V souvislosti s událostmi v Chrastavě, jejich výsledky, chybami na obou stranách i neustále klesající technické úrovni obyvatel si myslím, že je nutné dělat něco jako osvětu, charitu či benefiční akci. Protože takhle tedy opravdu ne.
Podobné akce mají v principu dvě základní strategie, dle herců, kteří je uvedli na filmové plátno: 1. Edward Fox 2. John Malkovich První strategie se nazývá dle anglického herce, který, coby Šakal, měl v románu The Day of the Jackal a následujícím zfilmování odstranit Charlese de Gaulla po Arabské krizi v šedesátých létech.
Podstatou této strategie je čistá, přesná práce na velkou vzdálenost s bezpečným odchodem ze scény. To, že v románu i filmu Edward Fox nepřežil, bylo dáno pouze společenskou nutností, aby zveřejnění bylo společensky únosné. V normální situaci, jak se odborníci shodují, by Fox v klidu zmizel a následně si poklidně užíval důchodu. Nevím, jak uvedená autocenzura funguje v dnešní multi-kulti době, ale myslím, že ještě v současnosti by měl i afroamerický autor při přehrávkách problém protlačit černého hrdinu přes zastřelení kladného bělocha.
Je další otázkou do diskuze, jak by; a ve které společnosti, prošly další barevné, či jiné kombinace střelec – oběť: černý – černý, černý – žid, žid – cokoli jiného, cokoli – žid, černoch –hispánec …. etc
Ovšem přirozeně je dnes neúnosná kombinace bílý střelec – černý kladný politik.
V dnešní době je dle instruktážních filmů tolerovaná varianta američan (černý i bílý) a cíl arab s rouškou. Druhá základní strategie se nazývá John Malkovich. Podstata – kontaktní akce, kde hrdina (point of view…) od začátku ví, že jde do sebevražedné mise. Malkovich se ve filmu In the Line of Fire pokouší zabít prezidenta Spojených států a v závěru mu Clint Eastwood skočí do rány, aby prezidenta zachránil.
Pro začátek bychom si probrali tu první strategii. Jak to tedy vypadá, když si atentátník bere do rukou dlouhou hromovou hůl, je inteligentní, pracovitý a opatrný. Je sám, protože jsme v Čechách a víme, že tajemství mezi třemi muži se dá udržet jedině, když dva z nich jsou mrtvi. Kdysi se mi podařilo několik dobrých ran, jak říkají golfisté, a tak bych se pokusil danou problematiku laicky popsat: Střelbu z přesné pušky na dlouhou vzdálenost ovlivňuje mnoho faktorů. Začíná to chemií. Závisí na mechanickém inženýrství, zahrnuje optiku, geofyziku a meteorologii. To vše nakonec limituje biologie člověka. Na chemii je závislé vše, co se děje okolo výbuchu. Prach v nábojnici za střelou musí explodovat perfektně, řízeně, mohutně, okamžitě. Musí vrhnout projektil skrz hlaveň maximální rychlostí. Například půlcoulová kulka v nábojové komoře Barrettu či 12,7 mm kulka ve Falconu váží hezkých pár desítek gramů. V jednu chvíli je nehybná, ale za tisícinu sekundy si to již uhání rychlostí tři tisíce kilometrů v hodině z ústí hlavně na své cestě k cíli. Dle laborace toho0 kterého soudruha. Prostě prach musí explodovat rychle, kompletně a tvrdě. Je to složitá chemie. Ta exploze musí být naprosto dokonalá. Potom nastoupí mechanické inženýrství. Střela samotná musí být sama o sobě perfektním uměleckým dílem. Musí být tak dokonalá, jako ještě žádný předmět nikdy nebyl. Musí být dokonalejší a krásnější než jakýkoli šperk. Proto také, sem tam nějakou nosím po kapsách, pro potěšení z jejich technického provedení. Musí být naprosto uniformní, co se týče rozměru a váhy. Perfektně zaoblená, dokonalý proudnicový tvar. Musí přežít brutální roztočení od drážek vývrtu hlavně. Musí si to rotovat vzduchem bez kmitání a stáčení se. Hlaveň musí být pevná a rovná. Především není dobré když první výstřel ohřeje a pozmění tvar hlavně. Hlaveň musí být solidní masa materiálu, dost těžká, aby zůstala inertní. Dost těžká, aby zůstala netečná. Dost těžká, aby pohltila nepatrné vibrace závěru, úderníku a spouště. Proto také občas stojí puška to, co levnější automobil. A proto se takéněkdy doporučuje položit neřídící ruku střelce zlehka přes tělo systému.To odvede a utlumí ty poslední reziduální kmity. Optika hraje obrovskou úlohu. Ale je nechutně drahá. Tak a nyní geofyzika. Protože je rozhodující. Světelný paprsek se pohybuje rovně. Ale tuto vlastnost má pouze on jediný. Střela ne. Střela je fyzický předmět, který podléhá přírodním zákonům, jako každá jiná fyzická věc. Kopíruje zakřivení země.Čím dál musí letět, tím větší část zakřivení musí kopírovat. Kulka vylétne z ústí hlavně, vylétne nad úroveň záměrné pak ji zase protne a pak stále klesá pod ní. Perfektně kopíruje zakřivení země. Avšak ona to není perfektní křivka, protože už v první milisekundě po ní chňapne svou neviditelnou ručkou gravitace. Kulka to nemůže ignorovat. Dejme tomu, že sice má 60 gramů a letí 3000km/h, ale gravitace má čas, zpočátku se jí moc nedaří, ale nastoupí její nejlepší spojenec. Nastoupí tření. Od první milisekundy na její cestě k cíli.Tření vzduchu zpomaluje střelu a pomáhá gravitaci do toho čím dál víc kecat. Tření a gravitace totiž spolupracují a společně tlačí střelu k zemi. Dobře, tak holt zamíříme pořádný kus nad cíl. Dejme tomu metr, dva. Po nějakých pěti stech metrech nám to ti dva záškodníci stlačí tam, kam chceme. Ale zase je tu problém. Nemůžeme mířit přímo nad terč. Protože nemůžeme ignorovat meteorologii. Kulka si to uhání vzduchem, ale ten vzduch se pohybuje. Vzácný je den, kdy je úplné bezvětří.Vzduch se pohybuje tím, či oním směrem. Doprava, doleva, nahoru, dolů nebo v kombinaci. Musíte sledovat listy na stromech, prach, kouř z komínu, dýmovnici. Jak se ženám okolo cíle hýbou účesy a politikům kravaty. Jsou na to i různé přístroje na principu vrtulky, co měří rychlost větru. Znáte to, jak se tahají z lidí peníze. My ale potřebujeme znát směry a rychlosti větru po celé délce dráhy střely. Nejlepší přístroj je starej chlap, co od malička střílel s tátou, pak u sebe na farmě třeba v JAR, Austrálii, Kanadě – prostě na vlastním obrovském pozemku, kde ho nikdo nesral. Ten se totiž podívá před sebe a vidí, co většina degenerátů už ne. Miráž, tamhle se pohnul keř, chlap vedle cíle vyfoukl kouř z cigarety a tak podobně. Pak se prostě podle toho namíří, vystřelí a nechají se všechny tyto vlivy pracovat, aby viribus unitis snesly tu střelu, kam potřebujeme. Tak a nyní nám to ještě kazí biologie člověka. Protože snajpeři jsou lidi. A člověk je rozkmitaná, třesoucí se masa svalů, vnitřností a jiného humusu. Srdce neustále mlátí jako obrovská pumpa a plíce stlačují obrovské množství vzduchu dovnitř a zase ven. Každý nerv a každý sválek se třese mikroskopickou energií. Nikdo není nikdy úplně v klidu. I ta nejklidnější osoba se prakticky třepe jako blázen. Řekněme, že mezi spouští pušky a ústím hlavně je třeba 90cm. Když se hlaveň pohne o mikroskopickou vzdálenost, je to po šestistech metrech šestsetkrát větší miroskopická vzdálenost. Holt násobení. Když střelcovo chvění pohne ústím hlavně o zlomek milimetru, mineme target person o metr nebo minimálně o šířku životně důležitého orgánu. A tak musíme čekat. Zírat v klidu skrz optiku a čekat, až se zklidní dech a srdce. Pak počítat tepy srdce. Čekat až se zpomalí rytmus. Staří němečtí střelci mi říkali, že si schovávali pecky ze třešní nebo hranolky gumy (tenkrát neměli žvýkačky) a dobře prý fungovalo, když je v závěru před promáčknutím spouště skousli mezi stoličkami. Prý to zpomalilo jejich srdeční frekvenci na minimum. Princip je prostě dlouze vydechovat a vystřelit mezi jednotlivými tepy.
Tak a další osvěta někdy příště.
(Zatím nikdo nehlasoval)