Vydal jsem se do hobbymarketu nakoupit dvacet betonových štípaných tvarovek. Ne že by se mi až tak chtělo, protože jsem včerejšek strávil v posteli s nějakou virózou a ještě jsem nebyl tak docela OK, a proto jsem se rozhodl pořešit logistiku a do žádných staveb se nepouštět.
Hobbymarket má drive-in stavebniny, tak jsem do nich zajel a kormidloval do míst, kde tvarovky jsou. Bohužel se mi nepodařilo dojet až k nim, protože podél sekce s betonovými prefabrikáty stála Škoda Superb s mini přívěsem na bantamových kolech. Superb jsem tedy objel a zaparkoval před ním s tím, že na potřebnou vzdálenost – tedy asi 12 m – tvarovky budu nosit.
Superb na naftu, samozřejmě jak jinak, byl zjevně firemním autem, soudě podle loga leasingové společnosti na rámečku registrační značky. Na střeše měl namontované držáky na kola a vzadu tažné zařízení. Docela by mně zajímalo, jak jeho páníček vysvětloval v té jeho korporaci, proč potřebuje vybavit firemní vozidlo příslušenstvím, které s jakoukoli prací pro firmu nesouvisí ani omylem, ale to je nakonec jejich věc. Nikdy bych to ovšem nedělal. Připadá mi to tak moc čecháčko-vychcánkovské, až to tříská dveřma od sklepa. Předpokládám, že když někomu dají firemní auto, že má taky dost vysoký plat na to, aby si koupil nějaké soukromé auto a na něj si navěsil kouli a držáky na kola a tyhle serepetky a nesral tím lidi, kteří ho platí za úplně něco jiného.
Po nějaké době, co jsem kolem odstaveného superbu nosil tvarovky, se objevila posádka. Pan řidič měl na sobě kostkovaný profikutilský kaťata se záplatama na kolenou, asi aby nechytil revma, když kouří svému nadmanažerovi dýmku míru, a tričko duhových barev. Kdyby neměl sebou partnerku zjevně opačného pohlaví, myslel bych si, že se právě vrací z Prague Pride. Oba dva na mě chvíli čuměli jako na něco, co vylezlo z pod kamene. Pravděpodobně se jim nepozdávalo, že se to ochomýtám kolem toho jejich snu českých rodin. Původně jsem myslel, že je slušně požádám, zda by mohli dva metry zacouvat a auto srovnat, protože by se tím mnoho věcí usnadnilo, ale když jsem viděl, jak to na mně vejrá, tak jsem to raději spolkl. Doufal jsem alespoň, že sami řeknou něco „tak my trochu couvnem, abyste nemusel ty tvarovky kolem toho auta nosit“, ale s odstupem času musím konstatovat, že jsem se snad zbláznil s takovým očekáváním. Neva.
Po nějaké době, po diskusi s partnerkou, započal Duhový muž ládovat do přívěsu tvarovky zvané lidově šalovka. Zde vynikla absurdita celé situace ještě výrazněji. Kdyby s tím krámem o dva metry couvl, mohl by nakládat přímo z palety do přívěsu a já bych mohl dělat prakticky totéž a nemusel pořád obíhat ten jeho, pardon, firemní kombikrám.
V tu chvíli jsem naložil pátý pár tvarovek a napadlo mě, že bych si mohl zkrátit cestu o jeden metr. Nasedl jsem do auta a zacouval tak, aby zadní čelo přívěsu stálo asi 40 cm od přídě superbu. Duhový muž přerušil nakládání a spolu s partnerkou sledovali, zda nehodlám sen českých rodin rozbořit. Jejich obavy byly oprávněné, jsem nejhorší couvač na zeměkouli a couvací senzory jsou s připojeným přívěsem neaktivní. Nicméně zadařilo se. Vystoupil jsem a šel jsem pokračovat v nakládání.
Duhový muž se nejdřív podíval na starou a poté, co obdržel neverbální svolení k zabíjení, se na mě obořil, že jsem zastavil příliš blízko od něj a že nebude moci vyjet.
Chtěl jsem mu říci celou řadu věcí. Například že jemu taky nebylo blbý nechat mě nosit matroš kolem toho jeho krámu, ačkoli musel vidět, že mi ta jeho boleslavská plechovka zvyjebená překáží. Nebo že prostor na vyjetí, který jsem mu tam zanechal, je zcela postačující a pokud myslí že ne, tak ať si prostě kousek couvne. A nakonec, že mě na první pohled sere on, jeho stará, jeho auto, jeho manýry, prostě všechno. Nakonec jsem to shrnul do citoslovce „hmmm“.
K další diskusi prozatím nedošlo. Musím se ještě pozastavit nad způsobem, jakým Duhový muž nakládal betonové prefabrikáty. Podle mně by dospělý muž měl být schopen unést dva předměty o váze 20 kg takříkajíc na péru. Není to jako táhnout loď proti proudu Volhy. Ne tak tenhle. Duhový muž popadl vždy jednu a podivnou technikou, kdy si cihlu přitiskl k hrudi jako novorozeně, ji vlekl do přívěsu. Asi by měl méně jezdit na kole a více pracovat rukama. Ta jeho ženuška ho celou dobu sledovala a ačkoli bylo nepochybné, že s tím má potíže, neobtěžovala se mu pomoci a stála tam jak solný sloup, s tím rozdílem, že solné sloupy obvykle nečučí na jiné lidi podezřívavým zrakem. Asi v Ona Dnes psali, že nosit betonové tvárnice není ženská práce.
Dokončil jsem celou operaci zhruba ve stejném čase jako Duhový muž. Auta jsme startovali v podstatě nastejně, ale Duhový muž nějak pobloudil mezi regály a k pokladně se dostal až po mně. U pokladny došlo k zádrhelu, protože tam nějaké paní s bílou Octavií omylem naúčtovali něco jiného a začalo se to řešit. Pokladní zažádala telefonem o storno. Mezitím že prý odbaví mně, což i bleskově provedla.
Paní z bílé Octavie se mně ptala, zda má od pokladny vycouvat, aby mě nezdržovala.
Řekl jsem jí, že to nestojí za to. Musel bych také zacouvat já a superb a než by se tohle všechno provedlo, bude storno určitě hotové.
K mé smůle, Duhový muž tuto odpověď nějak zaslechl nebo vytušil a nedal to. Erektoval se ze superbu a začal bědovat, že je tady je také ještě on a on že čekat nebude, protože se to může protáhnout bůhvíjak dlouho a on že potřebuje jet. V porovnání s tím zdechlým tempem, jakým nakládal těch jeho deset tvárnic, mi to přišlo hrubě neadekvátní.
Mezitím se už paní v Octavii hotovila k odjezdu, takže zdržení bylo opravdu zcela marginální, pokud vůbec nějaké. Ale i tak byl to dobrý důvod se pohádat, ne?
Duhový muž tedy nebyl se situací spokojen a furt něco píčoval. Stál před nastartovaným autem, my čuchali saze z toho jeho křápu usmrděnýho, do klapotu motoru poskakoval, mával ručičkama a mířil na mně prstíkem. Říkal nějaké věty, z nichž mi ulpěla slova „zákazník“, „pořádek“ a „kdejakej hulvát“. Zbytek zanikl ve zvuku startující Octavie nebo jsem ho okamžitě zapomněl. Nedávalo mi to smysl. Pokud se to týkalo mně, chybělo tam ještě „asociál“, „pyrát“, „celonárodní nepřítel organizované cyklistiky“ a nějaké další věci. Ale nelíbilo se mi, že si na mě otevírá ústa. Dneska na mně bude řvát nějakej hejhula a zítra mi bude nadávat hajzlbába, popelář nebo městský strážník. Tak to ne.
„Tak co je?!“
Zase následovala nějaká litanie, že jsem se ho měl dovolit a že ho zdržuju a že měl naložíno dřív, takže měl taky platit dřív a bla bla bla.
No to by se jeden posral. U důchodce bych tohle akceptoval. U nějakýho burana bych to taky pobral. Ale u mladého člověka, doufejme že nějakého ne-bezvýznamného postavení? Chodí ty lidi nakupovat, aby se mohli s někým pohádat?
„O co vám jde? Vždyť vás to vůbec nezdrželo! Chováte se jako debil!“, poskytl jsem mu fýdbek, možná dokonce zpětný fýdbek. Koukal ošklivě, ale to bylo asi všechno. Už nic neříkal a ani tolik neběsnil. Zajel do auta na bojovou poradu se starou. Každopádně jsem se asi stal pro tento den tématem rodinných debat.
Téma bylo uzavřeno, ale počínaje tím okamžikem mi začalo v hlavě strašit vznikající nepříjemné přesvědčení, že…
Hodně lidí očekává, že bychom se měli sjednotit v boji proti tomu nebo tamtomu, zapracovat na společném díle, být jako jedna rodina, společně čelit té bandě úřednicko-evropsko-politicko-policejních zmrdů, co nám ukradla naši zemi.
Nezní to zle, ale mám špatnou zprávu.
Nepřipadá to v úvahu, protože v průměru nejsme s to spolupracovat ani na triviálních věcech.
Budeme si tedy každý muset naložit, kolik unesem a táhnout to sami.
(11x známkováno, průměr: 1,91 z 5)