Popisovanou problematikou se teprve začínám zabývat a možná že rychle skončím, s takovým druhem vydírání jsem se totiž dříve nesetkal, i když jsem o tom samozřejmě slyšel. Nenabídnu tedy zatím řešení všech problémů pro občany a podnikatelé, ale hned několik jich pojmenuji a budu se hrozně divit, proč vůbec nastaly.
Pro ty z vás, koho zajímá do kolekce jen další případ buzerace svobodných subjektů ze strany státu a jakýchsi „sdružení“, můžete si přečíst jen prvních pár odstavců a pak ten poslední. Ty, co se chtějí do problematiky ponořit hlouběji, budou si to muset přečíst celé, jinak neucítí celé spektrum debility, jež celý tento problém do mého života přinesl.
Máte kavárnu. Nebo jiný veřejný podnik, kde se lidé chvilku zdrží. A hraje vám tam hudba. Už jste to uhodli, co? Několik týdnu po zahájení vašeho skromného provozu se vám na prahu ukáže mladík s brožurkou a nabídne… ne, to je špatné slovo… bude vás nutit podepsat smlouvu s jeho právnickou osobou. A to jen proto, že vám v kavárně hraje hudba. Když mu řeknete, že si to pak prostudujete a ozvete se v případě zájmu, on jenom krátce vyhrožuje, že vám může napálit pokutu hned teď a to velikou! Leknete se, ale stejně mu naznačíte, že materiály potřebujete prostudovat a probrat to např. s právníkem nebo účetním. On to sice nechápe, protože mu každý hned platí, ale odejde, protože má dneska ještě minimálně 20 takových jako vy, kterým musí začít brát vydělané zisky. Zatím co se snažíte dat dohromady to, co se teď stalo, netrvá dlouho a ve dveřích vám stíní další odborník, který vám také dá brožurku další právnické osoby a rovnou vypráví, jak pošle smlouvu k podpisu a první fakturu, a to během pár dnů. Teď jste z toho úplně zmatení, protože dva odborníky na jednu věc během hodiny je moc. Ten druhý vám navíc jako smrtelnou ránu vyplivne informace, že je ještě třetí organizace, které musíte platit. Proč sakra nechodíte všichni společně za ruce nebo se rovnou nespojíte do jedné megalomanské zločinecké skupiny?
Samozřejmě se jako člověk rozumný obracíte na legislativu, což je v daném případě Autorský zákon (http://www.mkcr.cz/assets/autorske-pravo/01-3982006.pdf). Snažíte se mezi tím položit několik otřesných otázek… Proč po vás chce peníze, když vám hraje hudba, zveřejněná na Internetu a zbavená nároků na odměnu za další užití? Co když vám hraje Bach nebo Mozart? Proč ty poplatky vybírá nějaké sdružení a ne státní organ, např. finanční úřad? Proč je těch vyděračů více a všem musíte platit? Jaký mají vztah ty peníze co po vás chtějí s těmi, kdo napsal hudbu jež hraje ve vašem podniku? Kolik dohromady musím platit a jestli pak to nebude rozhodující pro ziskovost podniku? A tak dále… Ona celá ta problematika vznikla na tak měkkém základě, že další zkoumání jen přidává otázek do hrnce, nikoli na ně odpovídá.
Pak se to ve vás trochu zklidní, bude to přece rychlovka, přečtu si zákon, tam to všechno bude ne, a pak uvidím co se dá dělat. Jenže rychlovka to nebude. Buď totiž autorský zákon psal někdo, kdo potřeboval těch 40 stránek jen něčím naplnit, a tak je tam spousta textu s malým podílem informací, nebo to psal někdo z řád těch, kdo chodí po kavárnách a „vybírá“, tedy samotné problematice nerozumí o nic více, než své funkci ve společnosti. Tak se v tom zákoně začínám potápět. Ano, jsem laik, ale několik serioznějších právních norem jsem už odolal, tak tohle snad zkousnu. No, chce to asi více pokusů, už ho mám i vytištěný…
Zatím se seznámíme s mafií, co nevede pašování, drogy ani prostituci, vybrala si totiž autorská práva. A mají podporu mafie světové, jinak by mohli vybírat jen za pouštění Gotta, Bílé a Kabátů.
-
OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním (www.osa.cz)
-
INTERGRAM – Nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, o.s.(www.intergram.cz)
-
OAZA – Ochranná asociace zvukařů – autorů (www.oaza.eu)
To jsou jen ty, co jim musíte platit, když pouštíte hudbu nebo audiovizuální obraz. Pak jsou tady gangy, co kontrolují jiné umění:
-
OOA-S, Ochranná organizace autorská — Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl (www.ooas.cz)
-
DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura (www.dilia.cz)
-
Občanské sdružení Gestor — ochranný svaz autorský (www.gestor.cz)
Proč tedy musíme platit poplatky za „autorská práva“? No to je přece jasné. Mám podnik, kde si lidí něco kupují. Když jim pustím nějaký to Fajnradio, tak si toho koupí mnohem víc, protože hned cítí tu pohodu co z toho září a jsou omámeni tou krásnou hudbou z reproduktorů. A kdo mi to tak pomohl? No přece všichni ti umělci, co v tom radiu hrají. A jelikož jim všem nemůžu napsat email jestli pak mi povolí je pouštět v mé kavárně, tak se spojili do spolků, které pak pro ně vybírají poplatky za mé zázračné zbohatnutí. Na první pohled logické, ano. Ale jen na první. Ignoruje se totiž spousta skutečností, které zohledňují následující odstavce.
Nejsem proti autorským právům a odměnám za umělecká díla. Ale je to tak technicky náročný proces, ty odměny vybírat, že se s tím ani světoví ani čeští zákonodárci nelámali hlavu a napsali jakési zákony, které to jaksi zajistily. Mělo by to znamenat, že ať si v kavárně cokoli pustím, šmejdové s výše uvedených sdružení zajistí, že se můj poplatek dostane také právě k tomu umělci, co ho teďka pouštím. A jak? No oni např. v OSA zastupují přímým a nepřímým způsobem „více než 7.000 domácích a více než 1.000.000 zahraničních nositelů autorských práv“. A na to, jak ty odměny co vyberou rozdělí, mají prý nějaký „vzorek“. Ten pracuje s daty od uživatelů děl a rádio/TV stanic, takže toho každý dostane tolik, nakolik je populární na radiích a TV. Takže např. ten můj neznámý génius, co ho pořád pouštím, nedostane nic, protože ho nikdo nikde jinde nepouští. A když ho nahlásím jako 100% náplň mého kavárenského éteru, tak z toho stejně bude mít hovno, protože to je 0,00…001% celkového vysílání hudby ve státě. I kdyby nás takových bylo víc, co toho génia poslouchají, a dostaneme ho na 0,1% éteru, nebude z toho nejspíš nic, protože tento umělec nemá uzavřené smlouvy s žádnými „ochránci“ autorských práv na světě. Komu tedy ty peníze tečou? Podle mé jednoduché dedukce těm, co zabírají většinu vysílacích časů v telce a rádiu a mají všude možně podepsané smlouvy o zastupování na poli autorských práv. Takže já pouštím např. J.S.Bacha, platím X tis. Kč ročně „ochráncům“ a oni to pošlou Michalu Davidovi, protože ho všechny ty dementní stanice hodně pouštějí a jejich zázračný „vzorek“ jim to pěkně spočítal. Také část pošlou dalším zprostředkovatelům „ochrany“ ve světě, kteří to postupně předají nějaké 14leté západní hvězdě, co je „in“ na Evropě 2. Já ale přitom nehodlám ve svém podniku pouštět nic ze seznamu dementních stanic co mají vkus na úrovni 11leté holky, např. protože tyhle holky ke mě do kavárny vůbec nechodí.
Ono s tím J.S.Bachem to také mají dobře promyšlené. Oni totiž zastupují nejen samotné autory děl, ale také „výkonné umělce“ a jiné majitelé různých autorských práv, co ta díla hrají, nahrávají nebo množí. Takže s Bachem samotným můžu počítat, ale jeho hudbu stejně musím někde vzít a někdo ji nahrál a vydal, takže zas musím platit.
Předtím než se pořádně pustím do studií autorského zákona, jsem se rozhodl zavolat do jedné ze zmíněných vyděračských společností a zeptat se jich na stanovisko ohledně mé situace. Na všechny moje dotazy mi celkem hodná paní propagovala §23 zákona, a že se podle něj musí platit v každém případě, kdy něco něčím vysílám. I když si pouštím svou vlastní hudbu, kterou jsem si sám kompletně stvořil, musím prostě platit. §23 přitom jen malátně definuje co je rozhlasové či televizní vysílání a neukládá nikomu žádné povinnosti. Na můj dotaz, zda se můžu podívat do seznamu těch co jim posílají vymožené odměny, mi bylo řečeno, že takový seznam neexistuje, ale ujišťovala mě že se peníze dostanou všem autorům, jejichž díla někdo z jejich klientů pouští. No jo, to by šlo. Jenže k*rva nejde. Dále jsem se ptal na případ kdy mám od autora pouštěné hudby písemný souhlas ve formě smlouvy nebo prohlášení, že „tenhle Honza v Praze moji hudbu prostě může pouštět a já ho v tom jako autor podporuji“. Tady přišla největší rána od paní: prý bych těžko někomu prokazoval, že během celé provozní doby pouštím jen tuhle hudbu ke které mám svolení a ne jinou! Cožééé? Těžko bych prokazoval? No to bych dokonce ani nedělal, protože to dělat vůbec nemusím. Platí totiž pořád i jiné zákony kromě veledíla autorského. Na to mi paní znovu zopakovala magické číslo 23 a já jsem pochopil, že to s ní dál nevydržím a nemá to ani moc velký smysl.
Někam volat už nebyla chuť a tak jsem napsal email dalšímu sdružení. Za pár dnů jsem dostal odpověď, která byla hodně dlouhá a podrobná, což mě vede k závěru, že se to samé ptají lidé pořád. Tato odpověď však byla sofistikovanější než telefonát předtím a pár ne tolik podstatných věcí objasnila.
Teď tedy k samotné zákonně úpravě. Prošel jsem si ten zákon a nemohl si nevšimnout několika důležitých pro tuto situaci věcí:
-
Oddíl 6, §§27-28 naznačují, že po uplynutí 70 let od smrti autora jakékoli nároky na autorská práva zanikají. J.S. Bach je tedy s jistotou volně k užití. Problém je jen v těch, kdo ho nahrál.
-
§35 povoluje volné užití jakéhokoli díla během občanských a náboženských obřadů, pokud nemají přinést hospodářský prospěch. Úřady a církve tedy mohou použít cokoli a jakkoli, přece na tom nemůže nikdo vydělat. Co na tom, že politik zlepší svou image mezi voliči díky správné hudby během své propagace? No přece nic, stejně jako v případě, kdy nějaká náboženská organizace díky ohromující hudbě na své propagační akci získá další ohromené věřící. Asi to bude o něco složitější, vždyť jsou tu také umělci, kteří nemusí souhlasit s vysíláním díla nějakými „svědky“ nebo „adventisty“. Nemluvě o tom, že si „adventisté“ díky hudbě mohou získat dalšího „věřícího“ a spolu s tím i desetinu jeho doživotního příjmu. Já si ve své kavárně díky hudbě získám mnohem méně než desetinu přijmu mých zákazníků, ale tento velkorysý § na mě nějak nemyslí. A v tom se mi opravdu nechce hrabat.
-
Pro mě je důležitá Hlava IV, pojednávající „o kolektivní správě práv“, tedy pardon „o kolektivním vymáhání peněz od podnikatelů“. Např. §96 nabízí seznam případů, kdy se autorská práva mohou spravovat (=vymáhat) jenom „kolektivně“, tedy organizovanými výše jmenovanými složkami. Zjednodušeně to jsou tyto případy: 1) pouštění vysílání přes rádio a TV, 2) zhotovení rozmnoženiny díla pro osobní potřebu fyzické nebo právnické osoby, 3) pronájem originálu díla, 4) přenos a vysílání děl přes kabel. V těchto případech se musí odměna řešit pouze „kolektivně“, tedy přes legalizované zločince z OSA apod. Vidíte tu ale někde bod, který by zahrnoval případ pana J.S. Bacha a mě, co jeho díla pouští? Já také ne. Stejně si ale OSA myslí, že jim za Bacha musím odvést peníze. No nic, jdeme dál.
-
Tentýž §96 také v bodě (3) zmiňuje zajímavou věc: kolektivní správce prý musí při rozdělování vymožených prostředků dávat jen těm, koho na základě smlouvy zastupuje nebo těm, kdo se ke „kolektivní správě“ u tohoto správce přihlásil. Potom jsem zvědavý, jestli pak dál někde uvidíme větu o tom, že i vybírat mohou jen za užití děl, se kterými mají něco společného.
-
Existuje zatím jen jeden §, a to č. 98 v bodě (7), který pojednává o možnosti vybírání odměny za absolutně všechny nositele práv, a to jen ve dvou případech: jedná-li se o množení díla pro osobní potřebu (případ autorské odměny z prázdných CD nebo kopírování v copy-saloně), které je popsáno v §25, nebo v případě knihovny z §37. V ostatních případech tedy kolektivní správci mohou zastupovat a vybírat jen za ty, se kterými se domluvili, ať už přímo nepřímo.
-
§100 ukrývá docela zásadní zjištění, a to povinnosti kolektivního správce. Např. jsou vést rejstřík nositelů práv jež zastupuje a na písemnou žádost, zda zastupuje konkrétního nositele práv nebo dílo. Hodná paní z OSA mi však sdělila, že takový rejstřík není a už vůbec do něj já jako uživatel nemám přístup. Může to znamenat dvě věci: buď je evidence těch umělců zanedbávaná, protože se na to stejně nikdo neptá, a oni vlastně vůbec nevědí, koho to tam zastupují, a nebo je ten jejich rejstřík tak mizerný, že jakákoli méně populární díla a jejich autoři tam nejsou a pak logicky není ani nárok na odměnu v jejich prospěch za užití těchto děl.
-
Bod (9) §101 bude asi hodně rozhodující pro celou studii. Ten totiž říká, že jednoduše dostanu-li od kolektivního správce licenci na svůj provoz hudby, tím získávám právo na pouštění všeho, co se mi chce, i když oni většinu umělců světa stejně nezastupují a moje peníze se tak k těmto umělcům nikdy nedostanou. Zas dle mého úsudku tento bod neříká, že je získání licence jediným možným způsobem jak hudbu hrát, takže bádání může pokračovat.
-
Dle bodu (10) §101 je též kolektivní správce povinen vyzvat k evidenci ty umělce, za jejichž díla vybírá odměny (pokud ještě v té evidenci nejsou). Takže když budu pouštět svou vlastní hudbu a nahlásím to svému kolektivnímu správci, tak se mi následně ozvou, že pro mě mají nějaké odměny. Možná mají. Tedy když to vyjde dle jejich výpočetního „vzorku“.
-
§105b pojednává o správních deliktech, jichž se dopustí právnická osoba, což je dá se říct můj případ. Samozřejmě se tam píše o neoprávněném užití díla.
-
Dle §105c moje případné delikty projednává v prvním stupni obecní úřad s rozšířenou působností, a pokutu mi může vybírat a vymáhat organ (!), který je uložil. Takže se aspoň nemusím bát, že mi kolektivní správci zítra pošlou do provozovny ozbrojené komando pro napálení tučné pokuty.
Tolik tedy k samotnému zákonu. A že vás také napadlo, že i pro pečlivém prostudování normy si člověk nemůže udělat jasný obraz, jestli tedy má v konkrétním případě platit nějakým správcům za nějaké sračky, které nepouští, nebo nemá? A pokud má, tak proč a za co? To bohužel napadlo i mně. Proto nechci spoléhat na svoje „neprávnické“ uvažování a svěřil jsem to odborníkovi, nejmenovanému právníkovi, který se zabývá touto problematikou již nějakou dobu. Ten odpověděl, že už tady pokusy byly a nemá cenu se tím dále zabývat. Pak přišli na řadu soudní znalci a jiní právníci, ale zatím nikdo v tom nemá jasno. Takže bádání zase pokračuje.
Prozatím bych ale udělal nějaký závěr, který podle mě vypadá následovně: kdosi kdysi usoudil, že prodej nosičů, image a živá vystoupení nejsou dostatečné pro spravedlivé ohodnocení práce vážených umělců. Také jsou švábi, co na těch umělcích umějí v restauracích vydělat, aniž by odvedli podíl váženým umělcům, co je takhle zázračně obohatili. Také ten dotyčný myslitel musel pochopit, že neexistuje férová forma jak těch z-umění-zbohatlých-podnikatelů vytáhnout férové částky a férově je rozdělit. Proto si říkal, že to budou vybírat plošně a dělit to budou mezi těmi, co za to stojí. Takže pustili krysy do terénu, aby tam ty prachy vybrali, a pak až budou pohromadě, tak se podíváme na žebříček Evropy 2 a podle něj ty prachy rozdáme těm nejpopulárnějším. Ano, možná je to ten nejférovější způsob, jak s tím problémem uměl ten myslitel naložit, není ale k*rva pořád dost férovej na to, abych si svoje vydělané peníze poslal vítězi ankety „Michal David roku na Evropě 2“. Proto budu dál pokračovat v bádání práva autorského a seznamovat vás s výsledky svého bádání. Ten boj mi stojí za to, i když se budu muset vzdat. Pomstu jim ale vymyslím v každém případě.
To be continued…
(3x známkováno, průměr: 3,67 z 5)