Autorské bezpráví

Tento příspěvek nebyl zplozen ve stavu momentálního nasrání, ale spíš dlouhodobé frustrace nad současným stavem dané problematiky. Dozvíte, co je špatně na dnešním pojetí copyrightu a jeho ochrany, kdo a jak nás ojebává, a jak se lze bránit.

Aby bylo jasno, nejsem digitální komunista / anarchista. Nesouhlasím s obhajobou pirátství stylem „Ten film co měl včera premiéru stejně vydělá 300 milionů, tak nikomu neublíží, když si ho stáhnu.“ Autorská díla by se podle mě měla konzumovat se souhlasem držitele autorského práva. Jenže ti držitelé a jejich gorily mnohdy jednají tak zákeřně, že člověk proti nim nutně ztratí veškeré zábrany. Ale popořadě:

Poznej svého nepřítele

Ochranný Svaz Autorský pro práva k dílům hudebním – zastupuje až milion autorů, díky smlouvám s podobnými vyžírky z padesáti zemí světa. Vybírá poplatky za produkce jejich děl. Z hospodářské zprávy za rok 2008 se dozvíme, že vybrali 813 milionů, z toho 60 milionů výpalné (viz níže). Jak vybrané peníze rozdělili, se nedozvíme. Před lety tady o nich vyšel článek OSA zla – Kašpárčí průmysl. Od té doby se pokud vím nic nezměnilo, akorát rok od roku roste vybraná částka.

International Federation of the Phonographic Industry – nevládní organizace, chránící práva umělců. O jejich české pobočce bylo slyšet v souvislosti s padesátiletou ochranou autorského práva výrobců hudby a výkonných umělců. IFPI chce tuto lhůtu prodloužit na 70 let, aby „změnila život desetitisícům umělců napříč Evropou“. Ale skutečný důvod je zjevný. Máme rok 2009, takže skladby z 50. let už nejsou chráněné, a za chvíli si lidé budou volně stahovat rock ze 60. let! To se jim nesmí dovolit, budou hezky klopit i za 70 let staré nahrávky. V USA se tamní ekvivalent této ochrany prodlužuje téměř „v reálném čase“, takže Micky Mouse nejspíš nikdy nebude volně k použití.

Česká Protipirátská Unie – zájmové sdružení právnických osob, založené v roce 1992 za účelem ochrany autorského práva. Právě od ČPU pochází otravný (a lživý) klip Auto byste neukradli. Klip dobře známe, protože nejde přeskočit na originálních filmových DVD, přitom ve filmu staženém z internetu bychom ho neviděli. Jasné doporučení zákazníkovi, aby si příště film nekupoval. Pokud uslyšíte, že policie dopadla piráta (třeba toho co natočil v kině Simpsonovy), ČPU v tom pravděpodobně má prsty.

Recording Industry Association of America – nezůstanu jen v kotlině české, seznamte se s těžkou vahou mezi parazity. „RIAA is the trade group that represents the U.S. recording industry. Its mission is to foster a business and legal climate that supports and promotes our members‘ creative and financial vitality.“ Jejich cílem není nějaká trapná spravedlnost, ale změna právního prostředí tak, aby prospívalo jejich členům. Je fajn, že to tak otevřeně přiznají, aspoň si o nich nemusíme dělat zbytečné iluze.

Motion Picture Association (of America) – něco jako RIAA pro filmy. Sice nepořádají hon na „piráty“ za stažení dvou filmů, ale i tak jde o čisté zlo: „Anyone who sells, acquires, copies or distributes copyrighted materials without permission is called a pirate. Downloading a movie without paying for it is no different than walking into a store and stealing a DVD off the shelf.“ Kde se asi naše ČPU inspirovala?

Digital Rights Management – obecný název pro ochrany proti kopírování. Patří sem všechny ty CSS, Cactusy, Starforcy, SecuROMy a podobně. Zkratka se někdy vtipně vykládá jako Digital Restrictions Management.

Výpalné

Už o tom bylo napsáno hodně, já napíšu jen o málo víc. Oficiálně se to jmenuje „Náhradní autorské odměny“, je to popsáno ve vyhlášce 488/2006 Sb a od letoška aktualizováno v 408/2008 Sb. Z každého média a zapisovacího zařízení platíte daň, protože si určitě chcete nelegálně kopírovat Karla Gotta. To platí i u paměťových karet a tiskáren, protože máte v úmyslu fotit a tisknout… é… obrazy z galerie? Kdo ví.

Ale důležité je, že i když samozřejmě nesouhlasíte s automatickou presumpcí viny, aspoň si tímto zvláštním způsobem jakoby předplácíte právo si autorská díla pro osobní potřebu stahovat, ne? Špatně! Podle Petry Žikovské, ředitelky české pobočky IFPI, to tak být „nemusí“, protože paragraf 30 autorského zákona to povoluje, ale paragraf 29 nejspíš zase zakazuje. Asi, možná. Pokud si chcete být jistí, asi budete muset počkat na nějaký ten soudní precedent.

Přehnané vyčíslování škod

Nemůžete je dopadnout všechny, tak uděláte odstrašující příklad z těch několika, které máte. Dávné policejní moudro se na zhotovování rozmnoženin autorských děl (tak tomu říkají naše zákony) vztahuje stoprocentně.

„Nelegální kopírování je jeden z nejčastějších trestných činů, i malé dítě umí přepálit cédéčko“. Tak začala reportáž v Televizních novinách 13.3. 2009. Policie dopadla piráta (za spolupráce ČPU), prodávajícího kopie filmů. Zločinec žádal 35 korun za kus a prodal jich 138, čímž dosáhl obratu 4 830 Kč. Vyčíslená škoda na autorských právech pak činila neuvěřitelných 52 000 000, což je 376 811 Kč za jedno prodané DVD! Nutno dodat, že dotyčný těch 52 mega nakonec nebude muset zaplatit, ČPU se spokojí asi s půlmilionem.

Drsnější příklad ze zámoří. Davy lidí denně páchají „zločin“ stahování děl podléhajících copyrightu pomocí několika kliků myši. K některým z těch, kteří za sebou nezametli stopy, přijde RIAA a řekne: „Máme podezření, že jste si stáhli tohle album. Zaplaťte 5000 dolarů nebo půjdete k soudu a prohrajete, protože my máme na dražší právníky.“ Jejich způsob získávání důkazů je dost pochybný a u soudu by se nejspíš dal napadnout, ale přesto se moc případů tak daleko nedostane. Jammie Thomas Rasset je jedna z mála, která soud riskla. Sdílela 24 skladeb přes síť Kazaa a po vleklém procesu byla (i díky několika vlastním chybám) odsouzena k zaplacení pokuty 1,92 milionu USD. To dělá kolem 1 500 000 Kč za každou empétrojku!! Kdyby to cédéčko fyzicky ukradla v obchodě, šlo by jen o banální přestupek.

Nádodou si jednoho dne zapnu internet a co nevidím: „Za sdílení 30 písniček zaplatí Američan pokutu 675 000 dolarů.“ Hezké. Pokud vím, tyto dva rozsudky jsou zatím jediné, kdy byl obžalovaný odsouzen k zaplacení tak masivní částky, ale to neznamená, že by to RIAA nezkoušela.

Obchodní praktiky z What-the-fuck-istánu

Někdy se vydavatelé chovají, jako kdyby autorská díla nechtěli dát z ruky. Nelíbí se jim, že si lze album koupit a pak ho poslouchat pořád a pořád, do omrzení. Ideální obchodní model by pro ně byl, kdybychom platili za každý jednotlivý poslech. Napster a jemu podobné obchody s hudbou jsou od „ideálu“ vzdálené jen krok. Fungují na principu předplatného, které když přestanete platit, vaše hudební kolekce prostě nepůjde přehrát.

Velmi oblíbené u hudby a her je ověřování sériového čísla na serveru výrobce, s čímž je spojeno několik úskalí: nutnost připojení k internetu, riziko že si někdo zaregistruje vaše číslo, a otázka dostupnosti serveru výrobce. Na to poslední málem došlo minulý rok, když americký řetězec WallMart přestal prodávat hudbu s DRM (bravo) a zároveň oznámil úmysl zastavit svoje DRM servery, čímž by zničil zboží svých zákazníků. Rozhodnutí odložil o jeden rok až po masivních protestech. Právní zástupce RIAA a MPAA Steven Metalitz k tomu vyslovil následující: „Vlastníci autorských práv nemůžou poskytovat přístup ke chráněným dílům donekonečna. Žádný výrobce v žádném jiném oboru to dělat nemusí, žádný počítač nebo elektronické vybavení nefunguje věčně, a není důvod, proč by to mělo platit pro poskytování chráněného obsahu. Jakýkoliv nový poskytovatel obsahu by musel znovu zvážit vstup na trh, pokud by své práci nebyl oddán navždy. V důsledku by utrpěli zákazníci, kteří by našli trh s méně inovacemi a méně možnostmi.“ (Můj vlastní, volný a určitě nepřesný překlad.) Jediná možná odpověď je, že obsah by měl fungovat sám od sebe, a nějaké debilní DRM tam především vůbec nemá co dělat, ale zkuste to té druhé straně barikády vysvětlit. Pojďme se teď na ochrany podívat podrobně.

Protiuživatelské ochrany

Už celé věky se vydavatelé snaží zabránit neautorizovanému kopírování svých produktů, což je pochopitelné. Ale pirát ochranu vždy prolomí a vesele paří, zatímco poctivec se musí nechat omezovat. Chcete si cokoliv zálohovat? Zákon vám tu možnost zároveň dává a odepírá, protože obcházení ochrany je nelegální (§ 43 121/2000 Sb). Takže pokud je médium chráněno (což skoro vždycky je), máte smůlu. Jestli jste před deseti lety sledovali filmy v Linuxu, automaticky jste byli piráti – bez překonání ochrany to nešlo.

V USA vešel ve známost případ učitelů a profesorů, kteří chtěli zkopírovat různé filmy a pak je promítat třídě pro vzdělávací účely. To nemohli udělat legálně, tak podali návrh na vyjímku v daném zákoně (DMCA – Digital Copyright Millenium Act). Odpověď MPAA? „Pokud se obcházení ochrany povolí, dojde k propadu poptávky po DVD a studia zkrachují! Ale máme řešení: místo ripování DVD prostě namiřte kameru na televizi a film nahrajte!“ Ne, nedělám si prdel. To je nesmysl na tak mnoha úrovních, že je ani nebudu rozebírat.

U počítačových her je boj mezi vytvořením a prolomením DRM nejintenzivnější. Jednoduché způsoby z dob F-19 Stealth Fighteru („Identifikuj tohle letadlo podle obrázku v manuálu, jinak si nezahraješ!“) už patří minulosti, dnes se na věc jde složitěji. Vydavatelé EA a 2K Games dali do svých her Spore a Bioshock omezení na počet instalací. Jak by se vám líbilo, že si koupíte hru, ale můžete jí nainstalovat jen dvakrát nebo třikrát? Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, v roce 2008 byla Spore hra s rekordním odhadovaným počtem nelegálních stažení.

Dříve populární ochrana StarForce poskytuje nadprůměrnou míru odolnosti proti cracknutí, ale dokáže uživatele dost otrávit, protože spolu s hrou do systému nainstaluje vlastní ovladače, které už nemusí jít odstranit. Přidejte k tomu možné problémy se stabilitou, kompatibilitou a máte favorita herní komunity, od jehož použití se dnes naštěstí upouští.

Pokud hledáte tu úplně nejnechutnější ochranu proti kopírování, cenu přebírá Sony za použití systému XCP od firmy First 4 Internet. V roce 2005 si počítačový odborník Mark Russinovich všiml v počítači rootkitem maskovaného souboru $sys$DRMServer.exe, vykazujícího podezřelou aktivitu při a po přehrání CD-ROMu od Van Zant Brothers (bylo to jedno z těch hudebních CD přímo určených pro přehrání v počítači. Většinou obsahují i nějaké interaktivní hovadinky). V licenční smlouvě (EULA, to je to co při instalaci čehokoliv nikdy nečtete) nebyla o takovém softwaru ani zmínka, navíc nešel odinstalovat běžným způsobem a po vymazání souvisejících souborů z počítače dokonce zmizela CD mechanika! Navíc rootkit prostřednictvím skrytí souborů s názvem začínajícím $sys$ vytvořil zjevnou bezpečnostní díru v systému. Obyčejný uživatel by problém pravděpodobně neobjevil a téměř jistě nedokázal odstranit. Celý článek najdete dole v odkazech, je to zajímavé čtení. Thomas Hesse, president of Sony BMG’s global digital business division, má jasno: „Most people, I think, don’t even know what a rootkit is, so why should they care about it?“ Tenhle výrok se stal symbolem celé kauzy, která nakonec vyústila v hromadnou žalobu na Sony a stažení všech dotyčných CD. Jako třešnička na dortu vyšlo během vyšetřování najevo, že při vývoji XCP byla v rozporu s General Public licencí použita část kódu od Jona Lecha Johansena, člověka, který jako první na světě překonal ochranu filmových DVD (a byl za to dlouho vláčen po soudech).

Konečné řešení pirátské otázky

Účinný způsob boje proti pirátství je postavit mimo zákon samotnou technologii, která se k němu používá: souborové formáty, síťové protokoly, nebo elektronická zařízení umožňující kopírování. Až dosud technologie a zdravý rozum vždy vítězily, VHS, vypalovačky a mp3 přehrávače jsou navzdory snahám nahrávacího průmyslu stále legální (i když u Bittorrentu je to na hraně, mnoho poskytovatelů připojení (ISP) ho blokuje). Ale tam, kde se velké, těžké a hranaté videokazety ubránily, samotný internet takové štěstí mít nemusí. Ve Francii utrpěl velkou porážku, když byl nedávno, po několika letech porodních bolestí, konečně přijat zákon HADOPI.

Podle prvního návrhu zákona měl nově vzniklý úřad zmrdů vyslovit podezření, že jste si něco stáhli. Váš ISP vám zahrozí prstem. Toto opakujte. Potřetí vás ISP odpojí od internetu na dva měsíce až rok, přičemž mu za připojení stále budete platit. Návrh byl pohřben pro neústavnost, protože o odpojení od internetu nerozhodoval soud. Následoval service pack HADOPI 2: Vytvoří se 100 pracovních míst, z toho 26 soudců, a ti budou rozhodovat o odpojení od internetu a udělení pokuty. Mnoho dalších problémů zůstává, třeba presumpce viny a důkazní břemeno na straně obviněného (tyhle dvě věci se v ochraně autorského práva objevují tak často, že už to ani není sranda). Jestli svět směřuje tam kam má, v roce 2020 bude tenhle zákon jen vtip z minulosti a přístup na internet se stane jedním ze základních lidských práv. A jestli ne, internet bude jen na povolenky.

Jak se bránit

Můžete volit Pirátskou stranu. Nic o ní nevím, ale doufám, že je to rozumná strana, která si klade za cíl překopat autorské právo, a ne jen tupě řvát „Zrušte OSA!“ (což by sice nebylo od věci, ale musí se na to jít trochu sofistikovaně). Můžete průmysl bojkotovat, nekupovat autorská díla, neposlouchat televizi a rádio. Můžete podporovat umělce, kteří se nebrání volnému používání svých děl. Můžete vesele stahovat dál, překvapivě se to ještě nedá postihnout (narozdíl od sdílení). A taky vám to může být úplně jedno, protože svět kvůli tomu přece neskončí.

Vůbec nejdůležitější ale je, aby se vědělo, jak je dnešní aplikace a chápání copyrightu pokřivené a zastaralé. I kdyby Pirátská strana ve volbách neuspěla (nedělejme si iluze), pro reformu autorských práv musí být mezi veřejností podpora.

Doporučená četba

Lawrence Lessig: Free Culture – How big media uses technology and the law to lock down culture and control creativity.

Dozvíte se přesně to, co se píše na obálce. Mimo jiné, že 99% starých autorských děl podléhajících copyrightu už neprodukuje zisk, a proto by jim prospělo uvolnění zdarma. Hlavní problém není, že vlastníci děl je nechtějí zveřejnit, ale že nevědí, že jsou vlastníci! Neexistuje žádný registr držitelů autorských práv, není způsob, jak je dohledat. A řešení není vyrvat autorská díla z rukou jejich vlastníků, ale změnit autorské právo tak, aby po nějaké době nepozornosti dílo prostě přešlo pod creative commons licence (nebo to má být general public licence? Nevím.)

Což se nestane, protože MPAA se vší lobbistickou silou brání jakýmkoliv změnám. A majitelé toho zbývajícího procenta děl v USA protlačili prodloužení copyrightu, aby si mohli užívat peněz z produkce 70 let starých kreslených seriálů (Digital Copyright Extension Act, nebo také Mickey Mouse Protection Act). Zhruba jako IFPI u nás – píšu zhruba, protože právní detaily se asi budou lišit a nechci aby mě přítomní právníci chytali za slovo. Těch 99% pozapomenutých děl pořád čeká na zveřejnění před dnešním publikem, ale nemusí se dočkat nikdy, protože copyright může být (a téměř jistě bude) prodlužován donekonečna.

Profesor Lessig se toto prodlužování copyrightu pokusil napadnout u soudu. Jeho hlavní argument zněl přibližně tak, že americká ústava stanoví pevnou délku copyrightu, kromě odůvodněných vyjímek, ale neustálým prodlužováním skrze ty vyjímky se ústava obchází, což by kongres neměl dělat. Nakonec u soudu prohrál… už přesně nevím proč, ale každopádně je to zajímavé čtení.

Další doporučená četba, zdroje a inspirace

Prodlužování copyrightu v reálném čase: http://en.wikipedia.org/wiki/Mickey_Mouse_Protection_Act
Jak byl rozebrán Sony rootkit: http://blogs.technet.com/markrussinovich/archive/2005/10/31/sony-rootkits..
Změny výpalného od ledna 2009: www.cdr.cz/a/26116/1
Ředitelka IFPI odpovídá na dotazy čtenářů: www.cdr.cz/a/23496
Bender’s anti-piracy warning: www.youtube.com/watch?v=OWPfcEOr2Yg