Na internetu koluje betaverze obsáhlé analýzy migrace a jejích příčin z liberálně-konzervativních kruhů. Dovolil jsem si z ní udělat stručný výtah pro ctěné čtenáře a doplnit ji pár vlastními postřehy, neb její racionální styl a zaměření na řešení kořenů problémů namísto bláhového potlačování jejich symptomů jsou zejména dnes klíčové.
Analýza příčin migrace (dále jen APM) načíná celkem 32 bodů, které masovou migraci – uchvacující nyní veřejný diskurs v celé EU – způsobují, zesilují nebo umožňují. Na začátku detailně (4,5 stránek) rozebírá různé druhy uprchlíků a migrantů kvůli tomu, že na konkrétní klasifikaci závisí nejen (ne)bezpečnost či schopnost integrace dané skupiny, ale i řešení, které zmenší počty jejích příslušníků na cestě do Evropy (APM zmiňuje třeba používání malé, přesně naváděné ruské munice assadovým letectvem namísto barelových bomb). To si zde dovolím zestručnit svou možná až nepřípustně zjednodušující, zato názornou tabulku vystihující rozdíly v cílech a mentalitě dvou základních skupin:
V tomto důležitým postřehem APM ale je, že velkou část „skutečných uprchlíků“ představují „draft dodgers“: mladí muži prchající před odvody či vojnou. V EU se jedná zeména o občany Ukrajiny, kteří nechtějí do „zóny ATO“, občany Sýrie, kteří nechtějí bojovat v Assadových silách či naopak utíkají před „odvody“ do ISIS či Al-Nusry, které probíhají v islamisty dobytých městech, a občany Eritreje, kteří se vyhýbají tamní „vojně“, která je ve skutečnosti kombinací „Černých baronů“ a egyptského otroctví na dobu neurčitou.
Pro realistickou debatu o metodách zvládnutí imigrační krize jsou každopádně klíčové mezinárodní smlouvy a úmluvy, na které ČR přistoupila. APM identifikuje jako klíčové a rozebírá (sekce 3.1 a 3.2) čtyři takové dokumenty: O Statusu uprchlíků z roku 1951, její rozšiřující protokol z roku 1967, UN Convention on the Law of the Sea (1982) a International Convention on Maritime Search and Rescue (1979) ve znění pozdějších dodatků.
Z těch jsou důležité tyto poznatky:
- Uprchlík je de iure každá osoba, která je mimo svou zemi (či země) původu a “z důvodu dobře opodstatněné obavy z toho, že bude persekvována z důvodu své rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo politickému názoru” se odmítá do země svého původu či občanství vrátit.
- Článek ovšem 31(1) řiká, že “signatářské státy nebudou penalizovat za ilegální vstup či pobyt na svém území uprchlíky, kteří na ně vešli bez povolení přímo ze země, kde byl jejich život či svoboda ohrožen ve smyslu článku 1, pokud se sami bezodkladně nahlásí autoritám a prokáží se dobrým důvodem pro svůj nelegální vstup či pobyt.”
- A článek 32(1) říká, že “Signatářské státy nevyhostí uprchlíka ze svého území, leč na základě národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku.”
- Ve středozemním moři mají námořnictva EU de iure povinnost (!) zachraňovat úplně všechny, které technicky zachránit mohou a stejně tak obchodní lodi mají víceméně povinnost vyslyšet volání o pomoc jiného plavidla v nouzi…
- …ale co se týče místa, kde mají zachráněné pasažéry vratkých lidí vyložit, jediné závazné pravidlo je, že cesta k místu vykládky trosečníků nesmí moc zatěžovat obchodní lodi a musí se jednat o „Bezpečné místo“, které je definováno jako „takové místo, kde není nadále ohrožen život zachráněných a kde mohou být zajištěny jejich základní životní potřeby (jako jídlo, úkryt a zdravotní péče.) Krom toho je to místo, odkud si zachránění mohou zajistit dopravu do další nebo cílové destinace.
Z toho plyne, že uprchlíky a migranty plavící se přes Středozemní moře sice máme povinnost zachraňovat a to zřejmě i ve výsostných vodách Libye, ale poté je de iure klidně můžeme vyložit nazpět v Africe, pokud bude „vykládací terminál“ splňovat nároky na „bezpečné místo“. A že uprchlíky, kteří se dostanou do Evropy, můžeme de iure vykázat do „první bezpečné země“, kterou prošli.
Problém, jak už vám asi došlo, je zde v praxi. De facto totiž uprchlíky, resp. migranty vlády, pod něž patří „Bezpečná místa“ a „první bezpečné země“, také nechtějí – a tudíž nám nechtějí umožnit tam uprchlíky či migranty vrátit. V Libyi je vláda „tak slabá, že nedokáže stabilizovat zemi, ale dost silná na to, aby EU nedovolila vyložit vrácené migranty v libyjských přístavech“, a země jako Jordánsko a Turecko sice zřídily obrovské uprchlické tábory, ale když na ně od EU nedostávají dost peněz, zejména turečtí policisté syrským uprchlíkům rádi ukáží cestu do Evropy – nebo je dokonce přímo drze deportují až na hranice s EU a do Evropy je vystrčí nedobrovolně.
Turecko přitom je signatářem „On status of refugees“, kterou jakoby takovým nedobrovolným přesouváním uprchlíků z bezprostředně sousedící Sýrie do Evropy porušuje. Jenže Turci si vymohli výjimku, respektive přesněji: nikdy nepřistoupili na Rozšiřující protokol z roku 1967, který „On status of refugees“ rozšiřuje na země mimo Evropu; Syřany tak nepovažují za uprchlíky; a tudíž si to de iure dovolit mohou.
Čímž se dostávám k úplně nejdůležitější části APM: problematice deportace. De iure totiž nejenže není problém většinu migrantů deportovat, ale kupříkladu Česká Republika to hromadně dělá: všem zachyceným uprchlíkům a migrantům, kterým nepřiznáme azyl, dáme do ruky papír, že mají povinnost do určité doby opustit území ČR. (Ten papír, mimochodem, není přeložený do cizích jazyků, takže si mnoho zmatených uprchlíků či migrantů myslí, že jim policie po propuštění z detenčního zařízení dala jízdenku na vlak do Německa a pak se notně diví.)
Problém, jak už jsem napsal výše, spočívá v tom, že žádný stát si nenechá „jen tak“ někoho vyhostit na své území. Dokonce ani své občany, natož úplné cizince. Aby si cílový stát k sobě nechal někoho deportovat, musí proběhnout takzvané readmisní řízení.
Jenže aby mohlo proběhnout readmisní řízení, je nutné, aby měla ČR s daným státem uzavřenou Readmisní dohodu.
A hádejte, s kolika a hlavně s jakými státy má ČR readmisní dohodu?
Zde máte přehlednou, zvětšitelnou mapku:
Jak jste si asi všimli, s žádnou ze zemí, ze které k nám proudí migranti, readmisní dohodu uzavřenou nemáme. A „rozjednané“ Tunisko, Alžírsko a Maroko se unijním vyjednavačům velmi vzpouzí a vymýšlejí stále nové důvody, proč žádnou readmisní dohodu nepodepsat.
APM přitom říká (5.4, 6.3, 7) a já podtrhuji, že efektivní možnost deportace je úplně to nejdůležitější, co ovlivňuje počty migrantů a uprchlíků. Je zde totiž jasná zákonitost, že počet uprchlíků/migrantů je nepřímo úměrný pravděpodobnosti deportace: když se mezi „latinos“ rozšířila fáma, že USA nebudou deportovat nelegálně imigrující mladistvé, počet mladistvých nelegálně imigrujících do Států vzrostl skokově o 60 a příští rok ještě o dalších 75 procent. Podobně když se mezi kosovskými Albánci rozšířila zvěst, že Německo dá všem Kosovanům azyl (a sociální dávky stejné, jako má kosovský policista plat), počet kosovských ekonomických migrantů, toužících pouze po Německu a ničem jiném, se zvýšil o více jak čtyři tisíce procent – ale když Německo v Kosovu zahájilo masivní kampaň s jednoduchým poselstvím, že nepřijme ani jednoho „Kosovana“ a všechny je automaticky deportuje, tento příliv migrantů opět téměř zcela ustal.
Logika je nasnadě: zatímco hrozba pohraničníků je jednorázová a stačí mít jednou štěstí, hrozba následné deportace je celoživotní a trvale ohrožuje vše, co by nelegální imigrant v EU získal. Což podvědomý poměr cena:výkon:riziko posouvá do úplně jiné roviny.
Dala by se zde najít spojitost s klasifikací ekonomických migrantů: tažení za lepším na západ je poměrně racionální ekonomická investice jako jakákoli jiná a pravděpodobnost deportace je jednoduše hlavním indikátorem její návratnosti a rizikovosti. Jak ale podotýká sekce 1.2 APM, z takovýchto „investic“ mají prospěch i vlády afrických a blízkovýchodních zemí, odkud se ekonomičtí migranti vydávají na cestu do Evropy: migranti totiž posílají část svých příjmů rodinám „doma“… Nu a tamní vlády tyto finanční toky daní. Ve spojitosti s tím, že se samy potřebují zbavit ambiciozních lidí toužících po lepším (kteří ohrožují různé zkorumpované, rodinné režimy) a zároveň si neumí poradit s populační explozí tak africké a blízkovýchodní vlády migraci na západ podporují, protože z ní mají všestranný prospěch – a tudíž naprosto nestojí o uzavírání jakýchkoli readmisních dohod, které by jim vše kazily.
Jak z toho ven? Ač je to v ní vyřčeno pouze v náznaku, APM si pohrává s myšlenkou de facto uplatit africké a blízkovýchodní vlády, aby nám readmisní dohody podepsaly. Dostatečně vysoká a nekontrolovaná „rozvojová pomoc“ pro vládu, spojená kupříkladu přímo s „vypracováním studie o dopadech readmisní dohody“, by mohla vykonat divy. Stejně tak by „rozvojová pomoc“ vhodně vybrané ze dvou skupin, nárokujících si titul legitimní libyjské vlády, mohla zajisti možnost vykládky zachráněných trosečníků na de iure i de facto „bezpečné místo“ v Libyi, byť by se mělo jednat jen o jediné „bezpečné přístaviště“ a bezprostředně přilehlé okolí: v přístavu je splněna podmínka „možnosti dopravy“, „možnosti jídla a pití“ a kdyby EU uplatila tamní vládu či milice, i podmínka bezpečnosti – a na sociálních sítích, na kterých je masová imigrace zcela závislá (v APM viz 4.1) by se záhy rozkřiklo, že cesta přes středozemní moře se právě stala toliko drahou okružní plavbou nazpět do Afriky.
Readmisní dohody samozřejmě neřeší skutečné uprchlíky před válkou nebo mučením, kteří nyní představují dva největší imigrační proudy, tj. syrský a eritrejský: jednak je stále politicky neprůchozí posílat uprchlíky, aby jim v Sýrii uřezali hlavy nebo je v Eritreji strčili se upéct v lodních kontejnerech na poušti a jednak a hlavně to zakazují mezinárodní dohody se svými „bezpečnými místy“ a „první bezpečnou zemí“. APM podotýká, že zde je hlavní součástí řešení přesměrovat finanční toky, které nyní EU investuje do pomoci nelegálním migrantům do Evropy, do skutečných uprchlických táborů v Turecku, Jordánsku, Libanonu, Iráku atp., a, v hantýrce APM, „reemitované“ uprchlíky z „prvních bezpečných zemí“ do Evropy přijímat nikoli masově a bez kontroly, nýbrž případ od případu.
Největší část migračního toku v roce 2015, zdá se, nejsou uprchlíci přímo ze Sýrie atp., nýbrž reemise uprchlíků opouštějících uprchlické tábory mj. v Turecku a Jordánsku dílem kvůli tomu, že na provoz tábora dochází peníze a tedy se výrazně zhoršují tamní životní podmínky, dílem díky frustraci, že v uprchlických táborech neseženou legální práci a smysluplnou náplň všedních dní, a dílem díky tomu, že zejména Turci se k uprchlíkům chovají vysloveně nepřátelsky a jsou rádi, když se je podaří vyhnat do Evropy. Zlepšení podmínek v uprchlických táborech na BV je tudíž základní podmínkou pro omezení nelegální migrace do EU – společně s uzavřením smluv, které by umožnily provádět readmisi do uprchlických táborů, v nichž byli migranti poprvé zaznamenáni, a zejména s masivní mediální kontra-propagandou, která by zmařila pašerácké „reklamy na EU jako bezpracné nebe na zemi“: Dan Drápal z Gen21 přepsal zprávy z tamního Erbílu od týmu, který se odtamtud právě vrátil a je to docela masakr (doslova) – který zároveň vysvětluje influx muslimských ekonomických migrantů:
V Erbílu – a není důvodu se domnívat, že na jiných místech Iráku by to bylo jiné – mezi lidmi kolují zprávy, že kdo se dostane do Německa, dostane zadarmo dům, nebo alespoň byt, a bude mít garantovaný příjem tisíc euro měsíčně.
(…)
Na trhu jsou dvojí ceny – jedny pro muslimy, druhé (dvojnásobné) pro křesťany. Obecně se počítá s další genocidou křesťanů (tentokrát v Erbílu, tak jak
probíhala dříve např. v Bagdádu a v Mosulu), a to nejpozději do dvou let. Všeobecně se očekává, že po genocidě křesťanů si muslimové rozeberou domy v křesťanské čtvrti „zdarma“ (někteří vlivní úředníci se prý už byli na své budoucí domy podívat a už si je mezi sebou rozdělovali).
(…)
Různé charitativní organizace, které dříve dodávaly potraviny a léky do
křesťanských uprchlických táborů v Erbílu, svou činnost v Iráku omezily nebo
zastavily a soustředí se na pomoc muslimům, kteří proudí do Německa balkánskou cestou.
To je kvalitativně stejná bomba jako úprava německé sociální politiky a fámy o německé azylové politice, které zvedly o 4000 % příliv kosovských ekonomických migrantů do Německa. Akorát tady je to naopak: sociální politika s garantovaným bytem a příjmem je fáma, zatímco azylová politika otevřených dveří je díky Merkelové (o které si Drápal odnesl dojem, že ji iráčtí muslimové milují, zatímco Evropany obecně spíše opovrhují) fakt. No a protože pěkných domů po vyvražďovaných křesťanech není v arabských zemích „dost“, hurá za těmi „slíbenými“ v Německu, že. To se ale v médiích nedočtete, protože evropští novináři se společně s charitami přesunuli na maďarské hranice a v arabských zemích se žádné pořádné investigativní činnosti nevěnují.
Tímto se dostáváme k tomu, co v APM naplno nezaznělo: když Dodatek ke smlouvě On status of refugees rozšířil její platnost na uprchlíky z celého světa, odstartoval tím časovanou demografickou bombu, na kterou nahlas upozornil už i dalajláma a kterou ve svém videu velmi názorně vysvětluje Roy Beck, uznávaný jako odborník na imigraci odbornými periodiky od Foreign Policy až po Business Week:
Lidí v existenciální chudobě, relativní nesvobodě nebo nebezpečí je v Asii, Africe a na Blízkém východě v čistých počtech tolik, že je prostě Evropa (ani, v případě prezentace Becka, USA) v žádném případě nemůže všechny přijmout. Pokusy měřit kvalitu života lidí žijících mimo euroatlantickou civilizaci jejím metrem a globalizací šířit její hodnoty a zvyky jsou nesmírně škodlivé, protože tamním obyvatelům způsobují pocit méněcennosti, nesnesitelnou těžkost bytí až pocit příkoří a zvedají je na cestu za lepším na Západ… Který ovšem není schopen taková kvanta lidí pojmout, zejména když je sám v ekonomické krizi a nemá práci ani vlastní občany, natož pro imigranty, a propadá se do politické nestability a sociologických fenoménů známých ze 30. let.
Navíc stále více skutečných odborníků na migraci říká, že nemigrují ti nejchudší, nýbrž právě bohatší střední třída a v ní ti nejschopnější a nejnespokojenější lidé: ti by se jinak snažili situaci ve své zemi zlepšit zevnitř a takto jí budou chybět. Jak říká Center for Global Development:
Když začne chudá země bohatnout, míra emigrace roste, dokud země nedosáhne přibližně té úrovně bohatství jako dnešní Albánie či Arménie. Tento proces obvykle trvá několik desetiletí a teprve pak bohatství emigraci utlumí.
Jediné skutečné řešení tak má dvě strany mince: první část spočívá ve transferu našeho know-how a případně přísně adresné a kontrolované finanční podpoře ke zlepšení situace v zemích, odkud uprchlíci utíkají – zejména zavedení katastru nemovitostí a jiných prostředků zajištění vlastnických práv, které motivují k dlouhodobým investicím a práci –, pomoci s utišením tamních násilných konfliktů (pokud ovšem euroatlantická civilizace skrze své ideologické vidění světa a posedlost šířením demokracie za každou cenu sama neparticipovala na jejich vzniku, v kterémžto případě by měla přestat přilévat benzin do ohně) a zlepšením situace v uprchlických táborech vč. vytvoření smysluplné náplně trávení času například technickým či hospodářským vzděláváním.
Evropa pak na své straně moří a hranic musí začít důsledně rozlišovat mezi skutečnými uprchlíky, např. křesťany prchajícími před genocidou z rukou džihadistů, pro které není bezpečno skutečně nikde na Blízkém východě, a ekonomickými migranty. S tím vším je spojen důležitý fakt, že kromě “čistokrevných” uprchlíků a migrantů je tu ještě katerorie hybridní, která ale plní stránky evropských novin a obrazovky televizí: jedná se o „ekonomické uprchlíky“, jako když arabka zřejmě ze Sýrie říká reportéru Reuters:
»Jsme zoufalí. Utíkáme za lepší budoucností pro mé děti, mou dceru a to, které teď čekám. Odcházím, abych svým dětem nabídla lepší život. Pokud k tomu musím překonat hory nebo zemřít, udělám to.«
To je samozřejmě velmi hluboký a upřímný cit, který pochopí snad každá matka a stejně tak novináři typu „krvácející srdce“ jsou jím velmi pohnuti… Jenže úplně totéž mohou cítit stovky milionů žen a všechny je prostě do Evropy nastěhovat nemůžeme. Neskončilo by to dobře pro nás… A už vůbec ne pro ně.
Je tak nutné přijmout za své a nade vše jasně a opakovaně k imigrantům rozhlásit férové a jednoduché pravidlo:
Vážení uprchlíci, uprchlík je ten, kdo utíká před něčím, ne za něčím. Jsme ochotni vám dočasně poskytnout určité LIMITOVANÉ zázemí, pokud jste jinde v nebezpečí, a to tak dlouho, dokud nebezpečí přetrvává: pak se vrátíte. Pokud k nám ale chcete za lepší budoucností a napořád, nejste uprchlíci, nýbrž ekonomičtí migranti. A imigranty zde strpíme jenom legální: takové, kteří prokáží, že jsou pro nás přínosem nebo že je to pro ně i v uprchlických táborech nebezpečné. Pokud přesto vniknete do EU nelegálně, BUDETE deportováni. To vám garantujeme.
Migrační toky jsou totiž jako spodní voda versus rodinný dům: můžete zlepšovat zdi a instalovat hydroizolaci jak chcete, ale pokud vlhkost sahá nad základy, nakonec se vám stejně dostane dovnitř. Stejně tak veškerá represivní opatření, která se snaží „udržet migranty venku“, jsou předem odsouzena k selhání, neb „prosakování“ dokáží pouze o něco zpomalit. Jediné, co skutečně funguje je buď přesměrování průsaků odvodňovacími příkopy tam, kde „majiteli domu“ nevadí (o to se snaží Maďarsko plotem, Německo kvótami od sebe do zbytku EU a Vyšegradská čtyřka a GB dotováním táborů v Turecku a Jordánsku)… Nebo se smířit s pronikáním vlhkosti a neustále ji vysušovat a vylévat, tzn. deportovat.
Funkční řešení je tedy jednoznačné… Ovšem musíme k němu získat ty chybějící podpisy na readmisních dohodách, zlikvidovat Reklamu na Evropu a zlepšit poměry v mimoevropských uprchlických táborech.
(10x známkováno, průměr: 1,30 z 5)