Je úžasné, jak někteří autoři knih dokážou předvídat. Takové ponorky, roboty, rakety a atomovky bychom asi postupem času vymysleli, ale když má člověk cíl, ke kterému směřuje, je to tak nějak lepší a snazší. Novou techniku předvídají knihy už celá století.
Ale co dalšího nám spisovatelé a brzy i umělá inteligence může nabídnout? Co se ještě nenaplnilo tak, jak spisovatelé předpověděli? O kolonizaci Marsu můžeme přemýšlet, o nalezení cizích vetřelců snít a bát se, ale co můžeme z knih přečíst o naší vlastní společnosti? Asi každý znáte Orwellův román 1984 a dnes a denně se bojíte, aby taková situace nenastala. Klasik řekl: „je to varování, ne příručka!“ Ale kolik takových varování jsme už měli? A jak si stojí ve srovnání se skutečností? Jakožto vášnivý čtenář si dovolím místnímu obecenstvu nabídnout několik knih, které podle jsou v dnešním světě stále relativní, poukazují na společenská témata, která jsou možná palčivější než v době, kdy byly napsány a (alespoň většinou) stojí za přečtení. Sečtělí prominou, ale už mi v té záplavě politických komentářů chybělo něco jiného – a já se knihami z D-F vždy rád inspiroval!
1984 (George Orwell, 1949)
Klasika, předpokládám, že to jste četli všichni. Jasně definovaná státní moc, které se musíte přizpůsobit – a přizpůsobovat, chcete-li zůstat naživu. Musíte měnit své vzpomínky, protože strana (ne vaše paměť) rozhoduje, co se stalo a jak to bylo. Jasná alegorie na ty úplně totalitní režimy ve stylu SSSR nebo nejlepší Koreje, co mají „vše“ pod kontrolou. Ale z opravování historie (na ministerstvu pravdy), mazání slov nebo všudypřítoného státního dozoru (např. v televizích – už v roce 1948) zamrazí až dodnes, kdy se lidi spíš nemučí a nestřílí na chodbách vězení. A ještě aktuálnější kniha je, když se podíváme na úspěšný boj proti jakékoliv opozici; úplné umrtvení spodních tříd doslova chlebem a hrami – a úplnou poslušností střední třídy, která musí poslouchat, protože jinak končí. Jednou větou, Velký Bratr Tě sleduje. Pro ty, co nechtějí číst, byl nedávno vydán ve dvou komixových verzích.
Báječný Nový Svět (The Brave New World, Aldous Huxley, 1932)
Asi nejznámější kniha hned po Orwellovi. Často se s ním staví do kontrastu. Když odhlédneme od jasně sci-fi narativu (lidi jsou plozeni výlučně ve zkumavkách, celý svět je pod jednou vládou, existuje jen pět tříd lidí a víceméně všichni jsou s tím OK díky centrálně plánované výchově), tak nám Huxley dává vizi společnosti, kde jsou lidé oproti bojácným otrokům z 1984 nadopovaní, zfetovaní zábavou, sexem a povrchním štěstíčkem. Nepotřebují svobodu, protože mají pohodlí. Nepotřebují pravdu, protože mají (promiňte připodobnění) TikTok. Permanentní rozptýlení, maximální pohodlí, nula hlubokých otázek – a kdo se začne ptát, je podezřelý, konspirační nebo rovnou nebezpečný. Viděli jste Demolition Man: „My jsme policie, nejsme cvičeni na boj proti násilí?“ Tak tohle je přesně to, před čím autor varuje. Nějaké „já“, „morálka“ nebo „ctnosti“ jsou jen abstraktní pojmy, které zkoumáte, jako kdybyste jeli do ZOO. Vzbudí zájem, ale nezůstává… Je taky hezké, že i když je zpočátku hrdina sympatický, brzy poznáte, jaký je to ublížený sráč. Holt výchova je výchova. Mimochodem Huxley napsal i další knihu, Ostrov, ve které toto víceméně obhajuje, nebo alespoň ukazuje, jak by to mohlo fungovat. To asi tím, že se z něho stal hippík na LSD, ale jinak je to výborný autor, jeden z mých nejoblíbenějších a skoro co kniha, to perla (a věřím, že je to jedna z mála věcí, na které bych se shodnul s místním manipulárorským Neveris Zamazalem). Ten román taky vyšel v moderním komixovém vydání a po doplnění obrázků soudobé technologie, módy a celkových „vizuálů“ na mě působil opravdu depresivně, protože se mi zdál o to skutečnější.
451 stupňů Fahrenheita (Fahrenheit 451, Ray Bradbury, 1953)
Takový můstek mezi Orwellem a Huxleym. Ano, knihy nebo přemýšlení celkově je závadové, podezřelé. Knihy jsou zabavovány a pálí se. Je tam rozpor mezi přemýšlejícím chlapem a konzumní manželkou (který se ovšem objevuje i v předchozích knihách). Akčnost a napětí je tady ale trochu na úkor celkového zasazení díla. Asi bych doporučil těm, co nečetli ani jednu z předchozích a chtějí se seznámit s dystopickými romány trochu hlouběji než pomocí Hunger Games, které jsou opravdu sračka na na entou, kde n je limita pro k jdoucí do nekonečna… Ptát se nemusíte, ale pro jistotu dodáme, že kdo se zeptá, bude s ním jednáno podle jeho provinění…
Limes Inferior (Anusz Andrzej Zajdel, 1982)
Je taková zajímavá studie o socialismu. Všichni jsou spokojení, všichni dostávají podle svých potřeb. Nejde o ideologii, ale o místo ve společnosti, protože vaše potřeby jsou svázané s vaší „důležitostí“, která se určuje centrálně. A funguje to asi tak, jako u nás v Kocourkově. Ambiciózní debilové šplhají vzhůru, vohnouti jsdou dolů a stahují celou společnost. Tady je to alespoň kvůli vtipnému konci celého příběhu, který nechci prozradit, ale kdy Orwell vidí marnou snahu se někam posunout a Huxley považuje takové zařazení za neměnnou konstantu, tady vidíme, jak je celá společenská hierarchie založená na podvodech a netečnosti systému; nešlo by to nějak obejít? Ne? Tak to asi nechcete dostatečně moc…
Mechanické Piano (Player Piano, Kurt Vonnengut, 1952)
Vonnengutův (mimochodem je považován za velice levicového autora, ale u více jeho knih jsem se opravdu bavil – i Huxley byl „socialista“ a kdo si přečte cokoliv od něj dnes, zjistí, že by ho Maláčová hnala a jistý odbor PČR stíhal) román řeší jinou věc: k čemu jsou lidi, když všechno zvládnou stroje? Ve světě, kde práci dělají automaty, zůstávají lidé jako sociální problém. Nemají co dělat, nemají proč vstát ráno z postele. Ano, v románu je popsané nahrazení soustružníků nějakým strojem, ale připomíná vám to současné ohrožení ze strany AI? Vítejte v roce 2025, kde chatGPT píše články, kreslí obrázky a rozpoznává obličeje dřív, než napíšete správný prompt. Zeptejte se mě na to, o čem se s ním včera bavil a budu vám povídat víc než o vlastních dětech nebo snech… Produktivitu máme nejvyšší v dějinách – a půlka populace má úzkosti, že je zbytečná.
Atlasova vzpoura (Atlas Shrugged, Anyn Rand, 1957)
Toto je asi jediná knížka, kterou bych doporučil jen opravdovým nadšencům. Je to politický manifest, ale současně i román, napsaný Ayn Randovou, která vyniká v tom, že na tisíci stranách popisuje, jak je soucit pro loosery. Kromě toho, že se dozvíte, proč a jak se Danny Taggartová vyspala s Hankem Reardenem a co je opravdová láska ale nabízí i opravdu hluboký vhled do falešného soucitu, volání po sociální spravedlnosti a toho, kam to všechno vede. Ve společnosti, kde každý dostává „spravedlivý podíl“ bez ohledu na přínos, jde motivace do assu. Kdo něco umí, ten je buď zneužit, nebo odstaven. A byrokracie, regulace a závistivá mentalita se snaží a je úspěšná. Co kdyby poslední prostě zhasnul?
Stroj se zastaví (The Machine Stops, Edward Morgan Forster, 1909)
Naposledy tu máme prorocké dílo se vším všudy. Už v roce 1909 napsal E. M. Forster útlou knihu o internetu, AI, nedostatku komunikace mezi lidmi (spíš úplném odstřižení), technologii a závislosti lidí na ni. Jako člověk, vyrůstající v devadesátkách si bolestivě uvědomuji, že dnešní generace vůbec netuší, co je to kořenový adresář, jak fungují soubory nebo operační systém, hlavně že to funguje. Však on vám stroj řekne, co dělat. Trochu to připomíná ten mém, který říká, že kdyby se 99% lidí přesunulo do minulosti, vůbec nic by nezměnili, protože vůbec nerozumí principu toho, jak technika funguje, No a přesuňte tohle sto let do budoucnosti. Siri vládne tomu, kdy se probudíte, co máte dělat a jak to máte udělat. Ale co když se splete? A co když dá memo celému světu, že vás mají upálit v kleci?
A dál?
Nechci vážené čtenáře úplně odrovnat a tak jen ve zkratce zmíním knihy Kallocain (sérum pravdy, po kterém vyblijete i ty nejniternější pocity a myšlenky) nebo Zničený muž (telepatie je běžná, neskryjete už vůbec nic). Stejně tak velice ponuré dílo Bídné Roky, které nezkoumá důvod rozpadu, jen popisuje život lidí, co raději žijí na skládce, než aby se účastnili „budovatelského“ úsilí (a jakou mají (slovy Star Wars, ne nějakého hnusného antivítače samozřejmě) „pouštní lidé“ výhodu nad měšťany v případě rozpadu). Zajímavý je taky střet minulosti a budoucnosti v „Až spáč procitne“; jak nekompatibilní je současné myšlení s budoucím – opět mi to připomíná film Demolition Man. V Čecháh máme taky super „levicového“ autora, který varuje před importem „méně pokročilých forem života“ z důvodu levné práce a „protože je to úplně cool a neškodné“. Ale tam je to spíš postapo a jen až na úplném konci, spíš vidíme, že nějaké dlouhodobé plánování ve světě okamžitého profitu bez práce prostě neexistuje. Levicové? Možná (nebojte, taky jsem nasraný, když akcie nerostou). Aktuální? Posuďte sami, chystá se film na ČT, tak srovnejte dílo s předlohou a realitou).
Úplně vynechám sci-fi postapo věci jako „My“, „Kukly“, „Den trifidů“, „Malevil“ a další, které určitě stojí za přečtení (ona i česká „Tma“ má něco do sebe). Když si ale přečtete jedinou z těch nahoře popsaných knih, moje mise byla splněna. Ale předem se omlouvám za nasranost vůči společnosti nebo systému, kterou vám způsobí.
Omlouvám se, ale komentáře si přečtu tak po týdnu a nereaguju na ně, ale tím nechci říct: nediskutujte, nedoplňujte a souhlaste!
25.08.2025 Flesh
Související články:
(209x známkováno, průměr: 1,22 z 5)