Původně jsem měl nachystané jednoduché vánoční přání:
Vážení přátelé, přeji vám i vaším rodinám příjemné prožití vánočních svátků.
Pak se na to mrkla komise a vzešlo z toho tohle:
Vážené euroobčanky a euroobčané, přeji vám i vaším rodinám, registrovaným partnerům a registrovaným partnerkám pozitivní prožití sezónních svátků.
Důvodová zpráva:
Slovo „přátelé“ ukazuje na ohraničenou komunitu s již zakotvenými interpersonálními sociálními vztahy, čímž jsou z přání vyloučeni příslušníci jiných komunit, občanských sdružení a v neposlední řadě menšin. Výčet mezilidských svazků, kterým je přáno, je nutno rozšířit i možné formy registrovaných partnerství, přičemž je ve větě nutno každý rok pořadí jednotlivých forem střídat, aby se žádná se skupin necítila diskriminována. O střídání je nutné vést záznam. „Příjemné“ prožití ukazuje na preferenci většinového prožívání vánočního večera, tzn. úzce subjektivního, s pivem, kaprem a salátem, bez ohledu na např. na pracovníky neziskových organizací jako je BIS, kteří i na štědrý den vyrážejí do terénu monitorovat projevy rasismu a xenofobie a netráví jej s ohledem např. na povětrností podmínky příjemně, přesto ale pozitivně. Vánoční svátky jsou opět tradičním zvykem pouze části čtenářů, někteří jiní mohou oslavovat například chanuku nebo jiný svátek, a většinovým vnímáním sezónních svátků jako svátků vánočních jsou diskriminováni.
Jenže pak jsem si sedl k televizi, pustil si konec pořadu odvysílaného v cyklu Ta naše povaha česká a dostal jsem vomitus.
Mám vůbec problém už jen s názvem dokumentu, protože nic jako česká povaha neexistuje, jednotliví lidé jsou nositeli svých povah, nikoli národ. To jen naše intelektuální elita používá tyhle celonárodní paušalizace, aby z nich vyrobila náhubek a ten nám narazila na držku – zřete, křupani, jak jste špatní a bezcenní! Jste ztraceni jako krysa v kanálu, potřebujete do svého čela dosadit duchovního vůdce, který vás vyvede z údolí temnot, třeba nějakého morálního kripla jako Václav Havel.
Obsah dokumentu: Kdysi dávno žili byli lidé, kteří slavili vánoce. Dnes prý ne, protože dnes „oslavit“ znamená ožrat se. Poprvé vrtím hlavou, protože jsem už spustu událostí oslavil v kruhu přátel, aniž bychom cokoli alkoholického pili – s jakými lidmi se to proboha autoři dokumentu stýkají? Pak následuje sentimentální sága provázená vzpomínkami na kapra na černo, vesnické oslavy, a do toho jsou neustále sdělovány různé stížnosti. Lidé chodí nakupovat, v obchodě hrají koledy už od konce září, lidé se obklopují materiálními statky místo co by tak nějak hluboce lidsky pocítili lásku jeden k druhému a tak dále – a mně není jasné, kdo jsou v podání autorů ti lidé. Jsou to nějací jejich známí, například Jiřiny Šiklové kumpáni z KSČ, nebo jsem to snad i já?
No jo? Že já to nepochopil dříve. Proč vlastně chodím kupovat potraviny? Abychom z nich udělali večeři a mohli ji na štědrý večer sníst? Proč si raději neumístíme na stůl vodní dýmku a nemeditujeme? Nediskutujeme s přáteli o environmentalistické mši v Kodani a community policingu? A proč vlastně kupuji dárky svým blízkým? Proč jim raději nevyrobím nějaký hodnotný dárek sám, třeba maketu hovna z PUR pěny jako hlavní hrdina filmu Auto*Mat, nebo malé figurky z lejna, nití a slámy, a nedám to plný lásky příbuzným taktéž plným lásky zabalené ve starých novinách, abych nezatěžoval životní prostředí? Proč jezdím nakupovat do nákupního centra? Jsem zasažený konzumem, nebo je to tím, že v tý prdeli tady zavřeli obchod a to, co tady zbylo pod názvem Jednota Tip, prodává tak nechutné potraviny, že bych je vyzvrátil ještě dříve, než by nějaký intoš analyzoval moji českou defektní povahu? Proč nebydlím v boudě z trávy, přestože je to správné? A proč nedělám kapra na černo? Není to tím, že přicházím domu z práce v době, kdy průměrný pracovník České televize je už čtvrtou hodinu doma a nemám čas na to, abych nakládal kapří hlavu do bobkového listu? Jsem prostě také zasažený…
Káže církevní fukcionář Halík a exkomunistka Šiklová, co jsme ji nachytali, jak krade texty z D-FENSe. Zastavím se u Halíka, protože soudružka Šiklová nestojí za slovo, spolupracuje s pretotalitní Stranou zelených, což stačí k tomu, abych si o ní neopřel ani kolo, kdybych nějaké měl. Znám taky jednoho velebníčka. Je neustále v pohybu. Oddává, zaopatřuje, křtí, navštěvuje nemocné, prostě dělá, k čemu se zavázal, každičký boží den. Zná ho tady kdekdo, ale v médiích nikdy nikde nebyl a žádná prohlášení do televize ani jinam neposkytuje – ačkoli kdyby začal, tak by to stálo za to. Nikomu neříká, co má dělat a co nemá, protože zjistil, že to stejně nikam nevede. Nástěnky nedělá a „pracovní“ telefonáty platí ze svého. Pan Halík to má opačně, ten je aktivní především mediálně-politicky. On je takový Dušan Jasánek církve svaté.
Nakonec pan Halík pronese, že krizí vánoc je vinna nedostatečně vyvinutá občanská společnost a příležitost k nápravě poměrů spatřuje v procesu evropského sjednocení, kdy relativizace tradičních národních hranic bude akcelerovat regionální zvyky. Ve sjednocené Evropě, říká Halík, bude pro vánoce více prostoru! Soudružka Šiklová, nyní už naprosto rutinovaně hovořící v první osobě množného čísla, pohrozí nám všem, že se neúctou ke starým tradicím vyřazujeme z Evropy. Konečně dobrá zpráva. Pokud by popření křesťanských vánoc samo o sobě stačilo k tomu, abychom odešli z Evropské unie, tak je popřu třeba hned, provedu autošalomizaci a budu celé vánoční svátky konzumovat rituální pokrm ze společné mísy, protože je to evidentně menší zlo.
Nejkrásnější dárek by pro mě byl, aby rozumbradové jako Halík a intelektuálští paraziti s máslem na hlavě hovořili napříště už jen v první osobě jednotného čísla a nepokoušeli se neustále vystupovat i mým jménem. Již sám fakt, že si ekofeministka Šiklová dovoluje po všech ostudách, co už napáchala počínaje členstvím v KSČ od r. 1956, hovořit jménem více osob než je ona samotná, vypovídá o tom, že v naší společnosti je vážně něco špatně. Možná je skutečně východiskem obnovení starých tradic, jako například topení Morany, upalování čarodějnic, shazování zlodějů do Vltavy, kamenování kurev, upalování falešných proroků a defenestrace amorálních služebníků veřejnosti, což by, pokud by se to praktikovalo dostatečně široce a s úctou ke středověké brutalitě našich předků nezpacifikovaných zprofanovanými médii, zakrátko vyřešilo většinu problémů.
(7x známkováno, průměr: 2,14 z 5)