Poslední čtvrtletí roku 1989 bylo pro mě zajímavé hned z několika hledisek: vrcholil rozchod s manželkou, otec byl na vážné operaci, já následně skončil v nemocnici také a do toho všeho se přimotal listopad. Snad z důvodů rozdivočelosti ze samého atypického dění bylo mé vnímání trochu intenzivnější a já mám dodnes pocit, že si mnohé z toho všeho poměrně slušně pamatuji.
17. listopad byl pro mě i mé okolí naprosto běžným dnem, pošmourno a celkem chladno. Až večer jsem ze sledování zpráv na rakouské ORF zjistil, že se v Praze děje něco zvláštního. Nemyslím, že by i rakouská media tehdy přesně tušila, oč vlastně jde, i když tou dobou už byly všechny okolní státy mnohem dál než my v procesu uvolňování režimu. Barbara Coudenhove-Kalergi, tehdejší reportérka ORF, se snažila podat obraz dění pokud možno objektivně, ale zdálo se mi, že i ona vidí jen další nešťastnou akci VB a státní policie. Až zpráva o zabití studenta Matematicko fyzikální fakulty Martina Šmída dodala všemu nádech mimořádnosti. Nevím, zda je pravdivá verze o akci STB, ale každopádně tato fiktivní informace uvedla vše do pořádného pohybu. K původně studentskému průvodu se začali přidávat další lidé, množství protestujících narůstalo každým dnem, herci tehdy přestali hrát a dali divadla k dispozici politickým debatám, dikutovalo se v hospodách, parcích, klubech, kde jen to šlo a zcela se začala měnit atmosféra ve společnosti. Národ měl společného nepřítele, komunistickou stranu a vládu, to významně pomohlo k semknutí se a nakonec vedlo až k mamutím shromážděním na Letné. Nálada, která tehdy vládla, mi připomínala rok 1968, před srpnem. Lidé se na sebe usmívali, spiklenecky pomrkávali a vše začalo nějak lépe fungovat. V Praze jsem nebyl, tak mohu posuzovat jen stav v Č. Budějovicích. Na náměstí sem denně chodili lidé a na kašně zapalovali svíčky, proběhla také shromáždění, kdy bylo celé hektarové náměstí narváno, jen po obvodu a v loubích nervozně hlídkovala VB. Nedošlo k žádným násilnostem, dokonce se i krást přestalo. Tehdy jsme v bujaré náladě hrozili policejní kameře, která snímala prostor náměstí. Kdo mohl tušit, že za 20 let tam těch kamer budou spousty? Řečníci na těchto akcích nás mámili vzletnými sliby světlých zítřků a nikdo se nevěnoval tomu, co mezitím probíhalo v zákulisí – mázání stop po působení KSČ a STB. Pomstychtivost nebyla vidět nikde. Přes mrazivé počasí se sněhem bylo příjemné procházet se městem a vidět všude kolem úsměvy. V té době jezdili studenti, disidenti, herci a zpěváci po republice a šířili informace o tom, jak vypadá situace v Praze. Pro spoustu lidí to byli právě oni, kteří přesvědčili váhavé a teprve pak i jim došlo, že vlastně se cosi děje. Když jsem otci na návštěvě v nemocnici popisoval akce venku, hned mě okřikoval, abych mluvil tiše a myslel na dítě. Moc nevěřil tomu, co říkám. Pro starší generaci bylo naprosto nepředstavitelné vidět, jak politici KSČ, které doba zcela předběhla, v přímém přenosu blábolí stále ty komunistické nesmysly a výsměch, kterého se jim pak dostávalo. I když obava z toho, jak se zachovají ministři vnitra a obrany, popř. tupci v Lidových milicích, přetrvávala u mnohých a možná oprávněně.
Pár důležitých dnů:
17.11.1989 V říjnu 1989 sdělili funkcionáři Socialistického svazu mládeže městskému výboru KSČ v Praze, že na 17. listopad připravují manifestaci vysokoškoláků k uctění památky Jana Palacha. Nezávislí studenti, kteří také akci připravovali, měli dvě možnosti. Legální – připojit se k akci SSM, nebo nelegální – uspořádat ji odděleně. Nakonec se přidali k SSM. Studentská manifestace začala projevem Martina Klímy za nezávislé studenty, který prohlásil, že nejde ani tak o boj za svobodu v minulosti, jako o přítomnost a budoucnost. Poté se velké množství účastníků vydalo na Vyšehrad. Na Národní třídě jim byla cesta přehrazena bezpečností a asi 1500 demonstrantů uvízlo mezi dvěma kordony pořádkových sil. Ač se chovali pokojně, byli kolem půl deváté večer zatlačeni směrem k postranním uličkám, ve kterých byli mnozí prchající surově zbiti. Na své si přišla vodní děla i obušky.
20.11. se konala na Václavském náměstí první z velkých demonstrací proti režimu a i masová účast na ní pomohla odstanit M. Jakeše dne 24.11. z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ. Byl nahražen figurou, kterou si dnes skoro nikdo nepamatuje – Karlem Urbánkem.
Tou dobou jsem se ocitl ve špitále i já, takže další dění jsem vnímal jen z radia a TV. Bylo dost času na to, udělat si obrázek o lidech, kteří se tehdy drali na výsluní. Nejtragičtějším byl bezesporu Alexandr Dubček, který stále žil myšlenkami v šedesátých letech a utápěl se v sebelítosti. Mluvil naprosté hlouposti, ale dav ho vyvolával a skandoval jeho jméno. Tehdy mi zatrnulo poprvé.
29.11. Federální shromáždění na své mimořádné schůzi formálně skončilo 41 let komunistického diktátu.
2.12. Rakousko zrušilo víza.
3.12. Premier Adamec sestavil novou rekonstruovanou federální vládu, kterou ale Občanské forum odmítlo, stejně tak jako vládu navrženou předsedou ČNR Kempným dne 5.12. (v každé z navrhovaných vlád se to hemžilo komunisty a jinými šmejdy). Toho dne také boss KSČ Urbánek vyhlásil Poučení z krizového vývoje za neplatné. V následujících dnech pak probíhala jednání Havel – Adamec – Urbánek.
10.12. Ustavena nová federální vláda v čele s M. Čalfou za KSČ (tím, který se stal záhy poradcem a právníkem V. Havla). V této vládě bylo 10 členů KSČ, ač komunisté byli již na lopatě. Tehdy mi zatrnulo podruhé. G. Husák abdikoval na funkci presidenta.
29.12. Presidentem byl jednohlasně zvolen jediný kandidát – Václav Havel.
1.1.1990 V. Havel vyhlásil největší amnestii v celé poválečné éře státu. Z cca 31000 vězňů šmahem propustil 23260 osob. A mnohým ze zbylých byl trest zmírněn. Havel dal jasný signál, že vytoužená demokracie = svoboda gaunerům. Tehdy mi zatrnulo potřetí.
Jakási euforie v nás přetrvávala pár měsíců. Rozbíhalo se soukromé podnikání a bylo komické vidět neschopnost a nepřipravenost státu na jakoukoli akci. Když jsme v rámci snahy rozjet se zahraničním partnerem obchod přijeli na jaře roku 1990 na Ministerstvo financí s otázkami ohledně plateb cizí měny do zahraničí a právním statutem zahraničního subjektu v ČSSR, vyrušili jsme jen dvě dámy v lakování nehtů. Sice nám posléze daly kávu a vodu, ale informací bylo tak na 10Kb. Nikdo nic nevěděl a nechtěl rozhodnout, schopnost samostatného jednání neexistovala. Došlo na střízlivění.
Je nejvyšší čas pořádně si uvědomit, jakou naivitou jsme tehdy trpěli. Následující vývoj byl zpočátku překotný, ale s jeho zpomalováním se pak objevil i narůstající zápach hlavy pomyslné státní ryby. Vlády ČSSD od Špidly, Grosse, Paroubka se statným sekundováním vlády Topolánkovy nezvládly řízení této země, dovedly nás na dno patrně nejen ekonomicky, dokázaly totálně otrávit většinu populace a vzbudit v ní nebezpečnou letargii. Kdo si dnes opravdu myslí, že volby jsou dobrou možností ke změně k lepšímu? Jediní, komu se daří stále výtečně, jsou oni grázlové. Čím je člověk sprostější, drzejší a arogantnější (samozřejmě s dobrými kontakty), tím se mu vede lépe. Zákonodárná moc jakoby neexistuje a sama sebe vydáváním stále nových a nových zákonů, vyhlášek a doplňků neguje, výkonná moc je prolezlá leností, korupcí, karierismem a slouží jen vybraným jedincům. A moc soudní? Co soudce, to jiný právní náhled. Z vlastní zkušenosti vím, jak se prostá záležitost dá zkomplikovat. Korupce mezi soudci a státními zástupci, či snad dokonce účast ve zločineckých spolcích pak už nepřekvapí nikoho. Stát sám sebe pasoval na nejhoršího ze všech možných vlastníků, jeho zásahy do ekonomiky připomínají pověstného slona v porcelánu. Důsledky státního hospodaření vidíme všude kolem sebe. Snaha dostat z lidí co nejvíce peněz je až směšná, protože samozřejmě vede k tomu, že se každý v reakci naopak snaží státu odvést co nejméně.
Kam to vede, je nasnadě.
Kulaté výročí 17. listopadu se bude mohutně slavit, užijeme si plácání po ramenou a spousty žvástů. Jsem zvědavý, zda si někdo vzpomene na člověka, který to vlastně všechno umožnil. Myslím tím M. Gorbačova, který zamotal hlavy komunistickým pohlavárům dvěma slovy: perestrojka a glasnosť. Do funkce generálního tajemníka KSSS nastoupil 11.03.1985 po rychlém sledu úmrtí svých tří předchůdců Brežněva (10.11.1982), Andropova (09.02.1984), Černěnka (10.03.1985) a docela jasně dal najevo, že už nepůjde v jejich šlépějích. A tehdy začala demontáž světového komunismu i shora.
Jsem opravdu rád, že jsem se dožil státu bez diktátu jedné strany, ale velmi mě mrzí, že šance, o kterou jsme se zasloužili a která nám i částečně spadla do klína, zůstala nevyužita. Třeba je to tím, že ona „Sametová revoluce“ vlastně ani revolucí nebyla. Je to nakonec vina naše, že jsme dopustili destrukci slušnosti a čestnosti od nejvyšších politických míst až do suterénu společenských vrstev. Pravda a láska dostává stále na prdel. Jenže již existuje možnost odstěhovat se někam daleko. To je pro mě nejvyšší vymoženost. I když sám nevím, zda ji využiji, protože EU svojí snahou totálně smíchat politiku, ekonomiku, obranu, kulturu i etnika se naplno snaží zmršit i státy zatím pohodové. A navíc je docela možné, že i ji potká jednou nějaký listopad.
(Zatím nikdo nehlasoval)