Buďte chlapi, soudruzi! - zpět na článek

Pánové, jen drobná korekce k oblíbené představě, že jsem tím článkem chtěl lízat feministkám podrážky a vyžebrat si pochvalu od soudružek.
Táhne mi na šedesát, mám potomky, dlouholetý spokojený vztah a ženskou přízeň už si opravdu nepotřebuju vyštěkávat v diskusích jako nadržený voříšek u plotu. Ten text nevznikl jako námluvní inzerát pro kavárenské bohyně, ale jako popis jednoho dost známého mužského mechanismu: ženské odmítnutí rozdrtí ego, ego to neunese, a tak si rychle vyrobí filozofii, podle které jsou ženy méněcenný materiál.
Měl jsem kamaráda z mládí. Jemu pětatřicet, milence dvacet, mladá, atraktivní. Rozešla se s ním a chlap se sesypal jak mokrý karton. Brečel, zoufal si, hroutil se. Ne proto, že by odešla jedna konkrétní žena. Odešel mu s ní obraz sebe sama: že je žádoucí, silný, vyvolený, ten, kterého si žena zvolí.
O pár let později další vztah. Žena jeho věku, vysoce atraktivní. Jenže mu řekla, že má ještě jeden otevřený vztah, toho druhého má taky ráda a neví, komu dát přednost. A bylo vymalováno. Nebyl král na trůnu, byl jedna z možností. Pro narcistní ego něco jako brokovnice do hrudníku.
Dva měsíce se v tom vařil. A pak přišel s geniálním řešením: ženy jsou méněcenné bytosti, takže nemá smysl se nechat jejich odmítnutím zraňovat. Jsou příliš nízko, aby měly právo ho bolet. A najednou zase spal dobře.
No vida. Zázrak mužské racionality. Neunesu, že mě žena odmítla, tak ji prohlásím za podčlověka. Tomu se neříká síla. Tomu se říká psychická berlička pro ego, které zakoplo o realitu a teď dělá, že realita je vadná.
A přesně o tom ten článek byl.
Ne o tom, že žena je bohyně, před kterou má muž padnout na kolena a odříkávat růženec z tamponů. Ale o tom, že tam, kde ženské přijetí nebo odmítnutí rozhoduje o tom, jestli se muž cítí jako někdo, nebo jako nula, tam už pro něj ta žena psychologicky bohyní je. Ne objektivně. V jeho vlastní hlavě. V jeho vlastní projekci. V jeho vlastní závislosti na potvrzení.
A když to neví, začne dělat přesně to, co tu někteří předvádějí v přímém přenosu. Neřekne si: proč mě rozhodnutí jedné ženy tak strašně rozebralo? Řekne si: ženy jsou kurvy, podlidi, vadný materiál, biologická havěť, takže se tím vlastně nemusím trápit.
To není mužství. To je uražené ego s nalepeným knírem.
Takže klidně dál křičte „pičulín“, „feminista“, „kastrát“ a podobné mokré petardy. Mně to nevadí. Jen je komické, že pokaždé, když má přijít argument, přijde místo něj sexuální hierarchie: kdo je alfa, kdo beta, kdo by koho neojel, komu by se vysušila vagína a kdo má kolik potomků. Jakmile se sáhne na bolavé místo, celá ta údajná mužská suverenita se během tří vět změní v okresní výbor opičího pohlavního auditu.
Pointa je jednoduchá: žena není ani bohyně, ani odpad. Ale pro nezralé mužské ego se často stává jedním nebo druhým podle toho, jestli ho právě potvrdila, nebo odmítla. A muž, který tohle nechápe, si pak ze svého zranění vyrobí světový názor.
A pak tomu ještě říká „být chlap“.