Když jsem se včera odpoledne vrátil z práce domů, vzpoměl jsem si, že jsem slíbil jedné mé kamarádce, že jí dovezu nějaké věci a páč jsem měl zrovna časové okno, sedl jsem do auťáku a zamířil do deset km vzdálených „Budějk“. Přesněji řečeno na jedno sídliště na okraji – na Máj.
Tuhle pověstnou část města najdete naproti mecce kulturního konzumu Cinestar, pro ty, co by se sem chtěli podívat a zažít nějaké dobrodružství jako já, upřesním, že musíte přejet dlouhý most ve směru ze centra a držet směr furt direct, odolat vábení blízkého svatostánku důchodců Kauflandu a na druhých semaforech zabočit do leva a to už vás budou navádět cedule kina…..
Jednoduché, ne? I já to tak už s jistou rutinou domorodce provedl a za pár minut jsem už zvonil u paneláku v ulici Volfova, což je ta nejvíce hustá ulice v celým městě. Proč?
Jen čtěte dál. Na okraj, auťák jsem zaparkoval na parkplatz multikomplexu, páč tam svítilo ještě dost volných míst, což nemůžu říct o přecpaném sídlišti. No a ten kus pěšky nebyl problém zmáknout. I když za pár hodin jsem to cítil trochu jinak.
Tak tedy, pár hodin jsem strávil ve společnosti kamarádky tlacháním a tak, znáte to, a když jsem odcházel, venku už byla pěkná tma, že by se jeden ztratil. Na hodinkách mi svítilo 9:45, tak jsem přidal do kroku, abych už konečně seděl v autě a se zapnutým topením mířil dom. Počasí si zase nedalo pokoj a buzerovalo studeným deštěm a větrem, takže jsem se zachumlal do bundy a myslel na teplo domova a nekoukal na cestu, což byla možná chyba. Když jsem míjel nějakej přístřešek na popelnice, bůhví k čemu to vlastně sloužilo, vystartovaly odtamtud nějaké postavy.
Hluk jejich rychlých kroků mě do jisté míry probudil a zaktivoval, ale už bylo pozdě.
Obstoupilo mě klubko výrostků, věkově asi tak kolem dvaceti, plus minus, páč dvěma nebylo podle mě ani 14, ti se asi učili od starších….Cirka 6 lidí. Zatím nepodnikali nic, jen výhružně kráčeli kolem mě a přede mnou, řekl bych, že čekovali situaci. Pořádně ve mě hrklo, páč už jsem stačil zaanalyzovat, s kým mám tu čest. S cikorkama. Sice nejsem nějakej zbabělec, ale přiznám se, v týhle situaci by bylo lepší utéct, děj se co děj. Nebo dělat machra a skončit s rozpáraným břichem. Zkusil jsem přidat na rychlosti a ramenem odstrčit jednoho, kterej mi stál v cestě, ale na to asi čekali a brali to jako útok. Na zařazení zpátečky bylo už pozdě, ty dva malý smradi mi zastoupili cestu na šesti hodinách a zbytek se natlačil do mý osobní zóny.
Zastavil jsem a nadhodil něco v tom smyslu, ať táhnou do prdele, jinak volám policii. To u nich vyvolalo dojem, jako kdybych jim vyhrožoval párátkem. Spustili něco jejich hatmatilkou, ze který jsem rozuměl dobře akorát slovům naval prachy, mobil atd, gádžo, zabít…Zkusil jsem zařvat o pomoc, když jsem schytal kopanec do boku a spadl na zem na kolena. Svině jedny!
Hekl jsem, že dostanou přesně to, čím oni sami jsou – hovno. Ale přilil jsem jen benzín do ohně, páč se po mě začali sápat jejich pracky ve snaze něco mi vydolovat z kapes. Pokusil jsem si stoupnout a ohnat se rukama, ale to se s kladným výsledkem nesetkalo. Jeden mi vrazil pěst do břicha a svalil na zem. Co šlo v týhle situaci dělat, nic. Válíte se na zemi, skrčenej do klubíčka a cítíte na sobě hnědý pracky. Hekajíc bolestí a ponížením jsem vyndal jednou rukou (druhou mi kroutili za zády) mobil a nabídl jsem ho protihodnotou za puštění mé osoby. To je uspokojilo, sice jen na okamžik, a přestali s mým prošacováním a já se mohl aspoň zvednout. Sice to byl starej model, ale měl pro mě určitou osobní cenu. Když jsem jim ho podával, napadla mě myšlenka, hodit ho jakoby po nich a způsobit zmatek. Provedl jsem a v nestřežený sekundě jsem jednoho odsunul ramenem, což se teď povedlo a pádil fofrem pryč. Za sebou jsem slyšel dupot a nadávky, ale byl jsem naštěstí rychlejší. Za chvíli jsem se jim vytratil a nějak doběhl k autu, byl jsem tak rozstřesený, že jsem otvíral dveře dobrých pět minut a zaplavil mě pocit radosti, když jsem sedl za volant a nastartoval, i když už se nebylo něčeho obávat, páč všude bylo plno světel a lidí, což se nedalo říct o místě přepadení. Tam nebylo ani živáčka. Nějak to nechápu, páč na to sídlišti žije přece dost lidí, zas tak pozdě nebylo, a zrovna když se něco stane, tak nikdo v dosahu, aby vám pomohl. Asi počasí, nebo co.
No nic, můžu být rád, že jsem celkem v pohodě, naskákalo mi jen pár modřin, nic vážnýho, ale musím se na chvíli obejít bez telefonu. Safra!
Možná se ptáte, jestli jsem to hlásil na policii, ne, nehlásil, páč o policajtech mám své mínění a vypátrat ty ksindly mezi jejich etnikem by byla čirá utopie. A i kdyby je nakrásně našli, tak budou řvát diskriminácia! a museli by je zase pustit. A nač se ještě srát s nějakým papírováním….
Když to teď píšu, bublá ve mě vztek a touha po pomstě, ale co naplat, zbytečně.
Podotýkám, že nepatřím mezi rasisty, pro mě za mě může mít člověk třeba fialovou barvu a svislý oči, hlavně že nedělá bordel a chodí do práce, zkrátka žije si svůj život a ostatní nechává na pokoji.
Už teď vidím, jak plno humanistů, aktivistů a podobná verbež shání pero a list papíru na sepsání udání o rasově nesnášenlivých projevech. Věřte, že kdyby mě přepadli běloši, tak budu stejným způsobem nadávat na ně. Ale přepadli mě cikorky. Od včerejška je nesnáším a kdo za to může? Hergot, co to panuje za dobu, že se normální člověk musí pomalu bát opustit svůj byt, když se chce jít třeba večer bavit do města, aby ho někde neobrali jako mě. Nebo nezmlátili tak, že si poležite na ARO půl roku, což se už pár nevinným lidem stalo. Jenže co jest horší, ono se tak už děje i za bílého dne, jak vím od svý kamarádky, když jsem jí volal, bohužel z budky, už plno lidí, hlavně žen bylo atakováno od přičmoudlíků a odlehčeno od úspor a cennějších komodit. To jim nestačí ty vysoké dávky a příspěvky, že podnikají toto? Jak vidno, ne.
Vzkazuju : aktivisté a politici, jděte se bodnout!! Nebo se nechte přepadnout a okrást! To změníte určitě názor.
Upřímně lituju tu část obyvatel Thomadorfu. Určitě se zase o tolik neseknu když si tipnu, že plno z vás přemýšlelo někdy o odstěhování se. Ale oni ne. Svým způsobem obdivuju pana Čunka, i když ho jinak nemusím jako celý politický výkvět, za jeho zásadní politiku vůči , jak je teď korektní říkat, nepřizpůsobivým a neplatičům nájemného, prostě musím zatleskat. Jak je vidět, ono to jde, ale musí se chtít šahat do bahna pořád a ne jen před volbami. A ani aktivistohumanisté tu nic nepořídili, haha. I když řeči měli…. Nedá mi to a na konec připojím ještě jeden vzkaz nebo spíše námět k zamyšlení pro mé oblíbence:-) aktivisty za lidská (= především cikánská) práva : Chlapci a děvčata, copak si myslíte, že vám „vaši“ klienti za vaší „práci“ poděkují a budou si jí vážit a nějak se změní? To jste fakt tak naivní, že si myslíte, že když jim budete pomáhat a chránit je pomalu svými těly, že se z nich stanou bezproblémoví občané, až radost pohledět? Oni vás jen využívají a jinak na vás z vysoka serou. Pro ně jste dobří leda tehdy, když provedou nějaký průser a vy se za ně berete tvrzeními o diskriminaci, nepochopení a jejich chutí pracovat.
Věnujte se radši něčemu, co bude mít nějaký hmatatelný účinek a nenechte se využívat.
Na samotný konec popřeju „svým“ lupičům, ať se tím mobilem zadáví.
P.S. Kolik dobrodruhů se nyní chystá na výlet za poznáváním krás Máje??
(Zatím nikdo nehlasoval)