Soudruh Kolář, toho času okupující radnici Prahy 6, se odhodlal k hrdinskému činu a v tichosti koronavirové karantény nechal odstranit sochu maršála Koněva. Údajně proto, že ji ničili vandalové. Tento odvážný počin bude jistě zapsán zlatým písmem v knize vzájemných vztahů s Ruskem.
Nejen na tomto blogu bylo již mnohokrát napsáno, že Praha je Mekkou všech zmrdů. Já si hlavně myslím, že obyvatelé Prahy trpí především obrovskou selektivní amnézií a bezbřehou devótností k tomu, o kom si momentálně myslí, že drží klíče od planety. Bohužel nemohu najít novinový snímek půlmilionu hajlujících Pražáků na Václaváku přísahajících věrnost Vůdci po atentátu na Heydricha. Ale podobný snímek lze najít i dnes, máte-li snahu. Ta samá svoloč na stejném místě šest let poté, stižena amnézií, bouřlivě vítala komunistický puč reprezentovaný loutkami vedenými z Kremlu. Po dalších dvaceti letech se vyrojili členové KSČ, kteří se prohlásili za reformované komunisty, a Pražáci okamžitě vypustili z paměti politické procesy, vraždy, kriminály a zločiny, kterých se ti samí komunisté dopouštěli předchozích dvacet let. Okamžitá ztráta paměti po roce 1989, kdy komunisté hýčkaní v prognostickém ústavu převzali veslo, už by tak neměla nikoho překvapit.
Tradice ničení památníků a soch (a jejich pozdější reinstalace) je v naší útulné české kotlině tak trošku tradicí. Už Jan Werich vzpomínal na nadšené strhávání rakouských orlic, přejmenovávání ulic a nesmyslné ničení všeho rakouského. Myslím, že tak trošku ve své vzpomínce naznačoval (tenkrát, milé děti, nebylo radno kritizovat komunisty), co se dělo po roce 1948 – kdy ze dne na den zmizel Masaryk, továrníci i sem tam nějaký ten hokynář.
Asi před dvaceti lety jsem byl vyslán svým zaměstnavatelem do Moskvy. Oprášil jsem školní ruštinu a vyrazil do ulic. Prakticky na každém druhém baráku staré zástavby visela plaketa s Leninem. Ptal jsem se místních, proč to nesundají, vždyť už komunista nevládne. Jejich odpověď mi vyrazila dech: „Je to součást našich dějin, nemáme právo je měnit.“ Už dvacet let přemýšlím nad tím, zda šlo o nihilismus nebo o zdravé sebevědomí. Každopádně představa, že denně chodím kolem obrázku syfilistického zmrda, co vrhl Rusko o padesát let zpět, je dle mého lepší učebnice dějepisu než výklad neomarxisticky upravené historie v podání člověka v plísni, co se sere kantorům do řemesla.
Pražští konšelé už nemohou vystát příliš přátelský postoj české vlády vůči Rusku, a proto vzali zahraniční politiku do svých rukou. Jeden se zhulí pod obraz a vykládá svůj pohled na dějiny v přímém přenosu milionům Rusů, další okázale, ale zároveň tak trochu jako zbabělej spratek odstraňuje sochu klíčového generála druhé světové války. Co na tom, že svými činy chčijí na hrob desetitisícům lidí, kteří položili život za to, abychom nebyli jako národ zotročeni, poněmčeni a rozprášeni za Uralem. My to možná tak nevnímáme, ale Rusové ano. Pracovníci českého velvyslanectví v Moskvě by mohli vyprávět. Je třeba po osmdesáti letech, kdy přímí účastníci událostí hnojí kytky zespoda, konečně předat veřejnosti ten správný a jediný výklad dějin. A pokud památník neodstraníme, je nutné připsat na piedestal vysvětlující tabuličku zdůrazňující zločiny a prohřešky, kterých se Rudá armáda dopustila po dobytí Berlína. Pokud bychom ale byli spravedliví, měli bychom mít k osvobozeneckým mocnostem stejný metr. V této souvislosti by jistě bylo vhodné, aby se na soklu památníku osvobození v Plzni objevila vysvětlující cedulka s nadpisy Dresden 1945, Hiroshima-Nagasaki 1945, či My Lai 1968.
Pražští konšelé jsou si velmi dobře vědomi poučky, že historie je děvka vládců. K tomu doplňme pravidlo, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. A tak zatímco někde v Dejvicích se kácí socha maršála, který se nezpochybnitelně zasloužil o porážku fašismu, na Staroměstském náměstí pod dohledem reformátora Jana Husa roste replika mariánského sloupu, který pražáci strhli v roce 1918 jako symbol poroby, poněmčení a zotročení českého národa Rakušany a katolickou církví.
Doba temna přichází.
13.04.2020 Pako
(264x známkováno, průměr: 2,31 z 5)