdem socialismem poněkud zchromlá ruka trhu přece jen ještě dovede fackovat. A tak vysoce flexibilní domorodé obchody postupně nahrazují provozovny vedené usměvavými Asiaty. Kvalita je sice pofiderní, zato úsměv ze žluté gookovy tváře nemizí za žádných okolností. A pracák se plní nespokojenými prodavačkami, kteří se stěžují, že majitel obchodu byl neschopnej a nedokázal udržet kšeft.
Jak jsem v supermarketu Terno kupoval padesát chlebíčků
Za účelem už nevím jakým zatoužil jsem utratit peníze za 50 obložených chlebíčků. Chtěl jsem tak učinit v lahůdkářství supermarketu Terno. Přednesl jsem tento požadavek mladistvé prodavačce s tím, že mohou být různého druhu a nepotřebuji je hned.
Prodavačka: „P-a-d-e-s-á-t?“
Já: „Ano, padesát. Je to problém?“
Prodavačka: „Já nevím, jestli jich tolik máme.“
Já: „Myslím, že ano. Když tak je vyrobíte, já je nechci hned. Ale jak se dívám okolo…“
Prodavačka: „Těch určitě nejni padesát.“
Celá situace působí dojmem, že by si prodavačka chlebíčky ráda nechala.
Já: „Tak to spočteme. Tady máme asi dvacet šunkových, tady je dobrejch dvacet s herkulesem, ten zbytek můžete vzít třeba tyhle.“
Prodavačka: „No my tady nejsme na takový … fakt jich chcete padesát?“
Já: „Padesát. Vy máte chlebíčky, já mám peníze, uděláme prostě obchod..“ (Ani muže ze závodu, ani haléř ze mzdy!)
Prodavačka: „Já se musím zeptat vedoucí, jestli vám je smím dát“.
Cože?
Prodavačka, asi po třech minutách: „Jo prej smim ale jen štyricet. Ňáký tu musíme nechat“.
V tomto okamžiku jsem se rozhodl, že chlebíčky nebudu chtít. Nechal jsem přesto prodavačku nandat asi polovinu množství do krabice.
Já: „Víte co? Já ty chlebíčky nechci. Když se k tomu stavíte takhle, tak si je tu nechte všechny. Nashle..“
Prodavačka: „No to si děláte … nemyslíte vážně.“
Já: „Ale jo, myslím.“
Cestou z prodejny ozývaly se za mnou jakési výčitky o tom, že musím zaplatit krabici zamatlanou od vlašáku, což mi bylo srdečně jedno.
Tourismus
Mezi větami „prosím jednou vepřový řízek s bramborem a jedno pivo“ a „bite ojnmól švojna šnycl mit kortófln und ajn bír“ je rozdíl, konkrétně asi pět euro. Jeho příčinou je, že ta první je česky a druhá rodnou řečí Adolfa Hitlera. Existují restaurace, hotely a penzióny, kde cizince pískují zcela systematickým a komplexním způsobem. Zaměstnanci i podnikatelé v cestovním ruchu zažívají v ČB symbiózu, pokud jde o jedno: vepře je třeba odrbat. Děje se tak za spoluúčasti obou stran a za nesmělých projevů odporu rakouského zemědělce, který se nakonec raději rozhodne k pasívní formě odporu a příště jede dopřát einmal Schnitzel, einmal Bier, einmal ausblasen někam jinam. Důsledkem je, že počet turistů v ČB velmi poklesl, ale nezdá se, že by to někomu vadilo.
Město nabízí nezapomenutelné turistické atrakce. K těm pamětihodným patřilo vozidlo zvané koňobus. Jednalo se o jakýsi valník s automobilovými koly, na kterém byly přimontovány sedačky podobné lavičkám v parku a střecha, aby vepři za své peníze nenamokli. Celé to poháněl živý agregát o výkonu 1-2HP a jezdilo to poměrně dlouho po ČB na vyhlídkové jízdy. Za hrůzným povozem zůstávaly ležet odpadky a koňská hovna, která se driver celé soupravy jen zřídka obtěžoval sebrat. Celá souprava působila dojmem, který známe z pohlednic z Tádžikistánu. Těžko jsem si dovedl představit něco hroznějšího, až do letoška, kdy začne po ČB rejdit koněspřežka.de velmi podobného vzezření i principu coby zařízení na hromadné drbání vepříků za jízdy.
Tak jsme s přítelkyní vyrazili pojíst do restaurace Meinl na sídlišti Vltava. Dobře tam vaří a nesmrdí tam pivo a cigarety, celkem útulné místo. Po nějaké době dorazil do restaurace invalida na vozíku a posadil se ke stolečku. Dal si jedno malé pivo a evidentně na někoho čekal. Přihnala se servírka v krátké sukni – dosud tam pracuje – a nepříliš vybíravým způsobem ho vybídla, aby si popojel jinam, protože kvůli němu a tomu jeho vozíku nemůže procházet mezi stoly. Upřímně řečeno jsme to nechápali, mohla přece zvolit jinou trasu. Invalida si to samozřejmě vzal osobně, zaplatil pivo a odjel i s tím jeho pitomým vozíkem, co sebou furt tak blbě všude tahá. Nevím proč jsem tehdy pana majitele provozovny nezavolal a nedal mu čočku, ale byli jsme z toho oba velmi rozčarovaní.
Samostatnou kapitolu představují hotely a penzióny. Při komunikaci s personálem a majiteli těchto zařízení je zapotřebí používat velmi specifických metod. V turisticky intenzivních měsících se zdráhají ubytovávat tuzemce a dokonce někdy i cizince, pokud chtějí bydlet pouze krátkodobě. Daleko větší šanci uspět máte, když sháníte Zimmer pro pana Nowaka für ein Nacht německy, než pro pana Nováka pokoj na jednu noc. Můžete také shánět pokoj pro pana Nowaka na drei Nächte, protože nikdo nezakázal, aby pan Nowak odejel dřív. Jiný trik je použití univerzálního zaklínadla, totiž názvu nějaké velké firmy, která hotelu dodává hosty pravidelně. Působí pak velmi komicky, když bez zaklínadla pokoj není a se zaklínadlem se najednou nějaký najde. Scénky jak ze Tří veteránů, hotel U supa.
Shit city
Budějovice jsou kompletně zasrané. Má se zde za běžné, že pes se venčí nikoli proto, aby se proběhl, ale aby se vysral mimo prostor bytu. Je to o to komplikovanější, že budějovický pes nesere, ale tlačí, případně dělá hovínko. Hovínko se zásadně nechává tam, kde ho pejsek vytlačil. Je to přece artefakt. Podívej se, pocestný, jak krásné hovno dneska udělala naše Elsa! Přechod po libovolném trávníku se rovná přechodu minového pole a když přijdete domů a nemáte na botě hovno, tak je to, jako byste snad ani venku nebyl.
Město vybírá poplatek z registrovaného psa 1.500 Kč ročně. Poplatek je stejný pro čivavu i Maxipsa Fíka, protože město má s obojím stejně vysoké náklady, totiž žádné. Patnáct stovek se mi nezdá být málo. Tettermane! Já jsem zvyklý, že mi vaše město dlouhodobě nabízí právě jen to hovno, takže se ani neptám, zda a jak se z vybraných peněz financuje uklízení hoven po psech a zda městská policie hodlá do budoucna nějak pokutovat majitele seroucích psů, nebo se jen koukat jinam, jako doposud.
Policijéééé
Městská policie je veselá banda. Většinou připomínají pár mladých milenců v placatých čepicích na procházce. Jdou, usmívají se na sluncem ozářené posrané trávníky v parcích a nemít ty pendreky, člověk by ani nepoznal, že mají dohlížet na pořádek. Jsou to lidé s velmi citlivým vnímáním práva a když vidí přestupek, otřese to jejich nitrem tak dalece, že raději odvrátí hlavu a koukají se jinam. Například cyklisté na chodnících je nechávají zcela chladnými – ta bába už tam přece ležela. Jakákoli diskuse s městským policistou je marná, marná, marná. Jedná se většinou o vyučeného zedníka, cukráře nebo opraváře zemědělských strojů a pokoušet se s ním řešit nějaké otázky z oboru obojího práva je ztráta času.
S policií přijdete do styku také tehdy, když vám něco ukradnou. To je v ČB normální. Viděno optikou budějovické policie, krádež je ze z hlediska sociálního a z hlediska trvale udržitelného rozvoje vlastně v pořádku a zpravidla nestojí za žádné složité vyšetřování. Například takové autorádio Blaupunkt. Když vám ho na parkovišti ukradnou, znamená to, že jste nebyl v autě. Když jste nebyl v autě, tak jste ho neposlouchal. Když jste ho neposlouchal, tak jste ho asi nepotřeboval, a k čemu je vám autorádio Blaupunkt, které nepotřebujete? Teď ho má někdo, kdo ho potřeboval mnohem více, takže lepší využil přírodní zdroje, které byly k výrobě autorádia Blaupunkt zapotřebí. Policie vás zpravidla poučí, že „auto není trezor“ (tahle věta je o nich slyšet fakt velmi často, asi ji probírali na nějakém školení). Za tuhle větu by policejní rada Bezemek zasloužil nakopat do prdele, protože cílem práce policie má právě být, aby člověk mohl bez obav nechat auto na sídlišti Máj v pravé poledne odemčené.
Pokud jedete něco vyřizovat na hlavní poštu na Senovážném náměstí, zamykejte si auto. Cikáňata pod dohledem starostlivých matek připomínajících zápasnice sumo absolvují v těchto místech svůj první kurs kriminálního chování. Trochu se přikrčí a obcházejí zaparkovaná auta. Berou za kliky, hlavně dveří u řidiče, a zkoumají, zda někdo nezapomněl zamknout. Pokud ano, auto trochu uklidí, například zbaví volně ležících drobných mincí. Zrovna dnes tam zase řádili.
Plánuji jeden joke. Mého seata není právě jednoduché otevřít zevnitř, je-li zamčen centrálem zvenčí. Za kličku je nutno vzír dvakrát a to cikáně neví. Příležitostně líčím past. Počkám, až Dežo vleze dovnitř, zamknu ho centrálem a pak bych asi zavolal městskou policii. Bude krajně zábavné, jak bude cikáně v autě vztekle řádit a ještě zábavnější bude, jak se z toho městská bude snažit vykroutit. Problém je jen ten, že se mi zatím žádný Dežo nenachytal a také nevím, zda bych pak nebyl označen za původce rasového útoku.
Commies city
Hodně velkých firem v ČB je pod kontrolou komunistů, jiné jsou komunisty přímo vlastněny. Místní smetánka vznikla prolnutím gangu dojičů socialismu a bývalých vrcholových komunistů a svazáků. Naštěstí je dnes již vše odpuštěno a při příchodu na raut ve čtvrti Kodetka není zapotřebí předkládat stranickou legitimaci. Nejnověji budeme mít komunistické letiště – mohlo by se jmenovat například Karl Marx Airport. Majitel společnosti Letiště České Budějovice pan Ivan Tekel je sice bezpartijní, ale zpravidla kandiduje za komunisty. Předtím podnikal ve firmě XY reklama s jakýmsi soudruhem Braným, jehož soudruh otec je dodnes významný soudruh poslanec. Z tohoto článku je vidět, že nejen magoostrát, ale i hejtmana (hejtman je nikoli Žižka, ale Zahradník) dokázal soudruh pro svůj záměr nadchnout. Výčet komunistických firem v ČB by téměř nebral konce a jen obavy o případné žaloby mi brání jej sestavit a zveřejnit.
Na lokální úrovni jednotlivých čtvrtí fungují komunistické buňky. Gangy gerontních desperátů se scházejí v konspiračních klubovnách a věnují se politické práci. Zejména se soustřeďují na šikanu drobných podnikatelů, prudu v obchodech a žalování na majitele drahých aut (tedy jiných než žiguli a moskvič), kteří nesprávně zaparkují. Obecný princip politické práce lokálních komunistů je takový, že když si někdo otevře hospodu, autoservis nebo novinový stánek, tak to dělá určitě proto, aby ostatní okrádal, proto je potřeba o něm rozšiřovat pomluvy, aby u něj nikdo nenakupoval a on zkrachoval.
Happy end
Proč jsou nám „městským“ vidláci tak často pro srandu? Ve skutečnosti to nejsou fyzické znaky, co nás tak zaujme, jako třeba slepičince na botách, ale zvláštní mentalita, kdy si každý žije pro sebe a hrabe na svoji hromádku, pro své prasátko a na své záhumence. Strnulost v mikrosvětě vesnice. A mentalita mikrosvěta je problémem Budějovic.
Jsou města, kde se na vás dáma usměje, když jí podržíte dveře. Kde vám odpoví, když vejdete do nějakých společných prostor a pozdravíte. Kde se pozdravíte s cizím člověkem, potkáte-li se třeba na hřbitově nebo v lese. Kde vám chodec poděkuje, když ho necháte přejít. Jsou to místa, kde se lidé sice neznají navzájem, ale vědí, že sdílejí spolu jakési teritorium a že když jeden umístí pomocí živého nástroje do parku psí hovno, že do něj ten druhý asi šlápne a proto že ho radši uklidí.
Pak existují pseudorektální otvory do zeměkoule, kde se všichni tváří jako když jim nadloube a je jim ukradený úplně všechno, co se jich přímo netýká. Jakkoli to mnohým z nás zní neuvěřitelně, desetitisíce lidí se pohybují jen mezi pracovištěm, obchodem, hospodou a bytem v paneláku, kde neznají ani své sousedy. Sem tam víkendová cesta s příchutí marnotratné exotiky – felicií na chatu. Nedivme se, že těmhle lidem je všechno fuk. Oni se v této poloze našli a ani neví, že by to mohlo být jinak.
Děsím se situace, že bych náhle potřeboval v Budějovicích pomoc cizích lidí. Například se musel náhle bránit fyzickému napadení nebo jen píchnul kolo u auta. Nebo nedej Bože mě klepla pepka nebo utrpěl zranění. Ležel bych tam, pozoroval se zbytky sil lidi, jak netečně chodí okolo a maximálně by mě posral něčí pes (Elso fuj!). Je to strašná vize, ale nanejvýš reálná. Ptám se někdy, proč se neodstěhuji jinam, ale také vím, že bych si tím asi moc nepomohl. Popsaná situace je totiž symptomatická pro více ospalých děr.
Happy end se nekoná. Kdo bude vizionářem, který nasměruje Budějovice na stejnou cestu, po které jde Praha? Směrem civilizovanému světu vstříc? Bude to charismatický bývalý důstojník Tetter, jehož administrativa si periodicky vylamuje zuby i na prostém odklizení sněhu ze silnic? Asi ne. Bude to hejtman Zahradník, který na mně působí dojmem arogantního hlupáka bez přirozené inteligence, od kterého čtu v novinách články dotýkající se existenciálních témat typu „hasiči si koupili nové hadice a teď jim to dobře stříká“ a který také očividně není s to překonat dogma lokální strnulosti? Má někdo na to, aby nasměroval Vidlákov směrem k budoucnosti?
Kde se ke mně v ČB chovali v posledním týdnu slušně (například):
Pizzeria Cardinal
Výpočetní technika Talíř
Pneuservis Cyrill Maštalíř
Prodejna firmy Kuchyně Novák na Rudolfovské ul.
Případně můžete doporučit další.
(5x známkováno, průměr: 1,20 z 5)