Netušil, když jsem psal jeden svůj nedávný text, jak silnou vzbudím reakci poukazem na skutečnost, že základní vědecký výzkum je typický příklad státem organizovaného vyhazování peněz. Celá řada lidí se mi pak v diskusi pokoušela vysvětlit, že zatímco to samé smí být řečeno například o podpoře obnovitelných zdrojů, boji s drogami, anebo společné zemědělské politice EU, o vědě tak mluvit nesmím.
Přestože selský rozum snad někomu našeptává jinak, pouhá užitečnost technologie není postačující k tomu, aby se technologie dostala do praxe. Naopak, ke každé zavedené technologii jich existuje několik, které ji mohou nahradit, ale setkáme se s nimi jen výjimečně jako s kuriozitou. Kupříkladu motory s vnitřním spalováním pro pohon automobilů lze bez újmy pro pohodlí spotřebitele nahradit parním motorem nebo plynovou turbínou. Důvody, proč se tyto dvě alternativy v praxi neprosadily, spočívají buď v poměrně vysokých pořizovacích nákladech, anebo ve vysokých nákladech provozních. Stručně řečeno, abychom mohli jezdit parními auty, anebo auty poháněnými turbínou, museli bychom obětovat něco jiného, co si obětovat nepřejeme (o čemž jsou automobilky promptně informovány skrze ceny, takže nám takové produkty nenabízejí).
Ze stejných důvodů existuje celá řada produktů, které dosud na trh v masovém množství dodávány nejsou, například OLED zobrazovací technologie. Kdybychom se na ně blíže podívali, pak bychom zjistili, že je k jejich výrobě třeba nadprůměrného množství fyzického kapitálu, například strojů a zařízení, případně velkého množství práce. Na trh se dostanou později, až dostatečně vzroste kapitálová vybavenost (neprohrají-li v soutěži s jinou technologií). Přesněji řečeno za takové postupné zavedení masové produkce dosud exkluzivních výrobků vděčíme těm lidem, kteří všechno „neprožerou“ a kteří skrze úspory a jejich vhodné investování mají zásluhu na zmíněném růstu kapitálové zásoby.
V protikladu k obecnému mínění tedy omezujícím faktorem ve většině případů není čistá technologie jakožto znalost způsobu dosažení určitého cíle, ale vzácnost kapitálového vybavení. Konkrétní znalost, dejme tomu znalost výroby součástí spalovacího motoru, je podmínkou nutnou, avšak rozhodně ne postačující k jeho výrobě. Ani detailní výkresy spalovacího motoru přenesené v čase o deset tisíc let zpátky by ničemu nepomohly, jelikož jsme měli holé ruce. Proto v souvislosti s vědeckým výzkumem je nutno si položit otázkou, jako tržní cenu má poznání, je-li předčasné, předchází-li potřebné akumulaci kapitálu. A ve světle výše uvedeného si musíme odpovědět, že jen malou, anebo vůbec žádnou.
Obhájci státem financovaného vědeckého výzkumu se jej zastávají, jelikož by se prý soukromý sektor do takových počinů sám nepustil. Zjevné selhání trhu, se kterým se musí něco dělat. Státní výzkum je něco, tedy budeme dělat státní výzkum. Nenapadne je například snížit daně, čímž by zvýšili disponibilní důchod. Neříkají už, že by konkrétní výzkum podnikatelé bez pobídek nefinancovali, jelikož před sebou vidí mnohem naléhavější úkoly, mnohem důležitější technologie, které si zaslouží výzkum a případně zavedení do praxe. A protože jim nepostačí zvolat, že „zdroje tu jsou“, ale dokáží peníze získat výhradně skrze prodej svého zboží a tedy skrze službu zákazníkům, musí soukromí podnikatelé pečlivě zvažovat, kam těžce vydobyté prostředky vrhnout, aby se později neukázalo, že si zákazník přál něco jiného (a konkurence mu to nedejbože dodala). Stejně tak katastrofální by bylo investovat do výzkumu, který se ani nepodaří dostat do praxe, jelikož kapitálové vybavení k tomu potřebné je natolik vzácné a proto drahé, že zákazník produkt prostě zaplatit nedokáže. Jinak řečeno, podnikatel musí dělat jen vědu, která je užitečná.
Co to znamená pro vědu, kterou platí stát? Zastánci státní vědy mají bezesporu pravdu, že státem financovaný výzkumný ústav není svázán stejnými omezeními jako podnikatel a může se zabývat fakticky čímkoliv. Jistěže je možné zkoumat kosmická tělesa miliardy světelných let vzdálená, stavět reaktory, které nejspíše nebudou ani spuštěny, anebo postupně strašit veřejnost globálním ochlazením, globálním oteplením a zatím naposledy globální změnou klimatu. Jakmile zákazník neplatí dobrovolně, ale platí z daní, pak je možno zkoumat každý „rovnák na vohejbák“, který půjde publikovat, tedy kteří podobně zaměření kolegové uznají za alespoň marginálně zajímavý. Státnímu badateli může být přeci srdečně jedno, že jeho výsledky nelze aktuálně převést do praxe, jelikož k tomu není dostatečné kapitálové vybavení. Jeho mzda nijak neutrpí tím, že výsledky jeho práce jsou v danou chvíli neužitečné.
Konstatování amorálnosti a zbytečnosti státního výzkumu většinou vede zastánce toho plýtvání ke stavbě vozové hrazdy z více méně pochybných čísel. Například se zvolá, že projekt Apollo přinesl tolik a tolik (jakékoliv vyšší číslo), zatímco stál tolik a tolik (jakékoliv nižší číslo). Podíl obou částek pak představuje domnělý multiplikační efekt původní investice. Jako každý keynesiánský zázrak proměny kamene v chléb je i tento spojen s neschopností rozpoznat, že investované prostředky nebyly státem vytvořeny z nicoty, ale že se jednalo o hodnoty pracně vydřené. Snad se dá ukázat, že alternativní využití v podobě alternativních státních projektů by za nic nestála, ovšem stěží to lze ukázat pro soukromý sektor. Kdyby soukromý sektor býval investoval tytéž prostředky dle své vůle, bývaly by přinesly lepší výnos. A to přinejmenším proto, že soukromým investorům záleží na tom, kam jejich peníze přijdou a zda přinesou zisk. To je o poznání více, než co můžeme čekat od byrokratů a politiků. Nemluvě o tom, že byrokratem a politikem se člověk nestává pro svou výjimečnou schopnost proměňovat příležitosti k zisku v zisk reálný, ale spíše pro flagrantní neschopnost v tomto směru. V konkrétním případě programu Apollo dokonce zisk v rozhodování o spuštění projektu nehrál žádnou roli. Cokoliv to nakonec přineslo, byla učiněná náhoda.
Obraz státem financované vědy jako vědy plýtvající a zbytečné by ovšem byl ještě příliš růžovým. Peníze z veřejných rozpočtů mají poměrně neutrální vliv na přírodní disciplíny, kde největší měrou vedou jen k vychýlení zájmu od důležitých oblastí k méně důležitým. U celé řady humanitních oborů je však státní financování kontraproduktivní, řečeno slušně, jelikož se podporují pouze požadované výsledky, načež produkce výsledků nežádoucích je umenšena. Řečeno bez obalu, státní financování vědu mrví, stává se z ní slečna, která za peníze léhá s každým. Takové Climategate mohlo šokovat jen naprosté naivky, kteří se nikdy nesetkali s vědeckou prací v oborech s ostře sledovanými výsledky. Ekonomii dokonce mnozí již zcela odmítají označit za vědu, neboť s její pomocí lze zdůvodnit naprosto cokoliv. Guvernér ČNB například může prohlašovat se samolibou jistotou, že intervence na devizových trzích ku oslabení koruny je postavena na rigorózním modelu, a tedy zcela vědecky košer. Co na tom, že ke každému takovému modelu se dá postavit jiný, z něhož vypadnou přesně protichůdné výsledky, a bude stejně kvalitně podložen. Proto se ostatně modelů dělá více, aby byly v případě potřeby v záloze, reálná rozhodnutí bankovní rady na nich založena nejsou (a zlí jazykové z řad zaměstnanců by leccos dodali o míře porozumění pánů radních těmto modelům). Věda je zde tedy nikoliv poznáním, ale mlžným oparem před očima laické veřejnosti, který je perfektním ekvivalentem mumlání nějakého šamana komunikujícího právě s duchy předků.
Jako vždy v takových případech existuje jednoduché a elegantní řešení problému, a sice přestat vědu financovat z veřejných peněz a nechat to na soukromém sektoru. Měli bychom zřejmě méně teoretických fyziků a více fyziků zabývajících se materiály. Egyptologové, ekonomové, badatelé v oblasti klimatu a gender by většinově tvořili hodnoty v soukromém sektoru, nejspíše jako pomocné administrativní síly. A jistě bychom měli skutečnou klimatologii, ekonomii a gender studies produkující celou řadu notně „nekorektních“ výsledků. Každý inteligentní čtenář živící se vlastní prací by měl takovou změnu nadšeně uvítat. Pochopitelně většinově takto neučiní a rozepíše se o tom široce v diskusi, neboť věda je dobrá, áno. Deset z deseti státem financovaných vědců Vám to potvrdí, tak to musí být pravda.
(Zatím nikdo nehlasoval)