Staříci a Mlaďoši

Stařík sedí na lavičce a hovoří. O tom, jak bylo zamlada. Jak krásně hřálo slunce. A zurčel potůček! Ale hlavně mluví o poměrech. Jak to bylo mezi lidmi.

„Když jsem chtěl kolo, musel jsem si na ně vydělat. Ale dneska -támhle kluk od sousedů: koupili mu moped, ale už ho nemá. Rozbil ho nebo mu ho ukradli … Flákají se, nic nedělají, ničeho si neváží. Nic je nezajímá. Jo, dnes je jiná doba.“

Takovéhle stesky na mladou generaci tu byly asi vždycky. Ale dnes je tomu jinak. Dnes je opravdu …

Jiná Doba

Těžko se to vysvětluje. Ale skutečností je, že mladší lidé už nechápou společnost, která tu byla ještě před několika desítkami let. Sem tam to vyplave na povrch: přečtou si článek a v diskusi se rozjaří a pronesou něco, co by dříve neřekl nikdo – ani idiot, ani magor, ani grázl.

Nám starším je blízká i společnost, která tu byla dlouho před námi. A na kterou už není přímý kontakt: První republika, Rakousko-Uhersko, středověk. Stejně jako kapitán pohybující se s jistotou po palubě kymácející se lodi, kráčíme ulicemi Paříže v těch bouřlivých letech 1789 a něco (1). My jsme doma ve všech časech.

Znamená to, že ve společnosti muselo dojít k zásadnímu zlomu. A to nedávno. Starší ještě zažili společnost před tímto zlomem. Mladší už ne. Myslí si, že rozumějí všemu, ale nerozumějí ničemu.

První záchvěvy té „nové doby“

se objevily kolem roku 1970. U nás byl její nástup pozvolný a nenápadný. V osmdesátkách jsme občas za jasných zimních odpolední zapomínali na vrzající kolečko kočárku a najednou si uvědomovali šedivou duhu klenoucí se nad námi – ten „zahnívající socialismus“. To bylo ono.

Na Západě

byl nástup té nové doby rychlý a děsivý. O tom, jak to vypadalo v Itálii píše Pasolini (2). Budu citovat z jeho článků a esejí přeložených Tomášem Matrasem a vydaných pod názvem „Zuřivý vzdor“ (3):

Itálie po válce pomalu blahobytní, fašistická idylka toho takzvaného „křesťansko-demokratického“ fašismu, na kterou si už všichni zvykli, ukolébává společnost do dřímotu. Když v tom náhle:

„… se „něco“ stalo. Objevilo se něco, co tu nebylo, co nikdo nepředvídal v časech Politecnica [t.j. po válce], a dokonce ani rok před tím, než se to stalo.“ (str. 93)

Takto Pasolini hovoří o nástupu „fašismu radikálně nového typu“. A tady jsou jeho postřehy týkající se italské společnosti:

„Je možné předpovídat budoucnost jež bude „koncem všeho“? Někdo, jako třeba já, k tomu ze zoufalství tíhne, neboť láska ke světu, v němž jsme žili a jejž jsme prožívali, brání uvažovat o jiném, stejně skutečném světě a o tom, že by se mohly vytvořit jiné hodnoty, analogické s těmi, jež dříve činily existenci cennou …“ (str. 21)

Nebo: “ … světa, který nám, posledním zastáncům mnohovrstevnaté, magmatické, náboženské a racionální představy o životě, připadá jako svět smrti.“ (str. 21)

To jsou silná slova! „láska ke světu, v němž jsme žili a jejž jsme prožívali“ – ten svět, který Pasolini vzývá, je fašistická společnost! A to navíc spíše ten „fašistický fašismus“ jeho mládí! (Neboť mládí je vždy rozhodující.) A ten druhý komentář: „svět smrti“ – to je již naprosté odsouzení a odmítnutí té vznikající společnosti. Co se to s tou italskou společností koncem šedesátých let stalo, že ji Pasolini jednoznačně odmítá a dává přednost fašismu?

A nejsou to žádné výkřiky z momentálního rozrušení nebo nějaké špatné nálady. Tady jsou další jeho postřehy:

„V Itálii se dnes všichni mladí bez rozdílu chovají identicky, užívají stejné řeči těla a jsou vzájemně zaměnitelní …“ (str. 51)

„Děti kolem nás, hlavně mládež, adolescenti, jsou skoro samé zrůdy. … nemají žádný výraz, jsou zosobněnou dvojznačností. Jejich oči těkají, jejich myšlenky jsou neustále jinde, mají příliš respektu či příliš despektu zároveň. … Nemají v očích žádné světlo, jejich rysy jsou napodobeninou rysů robotů, bez stopy osobního, jež by je vnitřně charakterizovalo. … Neumí se smát či usmát. Umí se pouze křenit a pošklebovat. …“ (str. 105-106).

Na straně 94 Pasolini říká (lépe a radostněji) to samé, co já zde v odstavci „Jiná Doba“: „… starý člověk už v mladých lidech nepoznává sám sebe za mlada“.

„Po celá staletí byly tyto kultury [jednotlivých tříd] v Itálii rozlišitelné, … V současnosti však téměř naráz, jako by se stala nějaká Událost, minulá jednota a zároveň specifičnost ustoupila homogenizaci … Co takovou homogenizaci umožňuje? Evidentně Moc nová. Píšu „Moc“ s velkým písmenem … jen proto, že upřímně řečeno nevím, v čem tato nová Moc spočívá a kdo ji představuje. Vím pouze, že je zde.“ (str. 49 – zveřejněno v Corriere della Sera 24. 6. 1974 pod názvem „Moc bez tváře“)

Pasolinimu je jasné, že za změnami ve společnosti je jakási nová Moc. Ví, že je zde. Je s ní konfrontován osobně (str. 50). Ale neví, kdo za ní stojí.

Církev to není: „Pavel VI. tak poté, co … odkryl hrozbu Konce Církve, nenabízí žádné řešení …“ (str. 63). A Pasolini dodává: „… ze všech nejtěžší [provinění] je pasivní přijetí vlastní likvidace mocí, která se směje Evangeliu.„ (str. 64).

Není to ani vláda: „Mí čtenáři si jistě všimli změny vládnoucích křesťanských demokratů – během několika málo měsíců se z nich staly posmrtné masky. … Jsem si jist, že kdybychom tyto masky nadzvedli, nenašli bychom ani hromádku kostí nebo popela, nebylo tam nic.“ (str. 97-98)

Pasolini nenachází zdroj, odkud se teroristické útoky a excesy a zločiny mladých šíří: „Věc se má tak, že „chudí“ z římských předměstí … mohou dělat, a … skutečně dělají to samé, co mladí z Parioli [buržoasní dorost] …“ (str. 142). A dále pokračuje: „Co se z toho všeho dá vyčíst? Že se „gangréna“ nešíří z jistých vrstev (římské) (neofašistické) buržoazie. Že zdroj zkaženosti je mnohem úplnější a vzdálenější …“

Stojím sám uprostřed lesa

Stěžuje si Pasolini (4) a dodává: „A svou samotu jsem si zvolil dobrovolně. Nemám nic, co bych mohl ztratit (mohu tedy říci cokoliv), a nemám ani, co bych mohl získat (tím spíš mohu říci všechno).“ (str. 118)

A dále: „… tato proč se již více než dva roky snažím vysvětlovat a popularizovat. Už mě však rozčiluje mlčení, jež mě stále obklopuje. … Nikdo mi nepřišel na pomoc, nepokusil se postoupit dál a mé snahy o vysvětlení prohloubit.“ (str. 140).

Nikdo ho nenásleduje. Nikdo se neodvažuje. Italská společnost je zastrašena. Je vyděšena k smrti. Protože: „O této „skutečné moci“ máme abstraktní a v jádru apokalyptickou představu.“ (str. 100)

My už víme, kdo tenkrát uchvátil moc v Itálii a nadělal z lidí chodící mrtvoly. Byly to takzvané „tajné služby“ a ti, kdo za nimi stojí. (5)

Vražda Pasoliniho a krátce na to únos a vražda ministerského předsedy Alda Mora (6) byly teroristickými útoky sloužícími k zastrašení už tak vyděšené italské společnosti. Ten, kdo si může dovolit beztrestně unést, mnoho týdnů věznit a pak zavraždit ministerského předsedu, ten si může dovolit VŠECHNO!

Antonioniho „Zvětšenina“

Pasolini hovoří o přicházející „Moci bez tváře“ velice podrobně. Akorát neuvádí, jak o sobě Moc dávala vědět v běžném životě a jak konkrétně lidi zastrašovala. To najdeme právě v Antonioniho filmu (7).

Je z roku 1966. (Anglie byla vždycky trochu napřed.) Profesionální fotograf, který má i snahu se etablovat v uměleckých kruzích (hraje ho David Hemmings), se jednoho dne prochází v dopoledním parku a náhodou vyfotografuje vraždu muže. Není si toho ale hned vědom. Přijde na to až když vyvolá film a zvětší si některé fotografie.

Žena, která muže v parku doprovázela, se za fotografem rozběhne a chce, aby jí nafocený film vydal. On jí ho ale nevydá. A nevydá jí ho ani později, když se u něho – z čista jasna – zjeví v atelieru. To se mu stane osudným. Kdosi později „navštíví„ jeho atelier a zničí všechny fotografie i negativy. Zničí prostě všechno, kde by mohly být nějaké důkazy.

Hned je jasné, že nejde o akci jednotlivce nebo jednotlivců. Jde o řízenou operaci, za kterou je rozsáhlá organizace zcela mimo rámec státních orgánů: vražda provedená za bílého dne, mrtvola, která v parku leží až do následující noci (hlídaná nenápadně z povzdálí), okamžitá znalost informací, kterou mají o fotografovi …

Geniálním se ve Zvětšenině jeví motiv skupiny studentů. Poprvé se objeví na počátku filmu, kdy divočí a loudí na řidičích peníze. Zřejmě na maturitní večírek. (U nás to dělali v devadesátkách také.) Tady ještě vidíme tu „starou dobrou Anglii“. A v zásadě tu tradiční společnost.

Podruhé se tato parta objeví na konci filmu. Přiženou se do parku, chvíli tam blbnou a pak dva vlezou na tenisový kurt a dělají, že hrají tenis. Nemají ale ani rakety ani míček. Ostatní se shromáždí kolem kurtu a pozorně „sledují zápas“. Chovají se stejně jako skuteční diváci při skutečném tenisovém zápase. Tady nám Antonioni ukazuje tu „novou společnost“.

A to je klíč k pochopení rozdílu mezi staříky a mlaďochy: staříci žijí svůj život – skutečný život, ať už v jakýchkoliv časech. Mlaďoši svůj život nežijí – jen to předstírají. „Dělají, že žijí„. A jak jde čas, tak už ani neví, jak skutečný život vypadá. Protože staříci vymírají a ve společnosti začínají převládat mlaďoši.

A co Antonioniho fotograf? Postává v této závěrečné scéně filmu opodál. Když se k němu jakoby „dokutálí“ imaginární míček a všichni na něho čumí a čekají, až jej hodí zpět, chvilku váhá a pak jej jakoby „sebere“ a hodí na kurt hráčům. Imaginární zápas pokračuje. Fotograf se pohrouží do sebe. Je těžko říci, zda se „přidal ke hře“ v nové společnosti. Spíš ne. Je mu však jasné, že od teď svůj život už nemá ve své moci. A to je totéž co smrt.

V Listech z roku 1969 publikoval sloupek o „Zvětšenině“ (8) mladý

Karol Sidon

Říká tam třeba: „… život, v němž to sice nepáchne [fašismem pramenícím z buržoasní třídy], ale kde již také nejsou přítomné nebo se odpřítomňují, zcvrkají všechny pilíře podpírající stavbu člověka …“. To tedy ano. S tím nelze nesouhlasit – to lidské v člověku dostává na frak. Jenže: jak to, že „se“ odpřítomňuje? To není něco, co probíhá samo sebou. Že je tam nějaký hybatel v pozadí, je evidentní.

Nejzávažnější sdělení obsahuje závěrečný odstavec:

„Nic. Život se obrací v nicotnou hru s nicotou a sám se obrací v nicotu. Nic.“

Možná je to vlastní formulace Sidona, ale spíš bych tipoval, že bude z kuchyně liberálů, třeba od jejich šéfkuchaře Leo Strausse. Ten říká – jinými slovy – to samé: „Konec dějin je počátkem úpadku Evropy a Západu, a ve výsledku, protože všechny ostatní kultury byly Západem pohlceny, počátkem úpadku lidstva. Lidstvo nemá budoucnost.“ (9) Zkrátka: liberální společnost před sebou nemá budoucnost. Rozumíme si?

Na jiném místě ale Sidon vykládá, jaké to bude skvělé v té nové společnosti:

„… Bergman, Antonioni, Pasolini, ti všichni ze sebe své filmy ždímají, umění je pro ně věčným hledáním, ale zanedlouho přijdou mladí, kteří budou dělat stejně nádherné a hluboké filmy a sypat je budou zrovna z rukávu jako tento Antonioniho fotograf sype z rukávu sbírku nádherných a hluboce zraňujících …“

Co to je za nesmysl? Antonioniho fotograf je vyřízený! Je u konce: zničili mu archiv, fotografie, negativy. Všechno. Nemá nic. Na umění může zapomenout. Možná by ještě mohl dělat komerčního fotografa, ale spíš ne: Je mu jasné, že Moc, která ovládla společnost, nemá hranice, může všechno. Nelze jí uniknout. Zničí ho, kdy bude chtít. I bezdůvodně.

Ale to nejdůležitější je, že v něm zhasl takový ten „motor“, který v sobě měla většina mladých mužů. Oni prostě chtěli „udělat díru do světa“. Vykonat něco obtížného, složitého, velkého, něco, co lidem přinese užitek a jim prestiž. S tím je teď amen.

Tak mladý Sidon nám na jedné straně říká, že liberální společnost nemá budoucnost a na druhé vykládá o světlých zítřkách. Co to je, proboha, za blbost? Pomátl se?

Nu, existuje i jiné vysvětlení: Karol Sidon nám vnucuje tu „novou společnost“, protože je součástí té „Neviditelné Moci“. Je to její „Viditelná tvář“. Tvář té „Moci bez tváře“ – toho Absolutního Zla.

Odbočení od tématu

Co se s tím dá dělat?

O tom Pasolini hovoří ve svém projevu napsaném pro kongres Radikální strany v listopadu 1975 (str. 153):

„Proti danému stavu věcí se podle mě nedá dělat nic jiného než nadále usilovat být sami sebou: být nepoznatelnými, nepředvídatelnými. … a nadále tvrdošíjně zůstávat v opozici, ztotožňovat se s odlišným, rouhat se, pohoršovat.“

Tento projev ale Pasolini už nemohl sám přednést – byl zavražděn 2.11.1975, dva dny před zahájením kongresu.

Ouvertura

Zlo ve „Zvětšenině“ má anonymní a globální charakter. Mělo ale předchůdce. Bylo to jakési „lokální zlo“ – nechutný zločin místního rozsahu, který byl připravován nebo i proveden. Jeho pachatelé jsou konkrétní, byť neznámí lidé. Jeho dosah je omezený.

Inspirací pro film „Zvětšenina“ byla povídka „Ďáblova slina“ (10): Pozorovatel – fotograf vypráví příhodu, která se mu stala. Žena se v parku snaží vlichotit nezkušenému mladíkovi a přesvědčit ho, aby s ní odešel z parku. Poblíž čeká taxi s řidičem, který vypadá jako nezúčastněná osoba. Ale není. V kritickém okamžiku fotograf zmáčkne spoušť. Mladík utíká, žena se rozčiluje, taxikář mizí. Ke zločinu nedošlo. Zůstává jen tíživá atmosféra.

V knížce „Cizinci ve městě“ (11) už ke zločinu dojde. Milenecký pár se v jednom středomořském městě skamarádí s jiným párem. Jednoho dne spolu popíjejí a během toho ženu omámí a jejímu muži (před jejíma očima) proříznou tepnu na ruce a pak se válejí v jeho krvi, která se lije na zem. Když žena procitne, jsou pachatelé dávno pryč. Zmizeli beze stopy. „Za posledních deset let mělo právě toto oddělení co činit s několika zločiny stejného druhu …“, sděluje jí později mezi řečí policejní úředník. (str. 107)

Je to prostě taková zábava bohatých – provádět nechutnosti, zvrácenosti a zločiny jiným lidem.

Park ve „Zvětšenině“

je pěkný, ale ne příliš rozsáhlý. Daleko krásnější a větší je náš park v Hostivaři. Můžete tam prochodit celou noc. A budete-li mít štěstí, i na mrtvolu narazíte. Já jich tam pamatuji několik desítek.

Jednou v Petrovicích zabili chlápka. Chtěli peníze, ale on jim je nechtěl dát. Oddělili mu hlavu a zahrabali ji v parku zvlášť. Když se na to po delší době přišlo, pachatelé našli tělo, ale kam dali hlavu už najít nedokázali. Byli tenkrát trochu rozechvělí, to víte: noc, tma, les, mrtvola. A tak tam ta hlava pořád ještě někde je …

Hranice

mezi staříky a mlaďochy je dnes (přibližně, ale dost přesně) 70 let.

Literatura a odkazy:

1. Anatole France: Bohové žízní, Lidové nakladatelství, Praha, 1969. (fr. originál: Les Dieux ont soif)

2. Pasolini, wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pier_Paolo_Pasolini (česká), https://it.wikipedia.org/wiki/Pier_Paolo_Pasolini (italská)

3. Pier Paolo Pasolini: Zuřivý vzdor, nakladatelství Fra, Praha, 2011. (italský originál: Scritti corsari, Lettere luterane)

4. Pasolini řekl něco trochu jiného: „Sono solo, in mezzo alla campagna …“, ale Tomáš Matras (náš nejlepší znalec Pasoliniho a vynikající překladatel) to takto přeložil. Nejen že vystihl duch původního textu, ale jeho překlad vystihuje skutečnou situaci lépe než sám Pasolini: „Stromy stojí kolem a mlčí …“

5. https://www.vidlakovykydy.cz/clanky/par-slov-o-mezinarodnim-terorismu a https://dfens-cz.com/par-slov-o-jonasovi-a-spatne-ceste/

6. https://cs.wikipedia.org/wiki/Aldo_Moro

7. https://en.wikipedia.org/wiki/Blowup

8. Karol Sidon: Zmenšenina: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=Listy/2.1969/2/8.png

9. Sergej G. Kara-Murza: Sovětská civilizace 2, MON Trade s.r.o., 2022, 528 stran, ISBN: 978-80-908011-4-1. https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/sovetska-civilizace-2-505450 – str. 179

10. Julio Cortázar: Las armas secretas, RBA Editores, S.A., Barcelona, 1994. (povídka „Las babas del Diablo“)

11. Ian McEwan: Cizinci ve městě, Mladá fronta, Praha, 2008.

16.11.2025 Yoker

Související články: