Samozřejmě mne také oslnila zář událostí ve Vrběticích a toto téma mne nenechalo chladným. Naše společnost vstupuje do fáze krize a reflektor události nasvítil scénu. V této souvislosti mne napadlo, že je čas si položit pár naléhavých otázek.
Osobně oficiální historku z Vrbětic považuji za nesmyslnou pitomost, ale o tom psali jiní a líp. K tomu jenom doplním knižní tip, jak funguje GRU, kterou napsal přeběhlík Rezun. Do jaké míry je to fabulace přeběhlíka a do jaké míry pravda, to nechávám na posouzení každého z vás. Přesto mi v této souvislosti dovolte zamyšlení v globálnějším pohledu, jak vlastně fungujeme a co pro nás události mohou znamenat.
Opravdový důkaz neochvějného nadšení stranickou propagandou jsem nalezl na blogu ústředního tiskového orgánu strany, pardon hnutí. S údivem jsem si na tohle téma přečetl článek Vladimíra Parsonse Kroupy, který předkládá „nezvratné“ důkazy. Ty jsou prý natolik jasné, že to musí být rusomilům naprosto zřejmé. Co je horší, ten člověk to myslí to vážně. Že to tvrdí tajná služba a ostatní přikyvují, opravdu považuje za naprosté potvrzení skutečnosti mimo rozumnou pochybnost. Kacířská myšlenka, že přikyvování nemusí být v politice nutně souhlas, se nedotkla jeho pravověrné mysli. Příkladem budiž horlivé přikyvování německých satelitů za války. Jeho článek opravdu není satirická variace na téma, buď tomu věříš, nebo jsi nepřítel. Nevěříš fízlům, jsi zlý. Nic mezi. Kdo není s námi, je proti nám. Celá škála lidských postojů, zkušeností a životů vměstnaná do dvojkové soustavy. Jsi proti, tak jsi lempl. Je to, jako by hovořil muž narozený na Marsu, jako z jiného světa bez ovlivnění historickou zkušeností, byť podle fotky na mladíčka zblblého hormonální nerovnováhou nevypadá.
Při čtení mě doslova zaplavila nostalgická vlna vzpomínek na bolševickou argumentaci, že Charta je tak strašný protisocialistický pamflet, že to fakt ani nemusím číst, natož se s tím materiálem seznamovat, protože by to některé ideologicky rozkolísané soudruhy mohlo zmást. Znalci ideové diverze proradných západních centrál ten materiál prošli a už se tím zabývat nemusím. Prostě stačí podepsat, že jsem proti. Kroupa ve spravedlivém rozhořčení potřebu důkazů nebo nějakých přesvědčivých faktů rovnou zavrhuje, protože vláda má přece pravdu. Rusko je nepřítel, proto pravdu mít nemůže. Krásná ukázka aplikované logiky v politické praxi. Raději se mýlit se Stranou než mít pravdu proti Straně? Už zase? Ne, proboha, jen to ne! Následně se dokonce dramaticky ptá, cituji:
„Osobně nevím, jaké důkazy by tito lidé … chtěli vidět, myslí si snad, že je, jakožto „laickou“ veřejnost budou vyšetřující orgány seznamovat on-line se vším, k čemu došly?“
Ano, přesně tohle bych si přál, alespoň malý nepatrný důkazíček. Ono řvaní, že je ten druhý zlý, není důkaz, i když to křičíte hodně nahlas. Pokud naše vláda vyvolává konflikt s velmocí s jadernými zbraněmi, která v historii již mnohokrát předvedla, že opravdu válčit umí velice dobře, tak bych nějaké důkazy opravdu chtěl vidět. Notabene, jde-li o zemi, ze které čerpáme základní suroviny a prakticky třetina ekonomiky je závislá na obchodu s ní. Taky si docela ze školy pamatuji, jak se za nás západní spojenci vždy postavili svým rozhodným možná příště, i když takoví Kroupové psali, že jako ostrov demokracie nás naši věrní spojenci neopustí. Mně se moc nelíbí varianta „budete poslouchat, rozumět tomu nemusíte“. Docela zřetelně se upamatovávám na kauzu kufřík s ricinem, ve které vystupovaly stejně důvěryhodné osoby jako nyní. Ruská stopa byla naprosto nezpochybnitelná, všechno bylo jasné. Radostně jsme věřili, odhodlaně jsme bojovali, plácali jsme se po ramenou, jak jsme to Rusům nandali, a rychle jsme zapomněli. Celý svůj život si pamatuji, jak nad někým neustále vítězíme, jak to pořád nandáváme tuhle ideodiverzním centrálám, támhle nepřátelům svobody a pokroku, jak cosi obětavě budujeme. Po všech těch plodech neustálých triumfů jsme získali co přesně?
Spíš si než spílání rusomilům, bych si položil pár naléhavých otázek. Jak se mohlo stát tak fatální selhání tajných služeb? Jak to, že u soudu, který k tomu proběhl, bylo vyšetřování uzavřeno jako nehoda? Sice je pravda, že když si vzpomenu na práci elitních policistů v kauze Nečesaný a jeho syn, tak bych se neměl divit ničemu. Ale zkusím se ptát dál. Jak je možné, že profláknutí agenti z Timurovy party vlezli do střeženého muničního skladu a v klidu tam dotáhli na zádech bombu? A tajná služba na to dojde po sedmi, opakuji po sedmi, letech? Sice „zasvěcenci“ píší, že už to věděli v roce 2018, ale nebyla vhodná doba. No tak, co je Koudelka? Pokládání časovaných náloží do muničních skladů nespadá do kompetence BIS? Nebo to je taková banalita? Co to tam je za oddíl, že není schopen vyšetřit nic a zabránit ničemu? Je potřeba se víc věnovat sovětskému výkladu dějepisu? V normálních dobách by se šéf vojenské kontrarozvědky zastřelil ve své kanceláři nebo by ho na dvůr kasáren urychleně vyvedli vykonavatelé rozsudku vojenského soudu. Vím, že BIS je civilní kontrarozvědka a vojenská měla plné ruce práce se sledováním Nečasovi manželky, ale přece jen, jde o muniční sklad, což není překladiště ekologických brček.
Kdo Vrbětice nezná, jedná se o velký muniční sklad, který přiléhá k areálu dřívějších Vlárských strojíren (ještě dříve Detona), což byla státní zbrojovka založená v roce 1936 jako záložní producent zbraní chráněná početnou posádkou vojska. Sklad byl od začátku budován s myšlenkou na válečný stav a podle toho navržen. Počítalo se s útokem výsadku, nálety, žhářstvím atd. Přístup do něj je velice obtížný, kolem dokola jsou lesy a býval dobře střežený. Dnes stačí poslat email, že přijedu na inspekci a je to? Strážnému není ani malinko divné, že nějací rusky mluvící hoši jdou s batohem dovnitř a ven si nenesou nic? Nebo tam panovaly takové poměry, že bylo lepší se neptat, dívat se jinam a rychle zapomenout? Byl tam takový provoz a takové věci, že bylo lepší se zachovat podle hesla „kdo moc ví, toho na provázek vedou, kdo nic neví, za pecí si sedí“?
Rozumím tomu, že se občas nějaký průšvih stane, ale takhle troubit do světa – hej, podívejte, jací jsme dřevění kokoti! Ani si neumíme ochránit vojenské objekty. Vím, že to jako není vojenský objekt, ale patří rádoby firmě. Ale to je, jako když si vláda najme žoldáky na špinavou práci a pak se tváří, že s tím nemá nic společného. Copak to asi vypovídá o naší obranyschopnosti? Je to stejně chytré jako chodit po setmění po špatné čtvrti plné znevýhodněných obyvatel, točit u toho peněženkou naditou bankovkami a řvát na celé kolo, že u sebe máte hodně peněz, ale opravdu hodně, že se nedají unést. Copak se vám asi stane? Takže vyřvávat do celého světa naši naprostou neschopnost zajistit bezpečnost určitě již brzy v nějakém osvoboditeli vyvolá myšlenku, že pro zajištění klidu a pořádku je čas přijít nezištně na pomoc. A že se těch osvoboditelů za posledních 100 let našlo dost. Tahle aféra je jako zvací dopis. Dát si jedna a jedna dohromady není složité. Poslušné obyvatelstvo přivyklé žádat vládu o silnější bič, vyzkoušeno na boji s pandemií, a naprostá neschopnost elity bránit zemi. Navíc elita, která má za naprosto samozřejmé, že vyšší pozice ve státě se dobývá naprostou podřízeností zahraničnímu ochránci. To je jako pozvánka k plnému stolu s bufetem zdarma. Můžeme tedy očekávat příchod dalších spasitelů? Zase bude nějaká základnička s dočasným pobytem spřátelených vojsk? Kdopak to bude tentokrát? Osvobodí nás naprosto nezištně a budou chtít za to jen málo, abychom jim věnovali naši práci, majetek, život. Už se těším na tu záplavu radostných komentářů, jak je naše šťastná budoucnost zajištěna cizími vojáky, kteří nás budou bránit proti jakémukoliv nebezpečí. Určitě za to nebudou chtít absolutně nic a udělají to jen z dobrého srdce. Oni ti osvoboditelé jsou prostě už takoví dobrodinci.
Ne dosti na tom, že tajná služba vytrubuje do světa svoji debilitu, ale oni se ještě nechají oslavovat v médiích jako neochvějní sokoli, co brání naši suverenitu před zlým Ruskem. Možná i nějaká vyznamenání budou a soudruh Koudelka se snad už těch vytoužených generálských nárameníků dočká. Že naši suverenitu neustále pošlapává Brusel a Evropská unie, to tyhle bojovníky nechává naprosto lhostejné. Vždycky mě udiví, jak tihle hrdinové mají návaly odvahy a statečnosti tam, kde všichni souhlasí, kdy není potřeba jít sám proti všem. Kdy není potřeba postavit barikádu a bít se do posledního muže. Co to vlastně vypovídá o nás všech, když takové lidi volíme do čela? Rozumím tomu, že v demokracii volby vyhrává většina, proto je ideální kandidát ten, který je proti všemu, co nikdo nemá rád a bojuje za vše, co všichni milují. Stát tak kormidlují lidé nevyhranění, bez pevných názorů a charakteru, kteří rozumí jen svému zájmu. Tihle lidé budou se stejnou samozřejmostí odsuzovat americký imperialismus stejně jako ruskou hybridní válku a budou milovat, co se jim poručí. Nevěříte? Přesně tenhle typ je generál Pavel. Přečtěte si jeho životopis, je to poučnější než cokoliv jiného. Ukazuje všem váhajícím, co se obírají svým svědomím a morálkou, že jde žít, i když zradíte vše, že jde žít, i když se sebejistotou tvrdíte opak toho co před lety. A že výsledkem takových pružných postojů je, že tito lidé stoupají neustále vzhůru a mají všude brány otevřeny.
Nerozumím tomu nadšenému podkuřování silovým složkám, oni to tvrdí, musí to být pravda a jsme pak ochotni zničit, vaporizovat, každého, kdo s tím nesouhlasí? Kde se tohle uvažování bere? Nařízením vlády byla zrušena nutnost diskutovat a tak se trpělivě dobírat pravdy? Budeme o tom, co je a co není realita hlasovat lajky na fejsbůčku? Realita se změní tím, že ji prohlásíme za ideologicky nepřijatelnou? Oni tomu skutečně věří, dokonce na to mají svůj filosofický směr sociální konstruktivismus. Abych nezabíhal do složitých detailů, je to v principu postaveno na myšlence, že když něco popíšete slovy nebo použitým jazykem, tak tvoříte realitu. Jazyk mění realitu, proto se neříká buzerant, ale osoba s odlišnou sexuální orientací. Pořád je to ten samý buzerant, ale zní to líp a vzniká tak nová skutečnost bez špatných souvislostí. Pamatujete si, když jste v dětském věku radostně tleskali kouzelníkovi, co vytáhl králíka z klobouku po magické formulce? Tak to je ono. Řeknete slovo a skutečnost dozná změny. Tak takhle se dnes tvoří realita. Skutečnost se ohýbala vždy, stačí připomenout letáky z dob reformace v Německu, pamflety za třicetileté války apod. Ale díky masové komunikaci je dnes vnímání skutečnosti naprosto změněné. Stačí říct kouzelné slovo a ihned radostně souhlasíme s vládou, vypínáme logiku, zapomínáme se ptát. Pouze to chce vyvolat silné emoce, ty potlačí cokoliv. Copak se už zapomnělo, že pravda se hledá porovnáváním, argumentací, ideovými střety a životní zkušeností? Že policejní průkazka neznamená patent na pravdu? Že soudy po policejním vyšetřování nejsou formalita, která má stvrdit, co tvrdí fízlové? Copak jsme opravdu tak nepoučitelní?
Člověk zůstává v eonech času pořád stejným a je pravdou, že lidé mají větší touhu žít v diktatuře, která je osvobozuje od složitého morálního uvažování, co je a co není správné. Dává jim to potřebnou sebejistotu. Správné je, co dělá vůdce, špatné je, co zakazuje. Čtyři nohy dobré, dvě špatné. Tečka, žádný další prostor pro úvahy. Nic. Skutečnost je rovná jako pravítko. Společnost, která miluje svoje ponižování, která radostně výská po každé ráně holí na svém hřbetě. Masochistický postoj k moci jako výraz nového člověka, který je formován a veden svými vybičovanými emocemi. V tomto stavu je snadné uvěřit věrozvěstům nezpochybnitelných pravd. Není těžké lidi oklamat, mnohem těžší je jim vysvětlit, že jsou klamáni. Lidé nechtějí věřit, že jsou obelháváni. Naopak.
Dávání ultimát jaderné velmoci, úchylná hra na virovou pandemii, naprosté vyprázdnění práva, které má už zase nos z vosku. Jako by lidé byli posedlí revolučními běsy, že ničí s radostí základy společnosti a jejího uspořádání. Babišovi byla doručena zpráva auditu, že dostal dotace neoprávněně, Piráti jsou propagováni jako jediná možná alternativa, ekonomika je po virovém šílenství na dně. Když k tomu přičtete překvapivé rozhodnutí Ústavního soudu o tom, že volební zákon byl vždy protiústavní, tak se hned nabízí několik zajímavých záminek pro obnovení klidu a pořádku. Lidé jsou radikalizováni, připraveni. Je to zvláštní kolik fatálních událostí se koncentruje právě nyní, že? Dostáváme se do fáze krize a po ní nezbytně následuje normalizace. Bude tu nová vojenská základna spřátelených vojsk? Také se už těšíte na osvoboditele?
25.04.2021 Josef Vohnout
(325x známkováno, průměr: 1,69 z 5)